Informovaný souhlas v asistované reprodukci aneb pokrok nezastavíš?

Souhrn

Asistovaná reprodukce s využitím dárcovských částí těla (vajíčka, spermie, náhradní mateřství) je intenzivně se rozvíjející oblast reprodukční medicíny, počty takových procedur zásadním způsobem rostou. Přináší to psychosociální, etické i právní otázky. Na podzim 2021 by mělo začít platit doporučení Evropské společnosti pro lidskou reprodukci a embryologii, týkající se informování a poradenství v této oblasti. Článek popisuje situaci a vybízí k diskusi o jejím řešení.

Na podzim 2021 by mělo začít platit doporučení, které v současné době finalizuje Evropská společnost pro lidskou reprodukci a embryologii (ESHRE). Týká se informování a poradenství v procedurách asistované reprodukce (ART) využívajících darovaná vajíčka, spermie a embrya. Někdy se této oblasti ART říká 3^rd party reproduction (reprodukce s pomocí třetí osoby) a počítá se do ní samozřejmě i náhradní mateřství. Text má název Good practice recommendations for Information Provision for those Using and Participating in Reproductive Donation.¹

V posledních letech jsou právě psychosociální, etická a právní témata hlavním předmětem zájmu této společnosti, formulaci doporučení tak lze považovat za dosažení velkého a dlouhodobého cíle. Člověku „mimo ART“ se tato oblast může jevit jako velmi okrajová, týkající se zanedbatelného počtu lidí, ale to je velký omyl. Formulovaný text totiž zásadním způsobem mění pohled na rodinu i medicínu (a související legislativu). Proto bych ráda nejen zdravotníky seznámila s jeho obsahem, kontextem problematiky a konsekvencemi. Čerpám ze značného množství literatury, kterou ale podle pokynu redakce omezuji na základních pár odkazů. Zájemcům ráda poskytnu další zdroje.

Obsah doporučení ESHRE

Text je zaměřen na tři skupiny klientů: na dárce částí těla, na příjemce – žadatele o proceduru a na takto počaté děti. Text má bez příloh a seznamu literatury 38 stránek, zde proto uvádím jen některá finální doporučení. S čím by tedy měl být kdo kdy seznámen a jaká je mu nabízena podpora? (Pro jazykové zjednodušení používám označení „dárce“ a „příjemce“ bez ohledu na pohlaví.)

Dárci gamet

Nebinárnost se v buněčné biologii ještě neprosadila, v textu ESHRE jsou zmíněni zatím jen dárci spermií a dárkyně vajíček. Předpokládám však, že lze aplikovat i na náhradní matky, dárkyně mitochondrií či dělohy a v budoucnu dárce/dárkyně částí DNA pro genetické modifikace. Dárci mají být informováni například o právních předpisech týkajících se identifikovatelnosti a anonymity v jakékoli zemi, kde by mohly být vy­užity jejich gamety k léčbě, nebo tam, kde mohou bydlet příjemci gamet či genetičtí potomci. Měli by být informováni o absenci legislativy v některých zemích, o globálních rozdílech v legislativě a o faktu, že se legislativa platná v okamžiku dárcovství může změnit (např. v australském státě Victoria od­anonymnili dárcovství gamet zpětně). Měli by vědět, jaká data o nich jsou kde uchovávána, jaká byla komu poskytnuta (příjemcům, potomkům), v jakém věku je může oslovit jejich genetický potomek a že to v praxi může být i dříve díky snadno dostupnému genetickému testování a síle sociálních médií. Je doporučeno poradenství před dárcovstvím, během něj i po dárcovství. Z psychologických seminářů ESHRE vyplývá doporučení k psychologické podpoře mnohaleté, protože podle současných legislativ řady zemí má potomek právo na identifikující informace o dárci a na kontakt s dárcem od doby dosažení své dospělosti. Doporučena je i psychologická podpora rodiny dárce – jeho partnerce, rodičům, dětem, které vychovává.

Příjemci – žadatelé o proceduru

Podobně jako dárci i příjemci mají být informováni o legislativě týkající se anonymity a identifikovatelnosti ve své zemi a zemi dárce, o možnosti prospektivní i retrospektivní změny legislativy, o zaznamenávaných a poskytovaných informacích, o nejistotě kolem počtu dětí od jednoho dárce (ne všechny rodiny hlásí do registrů narození potomka), o rizicích genetického testování a vlivu sociálních sítí. Také by měli vědět, že poloviční sourozenci takto narozených dětí mohou být i o generaci starší nebo mladší, není-li stanoven časový limit použití gamet. Pří jemcům je velmi doporučeno, aby dítěti i širší rodině co nejdříve řekli o faktu dárcovství. Je jim nabídnuto a doporučeno psychologické poradenství před dárcovstvím (někde je povinné), během procedury, v době vychovávání dítěte, v době poskytnutí identifikujících informací dítěti o dárci a navazování kontaktů dítěte s dárcem, případně s polovičními sourozenci – potomky stejného dárce. Z psychologických seminářů ESHRE vyplývá doporučení k podpoře mnohaleté, včetně podpory širší rodiny (prarodiče, sourozenci příjemců gamet, další děti v rodině).

Děti narozené díky dárcovství částí těla

Nabídnout informace a poradenství lze jen dětem, které o faktu dárcovství vědí a o informace a podporu stojí. Pokud zájem mají, témata jsou velmi obdobná jako již uvedená: co je o nich kde zaznamenáno (registry), nejistota kolem legislativ, tedy i kolem země původu dárce (gamety putují po světě, žadatelé putují za léčbou), nejistota kolem věku dárce (může být už mrtvý, může být mrtvý dokonce už v okamžiku použití gamet), nejistota kolem počtu a bydlišti polovičních sourozenců. Potomek má být připravován na to, že nemusí získat informace, o které stojí, že získané informace nemusí odpovídat jeho přáním a představám či že kontakt s dárcem nebo polovičním sourozencem nemusí být potěšující. Má být také připraven na to, že díky dostupnosti genetických testů a síle sociálních sítí může on sám být kdykoliv nežádaně kontaktován polovičním sourozencem nebo i dárcem. Psychologická podpora by měla být snadno přístupná, kdykoliv ji bude potomek potřebovat.

Psychosociální, etické a právní problémy ART s dárcovstvím

Základním etickým a zákonným dokumentem pro medicínu je v EU i v ČR Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Ta v článku 1 zavazuje smluvní státy chránit důstojnost a svébytnost všech lidských bytostí a každému bez diskriminace zaručit úctu k integritě jeho bytosti … při aplikaci biologie a medicíny. Celá kapitola II vymezuje tzv. informovaný souhlas a kapitola III formuluje právo na informace, tedy témata, na něž především se orientuje diskutované doporučení ESHRE. ART s dárcovstvím je však specifická dvěma dalšími vážnými problémy: využíváním částí těla jiných osob a tím, že jeden z participantů procedury nemůže dát k proceduře informovaný souhlas: dítě.

Nezištnost dárcovství a autonomie osoby

Kapitola VII Úmluvy stanovuje, že lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu. Z různých evropských dokumentů² ale jasně vyplývá, že s dodržováním tohoto článku je velký problém – potřeba darovaných částí těla totiž výrazně převyšuje jejich dostupnost.

Licitace o to, co je ještě zdůvodnitelná úhrada nákladů dárcům gamet, už ovšem nabrala takový nádech trapnosti, že se ESHRE otevřeně hlásí k možnosti platby (strana 9 dokumentu). Navazuje tím na vyjádření prof. Pennigse, svého významného etika, který na společném jednání ESHRE a Bioetické komise Rady Evropy ve Štrasburku v únoru 2018 prohlásil, že náhrada, i když je vysoká, nevylučuje altruistický motiv. Existují různé VIP katalogy dárců, kde jsou popsány jejich parametry, v internetové verzi nechybí ani možnost 3D view a tlačítko „buy now“. Situace se odůvodňuje autonomií osoby, tedy že si každý může se svým tělem dělat, co chce. Čekám na sociologickou studii, která mi vysvětlí, jak je možné, že lidé z nižších socioekonomických skupin a z chudších zemí jsou autonomnější a altruističtější než ti bohatší.

Komerčnost dárcovství gamet (a také plazmy) se podle mne bagatelizuje – mluví se o nich, jako kdyby se jednalo o zahradní přebytky. Není odvaha či vůle připustit, že etika pracuje s analogiemi, a je tedy jen otázkou času, kdy se tolerovaný trend přenese do dalších dárcovských procedur a začneme si vybírat a následně platit třeba dárce ledvin. Kdo si to bude moci dovolit? A kdo bude těmi auto­nomními a altruistickými dárci? O absolutní autonomii osoby se opírají i nové formulace potratových zákonů umožňujících potrat do doby porodu: Každá osoba, která otěhotní, má základní právo pokračovat v těhotenství a porodit nebo potratit. … Oplodněné vajíčko, embryo nebo plod nemá nezávislá práva podle zákonů tohoto státu. (Reproductive He alth Act, Illinois). Předpokládám, že té těhotné osobě bude přiznáno i právo na autonomní rozhodnutí, jak naložit s potraceným devítiměsíčním dítětem, vždyť jeho orgány (třeba po dozrání v laboratoři) mohou zachránit tolik životů…

Nejlepší zájem dítěte

Procedury ART mají umožnit dosažení vysněného cíle: mít dítě. To, ačkoliv je zde hlavní osobou, se nemůže k situaci nijak vyjádřit. Vysvětlující zpráva k Úmluvě o biomedicíně říká, že … odběr orgánů nebo tkání od žijící osoby pro účely transplantace lze provádět výhradně v zájmu léčebného přínosu pro příjemce a pouze pokud není … jiná alternativní léčebná metoda srovnatelného účinku. Přínos pro dítě nezmiňuje – není přece příjemcem – a ani nemůže. Řešení zájmu osoby existující zatím pouze v představách je velký filozofický problém, někdy nazývaný „non-identity problem“.

Nejdůležitější legislativně závazný dokument týkající se práv dětí je dokument OSN Úmluva o právech dítěte. Ta v článku 3 říká, že …zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí a v článku 7, že … každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči. Článek 8 pak stanovuje odpovědnost: Státy, …, se zavazují respektovat právo dítěte na zachování jeho totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků. Stejně jako jsou problémy s určením nejlepšího zájmu dítěte, jsou v současné době problémy i s určením toho, kdo je rodič. Například ve velké Británii se řeší případ, kdy trans muž porodil dítě, v rodném listu dítěte ho zapsali jako matku (v době oplodnění spermiemi dárce ještě ženou byl). Teď žádá o změnu zápisu na otec, případně rodič. To mu ale bylo zamítnuto, přičemž právníci to komentují takto: Je načase, aby to právní předpisy uznaly a přijaly funkční kategorie identifikující poskytovatele gamet, gestační rodiče a legální rodiče, aniž by na ně odkazovali nevyhnutelně genderovým jazykem „otců“ a „matek“.³

V ČR je dárcovství zatím ze zákona anonymní (zákon č. 373/2011 Sb.), ov šem státy postupně přecházejí k tzv. systémům open identity či identifiable donor. Dítěti jsou odmalička vysvětlovány okolnosti jeho početí, postupně dostává informace o dárci/dárcích a v určitém věku (obvykle v 18 letech) má právo zjistit identitu dárce/ců a kontaktovat ho/je. Důvody pro odanonymnění nejsou medicínské (znalost zdravotní anamnézy genetických předků) ani genetické (vyhnutí se rodičovství s geneticky příbuznou osobou), ale čistě psychologické: správná tvorba vlastní identity. Podmínkou pro její dobrý vývoj je podle systému open identity předpoklad znalosti iden tity všech osob, které se nějak podí lely na vzniku onoho dítěte. Zrušení anonymity dárcovství gamet navrhuje i Rada Evropy, která ve svém návrhu doporučení (PACE Rec. 2156/2019) počítá se vznikem registrů dárců a takto narozených dětí a za ideální formu, jak informovat dítě o okolnostech jeho početí, považuje informování státem. Zájemce o bližší informace odkazuji na svůj článek Anonymita dárcovství gamet.⁴

Sociální definice nemoci

Ze statistik ESHRE za rok 2016 (novější nejsou) vyplývá, že jen v Evropě se ročně narodí téměř sto tisíc dětí, které mají nějaký vztah (genetický, gestační, právní, psychosociální) ke třem a více rodičovským osobám. Využívání darovaných gamet za posledních deset let několikanásobně vzrostlo, což ukazují jak například statistiky britské HFEA,⁵ tak i český NRAR.⁶ Média jsou plná katastrofických zpráv o konci civilizace kvůli neplodnosti, ale mezi fyziologickou lidskou plodnost a počty cyklů asistované reprodukce nelze dávat rovnítko. Nárůst využívání ART je dán společenskými změnami, od roku 2017 podpořenými i odbornými společnostmi v rozšířené definici neplodnosti jako onemocnění charakterizovaného neschopností dosáhnout těhotenství po 12 měsících pravidelného nechráněného pohlavního styku nebo v důsledku narušení schopnosti osoby reprodukovat se buď jako jednotlivec, nebo se svým partnerem.⁷ ESHRE tak nově uznává za medicínskou indikaci k náhradnímu mateřství například i fakt, že je muž osamělý či žije v partnerství s mužem.

Z již citované statistiky HFEA vyplývá, že většina darovaných spermií jde osamělým ženám a lesbickým párům. Na konferenci ESHRE v létě 2021 ukazoval zástupce spermabanky Cryos, že zatímco v roce 1990 šlo 100 % darovaných spermií heterosexuálním párům, v roce 2020 už to bylo jen 15 %; 30 % bylo vy­užito pro páry lesbické a 55 % pro osamělé ženy. Prezentující popisoval, že museli úplně změnit styl práce, vyžadovat a uchovávat mnohem více informací o dárcích. Zatímco heterosexuálním párům stačí vědět, že dárce je zdráv, osamělé ženy a lesbické páry chtějí informací mnohem více. Procedura je totiž sice technicky totožná, ale psychosociálně a právně se jedná o něco úplně jiného; zatímco heterosexuálnímu páru „se dodává“ pouze chybějící buňka, jiným žadatelům „se dodává“ celá chybějící rodičovská osoba. Americká statistika CDC ukazuje, že většina darovaných vajíček jde ženám mimo reprodukční věk (předčasné ovariální selhání je definováno do věku 40 let); jen 3–5 % žen do 35 let, které potřebují pomoc ART, potřebuje darované vajíčko. Oficiální statistiky k náhradnímu mateřství neexistují, ale z neoficiálních údajů je zřejmé, že náhradní mateřství a darovaná vajíčka využívají stále častěji osamělí muži a páry gayů. Potvrzuje to i dopis Network of European LGBTIQ Families Associations (NELFA) k pandemickému lock­downu: Všichni jsme extrémně zranitelní, ale někteří z nás bojují s dalšími problémy. … současná omezení způsobují problém rodinám LGBT+ v přeshraničních situacích, například mezinárodní dohody o náhradním mateřství a asistovaná reprodukce v zahraničí.⁸

Před časem jsme s kolegyní analyzovaly možnost přístupu právnické osoby k procedurám ART – s využitím stanovisek ESHRE jsme nenašly důvod proti.⁹ Bude-li tedy například oddíl STS Chvojkovice-Brod potřebovat Krpálkovy pokračovatele, centra asistované reprodukce (zatím ovšem ne česká) by požadavek neměla odmítnout. Podobně auditorium na bioetické konferenci v Oxfordu nenašlo argumenty proti mému tvrzení, že o ART může žádat i muž se svou partnerkou – sexrobotkou. Jsou lidé, kterým činí potěšení objímat stromy v lese, sama mezi ně se zvyšujícím se věkem patřím. Možná bude můj příští konferenční příspěvek na téma Společná žádost člověka a stromu o asistovanou reprodukci. Obrovské změny v provádění ART popisují i dva významní vedoucí lékaři ze dvou velkých sítí center asistované reprodukce v článku IVF – medicína, nebo business?¹⁰

Před dvaceti lety se v médiích objevila zpráva o americkém lesbickém páru žádajícím spermabanku o androgamety dárce s geneticky podmíněnou hluchotou. Žadatelky byly obě neslyšící a tvrdily, že hluchotu nevnímají jako nemoc, ale jako odlišný životní scénář. Spermabanka nevyhověla, takového dárce totiž neměla. Nicméně diskuse na téma, co je a není nemoc, tím dostala nový impulz.

Diskuse

Návrh doporučení ESHRE byl otevřen připomínkám. Spolek Adam ČR ho oficiálně odmítl jako celek, napsali jsme, že podle nás víc problémů vytváří, než řeší. Text doporučení považujeme jednak za další krok k obchodu s dětmi, ženami a částmi těla, jednak za odporující zájmům dětí. Domníváme se, že k možnostem nabízeným moderními technologiemi musíme hledat jiný přístup.

Otevřenou akceptaci komercializace procedur s částmi těla jiných lidí, garantovanou evropskou odbornou společností, považuji za velmi riskantní krok. Odporuje hodnotám, na nichž stojí evropské společnosti, mění vztah k druhému člověku jako ke zdroji náhradních dílů, vede k modernímu sofistikovanému druhu otroctví. „Pokrok nezastavíš,“ slýchávám jako reakci na své obavy – „stejně to lidé budou dělat.“ Odpovídám na to, že například k vraždám bude bohužel docházet nejspíš i v budoucnu, ale zatím ještě nikoho nenapadlo legislativně regulovat vraždy, třeba tak, že bude povinnost zajistit bezbolestnost pro oběť.

Změny v interpretaci lidských práv vedou k zásadní přeměně rodiny, vztah dítěte k více možným rodičovským osobám se přestává považovat za nežádoucí výjimku, ale za běžnou situaci. U rozpadů partnerství se klade důraz na kontakt dítěte s oběma genetickými rodiči, podobně u náhradní rodinné péče (NRP). Aktuálně se řeší nové doporučení zástupkyně ombudsmana k úpravě kontaktů mezi dítětem a jeho původní rodinou, s nímž praktici z NRP silně nesouhlasí. Snadná možnost cestování těmto trendům dodala ještě další rozměr. Rodiči – a v nemalém procentu následně rozvedenými či oddělenými rodiči – se stávají partneři s různou státní příslušností. Jsou mezinárodní adopce, je běžné cestovat za ART do jiné země. Vývoj má svou logiku, nicméně je nutné připustit, že se tím vytváří nový druh nestabilního prostředí. Citové strádání a život v permanentní nejistotě způsobují nejen opožďování duševního vývoje, ale vedou také k dalším potížím, jež si děti vyrůstající v nepříznivých životních podmínkách nesou dál do života, je poselstvím průlomové práce celosvětového významu Psychická deprivace v dětství,¹¹ která vedla v minulém století k zásadní přeměně péče o děti nejen v ČR.

Jak už jsem se zmínila v části o nejlepších zájmech dítěte, důvody pro odanonymnění dárcovství nejsou přístup k anamnéze genetických předků, to se dá zjistit jinak. Odanonymňuje se z důvodů výhradně psychologických: správná tvorba identity dítěte. Pracuje se zde ov šem s vysoce technicistní představou tvorby identity jako sbírky puzzle dílků, u níž je pouze potřeba, aby byla úplná. Doplním chybějící dílek (znalost dárce spermie/vajíčka) a ejhle, už vím, kdo jsem. Je ale hledání odpovědi na otázku „Kdo jsem?“ pouze statické sbírání informací? Za zvláštní zrůdnost z psychologického hlediska považuji to, že v systému open identity se dítěti odmalička vysvětluje, že je v jeho životě další důležitá osoba nebo osoby a že se o nich dozví víc, případně je může vyhledat, ale až v dospělosti. Je-li znalost identity dárce pro vývoj identity dítěte tak zásadní, musí podle mne k ní mít přístup odmalička, přirozeně.

Z laického pohledu je situace dítěte z rodiny, kde rodič umřel, z rozpadlé rodiny, i v NRP, a dítěte narozeného díky „dárcovské“ ART velmi podobná, vyrůstají přece s minimálně jednou rodičovskou osobou, k níž nemají genetickou vazbu, mají různé sourozence, jak ve zkratce říká ono známé „moje a tvoje děti bijí naše děti“. Tím argumentují propagátoři „rodičovství pro všechny“. Fakticky a filozoficky je zde však zásadní rozdíl. U rozpadů partnerských vztahů nebo neschopnosti rodičů postarat se o dítě řeší instituce situaci, která nastala selháním jednotlivce, hledá se řešení pro dítě, které se ocitlo v nouzi. U ART dárcovství nejde o nouzovou situaci, jde o stav, kdy takovou situaci vytváříme, instituce a jimi garantované technologie jsou tím, co ji umožňuje. Jsou tedy odpovědné za celý proces včetně jeho následků. Navržená doporučení ESHRE jsou právě pokusem vnést do situace pravidla, nicméně podle mne pokusem špatným.

Nikdo nesmí druhému bránit v tom, aby měl a vychovával dítě, pokud se samozřejmě neprokáže, že dítěti vážně škodí nebo že v pozadí je vydírání či přímo obchod s lidmi. Podle českých zákonů může ART podstoupit společně žena a muž – nikde není zmínka o druhu jejich svazku či sexuální orientaci. Je jen na nich, jak se domluví na uspořádání života, a jen na nich je pak odpovědnost za toto rozhodnutí. Není pravda, že se ocitají v právním vakuu ohrožujícím dítě, podle českých zákonů je možné, aby dítě mělo dva poručníky [OZ, § 928–942]. Ignorace biologické danosti ovšem může skončit jen jako pohádka Císařovy nové šaty. Nechce se mi věřit tomu, že někdo vědomě a informovaně volí cestu institucionální garance rodičovství prostřednictvím dárcovské ART dle nové regulace, která znamená pro všechny zúčastněné celoživotní nejistotu, zásahy všech možných institucí a velmi pravděpodobně dlouhodobou péči různých koučů a psychospecialistů, o společenských rizicích obchodu s dětmi, ženami a částmi těla nemluvě.

V ČR musí o ART požádat žena a muž společně jako pár, přičemž se implicitně předpokládá, že oni dva budou matkou a otcem dítěte. Samozřejmě se ale opakovaně objevují snahy o změnu zákona, ať už o změnu věkových limitů, partnerského statusu žadatelů či práv dítěte. Na základě analýzy Spolku Adam ČR se Etická komise MZ postavila proti využívání darovaných vajíček mimo reprodukční věk ženy (Stanovisko Etické komise Ministerstva zdravotnictví k některým otázkám asistované reprodukce, leden 2017, k dohledání na webu MZ ČR v Archivu EK MZ 2016–2020), ovšem do zákona se to neprosadilo. V roce 2017 jsme jako reakci na snahu některých zákonodárců prosadit ART pro osamělé ženy formulovali recesistickou Petici za právo osamělých mužů na umělé oplodnění (stále k podpisu na e-petice.cz), návrh zákonodárců neprošel. A v roce 2018, kdy se objevila novela občanského zákoníku zvaná „manželství pro všechny“, jsme všem poslancům poslali text Analýza vládou schváleného návrhu novely občanského zákoníku, sněmovní tisk 201/0, část č. 1/4 (volně na webu adamcr.cz ve složce Stanoviska). Novela zatím neprošla.

Ve chvílích dokončování tohoto článku (pátek 6. 8. 2021) poslanci zamítli možnost registrovaných partnerů jako společných pěstounů. Mrzí mě to. Pěstounská péče je profesionální péče o děti, státem placená (ve stejném jednání byly zvýšeny platy pěstounům). Pěstounství si právně nehraje na rodinu jako osvojení, pouze vytváří prostředí podobné rodině. Pěstoun nemá rodičovská práva (ta má původní rodina nebo stát), pouze má povinnost se o dítě řádně starat. Pěstoun může být i jednotlivec, už teď je několik pěstounů gayů či leseb. Dětí k pěstounské péči jsou plné dětské domovy, pěstounů je strašně málo – kdo by do toho šel, je to opravdu služba, až oběť. Žadatelé o pěstounství jsou přísně prověřováni, a když pak dostanou dítě/děti, jsou pod neustálým dohledem úřadů. Ukáže -li se něco nekalého, děti se odeberou. Děti v pěstounce dobře vědí, o co jde, vědí o své původní rodině, je tlak na to, aby s původní rodinou (nejen rodiči, ale i sourozenci, prarodiči, tetami…) byly v kontaktu. Když tyto děti jsou v „děcáku“, vychovávají je tam samé ženy. Jaký je rozdíl, když je bude vychovávat lesbický pár? A když je bude vychovávat pár gayů? Jsem si jistá, že mnozí kluci vyrůstající v ústavech mohou u dvou odpovědných hravých akčních chlapů, co polezou na skály a budou chodit na fotbal, jen rozkvést a dozrát.

Mohu se ale mýlit. Možná se ukáže, že je pro děti obohacující mít více rodičovských osob, čili má smysl je do takového prostředí vytvářet. Možná pro ně bude zajímavé hledat a komunikovat s dárci a polovičními sourozenci po celém světě, přispěje to k jejich pozitivnímu chápání sama sebe, k jejich dozrání v sebevědomou, intelektuálně bohatou a tolerantní osobu. Možná se ukáže, že důraz na autonomii osoby a akceptace prodeje částí těla nabídne dostupnost příslušných procedur, aniž by došlo k jakémukoliv vykořisťování a zneužívání druhých. Třeba se ukáže, že subjektivní definice nemoci nejsou hrozbou pro zdravotní systém, ale naopak vedou k odpovědnosti jednotlivců a tím ke stabilizaci systému.

Proto můj článek neobsahuje kapitolu závěr, ale končí diskusí. Zkritizovat a odmítnout řešení navržené jinými je snadné, těžší je přijít s řešením vlastním, lepším. Já se odborně orientuji v problému, znám vývoj situace. Zdravotníci, obzvlášť ti v první linii, jsou ale v kontaktu s lidmi, znají jejich problémy a rodinné vztahy. Vědí, kdo jsou dárci krve, plazmy, gamet, ledvin, kdo příjemci, kdo čekatelé. Odebírají rodinnou anamnézu, vědí, jak je to někdy komplikované a zavádějící. Jsem si jistá, že do diskuse o tématu mohou vnést mnoho důležitých zkušeností.

Budu ráda, když čtenáři k formulaci chybějícího závěru přispějí (kontaktovat mne mohou třeba prostřednictvím e-mailu: hkonecna@zsf.jcu.cz). Příspěvků k diskusi si budu velmi vážit. Tématem udržitelnosti a etiky programů dárcovství částí těla se s kolegy z několika nemocnic zabýváme v projektu TL05000144, Kvalita a udržitelnost programů dárcovství částí těla v ČR, zájmům dítěte vyrůstajícího v komplikovanějším rodinném prostředí se hodláme zabývat společně s Asociací Dítě a Rodina a Sdružením pěstounských rodin.