Komentář

Třebaže nebývá zvykem, aby byl v odborném časopise komentován úvodník, přesto si jako redaktor dovolím vyjádřit svůj názor na náš obor, který již před více než 100 lety velmi přiléhavě charakterizoval vynikající italský chirurg prof. E. Bottini z Pavie, když napsal, že „chirurgie je věda a umění božské“ (cit. Andrea Majochiho s knihy „Život chirurgův“, 2. ed. nakl. Novina, Brno, 1939, str. 1, str. 80). Domnívám se, že panem prof. Novákem uváděné dilema mezi vědou a řemeslem vystihl prof. E. Bottini (italskými mediky a celou společností pokládaný za chirurgického poloboha) lépe, než zmiňovaný rétor – bezpochyby též zasloužilý chirurg – začátkem t.r. v pražském lékařském domě.

Přijmeme-li Novákovy argumenty o tom, že je chirurgie vědou, nebrání nám nic v tom, abychom jen se skromnějším atributem přijali i Bottiniho tezi, že jde ve vrcholu činnosti spíše o umění než o řemeslo, za něž pokládají někdy chirurgii nevzdělaní laici. Tak jako sochaře, akademického malíře a dnes i významného zpěváka nazýváme umělcem, i když si třeba nejsme zcela jisti mírou jejich umění, nic nám nebrání v tom, abychom ke stejnému čestnému atributu nepřirovnali operační umění lékaře, který se dlouhým studiem, exaktním myšlením a usilovnou prací přiblížil ideálu prof. Bottiniho, který miloval svůj obor stejně jako stovky našich chirurgických současníků. Také oni nešli po základní škole na řemeslo, ale snažili se o další vzdělání a dělali to proto, aby jednou vynikli v činnosti, která je snad pro věřící lidi bohulibá, pro většinu občanů nesporně etická a pro kritiky řemeslem, které se ale každý tak snadno nenaučí a také ji na rozdíl od všech ostatních umělců v Čechách ani výhodně neprodá.

Závěrem své poznámky bych rád upozornil na to, že specializací v chirurgii pomáháme především našim nemocným, pro něž jsou frekventně a bezpochyby i dokonaleji prováděné operace značně výhodnější než může být ač i solidně, ale méně často vykonávaná praxe. Jinou otázkou, která musí zajímat již více organizátory zdravotnictví než samotné mistry chirurgie je, jak zajistit uplatnění tomu zbytku asi 2 000 lékařů, které jsme v chirurgii sice vyškolili, ale kteří nikdy nedosáhli a patrně ani v budoucnu nedosáhnou na vrchol chirurgického umění a jak zařídit dobrou operační službu v místech, kde žijí naši občané, kteří poměrně často potřebují akutně chirurgy a přitom nejsou ani v blízkostech univerzitních klinik ani ve městech se specializovanými centry.

Vědecká práce v soukromém ani veřejném zdravotnickém zařízení nevychová technicky zdatného chirurga ani u nás ani nikde jinde ve světě. Vždy bude třeba poskytnout mu solidní odbornou výchovu, která musí být kombinací moderních vědeckých poznatků z celé medicíny, důkladnou informací o všeobecné chirurgii, přehledem o všech chirurgických specializacích a několikaletým tréninkem v chirurgické diagnostice a především ve frekventní operativě pod zodpovědným dohledem. Ale ani pak nebude nikde nazbyt vzdělaných a zručných chirurgů, kteří by byli v pohotovosti v celém státě, aby mohli posloužit občanům včas a všude, kde to bude třeba.

Miloš Hájek