MUDr. Alena Šebková: Obávám se o budoucnost primární pediatrické péče

Souhrn

MUDr. Alena Šebková
• praktická lékařka pro děti a dorost
• předsedkyně Odborné společnosti praktických lékařů pro děti (OSPDL) a dorost
ČLS JEP

☐ Co vás přivedlo k medicíně pro děti?

Já jsem původně medicínu dělat nechtěla, ještě na začátku gymnázia jsem chtěla učit. Ale od toho mě odradil můj starší bratr, který řekl, že to tedy v žádném případě. Nebudu raději říkat proč. K medicíně mě přivedla moje sestra, která dlouhá léta pracovala jako staniční sestra na novorozeneckém oddělení. Pediatrii jsem si vybrala hned po tom, co jsem se rozhodla, že se budu věnovat medicíně. Proto jsem šla rovnou studovat na fakultu dětského lékařství do Prahy, přestože by rodiče bývali byli rádi, kdybych zůstala doma v Plzni. Mimochodem, sestra se mnou ještě nyní pracuje v ordinaci, je výbornou laktační poradkyní.

☐ Při práci praktického pediatra se setkáváte s problematikou napříč všemi medicínskými obory. Lákalo vás někdy zaměřit se na některý z těch oborů více?

Pokud lékař pracuje jako praktický pediatr, musí být vzdělaný i v dalších oborech či odbornostech. Nelze vše odesílat ke specialistům, v ordinacích si musíme umět s mnohým poradit sami. Možná se mi trochu líbila gastroenterologie. Ale celý život tíhnu k psychologii a psychiatrii. Tento obor mě velmi zajímá, dokonce jsem ještě téměř na začátku své lékařské kariéry byla přijatá na oddělení dětské psychiatrie. Než se objevila možnost pracovat v dětské ordinaci, šla jsem tímto směrem. Ale pochopila jsem, že by mi chyběly maličké děti. Kojenci a batolata, to je pro mě medicína čistá a pěkná, byť – pokud se objeví závažné onemocnění –také velmi smutná. Ale jinak je to radost.

☐ V mnoha zemích je praktický pe­diatr poměrně vzácný. Primární péči zajišťují rodinní lékaři od narození pacienta až do vysokého věku. Umíte si představit, že by to tak fungovalo i u nás?

Když se podíváte na množství dnešních medicínských poznatků, tak prostě nemůžete mít doktora, který je všechny ovládá a který je naprosto univerzální. Pokud chcete skutečně dělat medicínu a nechcete v primární péči být jenom takovým administrátorem, který vypíše žádanku a pacienta někam odešle, pak prostě záběr vědomostí musí být široký. Pro nás není smysluplné jít do hloubky u každé diagnózy, ale musím si umět jasně definovat, co zvládnu, k čemu potřebuji pomocná vyšetření a co je třeba k hospitalizaci. Ten záběr od narození do 19 let je veliký. Upřímně si nedovedu představit, že bych k tomu ošetřovala dospělé a seniory, kteří jsou, co se potřeby péče týče, na úrovni kojenců – tedy ve smyslu jejího obrovského množství. Aby to člověk dělal dobře, aby dělal skutečně medicínu a nejen „posílače někam“, tak prostě obsáhnout pacienty od narození do pozdního stáří není možné.

☐ Vzdělávání dětských lékařů v době, kdy jste studovala, se dost liší od současného vzdělávání. V roce 2017 byl zrušen samostatný vzdělávací obor praktický lékař pro děti a dorost. Vy jste proti té změně dost vystupovala, ale stalo se. Teď už je to nějaký ten rok, dochází na vaše tehdejší slova a má ta změna negativní dopad na primární pediatrii?

Bohužel dochází. Jednak se neprojevil žádný nárůst zájemců o primární medicínu, naopak se mladí lékaři do praktické medicíny bojí jít, protože penzum vzdělávání pro praktickou dětskou medicínu je tristní. Povinně jsou ve vzdělávacím programu pouze tři měsíce ve kmeni u praktického lékaře pro děti a dorost. A z kurzů, které jsou nutné pro samostatnou práci, zůstala pouze nepovinně antibiotika v primární péči a očkování. To znamená, že „hotový lékař“ odchází do praxe pouze s tříměsíční zkušeností v primární péči, a to je všechno. Mám od představitelů spolku Mladí lékaři avíza, že se skutečně mladí kolegové z tohoto důvodu bojí do praxe jít. Když mladý lékař nastoupí na místo do nemocnice, pořád má takzvaně někoho za zády. Může se ptát, může dostat rady. Ale když nastoupí do praxe někde v „Horní Dolní“, kde je nejbližší nemocnice 50 km daleko, pak tam skutečně musí přijít lékař, který si umí maximálně poradit sám. To bohužel absolvováním tohoto stylu vzdělání nelze. Abych byla úplně přesná, ve specializační části programu je šest měsíců praxe volitelných, ale vsadím se, že tuto část absolvují pouze kolegové, kteří se dostali na rezidenční místo k praktickému lékaři. Nemyslím si, že by někdo z primářů pustil kolegy z nemocnice do terénu, pokud nemusí, chtějí, aby pracovali na oddělení. Jsou samozřejmě světlé výjimky, ale jsem přesvědčena, že globálně většina těch, kteří jsou na rezidenčních místech od roku 2017, absolvují pouze tu povinnou praxi. A nelze opominout ještě jeden negativní aspekt. Chce-li mladý lékař pracovat jako praktik, zvolí si „dospělého“, protože jejich vzdělávací program probíhá 3 roky na rozdíl od pediatrického, kde je 4,5 roku…

☐ Česká praktická pediatrie byla svého času na světové špičce. Dokážete posoudit, jak je na tom teď?

Ano, my jsme skutečně byli na špičce, přestože to někteří nechtějí připustit. Kdykoli jsme na mezinárodním setkání řekli, že se u nás lékař vzdělaný v pediatrii stará cíleně o dítě do 19 let, zahraniční kolegové to obdivovali. Říkali, že by to u nich také chtěli mít, protože je pak spolupráce se specialisty daleko přínosnější. My už jsme dávno byli tam, o co se v zahraničí snaží, aby se o dítě staral lékař, který má mimo odbornost i pediatrické vzdělání. A šel do oboru přímo, mohli jsme i predikovat, jak bude primární péče naplněna, mohli jsme mladé cíleně motivovat.

Mnohde nemá oddělený pediatrický obor historii, ale přidávají tam alespoň měsíce primární praxe v rámci společných oborů. Tedy jdou „dopředu“, zato my jsme šli zpět. Předběhlo nás i Slovensko, které má čtyřletý obor pediatrie a v něm je šest povinných měsíců primární péče. To je mnohem víc, než máme dnes u nás. Ve Slovinsku to zase mají tak, že lékař, který chce jít do primární péče hned po atestaci, musí mít v té primární péči čtrnáct měsíců praxe. Ale i lékař, který nebude rovnou po atestaci dělat primární péči, musí v rámci pediatrie absolvovat osm měsíců praxe. Chtěli jsme tento slovinský model převzít, ale neprorazili jsme. Přitom se snažíme o zlepšení toho, co bylo zničeno, tedy o přidání praktické výuky.

☐ Věříte, že se to podaří?

S kolegy z České pediatrické společnosti jsme se domluvili zatím částečně, shodli jsme se na návratu tzv. povinných kurzů. Bohužel jsme se zatím neshodli na minimálním objemu povinné primární praxe. Navrhovali jsme, aby k těm povinným třem měsícům ve kmeni přibylo ve dvouleté specializační fázi šest měsíců povinné praxe v ordinaci praktického dětského lékaře a bylo ponecháno šest měsíců volitelných pro ty, kteří budou přímo do praxe směřovat. Na těch šesti povinných měsících jsme se bohužel vůbec neshodli. A musím říct, že mi je líto, že těmi, kteří hledají kompromisy a ustu­pují, jsme stále jenom my. Dokonce i ECPCP, což je konfederace evropských primárních pediatrů, navrhuje minimální počet měsíců, který každý absolvent pediatrického oboru má strávit v primární péči. Tomu zdaleka současný stav neodpovídá. V současné době jsme ale navíc v situaci, kde kromě kvality vzdělání je v krizi i samotný počet praktikujících kolegů. Na stole je tedy návrh možného řešení, dnes už můžeme říci, že „krizového“. Pokud to nedopadne, pak se bohužel velmi obávám o budoucnost primární pediatrické péče. Bez obalu hovoříme o možném rozpadu celé primární péče o děti a dorost, takové, na jakou jsou naši rodiče zvyklí.

☐  Zastavme se u vzdělávání již praktikujících lékařů pediatrů. OSPDL pořádá různé online přednášky, existuje pediatrická akademie online atd. Můžeme tyto projekty představit?

Těch projektů je velká spousta. Dříve byla velká část vzdělávacích programů prezenční, v důsledku lockdownu jsme se pustili do online projektů. V rámci odborné společnosti máme už několik let takové ustálené cykly, které probíhají kaž­dý rok. Jednak je to cyklus tzv. páteřních seminářů, který organizujeme už od počátků existence naší odborné společnosti a výbor pro něj na základě požadavků kolegů vybírá vždy po dvou tématech, která potom probíhají celostátně.

Pak je tu Pediatrická akademie, což je vlastně cyklus zhruba deseti seminářů v průběhu roku, každý z nich má své téma, k němuž je teoretická přednáška a možnost chatu nebo řízené diskuse. Nejdřív jsme ji měli prezenčně, letos jsme si vyzkoušeli online formu, kterou kolegové kvitovali.

Také máme systém vzdělávání školitelů, protože si myslíme, že ti, kteří školí, by měli mít ještě nadstandard nad těmi ostatními, byť by bylo samozřejmě ideální, kdyby ten nadstandard mohli absolvovat všichni. Je to jednou ročně takové dvoudenní setkání. Opět jsme si je letos vyzkoušeli online, ale chceme se vrátit k prezenční formě, protože možnost předávat zkušenosti z výuky je nenahraditelná. Ve spolupráci s IPVZ řešíme při těchto setkáních i technické věci kolem akreditací, rezidenčních míst a další témata, která se nově vynořují. Školitelé by měli být první, kteří by s nimi měli umět zacházet.

Letos jsme se s Českou lékařskou akademií začali podílet na kongresu Lékař 2021. Je určen nejen dětským praktikům, ale obecně široké lékařské veřejnosti.

Pak také pořádáme tzv. Zdravotnické fórum, které se koná většinou na podzim a téma je celospolečenské a meziresortní. To znamená i s účastí např. MZ, MPSV či resortu školství – a věnujeme se tématům, jako je třeba návykové užívání látek, syndrom týraného dítěte apod. Teď jsme měli připraveno téma nelátkových závislostí a agresivity u dětí, ale vzhledem k přesunům mnoha akcí z jara na podzim ponecháme toto fórum až na příští rok.

A samozřejmě jsou různé další vzdělávací cykly, třeba když potřebujeme zavést do praxe některá screeningová opatření nebo nové doporučené postupy. Například teď běžel celý cyklus vzdělávání věnovaný výživě od kojeneckého a batolecího věku, diagnostice alergie na bílkovinu kravského mléka, sledování obézních dětí v ordinacích praktického dětského lékaře, vitaminu D, novinkám v očkování a dalším. Updatovali jsme tzv. manuál krátké intervence v ordinacích PLDD, který se týká návykového chování dětí a mladistvých. Teď se to ve spolupráci s národní protidrogovou koordinátorkou Mgr. Vedralovou a s adiktologickou společností snažíme implementovat do praxe. Také rozpracováváme téma syndromu týraného dítěte atd. Upřímně musím říci, že smekám před svými kolegy, kteří jsou schopni a ochotni toto absolvovat, protože toho vzdělávání máme strašně moc.

A opět se potvrzuje, o čem jsem již mluvila – praktický dětský lékař se nevěnuje jenom pediatrii jako takové, ale je to zásah do další spousty oborů. A k tomu musí být lékaři vzdělaní. Mladí se to nenaučí jinak, než že budou v ordinaci. Pouze tam načerpají zkušenosti. Musí mít praxi, to se nedá naučit z knížek. Vezměte si jen, jaké další plány teď systém zdravotní péče s ordinacemi PLDD má: prevence rizikového chování, obezita, syndrom týraného dítěte, autistické a další neurovývojové poruchy, musíme dát dohromady časnou diagnostiku ADHD, velkým tématem jsou úzkostné a depresivní poruchy, primární onkologická prevence, učíme děti péči o zdraví, samovyšetřování… To všechno jsou věci, které patří do vzdělání a práce dětského praktika a které se z knížek nenaučí. A musí to začít už na fakultách. Když se podíváte na současné vzdělávání, je to obecně velmi špatné. Jsou asi tři fakulty, které se pediatrickému vzdělávání věnují více. Ale na některých fakultách je to tak tristní, že mladí vyjdou z fakulty a o pediatrii, natož praktické dětské medicíně nevědí téměř nic. Naštěstí se nám podařilo s kolegy z České pediatrické společnosti dohodnout, že je třeba se snažit výuku zlepšit. Mám připraven návrh, na kterém jsme se víceméně shodli a který nabídneme prostřednictvím profesora Ko márka, děkana 2. lékařské fakulty a prezidenta Asociace děkanů LF, ostatním děkanům. A budeme doufat, že se výuku zlepšit podaří. Aby mladí dětští praktici přibývali, musí si na fakultě ten obor vybrat. A v tom hraje významnou roli kvalita výuky. Takže máme před sebou velký úkol.

☐ Jste podepsaná pod novou učebnicí Praktické dětské lékařství. Jaké na ni máte ohlasy?

Tato učebnice je historicky první učebnicí praktického dětského lékařství u nás, a podle informace našeho kolegy ze zahraničí i v EU. Jediná učebnice pro primární dětskou péči, o které víme, je v USA. Editory a hlavními autory jsme já a kolega doktor Zdeněk Zíma, místopředseda naší společnosti. Podílela se na ní ale hezká řádka dalších autorů, v drtivé většině praktických lékařů pro děti a dorost. Byla dokončena v loňském roce, na pulty se dostala letos v březnu a už je téměř vyprodaná. V soutěži o nejlepší monografii roku 2020, kterou každoročně vyhlašuje předsednictvo ČLS JEP, jsme získali druhé místo. Já si toho ocenění velmi vážím a musím říct, že jsem na to velmi pyšná. Pro nás praktiky nebylo úplně jednoduché napsat takové dílo, nemáme s tím příliš zkušeností. Pevně ale věřím, že se to povedlo. Určitě bych knihu doporučovala medikům i mladým lékařům, kteří se vzdělávají. Mám od nich velmi dobré ohlasy a odezvy, že je to učebnice, která chyběla, protože se skutečně dotýká praxe. Není to opisování z učebnic pediatrie, ale je to vypíchnutí toho, s čím se v praxi lékař nejčastěji setká. Já doufám, že si najde spoustu čtenářů. I kolegové, kteří už nějaký ten rok pracují, si v té knize našli svoje, protože buď tam pro ně byly některé nové věci, nebo si zopakovali něco, co není možné držet v hlavě celý život.

☐ Nemůžeme se nezmínit o covidu, který zahýbal medicínou. Jak jste tu dobu lockdownu a záležitostí s covidem vnímala v praxi?

Doba covidová znamenala trochu jiný styl práce. Nebudu se snad rouhat, když řeknu, že to není to úplně špatný styl. Lidé se třeba naučili, že je určitý řád, že jsou určité časy vyhrazené pro nemocné, jindy pro zdravé. My třeba v naší ordinaci máme nyní plný objednávkový systém, a pro mě je potom ta práce komfortnější a pro pacienty přínosnější. Nestepuje mi 30 lidí za dveřmi a čekací doba pro pa­cienty je maximálně 15 minut. Takže je to určitě plus v organizaci práce. Hodně se hovoří o digitalizaci medicíny, i v tom jsme se trošičku naučili chodit. I když na druhou stranu říkám, že tuto formu medicíny používám téměř 30 let. Se spoustou svých pacientů dokážu konzultovat věci po telefonu nebo po e-mailu, pokud je to ze zdravotního hlediska možné. I to vystoupilo víc do popředí. Také ubylo pacientů s respiračním onemocněním, děti prostě seděly doma a nikde se nenakazily. Ale co bylo příšerné, to byl nárůst administrativy. Nechci, aby to bylo chápáno jako kritika hygienické služby. Protože určitě si někdo vzpomene, že stejným způsobem, jako se devastuje praktické dětské lékařství, se před lety zdevastovala hygienická služba. A teď se všichni divili, že hygiena nestíhá. Takže my jsme částečně i pomáhali řešit karantény a testování. A vzhledem k tomu, jak se ta nařízení a pravidla měnila, někdy dokonce ze dne na den, lidé často volali nám, nebylo to úplně jednoduché. Z tohoto pohledu to byl docela masakr.

☐ Přibylo například pacientů s obezitou či psychickými problémy? Jak vnímáte tu realitu po lockdownu v ordinaci?

Máte pravdu, opravdu přibylo dětí s nadváhou kvůli nižšímu pohybu. Ale to, co já vnímám jako nejhorší a největší zlo, je psychický stav. A nejen kvůli lock­downu nebo nějakým nařízením, ta vzhledem k situaci nějaká přijít musela. Špatné bylo to, že ne vždycky to rodiče dokázali ukočírovat. Dokážu pochopit, že i oni toho měli plné zuby, že měli doma děti na distanční výuce a k tomu práci, byli unavení. Ale na druhou stranu my dospělí jsme od toho, abychom se takovou situaci snažili zvládnout a pomohli dětem. A to bohužel ne všude dobře fungovalo. Dětem se naprosto rozjel režim, devítileté, desetileté děti chodily spát po půlnoci, pak se rodiče divili, že je ráno nemohli vytáhnout z postele na distanční výuku. Já mohu jen radostně kvitovat, že můj 18letý syn si sám od sebe režim držel – ráno vstal, převlékl se, jako kdyby šel do školy, snažil se i přejít do jiné místnosti, aby nebyl pořád jenom ve svém pokoji… Chodil běhat a snažil se, aby fungoval co nejnormálněji. Ale takhle to spousta dětí neměla a spousta rodičů to u těch dětí nepodchytila. Vliv měla nejen režimová opatření, ale také ztráta kontaktů s vrstevníky. Děti místo doporučené hodiny trávily u počítače a mobilu minimálně šest sedm hodin denně, většinou ale víc. To je naprosto tristní. Bohužel to napáchalo na psychice dětí velkou paseku. Jen ve své ordinaci mám za půl roku šest nových mentálních anorexií, jeden téměř dokonaný sebevražedný pokus, děti s depresemi, s úzkostmi. Já to skoro vnímám hůř než nad­váhu. Protože ve finále, když se do toho opřeme a budeme spolupracovat, jsme nadváhu schopni zvládnout. Ale jakmile dochází k takovémuto narušení psychické rovnováhy u dětí, je to většinou běh na dlouhou trať. Nemyslím si, že protiepidemická opatření máme za sebou. Něco asi ještě bude, ale pevně věřím, že už to nepůjde až takhle natvrdo a že se z těchto zkušeností poučíme. A že když už bude potřeba nějaká opatření zavést, že se to povede rozumnějším způsobem, abychom neohrozili rizikové skupiny, ale zároveň abychom si nezadělali na naprosto nezdravou populaci.

A vyvstala při tom spousta dalších otázek, které je potřeba dál řešit. Není jenom nedostatek dětských praktiků. Dětská psychologická a psychoterapeutická péče je také nedostačující. Když potřebujete psychicky trpící dítě někam umístit, není kam. Když jsem to v jedné chvíli potřebovala, v celé republice nebylo jediné psychiatrické lůžko. Dělá se reforma psychiatrické péče a dětští praktici k ní vůbec nebyli přizváni. Nikdo to s námi nekonzultuje, nikdo se neptá, jak bychom to potřebovali nastavit, jak vypadá situace. Třeba zrovna to děvče, kterému se málem povedla sebevražda, nebylo možné dostat na lůžko. A teď jsem se dozvěděla, že se snad má redukovat i dlouhodobě počet psychiatrických lůžek. To mi přijde jako padlé na hlavu. Někdo si něco vymyslí, ale terénu se nikdo nezeptá. Takových problémů je víc. Je to však o spolupráci, abychom je vyřešili. Ale těch problémů je taková spousta, že se bojím, jestli to vůbec někdy dokážeme dát dohromady.

☐ Dalším velmi aktuálním tématem je očkování proti covidu. Nyní jsou očkovány děti od dvanácti let věku, jak se koukáte na případné očkování mladších dětí?

Berte tuto odpověď jenom jako můj osobní názor, protože těch informací o mladších dětech tolik nemáme. Já to hodnotím spíš s ohledem na to, co vidím v praxi. Měla jsem sice v ordinaci dvouleté dítě, které se kvůli dehydrataci vlivem covidu dostalo k hospitalizaci. Ale jinak byla valná většina malých dětí bezpříznakových. Příznaky se objevovaly u dětí od deseti let výše a většinou nebyly závažné. Také jsme měli teenagery, kteří si prodělali klasicky vysoké horečky a velmi nepříjemné stavy. Takže osobně si upřímně myslím, že to očkování je rozumné u dětí od deseti výše. U těch menších by to mělo smysl spíš z hlediska epidemiologického, kvůli rizikům přenosu. Ale ani to nemůžeme říct stoprocentně. Byly děti, které prodělaly závažný multiorgánový syndrom (PIMS), i když ve srovnání s ostatními rizikovými skupinami to nebylo naštěstí tak masivní. Otázka očkování menších dětí vyžaduje asi delší dobu, aby bylo jasně odborně řečeno, zda je to vhodné nebo nutné.

☐ A když se podíváme na jiná očkování, třeba na očkování proti sezonní chřipce? Nově jsou k dispozici i vakcíny pro děti už od šesti měsíců věku. Jak se k nim stavíte?

Do určité míry je tu analogie. Nemyslím z hlediska tíže prodělání nemoci, ale z hlediska epidemiologie. I u dětí se vnímá, že chřipka je poměrně jednoduché onemocnění. Ale také to úplně není pravda. Když se podíváte na statistiky, najdete i děti, které mohou zemřít z důvodu chřipkového onemocnění nebo mohou mít závažné průběhy. Asi bych to nebrala tak, že bychom měli mít v tuto chvíli všichni oči navrch hlavy a mít sto procent očkovaných dětí. Ale rozhodně to není očkování, které bychom měli zasunout někam do škatule a nevěnovat se tomu. Určitě je i u dětí rozumné očkovat rizikové skupiny, tedy je-li dítě astmatik, diabetik nebo jinak chronicky nemocné. Tam bych skutečně neváhala. U ostatních dětí jde o to, zvážit benefit nad možným nežádoucím účinkem, o kterém si nemyslím, že by byl v tomto případě nějaký dramatický. Díky lockdownu v uplynulé sezoně chřipka téměř nebyla, ale při volnějším režimu můžeme počítat s tím, že se mnohá respirační onemocnění vrátí. Kombinace chřipky a covidu by asi nebyla úplně to, co chceme, takže i z tohoto pohledu by na to mělo být pohlíženo.

☐ A zmiňme se ještě alespoň ve zkratce o ostatním očkování, povinném i nepovinném. Je tu poměrně častá diskuse a čím dál častější problém – odmítání očkování jako takového. Jak často se setkáváte v praxi s rodiči, kteří odmítají děti očkovat nebo se k očkování staví negativně?

Nevím, zda jsem na tom stejně jako kolegové, ale já mám naopak pocit, že nám v tomto směru covid pomohl. Zdá se mi, že rodiče nechávají očkovat děti daleko více. Mluvím hlavně o rodičích kojenců, pro které máme nabídku očkování širokou. Samozřejmě že se objevují také ti, kteří se k očkování staví negativně. Ovšem, a teď doufám, že to nezakřiknu, už dlouho se mi neobjevil rodič, který by očkování totálně odmítal, s tím jsem se setkávala spíš v dřívějších letech. Jsou však rodiče, kteří třeba očkování odkládají. Ale jsou jich jednotky. A stejně to vnímám u nepovinného očkování. Ti, kteří oddalují očkování nebo o něm pochybují, mají většinou zcestné informace z internetu, opakují mnohokrát vyvrácené věci a nejsou ochotní se na to podívat racionálně. Na jednu stranu ty rodiče chápu, žádná vakcína není stoprocentně účinná nebo stoprocentně bezpečná, to prostě nejde. Ale je potřeba si to umět srovnat. Dříve bez očkování statisíce dětí onemocněly a desetitisíce zemřely. S očkováním nic takového není. Pouze v jednotlivých případech na někoho padne ten černý Petr a očkování způsobí potíž. Je mi to sice líto, ale tak to v medicíně z hlediska jednotlivosti bohužel chodí. Kdybychom s tímto vědomím nepracovali, jsme do dneška v jeskyni a umíráme na pravé neštovice. Myslím, že hodně záleží na osobnosti lékaře a na tom, jakým způsobem očkování prezentuje. Nemůžete nikoho nutit nebo strašit, musíte naprosto racionálně informovat. Je fakt, že mnohdy je motivující i moje osobní zkušenost z rodiny nebo z ordinace. Když se například u kojenců rozhodují o očkování proti meningokokům, řeknu: „Podívejte, měla jsem za svou praxi pouze dvě tato onemocnění, ale obě dopadla naprosto nejhůře, jak mohla. Ty děti prostě zemřely. Pravděpodobnost, že vaše dítě onemocní, je sice nízká, ale pokud se tak stane, pravděpodobnost nějakého průšvihu je vysoká.“

☐ Pojďme si závěrem odpočinout od medicíny. Co děláte, když se medicíně nevěnujete? Jaký máte ventil a jak si čistíte hlavu?

Ráda poslouchám audioknihy, to mě moc baví. Také jsem si našla na tabletu aplikaci vybarvování, které mě hodně chytlo. A za další koníček musím připsat zásluhu svému synovi, dostala jsem od něj dárek – kurz olejomalby v Praze. Mohla jsem ho absolvovat až teď, ale musím říct, že když jsem tam seděla a se špičkou jazyka mezi rty se soustředila, tak to byl opravdu perfektní relax. Vybrala jsem si podle předlohy moře, které miluji, a bylo mi u toho tak krásně, že si myslím, že i do budoucna to pro mě bude pěkná odpočinková činnost. Uvažuji o tom, že se pokusím tady někde v místě bydliště najít podobný kurz. Mám taky docela ráda psaní, zapisuji si různé poznámky a střípky z praxe, to mě také moc baví. Ráda bych možná někdy sepsala i „paměti“. A vlastně mě baví i vzdělávání a čtení témat z různých oborů. Teď například jedu na dovolenou, ale budu tam psát, protože jsem byla oslovena ke spolupráci na další knížce. Ale jsou to věci, které mě zajímají a obohacují mě z odborného hlediska. A hlavně tam bude to moře. Já bych nikam nemusela jezdit, kdybychom měli moře. To miluji, plavání v moři je pro mě naprosto uvolňující. Nerada se sluním, ale vlezu si do vody a dvě hodiny plavu v moři. A někdy si připadám jak blázen, protože si u toho zpívám a kochám se pohledem a klidem. K moři já prostě musím, i kdyby čert na koze jezdil.