Profesor Miroslav Souček: Hypertenzi mám, jak jinak?

Souhrn

prof. MUDr. Miroslav Souček, CSc.

Přednosta II. interní kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně

Místopředseda České internistické společnosti ČLS J. E. Purkyně

Dlouholetý vědecký sekretář výboru, nyní člen České společnosti pro hypertenzi

Organizátor hypertenzních konferencí a internistických kongresů na Moravě

Autor oceňovaných učebnic – Vnitřní lékařství, Vnitřní lékařství v kostce a Vnitřní lékařství pro stomatology

Předseda Akreditační komise pro specializační vzdělávání v oboru vnitřní lékařství

Odborný garant výuky všeobecného lékařství a školitel doktorandů na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity

Předseda redakční rady časopisu Vnitřní lékařství

• Jaká byla vaše cesta k medicíně a k internímu lékařství?

Přestože v rodině nikdo nepracoval ve zdravotnictví, již od dětství jsem si přál být lékařem. Za studií na gymnáziu jsem hrál první ligu košíkové v Blansku a před maturitou jsem se hlásil do Hradce Králové na vojenskou lékařskou fakultu, protože se tam tehdy hrál špičkový basketbal. To mi bohužel nevyšlo kvůli počínající krátkozrakosti, takže jsem zvolil medicínu v Brně. Skloubit studium se sportem se mi dařilo první dva roky, pak jsem se rozhodoval mezi sportovní kariérou a studiem. Jsem rád, a hlavně rodiče ocenili to, že jsem se již plně věnoval studiu. Za studií se mi líbila chirurgie, ale po prvních stážích na operačním sále jsem zjistil, že moje páteř není vhodná pro tento obor. Tak jsem se chodil dívat na onkologii na Žlutý kopec. Hezký, ale smutný obor. I když interna je také někdy smutná, rozhodl jsem se nakonec pro vnitřní lékařství. Právě komplexnost a šíře záběru internisty činí z této medicínské specializace jednu z nejzajímavějších a také nejnáročnějších. Význam interny z hlediska vzdělávání roste, vracíme se k tomu, že každý lékař by měl získat kvalitní a komplexní znalost interní medicíny bez ohledu na to, v jakém oboru pracuje. Interna nyní představuje „kmenový obor“, za což jsem rád.

• Od 70. let působíte ve Fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně. Nelákala vás někdy nějaká změna?

S medicínou jsem začínal na interně v Boskovicích a po vojně jsem nastoupil do Fakultní nemocnice u svaté Anny. Pracoval jsem na I. interní klinice, která byla orientována kardiologicky a umožnila mi projít celou šíří kardiologie, což je úžasný základ pro vnitřní lékařství. A změna přišla v roce 2003, kdy jsem se přihlásil do konkurzu na II. interní kliniku a od té doby jsem jí věrný. Nikdy jsem netoužil po odchodu z naší nemocnice. Možnost učit a přednášet na lékařské fakultě mě uspokojovala. A pořádání kongresů, jak hypertenzních, tak internistických, mi umožnilo poznat řadu vzácných osobností, které mne posouvaly jednak v osobním, jednak v odborném životě. Začal jsem pracovat v hypertenzním a internistickém výboru, kde jsem poznal úžasné kamarády, se kterými jsem prožil krásných dvacet let.

• Spoluzakládal jste Laboratoř pro výzkum řízení krevního oběhu. Můžete přiblížit její význam a fungování?

Laboratoř se věnovala výzkumu poruch autonomního nervového systému. Úzce jsme spolupracovali s kolegy z Akademie věd na mnoha projektech a publikacích, což vyústilo ve spolupráci s Mayo Clinic v Rochesteru, kam postupně vycestovala řada mladých lékařů na pobyty a stáže. Škoda že spolupráce ochabla, protože to byla pro mladé začínající vědce skvělá příležitost, jak poznat světovou medicínu.

• Téměř celou svoji kariéru se věnujete hypertenzi. Co považujete v tomto oboru za nejvýznamnější pokrok?

Je jím léčba vysokého krevního tlaku, která vede ke snížení rizika kardiovaskulárních onemocnění. To byl historický pokrok v celé kardiologii. I když nemáme v posledních dvaceti letech žádnou novou skupinu antihypertenziv, základní skupiny antihypertenziv jsou využívány v léčbě dalších závažných stavů v kardiologii. Ať jsou to blokátory receptorů AT1 – sartany, inhibitory ACE, betablokátory či diuretika.

Ale na druhou stranu máme tři základní problémy v léčbě hypertenze. Jednak téměř v 70 % nedosahujeme cílových hodnot krevního tlaku, tedy hodnoty pod 140/90 mmHg, a jednak je to špatná adherence k léčbě. Vysoký krevní tlak nebolí, a tak skoro 40 % pacientů nedodržuje doporučené změny životního stylu, ale ani farmakologickou léčbu. A v neposlední řadě je pak to, že začínáme s léčbou pozdě, odkládáme léčbu a pacienti přichází někdy až s komplikacemi.

• Počet pacientů s hypertenzí celosvětově roste. Vnímáte ten nárůst dramaticky? Mění se nějak výrazně za dobu vašeho působení v oboru přístup pacientů k ovlivnitelným faktorům?

V České republice máme výskyt 40 % hypertoniků a s věkem toto procento výrazně roste. Když jsem studoval, uvádělo se 15 % hypertoniků. S tím, jak se prodlužuje délka života, narůstá počet hypertoniků ve vyšším věku. S přístupem k ovlivnitelným rizikovým faktorům kardiovaskulárního systému, jak jsem již naznačil, máme problém. Není to jen otázka hypertenze, ale roste počet diabetiků, nadváhu má 56 % dospělé populace a obezitu 17 %, máme poruchy lipidového spektra, pacienti se nepohybují. Dnes nemáte kde zaparkovat, protože se jezdí autem do práce, z práce, na nákupy, a s dietou jsme na tom podobně.

• Uvádí se, že až 90 % hypertoniků trpí esenciální hypertenzí bez zjevné příčiny, nicméně při ní ty ovlivnitelné faktory jistě hrají roli. Nakolik je podle vašich zkušeností možné hypertenzi ovlivnit režimovými opatřeními a kdy už je potřeba řešit ji farmakologicky?

Ta režimová opatření jsou při léčbě hypertenze namístě vždy. Ať už je příčinou jiné onemocnění, či ne, vždycky je nutné začít doporučením změny životního stylu. Snížení hmotnosti, pohyb, dieta s omezením tuků atd., to by měl být samozřejmý základ. Ale samo o sobě to většinou nestačí. My bychom se měli snažit dosáhnout cílových hodnot krevního tlaku jakýmkoliv způsobem a co nejdříve. A je tedy potřeba nasadit antihypertenziva s ohledem na úroveň tlaku. Nějakou dobu trvá, než pacienta pořádně vyšetříme a než zjistíme, co za jeho vysokým tlakem stojí. Ale ono se nějaké přidružené onemocnění najde téměř vždy.

• Poměrně novým standardem v léčbě hypertenze jsou fixní kombinace. Jak hodnotíte jejich přínos pro pacienty?

Vzhledem k tomu, že nemáme nové skupiny antihypertenziv, nezbývá nám než kombinovat léky a v posledním období doporučujeme především fixní kombinace. Podle nových doporučení pro diagnostiku a léčbu hypertenze můžeme již kombinovat od prvního stupně hypertenze, tedy od krevního tlaku 140/90 mmHg a výše. To znamená, že všichni hypertonici mohou využívat kombinační terapii. Fixní kombinace mají výhodu ve větší účinnosti, lepší adherenci a včasnější normalizaci krevního tlaku. Výhodou je, že můžeme v jedné tabletě mít i účinné látky, které ovlivňují více rizikových faktorů. Především je to současná léčba hypertenze a hypercholesterolemie. Hledají se i léky, které by ovlivnily více rizikových faktorů. Například glifloziny mohou léčit nejen diabetes, ale mohou snižovat krevní tlak, pozitivně zasáhnout do metabolických poruch, a navíc jsou využitelné u pacientů se srdečním selháním.

• Jedním z významných faktorů ovlivňujících hypertenzi je stres. Jak s ním zacházíte vy osobně?

Dnes již není pochyb o tom, že chronický stres je jednou z hlavních příčin vzniku a progrese hypertenze a dalších kardiovaskulárních onemocnění. Ve hře je mnoho faktorů, např. typ, délka a intenzita stresové zátěže, genetická výbava jedince, kapacita kompenzačních a adaptačních systémů organismu atd. Jedním z hlavních faktorů, kterým chronický stres způsobuje vznik kardiovaskulárních chorob, je narušení rovnováhy autonomního nervového systému, který lze jednoduše rozdělit na dvě základní části: sympatikus a parasympatikus. Zjednodušeně lze říci, že dlouhodobé působení stresu způsobuje nepřiměřený nárůst aktivity sympatiku a současné oslabení ochranného vlivu parasympatiku. Vznik této nerovnováhy má pro organismus řadu velmi negativních důsledků, a to nejen kardiovaskulárních, ale i metabolických (diabetes mellitus, obezita, cholesterol). Bohužel způsob našeho života, i mého, nás žene do pasti chronického stresu.

Takže se na mně také podepsal. Ve vedoucí funkci se mu nevyhneme. Hypertenzi mám, jak jinak. Snažím se o režimová opatření, to je pravidelná životospráva, dostatek pohybové aktivity a kvalitní pravidelný spánek. Vzhledem k tomu, že to nestačí, hypertenzi mám pod kontrolou díky medikaci.

• Vaším koníčkem je víno. Jak jste k němu přišel? Doporučujete víno svým pacientům? :-)

K vinohradu a vínu jsem přišel zcela náhodně, v naší široké rodině nikdo vinohrad neměl. Jezdil jsem se sestrami a lékaři z oddělení na víno k vinaři do Pouzdřan. Protože se mi kraj pod Pálavou velmi líbil, zmínil jsem se, že bych tam na důchod rád jezdil. A netrvalo dlouho, prodával se vinohrad a potom sklípek, a už jsem tam dvacet let. Tam relaxuji a pohybem a prací na vinohradu se snažím udržovat v kondici. Víno pacientům doporučuji ve schválené dávce 2–3 dl. Nicméně sám tuto dávku někdy porušuji.

Rozhovor vedla Jindra Moravcová