Osobní vzpomínka na doc. MUDr. Milana Schücka, CSc.

Patřil jsem k těm mladším kolegům pana docenta, které jako primář kliniky velmi ovlivnil. Často jsem s ním sloužil a velmi často mne vypisoval na sál k asistenci svých výkonů. V období, kdy již byl zrakově handicapován, spoléhal například na případnou pomoc při hodnocení peroperačních RTG vyšetření, která byla při tehdy velmi frekventovaných revizích žlučových cest častá. Později se se mnou o některých svých rozhodnutích bez rozpaků i radil, čehož si dodnes velmi vážím. Po mnoho let po svém odchodu do důchodu mne pravidelně zval na návštěvy do svého bytu v Plzni-Doubravce, kde jsme při čaji diskutovali o všem možném. Častěji poté, co nečekaně ovdověl a zápasil s nemocí. Cítil jsem, jak velmi miluje svoji vnučku, žijící po emigraci jeho syna v Kanadě. Po léta měl oporu ve své sestře, znamenité instrumentářce.

Přestože jsem o 25 let mladší, záhy, ještě v době své funkce na klinice, mi nabídl tykání a svěřil i mnoho pozoruhodných informací a zkušeností. Od Schücka jsem převzal nepopulární vlastnost nazývat veřejně chyby chybami, ale zároveň je pomáhat řešit bez obalů, zcela otevřeně, bez intrik a anonymity, s respektem k rozmanitosti a naprosté nevyzpytatelnosti chirurgie, v níž je daleko horší lajdáctví, lenost a zbabělost, než nezdary okamžiků. Je pravdou, že Milan, byť sebevědomý, byl i skromný a rozhodně by asi netoužil po opakovaných oslavách v tisku. Když už však vzácně přistoupil na organizování čehokoli na svoji či cizí počest, vybíral si organizátory sám a přál si, aby to bylo naprosto pravdivé, přesné a právě proto noblesní. Takové, jaké to vyžadoval na klinice. Tím vytvářel dokonalý tandem se vzdělaným profesorem Podzimkem. Nezapomenu, jak jsme spolu připravovali velký smutný zájezd na pohřeb tohoto, v celém Československu respektovaného dlouholetého přednosty kliniky do Prahy v roce 1988. Doc. Schück se velmi kriticky vyjadřoval k českým chirurgickým učebnicím i k nepřesnostem v publikacích a již jako důchodce mi mimo jiné poskytl velké množství cenných připomínek k učebnici chirurgické propedeutiky, které, předány jejímu hlavnímu autorovi, určitě přispěly k zvýšení její úrovně při dalším vydání. Od Schücka jsem si přitom znovu odnesl známou pravdu a poučení, že byť kritik mnoho nezaslouženě vytrpí, přispívá k dobru věci mnohem více než ti, kteří mlčí a jen kývají nadřízeným a „autoritám“.

Vzpomínám, jak jsem jednou zapomněl u jediného ze svých pacientů před páteční velkou vizitou napsat do chorobopisu epikrízu onemocnění a hájil se tím, že to bylo jediné zapomenutí. Po strohé, až drsné, zcela nepublikovatelné odpovědi mi již klidně, s přesností na desetiny zdůraznil, kolik to činí procent z počtu mých nemocných a více se o věci nehodlal bavit. Proto by asi nebyl rád, když v lednovém čísle Rozhledů v chirurgii [1] byla v pouhých 29 řádcích, které mu byly věnovány, uvedena celá řada nepřesností a chyb. Percentuálně je ovšem nelze vyjádřit, neboť Schück nepřipouštěl míchání jablek s hruškami.

MUDr. Milan Schück nepromoval v roce 1956, nýbrž 16. 12. 1952. Nepřišel do Plzně z Chomutova, jak napsal autor citovaného sdělení, nýbrž z Děčína, a to nikoli v roce 1956, nýbrž 15. 10. 1957. V Děčíně získal MUDr. Schück velmi dobré základy a též přehled o chirurgii v českých periferních nemocnicích a autor by se měl za opomenutí přínosu této nemocnice pro Schückův další vývoj omluvit. Schück přešel do Plzně z Děčína spolu se svým o několik let starším přítelem, pozdějším kandidátem věd a docentem, MUDr. Josefem Maňhalem a další léta ukázala, jaký to byl pro plzeňskou chirurgii i lékařskou fakultu významný přínos a pro Děčín ztráty. Od roku 1963 působil MUDr. Schück na LF UK jako odborný asistent. Pamatuji, jak vyučoval s důrazem na přesnost a logiku, vzdělán vždy čerstvě v problematice z anglosaské literatury. Primářem kliniky se ale nestal v roce 1970, jak píše citovaný autor, ale až od 1. 9. 1980, když od roku 1978 oficiálně zastupoval primáře a ještě předtím řídil zdravotnický chod velké kliniky z pozice odborného asistenta fakulty, kterou opustil 12. 7. 1978. Tuto situaci pamatuji již v roce 1975 při svém nástupu na kliniku. Je jasné – a do objektivního nekrologu to patří, že v létech nejtužší normalizace nemohl být Schück jmenován do vedoucí funkce. Za zcela nutné považuji navíc uvést, že v době vrcholící těžké nemoci profesora Podzimka v roce 1988 stejně jako po jeho smrti, tedy na přelomu let 1988–1989 řídil celý chod velké kliniky jako neoficiální zastupující přednosta, opět díky tehdejší kádrové politice nepotvrzený. Nutno též uvést na pravou míru, že do důchodu odešel, na rozdíl od nedostatečné informace ve zmíněném článku, již před 17. listopadem 1989, po nástupu nového přednosty, a to se smíšenými pocity. Někteří jsme způsob, jakým odešel, již tehdy nevnímali dobře a proto nevnímám dobře ani skutečnost, že o prvním Schückově odchodu do důchodu bylo v citovaném článku pomlčeno.

Záhy po listopadové revoluci 1989, kterou z principiálních i rodinných důvodů uvítal, byl M. Schück zásahem členů Občanského fóra plzeňských zdravotníků 12. 2. 1990 z důchodu reaktivován, krátce vedl oddělení operačních sálů a centrální sterilizace a pak 1. 7. 1990, po nesnadném přemlouvání, převzal funkci ředitele fakultní nemocnice. Současně se dočkal zasloužené habilitace, na kterou jako nekomunista předtím nemohl v Plzni vůbec pomýšlet.

Jakmile našel vhodného nástupce, splnil slib a odešel 31. 8. 1992 znovu a definitivně do důchodu. I nadále však ještě působil jako řádný i čestný člen vědecké rady LF UK v Plzni (Obr. l).

Doc. Schück nebyl nikdy členem žádné politické strany, ale i v době své těžké nemoci pečlivě sledoval veřejné dění, které dokázal svým typickým, sarkasticko-humorným způsobem analyzovat a komentovat. Na klinice po mnoho let organizoval semináře pro mladé lékaře a školence. Volil často obecná témata, přínosná jak pro sekundáře, atestanty, tak i školence. Byly to semináře, které někdy svojí úrovní převýšily i velké semináře klinické, neboť Schück je oprostil od tehdy vnucované ideologie a nutil účastníky k přísně logickému nazírání na problémy. Když jeden z kolegů na konci hlášení v době sjezdu KSČ s budovatelským patosem vyzval přítomné: „Soudruzi, pojďme se zapojit do pracovního procesu.“, opáčil Schück s ironickou grimasou: „A nepůjdeme radši něco dělat?“. Patřil k posledním, kteří v Praze navštívili umírajícího profesora Podzimka a některé jeho myšlenky a postřehy zaznamenal a po létech mi je svěřil.

Vztah k umění, jazyková zdatnost i ojedinělá další fakta byla v článku, který jsem si v duchu Schückovy lásky k přesnosti a podle principu přísných nároků na serióznost a pravdivost publikací v odborném časopisu, dovolil faktograficky korigovat, uvedena správně...

Za možnost ověřit si data děkuji panu MUDr. J. Poborskému, náměstkovi ředitelky FN v Plzni a za jejich kontrolu a vyhledání v archivu FN v Plzni paní I. Vanžurové.

7. 3. 2007

prof. MUDr. K. Novák, DrSc.