Duševní zdraví zdravotníků v Česku během pandemie a po ní

Souhrn

Zdravotničtí pracovníci pečující o pacienty s COVID-19 čelili během pandemie vysokému riziku nákazy, nedostatku personálu, kontaktu se smrtí pacientů a vlastnímu riziku infekce. Tyto faktory výrazně ovlivnily jejich duševní zdraví.

Narativní review shrnuje výsledky studií publikovaných v češtině a angličtině mezi lety 2020 a 2024 o dopadu pandemie na duševní zdraví zdravotníků v Česku. Z 20 identifikovaných studií jich splnilo kritéria pro zahrnutí 8. Studie popisují příznaky deprese, stres, syndrom vyhoření, stigmatizaci, diskriminaci a násilí. Výsledky ukazují závažný dopad těchto faktorů na duševní pohodu zdravotníků. Závěrem zdůrazňujeme potřebu preventivních opatření, včetně supervize, psychologické pomoci a podpory ze strany vedení. Důraz na duševní zdraví zdravotníků je klíčový pro jejich ochranu a udržitelnost péče v krizových situacích.

Klíčová slova:

duševní zdraví, stres, deprese, syndrom vyhoření, stigmatizace, diskriminace, násilí, pracovníci ve zdravotnictví, COVID-19, Česko

ÚVOD

Pandemie z důvodu šíření infekce SARS-CoV-2 způsobující onemocnění COVID-19 měla značný negativní dopad na obyvatelstvo, na pracovníky ve zdravotnictví, i na systémy zdravotní péče ve většině zemí (1). V reakci na pandemii musel zdravotnický systém přizpůsobovat své kapacity. Docházelo k transformaci lůžek a oddělení, přerozdělování a přesunu zdravotnických pracovníků, poskytování intenzivní terapie i na standardních lůžkách, do nemocnic byli povoláni lékaři v důchodovém věku a proběhla aktivace studentů zdravotnických oborů, aby pomáhali při nadměrné zátěži zdravotnického personálu (2, 3).

Zdravotníci i jiní pracovníci zapojení do přímé péče o pacienty s nemocí COVID-19 byli od počátku exponováni vysokému riziku nákazy, často z důvodu nedostatku osobních ochranných pomůcek. Tito profesionálové byli vystaveni dopadům pandemie COVID-19 specifickým způsobem (častější kontakt se smrtí pacienta, vlastní riziko infekce) a intenzivněji než odborníci z jiných profesí (bez kontaktu s pacienty) (4), což mělo značný negativní dopad na jejich životy a mohlo významně ovlivnit jejich duševní zdraví (5).

Pracovní zátěž v systémech, které často fungovaly na hranici svých kapacit již před pandemií, extrémně vzrostla, ale až v letech 2020–2022 začalo přibývat publikací, které odhalily skutečnou cenu za zvládání náročných krizí v oblasti zdravotní péče (6). Od samého počátku pandemie se objevovaly studie potvrzující závažné dopady na psychiku nejen zdravotníků, ale i ostatních pracovníků zdravotnického systému (administrativní pracovníci, logistika/zásobování, pracovníci údržby, IT specialisté, úklidové služby či sociální pracovníci) (7–10). Navzdory odlišným epidemiologickým, demografickým a ekonomickým podmínkám v různých zemích světa se dopady pandemie na personál ve zdravotnictví příliš nelišily (11–13). Mnohé studie dokládaly zvýšený výskyt depresivních příznaků (14–16), syndromu vyhoření (17–18), zvažovaného nebo skutečného odchodu z profese (4) a nezřídka také poukázaly na stigmatizaci, diskriminaci a násilí vůči pracovníkům ve zdravotnictví (19–20). Nicméně řešení těchto dopadů musí brát v potaz lokální podmínky a specifika.

Cílem tohoto přehledového článku je shrnout výsledky studií, které se zabývají dopadem pandemie COVID-19 na duševní zdraví zdravotníků v Česku.

METODY

Literární rešerše byla provedena v databázích PubMed, Medline a Google Scholar s cílem identifikovat rukopisy psané v češtině a angličtině, publikované mezi lety 2020 a 2024.

Mezi použitá klíčová slova patřila: duševní zdraví, stres, deprese, syndrom vyhoření, stigmatizace, diskriminace, násilí, pracovníci ve zdravotnictví, COVID-19, Česká republika. Zahrnuty byly publikace, které se zaměřovaly na duševní zdraví pracovníků ve zdravotnictví během pandemie v Česku, včetně výskytu příznaků deprese, stresu, osamění a suicidálního jednání či úvah. Při prohledávání databází byly vyloučeny všechny typy absolventských prací.

Po splnění našich kritérií bylo nalezeno 20 publikací, z nichž přesná kritéria našeho vyhledávání splnilo 8 publikací (tab. 1). Nezahrnuté články se nezaměřovaly na pracovníky ve zdravotnictví, ale na obecnou populaci, ve které studovaly dopady COVID-19 na duševní zdraví. Následující sekce shrnuje výsledky dle výstupu a hlavních rizikových faktorů.

Metodologie vybraných studií

HEROES (HEalth caRe wOrkErS) je celosvětová prospektivní kohortová studie, jejímž cílem je zhodnotit dopad pandemie COVID-19 na duševní zdraví pracovníků ve zdravotnických zařízeních ve 26 zemích na 4 kontinentech, která byla již dříve podrobně popsána (21). V Česku byla data sbírána prostřednictvím online dotazníků ve 3 obdobích: v létě 2020 (24. června až 31. srpna – několik týdnů po vyhlášení prvního stavu nouze v Česku), na jaře 2021 (15. února až 30. dubna – v době vrcholící pandemie) a na podzim 2022 (15. září 2022 až 15. listopadu 2022 – po ukončení pandemických opatření). Skupina výzkumníků se zaměřila na sledování výskytu příznaků deprese, stresu, vztahu stigmatu, diskriminace, násilí a také na potřeby pracovníků ve zdravotnictví. Dotazník byl harmonizovaný ve všech zemích a ve většině případů byly použity validované škály na měření dopadů na duševní zdraví. Způsobilými respondenty byli lékaři, všeobecné sestry, zdravotničtí záchranáři, ošetřovatelé, laboratorní pracovníci, pracovníci administrativy, technických služeb, sociální pracovníci a pracovníci informačních technologií či managementu. Respondenti byli osloveni dvoufázově. V roce 2020 se dotazníku zúčastnilo 1778 respondentů, v roce 2021 to bylo 1840 respondentů a 1451 respondentů v roce 2022. Někteří účastníci se šetření zúčastnili pouze 1×, zatímco jiní absolvovali šetření 2–3×.

Štěpánek a ko. provedli online průzkum prevalence syndromu vyhoření u zdravotnických pracovníků během pandemie mezi zaměstnanci české a slovenské univerzitní nemocnice (Olomouc a Martin). Průzkum byl proveden mezi listopadem 2021 a lednem 2022, tedy přibližně v době, kdy výskyt COVID-19 dosáhl v obou zemích vrcholu. Celkem bylo získáno 807 vyplněných dotazníků. Výzkumníci sledovali vyhoření u 3 klíčových faktorů (emoční vyčerpání, depersonalizace a nedostatek osobního naplnění) (22).

Bártlová a kol. provedli terénní šetření na celém území Česka od září 2022 do října 2022; v této době již v naší zemi neplatila již žádná protiepidemická opatření. Sběr dat zajišťovalo 210 profesionálních tazatelů, kteří oslovili 1341 náhodně vybraných všeobecných sester se žádostí o rozhovor. S rozhovorem souhlasilo 1197 účastníků (89 %). Skupinu tvořilo 40 mužů (3 %) a 1157 žen (97 %). Ke sběru dat byl použit nestandardizovaný dotazník, jehož hlavním cílem bylo zmapovat názory, znalosti a zkušenosti sester získané během pandemie COVID-19 a identifikovat zásadní problémy, které je třeba řešit před další pandemií. Dotazník obsahoval celkem 57 otázek, které se zaměřovaly na faktory ovlivňující práci sester během pandemie COVID-19, jejich životní styl, vnímanou podporu, změny v jejich osobním a profesním životě a dopad pandemie na emocionální oblast (23).

Guha a kol. provedli v období od ledna do února 2021 (15. 1. – 18. 2., tedy ve velmi kritickém období a během druhé a silnější vlny, kdy se Česko potýkalo s největším počtem případů COVID-19) průzkum, jehož cílem bylo vyhodnotit dopad pandemie na lékaře pracující na oddělení s pacienty s nemocí COVID-19. Vyplněné odpovědi zaslalo celkem 225 lékařů (44 % žen). Z toho 107 lékařů (53 % žen) bylo z nechirurgických oborů, 118 lékařů (36 % žen) bylo z chirurgických oborů. Dotazník obsahoval 14 povinných otázek včetně dotazů na demografické údaje, roky praxe, otázky souvisejícími s prací na covidovém oddělení a psychosomatickým stavem lékařů v reakci na pandemii či podporu poskytovanou zaměstnavateli. Analyzována byla také četnost pozitivity antigenu na základě vlastního hlášení (self-report) a průběh onemocnění COVID-19 u lékařů pracujících na jednotkách s pacienty s nemocí COVID-19 (24).

VÝSLEDKY

Příznaky deprese

Čermáková a kol. provedli analýzu v rámci studie HEROES v roce 2020 (1 778 osob, 76 % žen; 44 % všeobecných sester a 28 % lékařů) a v roce 2021 (1840 osob; 75 % žen; 37 % zdravotních sester a 42 % lékařů). Příznaky deprese byly definovány dosažením 10 a více bodů na validované škále Patient Health Questionnaire (25). Logistickou regresí byla zkoumána souvislost charakteristik respondentů s příznaky deprese. Bylo také zjišťováno, do jaké míry daná charakteristika vysvětlovala změnu výskytu depresivních příznaků. Výsledky ukázaly, že se prevalence depresivních příznaků během pandemie zdvojnásobila (11 % v roce 2020 a 22 % v roce 2021). Tato změna byla nejvíce vysvětlena zvýšeným stresem (50 %), kontaktem s pacienty s COVID-19 (15 %) a zkušeností s úmrtím v důsledku COVID-19 (14 %). Větší psychologická odolnost a dostatek osobních ochranných prostředků byly silně spojeny s nižším výskytem depresivních příznaků. Ochranný vliv psychologické odolnosti (resilience) vůči příznakům deprese byl silnější u mužů než u žen (26).

Stejný výzkumný tým v rámci projektu HEROES zkoumal podrobněji 322 pracovníků ve zdravotnictví (trojí sběr dat – léto 2020, jaro 2021, podzim 2022) a zaměřil se na modelování dlouhodobého rozvoje depresivních symptomů v průběhu pandemie. Vzorek tvořilo 74 % žen (průměrný věk na začátku studie 46 let), z nichž 36 % byli lékaři, 36 % sestry nebo jiný zdravotnický personál a 17 % pracovalo v managementu. Analýza odhalila 2 skupiny respondentů s odlišným vývojem depresivních příznaků. Největší skupina, čítající 61 % pracovníků, měla v roce 2021 značný nárůst depresivních příznaků. V roce 2022 u těchto účastníků došlo k návratu depresivních příznaků na úroveň roku 2020. Druhá skupina, čítající 39 % pracovníků ve zdravotnictví, vykazovala nižší úroveň depresivních příznaků, nicméně i u této skupiny byl trend nárůstu a poklesu podobný jako u skupiny první – nejprve se symptomy mezi prvním a druhým sběrem dat zvýšily a poté se mezi druhým a třetím sběrem, v době končící pandemie, snížily a dosáhly počáteční úrovně (27).

Janoušková a kol. v rámci svého zkoumání zjišťovali mimo jiné, jak souvisí prožívání stigmatizace, diskriminace a násilí s duševním zdravím (byly hodnoceny mírné až závažné depresivní symptomy). Kvantitativní analýza byla provedena ve 3 časových bodech – v roce 2020 (1778 respondentů), 2021 (1840 respondentů) a 2022 (1451 respondentů). Mírné až závažné depresivní příznaky se v roce 2020 vyskytly u 37 % zdravotnických pracovníků, v roce 2021 u 56 % a v roce 2022 u 43 %. Respondenti, kteří zažili „pouze násilí“ a ne stigmatizaci a diskriminaci, měli nižší riziko výskytu příznaků deprese než respondenti, kteří nezažili násilí, ale byli stigmatizováni nebo diskriminováni (5).

Stres a psychická zátěž

Výzkumný tým, který se zaměřoval na modelování dlouhodobého rozvoje depresivních symptomů v průběhu pandemie u 322 pracovníků, se u stejného souboru respondentů zaměřil i trajektorie psychologického stresu, který byl hodnocen pomocí standardizovaného dotazníku General Health Questionnaire. Podobně jako u příznaků deprese byly identifikovány 2 skupiny respondentů, přičemž 28 % jedinců zažívalo vysokou míru stresu, zatímco většina, která tvořila 72 % vzorku, vykazovala trajektorii vyznačující se nízkou mírou stresu. Obě skupiny měly stejný tvar trajektorie – nejprve se příznaky mezi sběrem dat v roce 2020 a rokem 2021 zvýšily a poté se mezi sběrem v letech 2021–2022 snížily (27).

Janoušková a kol. také hodnotili psychologický stres. V roce 2020 se zvýšený psychologický stres vyskytl u 22 % respondentů, v roce 2021 u 48 % a u 25 % v roce 2022 (5). Výzkum Bártlové a kol. se zabýval tím, jak sestry vnímaly změny ve svém osobním a profesním životě a jak pandemie COVID-19 ovlivnila jejich emocionální prožívání. Nejčastějším ovlivňujícím faktorem, který sestry uváděly, byl v 64 % strach z přenosu infekce na ostatní, strach z neznámého (59 %) a zvýšená pracovní zátěž (55 %). Statisticky významný vztah byl identifikován mezi faktory ovlivňujícími práci během pandemie COVID-19 a typem zdravotnického zařízení. Sestry pracující v primární péči méně často označovaly sociální izolaci, dopad na rodinné vztahy a zvýšenou pracovní zátěž. Většina respondentů (90 %) uvedla, že COVID-19 představoval zvýšenou fyzickou a psychickou zátěž. Téměř stejný podíl respondentů (88 %) reportoval vliv infekce COVID-19 na jejich společenský život, a 77 % uvedlo i vliv na osobní život (23).

Guha a kol. sledovali psychologickou zátěž u 225 lékařů. Psychologický dopad práce na oddělení COVID-19 se lišil podle pohlaví a specializací. Mírný psychologický dopad byl zaznamenán u lékařů-mužů z chirurgických oddělení, zatímco závažnější dopad vnímaly spíše ženy z ostatních lékařských oddělení. Pokud jde o nejzávažnější dopady pandemie na lékaře pracující na jednotkách COVID-19, nejvíce se týkaly vlastních zdravotních problémů. Většina lékařů pociťovala střední až těžký stupeň psychického dopadu práce na oddělení COVID-19. Nejvyšší dopad byl zaznamenán u těch, kteří měli 0 až 5 let praxe, a na druhém místě u těch, kteří měli od 21 do 35 let praxe. Více než 50 % všech lékařů navrhovalo, aby byla poskytována psychologická, zdravotní i finanční podpora (24).

Stigmatizace, diskriminace a násilí

Janoušková a kol. v rámci studie HEROES zjišťovali výskyt zkušeností se stigmatizací, diskriminací a násilím v důsledku COVID-19 mezi zdravotnickými pracovníky a souvislost s jejich duševním zdravím. Tým zvolil kvantitativní přístup následovaný kvalitativním výzkumným designem. Zkušenosti se stigmatizací nebo diskriminací v roce 2020 uvedlo 30 % respondentů, 26 % respondentů v roce 2021 a 25 % dotazovaných v roce 2022. Násilí se v letech 2020 a 2021 vyskytlo u 5 % účastníků, ale v roce 2022 u 12 %. Při porovnání charakteristik respondentů bylo zjištěno, že vyšší věk byl mírně spojen s nižší pravděpodobností stigmatizace, diskriminace nebo násilí. Ženy zažívaly častěji zkušenost se stigmatizací, diskriminací nebo násilím, ale pouze v roce 2021. Z hlediska expozice COVID-19 a rizika vystavení sledovaným negativním faktorům byla získána data ze 4 proměnných:

1. kontakt s pacienty s COVID-19 v uplynulém týdnu
2. zkušenost s úmrtím v důsledku COVID-19 u někoho blízkého
3. stanovení priority pacientů (rozhodování o pacientech)
4. práce na oddělení COVID-19

Na základě těchto proměnných byly vytvořeny 4 úrovně expozice COVID-19: žádná, mírná, střední a závažná. Čím vyšší byla expozice, tím větší bylo riziko diskriminace, stigmatizace nebo násilí (např. u střední expozice v roce 2021 bylo riziko sledovaných parametrů 2,5× vyšší a u závažné expozice bylo riziko násilí v roce 2022 3,5–5,5× vyšší). V kvalitativní analýze respondenti popisovali situace stigmatizace (vyhýbání se kolegům a blízkým osobám), diskriminační chování (nespravedlivé finanční odměňování, porušování pracovních podmínek, bossing a mobbing u neočkovaných kolegů), sebestigmatizaci (respondenti se oddělili od svých rodin kvůli nadměrnému strachu z nákazy na začátku pandemie) a verbální agresi (ze strany pacientů a jejich rodin, veřejnosti a komunity) (5).

Syndrom vyhoření

Štěpánek a kol. zkoumali syndrom vyhoření (česká verze Maslach Burnout Inventory – Human Services Survey) v souvislosti s emočním vyčerpáním, depersonalizací a nedostatkem osobního naplnění u 807 zdravotnických pracovníků mezi zaměstnanci české a slovenské univerzitní nemocnice (Olomouc, Martin). Tři čtvrtiny respondentů vykazovaly vyhoření alespoň v jedné z jeho dimenzí s následující prevalencí: emoční vyčerpání 53 %; depersonalizace 33 % a nedostatek osobního naplnění ve 48 %. Byl zjištěn statisticky významný rozdíl v prevalenci dimenze „depersonalizace“ mezi ženami a muži, přičemž vysokou míru vyhoření mělo 29 % žen a 45 % mužů. Respondenti, kteří měli zkušenost s prací na specializovaných jednotkách COVID-19, měli vyšší úroveň všech sledovaných faktorů než kolegové, kteří nepracovali v první linii: emoční vyčerpání (58 % vs. 50 %), depersonalizace (41 % vs. 28 %) a nedostatek osobního naplnění (51 % vs. 46 %) (22).

Potřeby zdravotníků

Šeblová a kol. v rámci studie HEROES z let 2020, 2021 a 2022 analyzovali 1105 odpovědí a dále 118 odpovědí z dotazníku potřeb v rámci pilotní intervenční studie (2023) HEROES s nabídkou podpůrných psychologických programů pro zdravotnická zařízení. V rámci intervenční studie si zařízení mohla vybrat program zaměřený na individuální, nebo na týmové intervence. Potřeby zdravotníků v době pandemie COVID-19 byly kategorizovány do těchto témat: pracovní podmínky, týmová spolupráce, podpora vedení, práce s pacienty, slaďování práce a osobního života a potřeby spojené s duševní pohodou.

Z odpovědí vyvstává zejména potřeba pozitivní zpětné vazby a ocenění, respekt k pracovníkům, důležitost přímé, otevřené a nekonfliktní komunikace jak ze strany managementu, tak i v rámci pracovních týmů. V odpovědích se objevily potřeby psychologické podpory, prevence syndromu vyhoření nebo zajištění supervize po náročných situacích (ta není zatím v nemocnicích plošně dostupná). Respondenti vyjádřili také nutnost péče o potřeby základní (jídlo a pití, odpočinek), bezpečí (emoční a ve velké míře potřebu uznání a chvály), které často zůstaly během pandemie, ale i po ní, nenaplněné (6).

DISKUSE

Přehledový článek demonstruje, že zdravotničtí pracovníci v Česku se během pandemie COVID-19 potýkali s problémy, jako jsou depresivní příznaky, syndrom vyhoření, zvýšený stres a byli vystaveni násilí, stigmatizaci a diskriminaci. Zjištění nárůstu příznaků deprese u zdravotnických pracovníků je v souladu s výzkumem u osob žijících v polské komunitě, který ukázal nárůst příznaků deprese, úzkosti a stresu mezi první a druhou vlnou pandemie COVID-19 (27), což je v souladu s mezinárodními studiemi na zdravotnících (28). Bylo zjištěno, že stres je silným rizikovým faktorem pro vznik depresivních příznaků (studie HEROES potvrdila silné spojení mezi stresem a depresivními příznaky) podobně jako opakované vystavení traumatickým událostem nebo stresujícím životním událostem (29). Dalšími silnými rizikovými faktory pro vznik depresivních příznaků byl u zdravotnických pracovníků kontakt s pacienty s nemocí COVID-19, rozhodování o jejich léčbě a zkušenost s úmrtím v důsledku COVID-19 u blízkých osob (30). Pandemie COVID-19 přinesla nutnost provádět třídění pacientů při nedostatku zdrojů v některých fázích pandemie, což může způsobit morální a etická dilemata. Morální trauma vyvolané okolnostmi mimo kontrolu jedince rovněž přispívá k depresivním příznakům (31). Příznaky deprese jsou spojeny s přítomností chronické fyzické nemoci, stigmatizací, diskriminací nebo násilím (32–33). Naopak jako ochranné mechanismy byly zjištěny větší odolnost (schopnost vyrovnat se stresem, pozitivními a adaptivní strategiemi zvládání) a do jisté míry i dostatečné osobní ochranné prostředky, což dokládá nejen americká studie (34), ale také HEROES výsledky (26–27).

Podobně jako v případě depresivních symptomů i vysoká úroveň stresu byla spojena se stigmatizací, diskriminací nebo násilím. Taková zjištění ukazují, že pandemie COVID-19 má na zdravotnické pracovníky silný a trvalý psychologický dopad. Prevalence „strachu ze sebeinfikování“ byla mezi zdravotnickými pracovníky hlášena až nad 80 % (35), což dokládají i kvalitativní analýzy (5). Pracovníci v první linii a zejména v mladém věku jsou náchylnější k závažným psychickým problémům včetně úzkosti, deprese, posttraumatické stresové poruchy a poruch spánku (36). Zdá se, že různé skupiny zdravotnických pracovníků jsou různě náchylné k vyhoření. Několik studií provedených během pandemie COVID-19 identifikovalo rozdíly mezi pohlavími: Ženy pociťovaly vyhoření více než muži (37) a ženské pohlaví bylo prediktorem vnímaného stresu během pandemie (38). Ženy uváděly zvýšený výskyt stresorů souvisejících s COVID-19, včetně nedostatečných osobních ochranných prostředků a menší podporu ze strany kolegů. Vyšší úmrtnost na COVID-19 byla spojena se zvýšenou psychickou zátěží pouze u žen (39). Opakovaně se také ukazuje, že mladší věk byl spojen s vysokým rizikem syndromu vyhoření (40).

Výsledky studií také ukázaly, že zvýšená expozice pacientům s nemocí COVID-19 je spojena nejen se zvýšeným stresem a depresí, ale také s častější zkušeností se stigmatizací, diskriminací nebo násilím. Přibližně čtvrtina zdravotnických pracovníků se setkala se stigmatizací a diskriminací, což odpovídá nižším úrovním, než jaké jsou uvedeny ve 3 metaanalýzách (41–43). Zkušenost se stigmatizací se může časem snižovat, protože se ji lidé učí zvládat a stávají se odolnějšími a budují si sebevědomí (44), což ukázaly i výsledky, kdy expozice diskriminaci a stigmatizaci byla nejvyšší v roce 2020 a v pozdějších sběrech dat se snižovala (5). Tento pokles mohl být ovlivněn mediálními intervencemi, které byly zaměřené na širokou veřejnost s cílem snížit stigmatizaci v bezprostředním, krátkodobém a střednědobém horizontu, jako např. kampaně zaměřené na dezinformace a na zpochybnění předsudků (45). Naproti tomu násilí může být důsledkem stigmatizace a negativních postojů veřejnosti, které se vyvíjejí v průběhu času a projevují se později a s rostoucí frustrací. Ačkoliv výskyt násilí na pracovišti u českých zdravotnických pracovníků je nižší, než uvádí předchozí metaanalýza (46), trend v datech je stejný. Vzrůstající tendence by mohla být vysvětlena zvýšeným počtem pacientů, jejich dlouhodobým stresem a nespokojeností v důsledku pandemie, kdy dochází k přenášení frustrace (a agrese) na zdravotnické pracovníky (47). Podobně jako u příznaků deprese některé studie ukazují, že mladší zdravotničtí pracovníci jsou zranitelnější než jejich starší kolegové, kteří mají více zkušeností, vyšší úroveň sebevědomí a větší odolnost vůči stresu (48–49). Výsledky potvrdily, že zkušenosti se stigmatizací, diskriminací nebo násilím jsou spojeny se zvýšeným výskytem problémů s duševním zdravím.

Znalost potřeb zdravotníků je velmi důležitá pro tvorbu specifických podpůrných programů. Pandemie ukázala, jak dnešní společnost potřebuje fungující zdravotnicky systém, aniž by bylo docíleno extrémního vyčerpání nebo zhroucení zdravotnických pracovníků (50). Psychické vyčerpání obklopuje zdravotnické pracovníky nejen v jejich profesi, ale i v jejich rodinném prostředí. Strach z infekce, práce v cizím oboru medicíny s nedostatečným vzděláním, dlouhé nošení osobních ochranných pomůcek přispívalo k prohlubování sledovaných negativních faktorů na duševní zdraví pracovníků ve zdravotnictví. Implementace poradenství, umožňující snižování stresu a z něj odvozených dopadů na psychické zdraví zdravotníků, má potenciál, aby se zabránilo dalšímu zhoršování zdravotního stavu zdravotnického personálu (51).

V rámci projektu HEROES probíhají v současné době v českých zdravotnických zařízeních pilotní intervence, z nichž se shromažďují data a informace o tom, co by zdravotníkům pomohlo zvládat nároky jejich profese, aniž by ohrožovali své psychické a fyzické zdraví a pocit pohody. Některé z požadavků, například pochvala a uznání práce, jsou splnitelné bez velkých finančních či organizačních nákladů. Nabízí se také plošné zajištění psychosociální podpory v nemocnicích, podobně jako u složek integrovaného záchranného systému.

ZÁVĚR

Výsledky našeho narativního review prokázaly, že zdravotničtí pracovníci pečující o pacienty s onemocněním COVID 19 jsou ohroženi stresem, stigmatizací, diskriminací a násilím a že tyto negativní faktory mají dopad na jejich duševní zdraví (příznaky deprese, vyhoření, frustrace potřeb). Ze zjištění také vyplývá, že je třeba věnovat pozornost prevenci negativních faktorů, které mají dopad na duševní zdraví zdravotnického personálu, a to nejen na pracovišti, ale důrazněji i na veřejné úrovni (prevence stigmatizace).

Intervence s ochranným účinkem na zlepšení pohody zdravotnických pracovníků by měly být prováděny na pracovišti prostřednictvím zapojení středního managementu. Všem zaměstnancům ve zdravotnictví by měla být nabízena a zajištěna potřeba supervize a psychologická pomoc. Mělo by se také řešit snížení negativních sociálních aspektů práce ve zdravotnictví, jako je nedostatek podpory ze strany vedení, psychický stres, nadměrné nároky, dlouhodobý nedostatek personálu a péče o ty nejzákladnější potřeby. Podpora, která se stane normou, a nikoliv nadstandardem, plní i funkci preventivní a chrání zdravotnický personál, ze kterého se během pandemie stal obtížně obnovitelný zdroj.

Čestné prohlášení

Autoři práce prohlašují, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku nejsou ve střetu zájmů a vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou farmaceutickou firmou.

Adresa pro korespondenci:

Mgr. Jaroslav Pekara, Ph.D.
Vysoká škola zdravotnická, o. p. s.
Duškova 7, 150 00  Praha 5
Tel.: 737 127 508
e-mail: pekara@vszdrav.cz