Laureáti Nobelovy ceny

Corneille Jean Franćois Heymans

(1892–1968)

Corneille Jean Franćois Heymans se narodil 28. března 1892 v belgickém Ghentu jako nejstarší ze šesti synů profesora J. F. Heymanse. Syn šel ve stopách svého otce, významného vědce, rektora univerzity a zakladatele Heymansova institutu farmakologie a terapie (1890), který mu byl největším učitelem a později i nejbližším vědeckým spolupracovníkem. Studia Corneilla Heymanse se o čtyři roky zpozdila, protože během 1. světové války sloužil v belgické armádě u pěšího dělostřelectva. Za tuto službu vlasti byl vyznamenán Civilním křížem první třídy a Belgickým válečným křížem 1914–1918.

Lékařskou fakultu v Ghentu dostudoval v roce 1920 a po promoci podnikl se svojí ženou Berte May – oční lékařkou – studijní cestu do ciziny, kde si vybudoval pevné pracovní vztahy. Nejdříve pobyl v Paříži na Collége de France u prof. E. Gleye, na univerzitě v Lausanne u prof. M. Arthuse, ve Vídni u prof. H. H. Mayera, v Londýně u prof. E. H. Starlinga a nakonec u prof. C. F. Wiggerse v Chicagu.

V roce 1922 se na univerzitě v Ghentu stává odborným asistentem farmakodynamiky a po smrti svého otce (1930) profesorem farmakologie. Současně je jmenován vedoucím Ústavu farmakologie, farmakodynamiky a toxikologie. Zároveň se stává ředitelem J. F. Heymansova Institutu, jehož výzkum byl zaměřen na fyziologii a farmakologii dýchání, krevního oběhu a metabolismus. Tyto výzkumy vedly zejména k objevu úlohy kardioaortálních chemoreceptorů a receptorů v oblasti karotického sinu a jejich významu pro regulaci dýchání a otevřely cestu k léčbě řady onemocnění. Za tyto objevy byla Corneille Heymansovi (obr. 1) v roce 1938 udělena Nobelova ceny za medicínu a fyziologii (obr. 2). Opakované nominace předcházely v letech 1931, 1934 a 1936. Kdyby v té době žil ještě jeho otec, jistě by byl nominován také.

Na tomto místě je nutno připomenout jméno dalšího významného vědce prof. H. E. Heringa (1866–1948), který se funkcí receptorů v karotickém sinu též zabýval, ale nespojoval jejich funkci s regulací dýchání, ale pouze srdeční činností. Hering absolvoval (1892) Německou lékařskou fakultu v Praze a působil na ní do 1913. Byl opakovaně v roce 1932 a 1933 navržen na Nobelovu cenu za objev významu sinus caroticus pro regulaci krevního tlaku.

Heymans a jeho spolupracovníci se věnovali též fyziologii krevní cirkulace mozku a patofyziologii arteriální hypertenze nervového a renálního původu. Studovali krevní oběh při svalovém cvičení, zvířata po úplné sympatektomii, přežití a znovuobnovení různých nervových center po zástavě krevního oběhu. Heymansův ústav existuje v Ghentu dodnes a podporuje výzkumnou činnost řady vědců z celého světa.

Heymansova publikační činnost byla velmi bohatá, čítá více než 800 publikací, byl též vydavatelem a šéfeditorem Archives Internationales de Pharmacodynamie et de Thérapie, které byly založeny jeho otcem a prof. E. Gleyem v roce 1895 v Paříži. Heymans byl nejen uznávaným vědcem, ale i velmi oblíbeným učitelem.

V roce 1934 působil mimo jiné jako prestižní „Herter Lecturer” na univerzitě v New Yorku, v 1937 jako „Lecturer of the Dunham Memorial Foundation” na Harvardské univerzitě, v roce 1939 se stal „Lecturer of the Purser Memorial Foundation” na Trinity College univerzity v Dublinu. V letech 1945 až 1962 přednášel Heymans (ovládal plynně několik jazyků) na řadě univerzit v Evropě, Severní a Jižní Americe, Africe a Asii.

Z pověření belgické vlády a Mezinárodního sdružení fyziologických věd a WHO navštívil Irán a Indii (1953), Egypt (1955), Belgické Kongo (1957), Latinskou Ameriku (1958), Čínu (1959), Japonsko (1960), Irák (1962), Tunis (1963), Kamerun (1963). Navíc hodně cestoval i soukromě. Heymans byl prezidentem Mezinárodní unie fyziologických věd (IUPS), Mezinárodní unie Farmakologických věd (IUPHAR) a 20. mezinárodního fyziologického kongresu konaného v Bruselu v roce 1956. Pro svoje znalosti a zkušenosti byl jmenován členem mezinárodní komise expertů WHO – Pharmacopoeia. Byl členem a čestným členem řady významných lékařských a vědeckých společností v Evropě a Severní a Jižní Americe včetně Pontificia Academia Scientiarum, Royal Society of Arts of Great Britain, Académie des Sciences de Paris, Académie de Médecine de Paris, Heidelberger Akademie für Wissenschaften a New York Academy of Sciences. Byl jmenován čestným profesorem četných univerzit několika kontinentů. Vedle Nobelovy ceny byl vyznamenán nejvyššími vědeckými poctami v Belgii, Bourceretovou cenou Lékařské Academie v Paříži (1930), Cenou Pia XI. Pontificia Academia Scientiarum (1938) a mnoha dalšími. Heymans byl mezi jinými nositelem švédského Řádu polární hvězdy a belgického Leopoldova řádu.

Po skončení 2. světové války čelil nařčení ze spolupráce s nacistickým Německem, protože během války několikrát navštívil Berlín za účelem potravinové pomoci belgickým dětem.

Manželé Heymansovi měli čtyři děti a 18 vnoučat. Heymans měl rád výtvarné umění a zabýval se historii medicíny. Věnoval se též myslivosti.

Profesor Corneille Heymans zemřel na mozkovou mrtvici 18. července 1968.

Zdroj: Biographisches Lexicon der hervoragende Ärzte der letzten fünfzig Jahre, 3. Band, 2002, Georg Olms Verlag; Dictionary of Scientific Biography IX, The McGraw-Hill Encyclopedia of World Biography 1973; www.nobelprize.org, Wikipedia.

MUDr. Olga Procházková

Lékařská fakulta UK

Šimkova 870, 500 38 Hradec Králové 1

e-mail: proch@lfhk.cuni.cz