XVI. Psychosociální péče
Vyšlo v časopise:
Klin Onkol 2022; 35(Supplementum 1): 67-68
Kategorie:
XVI. Psychosociální péče
XVI/ 101. Psychické a sociální problémy onkologických pacientů v rámci léčby a zvláště po vyléčení
Alexandrová R.
MOÚ Brno
Diagnóza onkologického onemocnění s sebou nese pro spoustu pacientů obrovskou fyzickou i psychickou zátěž, je proto zřejmé, že se v době adaptace na léčbu a v období léčby jednak zhoršují dosavadní psychické problémy, ale zákonitě se objevují i další. Pacienti jsou konfrontováni s bazálním ohrožením života, což klade nadměrné nároky na jejich adaptační a obranné mechanizmy a coopingové strategie; v této traumatizující situaci prožívají nadměrný distres vedoucí mnohdy až k patologickým anxiózním, depresivním nebo jiným neurotickým poruchám. K nepříjemným symptomům patří i výrazný emoční doprovod, jako je strach, panika, smutek, lítost, bezmoc anebo zlost a vztek, často jako adekvátní reakce na danou situaci. Pacienti v průběhu léčby ztrácejí sílu, sebedůvěru, odolnost vůči zátěži. Potřebují podporu a oporu, kterých se jim často dostává v rodině a v blízkých vztazích, další podpůrnou síť jim ale tvoří i lékaři a ostatní zdravotníci, kteří se v léčbě rakoviny angažují a směřují k vyléčení. Psychické a sociální problémy u onkologických pacientů navzdory očekávání přetrvávají nebo se nově objevují i v období po vyléčení. Existuje množství výzkumů, které dokazují jejich výskyt při recidivě onemocnění. Pacienti vstupují do období po vyléčení fyzicky, psychicky i osobnostně křehčí, během procesu fyzické a psychické rekonvalescence se musejí adaptovat na život bez nemoci, potýkají se s přetrvávajícími symptomy posttraumatické zkušenosti, úzkosti, paniky či deprese. Jsou konfrontováni s aktuální realitou, která bývá v konfliktu s jejich očekáváním, mají na sebe v mnoha směrech nadměrné nároky, prožívají pocity selhání, viny, studu, často se podceňují, mají zkreslený sebeobraz z důvodů tělesných handicapů po léčbě, obtížně přijímají svoje nové limity. Psychické potíže a poruchy podmiňuje v tomto období zvláště strach a obavy z návratu onemocnění. Pacienti mívají v tomto období zhoršenou schopnost sebepodpory, podpora sociálního okolí však leckdy nepřichází, protože očekávání pečujících rodin je také často v rozporu s realitou, blízcí pacientů bývají vyčerpaní a potřebují se zotavit. Objevují se i problémy v resocializaci, pacienti mívají obavy z návratu do zaměstnání a dalších sociálních aktivit, izolují se ze sociálních vazeb. Je tedy zřejmé, že psychické a sociální problémy u uzdravených pacientů mohou mít výrazně negativní vliv na jejich kvalitu života. Pokusíme se tedy zmapovat možnosti zlepšení jejich situace a také to, co pro kvalitní adaptaci pacientů může udělat lékař a jaké jsou v tomto procesu jeho kompetence.
XVI/ 107. Mindfulness – všímavá lékařská praxe a léčivý efekt přítomného okamžiku
Světlák M.
Ústav psychologie a psychosomatiky, LF MU Brno
Kompetentní lékaři a lékařky jsou empatičtí, soucitní a dokážou reflektovat svojí praxi a její dopad na své pacienty, a i na sebe. Medicína obecně primárně cílí na to, aby nemoci léčila, stabilizovala je nebo alespoň kontrolovala jejich symptomy, nicméně i v kulisách nemoci běží život dál a všichni usilujeme o to, aby to byl život, který se dá žít a který, i přes všechna omezení spojená s nemocí, žít chceme. To platí pro pacienty, ale i pro zdravotníky samotné. Chceme tedy léčit tak, abychom sami v procesu léčení druhých nestrádali, neonemocněli a aby nás naše každodenní lékařská praxe rozvíjela a obohacovala. Mindfulness pak představuje efektivní přístup, jak tyto kvality v praxi a vzdělávání lékařů rozvíjet a jak lze měnit medicínu samotnou ale i náš přístup k ní. Mindfulness si lze představit jako dovednost nebo její trénink, která nám pomáhá být v životě více v kontaktu s přítomným okamžikem a přijímat naše myšlenky, pocity a tělesné stavy tak, jak v danou chvíli jsou, bez posuzování a nechání se jimi strhnout do starostí, přemýšlení a nadměrných obav. Její rozvíjení nám přináší vhled do univerzálních zákonitostí vzniku lidského trápení ve zdraví i nemoci a rozvíjí nás tak nejen na osobní úrovni, ale lékařům přináší další rozměr moudrosti nutné pro holistický přístup v medicíně. Výzkum jednoznačně a opakovaně dokládá, že rozvíjení Mindfulness přístupu v životě podporuje nejen základní pilíře duševního zdraví v rámci léčby i prevence u zdravých i nemocných, ale že její trénink také podporuje rozvoj takových postojů lékařů, které zvyšují kvalitu jejich péče, komunikace a činí jejich praxi kompetentnější. Mezi tyto postoje patří: pozorné vnímání, zvídavost, mysl začátečníka a přítomnost. Cílem příspěvku je lékaře seznámit s konceptem Mindfulness a otevřít tak další možnost, jak rozvíjet kompetentní lékařskou praxi a jak pečovat o vlastní duševní zdraví.
Podpořeno z programového projektu Ministerstva zdravotnictví ČR/ Program na podporu zdravotnického aplikovaného výzkumu na léta 2020–2026 (s reg. č. NU22-09-00056) a z projektu MU/ Specifický výzkum – podpora studentských projektů (s reg. č. MUNI/ A/ 1126/ 2021).
XVI/ 195. Umírají pacienti, my je jen léčíme: jak léčit nevyléčitelně nemocné na vlastní cestě ke konečnosti
Světlák M.
Ústav psychologie a psychosomatiky, LF MU Brno
Zatímco velká část lidí se tématu smrti vyhýbá a každou diskusi o ní často rychle ukončí, jsou lékaři a ostatní zdravotníci smrti a jejím trajektoriím vystaveni každý den. Přestože od sebe obvykle očekávají (očekává to i společnost), že se nebojí krve ani smrti samotné, může být tato expozice pro mnoho z nich traumatizující. Vystavení se utrpení pacientů představuje pro lékaře každodenní výzvu, jak se vypořádat s faktem, že podobnými cestami půjdou jednou i oni sami. Konečnost života je všudypřítomným pozadím hlavního zaměření medicíny, která léčí a zachraňuje. Vědomá práce s tématem konečnosti je nutným krokem v procesu osobnostního růstu zdravotníků a nezbytným základem pro rozvoj moudrosti v medicíně. Být si na určité úrovni vědom své konečnosti a mít toto téma konceptualizované je z hlediska psychospirituální přirozenosti člověka nutnou podmínkou duševního zdraví a osobnostního růstu směrem ke zralosti. V rámci všech úrovní vzdělávání v medicíně se učíme, jak s pacienty o smrti mluvit, jak sdělovat závažnou zprávu a jak reagovat na otázky, které se konce života týkají. Stáváme se experty na algoritmy a naučené věty s motivem, abychom to udělali dobře. V rámci vzdělávání pak můžeme zcela přirozeně podlehnout iluzi, že existují „oni“, tedy pacienti, a „my“, tedy zdravotníci. My jsme ti, kteří léčí, zachraňují a dávají naději, a oni jsou ti, kteří jsou nemocní a umírají. Můžeme se tak stát experty na umírání druhých, a přitom v sobě živit nebezpečnou iluzi, že máme téma vlastní smrti pod kontrolou. Na filozofování není v plné ambulanci nebo na oddělení čas. Konečnost tak někdy sebezáchovně odsouváme v podobě racionálního prohlášení o její přirozenosti. Nedostatek času nebo uvědomění však neznamená, že téma mizí. Jeho opomíjení paradoxně zvyšuje jeho urgenci a smrt se hlásí o svou pozornost v našich snech, představách a někdy až excesivní touze po bezpečí. Neuvědomovaná a nezpracovaná konečnost však nečiní život bezpečnějším a šťastnějším, naopak, její odsouvání život umrtvuje, zbavuje ho energie a odvahy rozhodovat se. Míra naší otevřenosti v této oblasti pak také významně určuje, jak se v naší přítomnosti mohou tématu otevřít ti, které léčíme. Přestože neexistují univerzální filozofické, psychologické a náboženské návody, jak se se smrtí jednou provždy vypořádat, existují přístupy, jak s tématem konečnosti v každodenním životě a lékařské praxi pracovat. Jak se tématu otevřít a jak jej vnitřně rozvíjet, aby bylo ve službách našeho života, a my se tak mohli spolu s našimi pacienty s moudrostí, odvahou a radostí připravovat na nevyhnutelné.
XVI/ 227. Problematické komunikační situace v onkologické praxi
Alexandrová R.
MOÚ Brno
Interaktivní workshop pro nelékařské zdravotnické pracovníky, kteří se ve své praxi setkávají s těžce nemocnými pacienty a jejich rodinami, často v kontextu velkého strachu z nemoci, z bolesti, ze ztráty a smrti. Zkusíme zmapovat a prodiskutovat, co pro koho znamená „problém v komunikaci“, a pochopit, jak souvisí s naším i pacientovým prožívání a myšlením. Zaměříme se konkrétně na jednotlivé fáze onkologického onemocnění a pojmenujeme nejčastější problémy, které nám v praxi působí největší obtíže. Ve společné diskusi a případně i praktickým nácvikem si ukážeme, jak s citlivými tématy zacházet a jak najít v komunikaci větší jistotu a sebepodporu. Práce ve workshopu předpokládá aktivní přístup, zapojení a spolupráci účastníků. Přínosem jsou předem připravené příklady a komunikační situace z praxe.
XVI/ 295. Spánek a spánkový stres – jak nestát spánku v cestě, i když se svět otřásl v základech
Světlák M.
LF MU Brno
Problémy se spánkem jsou jedním z nejběžnějších a nejranějších projevů stresu. Spánek je paradoxní v tom, že abychom do něj mohli přejít, tedy být neaktivní, je třeba určité jemné aktivity. Je třeba se pomyslně pustit, oprostit od všeho, co nás ve světě drží. Pouštíme touhy, přání, potřeby a myšlenky, které nás v podobě „mělbychů“ udržují vzhůru. Pouštíme lítosti nad minulostí a strachy z budoucnosti. Odevzdáváme se s vírou a důvěrou, že zítra se zase probudíme, a přijímáme prostý fakt, že když spíme, nemáme nad sebou a světem kontrolu. Přijímáme také prostý fakt, že spánek si nelze nárokovat s výkonovým přáním, jak se chceme zítra cítit a jak máme být vyspaní. Pokud v našem životě běží vše v kontextu naplňování základních pilířů duševního a tělesného zdraví, obvykle se spánek dostavuje spontánně, stačí jen v rámci zásad spánkové hygieny uložit své tělo v tiché místnosti, která je ke spánku určena. Samozřejmě vše nefunguje stoprocentně a je nutné akceptovat skutečnost, že i při plném zdraví se někdy nevyspíme podle našich představ. Do hry také vstupují biologické faktory a poruchy spánku jsou velmi často výsledkem samotné onkologické léčby nebo jiných nemocí. Nespavost je např. častým příznakem infekce covid-19. Jde o faktory, nad kterými máme obvykle jen minimální kontrolu. Traumatický stres spojený s diagnózou a léčbou onkologického onemocnění je dalším faktorem, který se zdá být, když pomineme zmíněné biologické faktory, zcela zásadní. Samotná diagnóza samozřejmě nutně neznamená psychologické trauma pro všechny onkologické pacienty. Onkologické onemocnění se jím stává až během procesu zpracování celé situace v naší mysli. Paradoxně jsme to pak my, kdo stres vytváří, a prostřednictvím ruminace, katastrofizace a ostatních neadaptivních strategií regulace chování stojíme svému spánku v cestě. Cílem přednášky je pojmenovat faktory, které nám a našim pacientům brání usnout a klidně spát, a skrze proces zvýšení uvědomění si těchto faktorů získat nad spánkem větší kontrolu. Získáme tak také portfolio možností, jak našim pacientům pomoci tento symptom zpracování stresu mírnit.
XVI/ 331. Psychologické aspekty v ošetřovatelství – prevence syndromu vyhoření
Ševčík L.
MOÚ Brno
Workshop se zaměří na prevenci syndromu vyhoření. Účastníci se dozví více o stresu a vyhoření, budou mít příležitost reflektovat vlastní úroveň stresu, identifikovat pro ně významné stresory a pokusit se je zredukovat. Účastníci se také dozví o strategiích k prevenci syndromu vyhoření a budou si moci vytvořit svůj plán, jak prevenci zahrnout do svého života. Workshop bude čerpat mimo jiné z poznatků studie de Oliveiry et al [1].
Literatura: [1] de Oliveira SM, de Alcantara Sousa LV, Vieira Gadelha MDS et al. Prevention actions of burnout syndrome in nurses: an integrating literature review. Clinical practice and epidemiology in mental health: Clin Pract Epidemiol Ment Health 2019; 15: 64–73. doi:10.2174/ 1745017901915010064.
Štítky
Dětská onkologie Chirurgie všeobecná OnkologieČlánek vyšel v časopise
Klinická onkologie
2022 Číslo Supplementum 1
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Prof. Petra Tesařová: Pacientky s metastatickým karcinomem nemají čas čekat na výsledky zdlouhavých byrokratických procedur
- Cinitaprid – nové bezpečné prokinetikum s odlišným mechanismem účinku
- Cinitaprid v léčbě funkční dyspepsie – přehled a metaanalýza aktuálních dat
Nejčtenější v tomto čísle
- VIII. Radioterapeutické metody a radiofarmaka
- Pilotní analýza exprese PD-L1 u pacientek s ovariálním karcinomem léčených chemoterapií na bázi platiny
- XXII. Nádory slinivky, jater a žlučových cest
- XXVIII. Neuroendokrinní a endokrinní nádory