Téma č. 14B – DĚTSKÁ DIABETOLOGIE

GENETIKA RODIN S DIABETICKÝMI  SOUROZENCI: VÝSLEDKY ANALÝZY 2700 POLYMORFISMŮ UVNITŘ HLA KOMPLEXU

Cinek O.¹, Schober E.², Šumník Z.¹

¹Pediatrická klinika UK 2. LF a FN Motol, Praha

²Universitätsklinik für Kinder- und Jugendheilkunde, Wien 

Cíl: V letech 2004–2006 probíhal po celé Evropě nábor rodin, ve kterých se diabetes 1. typu (T1D) vyskytuje u dvou či více sourozenců. Cílem je prezentovat první výsledky analýz komplexu HLA a vybraných dalších genů ze dvou sousedících populací, české a rakouské.

Pacienti a metody: Evropské konsorcium pro diabetes 1. typu sbírá rodiny, kde se alespoň dva sourozenci manifestovali do 35 let věku. Vzorky slouží k mapování dosud neznámých genů pomocí vazby a asociace.

Výsledky: Během testování HLA regionu bylo stanoveno 2700 jednonukleotidových polymorfismů pomocí čipů Illumina a 60 mikrosatelitů pomocí klasických technik u každého z celkem 170 jedinců z českých a 140 z rakouských rodin s vícečetným výskytem diabetu 1. typu. Mapa HLA vykazovala celkem tři významné ostrovy, kde byla patrná asociace markerů s diabetem. Dva největší odpovídaly HLA 2. třídy a regionu HLA-B. Třetí ostrov byl s T1D asociován méně silně. Zahrnoval oblast genů GABBR1 (pro GABA-B receptor, jenž produkuje pomalý dlouhodobý inhibiční signál v CNS) a MOG (kódující jeden z glykoproteinů CNS), HLA-F, HLA-G a HLA-A. Prezentujeme též analýzy adjustované na přítomnost hlavních diabetogenních genetických faktorů.

Závěr: Vzorky odebrané českou a rakouskou odbočkou mezinárodního konsorcia přispěly k hledání dalších faktorů ovlivňujících riziko T1D; na vzorku dat lze demonstrovat užitečnost recentně zavedených vysokokapacitních metodik molekulární a statistické analýzy jednonukleotidových polymorfismů. Společné úsilí konsorcia umožní přesnější mapování etiologických faktorů s možným přesahem do diagnostiky a léčby.

Děkujeme všem lékařům, kteří přesvědčili své pacienty, a pacientům, kteří nám dali své vzorky k výzkumu.

Konsorcium je podporováno granty NIH, NIDDK a soukromých nadací.  

DIABETES MELLITUS 2. TYPU U DĚTÍ A DOSPÍVAJÍCÍCH

Lebl J., Průhová Š., Šumník Z., Koloušková S., Šnajderová M., Štechová K.

Pediatrická klinika UK 2. LF a FN Motol, Praha 

Diabetes mellitus 2. typu (T2DM) se vlivem celosvětové epidemie obezity stal od 90. let 20. století novým fenoménem v dětské diabetologii. V současné době představuje v některých pediatrických centrech v USA až 45 % případů nově zjištěného diabetu.

T2DM může probíhat dlouho asymptomaticky, u řady dětí se ale projeví osmotickými příznaky a u jedné třetiny postižených rozvinutou diabetickou ketoacidózou. Diferenciálně diagnosticky je pro T2DM příznačná významná nadváha či obezita (u 96 % nemocných index tělesné hmotnosti nad 85. percentilem vzhledem k věku), ložiska acanthosis nigricans (zevní projev inzulinové rezistence – až u 86 % nemocných) a podobná metabolická porucha alespoň u jednoho prvostupňového příbuzného. Častěji jsou postiženy dívky (4–6:1), průměrný věk při diagnóze je 13,5 roku.

K úvodní kompenzaci bývá zapotřebí inzulinová léčba provázená regulovanou redukční dietou a zvýšením tělesné aktivity a fyzické zdatnosti. V další fázi lze často přejít na perorální antidiabetika (především Metformin, až v druhé řadě na deriváty sulfonylurey) nebo na samotná režimová opatření. Cílem je dosáhnout a udržet HbA1c pod 5,3 % a zajistit léčebnou kontrolu komorbidit v rámci metabolického syndromu – hypertenze, dyslipidémie, nefropatie a jaterní steatózy. Hypertenzi (krevní tlak nad 95. percentil pro daný věk a pohlaví ze tří měření v různých dnech) léčíme ACE-inhibitory, při jejich intoleranci používáme blokátory angiotenzinového receptoru. Dyslipidémii lze obvykle zvládnout dietou a cvičením, při LDL cholesterolu nad 4,1 mmol/l se doporučuje podávat statin. Z hlediska organizace péče je vhodné, aby děti a adolescenti s T2DM měli jednoho kvalifikovaného specialistu a nikoliv zvlášť lékaře na glykémii, obezitu, hypertenzi, lipidy a jaterní steatózu.

Při suboptimální metabolické kontrole hrozí rychlý rozvoj mikro- i makrovaskulárních komplikací, které přímo ohrožují kvalitu i délku života. I proto podle některých předpovědí bude mít současná mladá generace v zemích s epidemickou obezitou poprvé v historii kratší dobu života než generace jejich rodičů.

Problematika je řešena v kontextu VZ MSM 0021620814.  

ROLE REGULAČNÍCH T LYMFOCYTŮ PŘI VZNIKU DIABETES MELLITUS 1. TYPU

Michálek J., Krontorádová K., Mikulková Z., Pejchlová M., Štechová K.

1. dětská interní klinika, LF MU a FN Brno 

Úvod: Ukazuje se, že poruchy ve skupině CD4+CD25+ T-regulačních buněk mohou vést k rozvoji diabetu 1. typu (DM1). Sledovali jsme tuto imunoregulační populaci CD4+CD25+ buněk u skupiny dětských pacientů s DM1 a jejich zdravých příbuzných. Skupina zdravých rodinných příslušníků byla stratifikována podle genetického rizika v závislosti na přítomnosti polymorfismů v HLA systému. Všechny pozorované skupiny byly porovnány se zdravými kontrolami.

Metodika: Pomocí průtokové cytometrie jsme sledovali počty T-regulačních buněk ve skupinách zdravých kontrol (38), zdravých rodinných příslušníků (49) a pacientů s DM1 (21). A dále jsme provedli specifickou stimulaci diabetogenními autoantigeny u 11 příbuzných s vysokým rizikem vzniku DM1 a 14 zdravých kontrol. U obou skupin byla sledována exprese specifických markerů T-regulačních buněk a také aktivace pomocí exprese interferonu-gamma (IFN-ã) na CD4 pozitivních T-buňkách. Jako specifické antigeny byly použity aminokyselinové sekvence glutamát dekarboxylázy 65 (GAD65), tyrozin fosfatázy (IA2), beta řetězce proinzulinu a celá molekula humánního inzulinu.

Výsledky: Zjistili jsme signifikantní rozdíly v počtech T-regulačních buněk u pacientů s DM1 ve srovnání se zdravými kontrolami (p <0,01). Také vysoce rizikoví příbuzní vykazovali signifikantně nižší počty T-regulačních buněk (p <0,05) než zdravé kontroly jak před stimulací, tak i po třídenní stimulaci. Aktivace diabetogenními autoantigeny byla signifikantně vyšší u rizikových příbuzných než u zdravých kontrol (p <0,02).

Závěr: Byly zjištěny defekty v populaci CD4+CD25+ T-regulačních buněk jak u pacientů s DM1, tak i jejich prvostupňových příbuzných ve srovnání se zdravými kontrolami.

Tato práce byla podpořena grantem NR 9355-3 Interní grantové agentury Ministerstva zdravotnictví České republiky.  

ZÁCHYT HYPERGLYKÉMIE V ORDINACI PRAKTICKÉHO DĚTSKÉHO LÉKAŘE

Průhová Š.^1,2, Cinek O.¹, Šumník Z.¹, Lebl J.¹

¹Pediatrická klinika UK 2. LF a FN Motol, Praha

²Klinika dětí a dorostu UK 3. LF a FN Královské Vinohrady, Praha 

Vyšetření glykémie je základem diagnostiky       diabetes mellitus u dětí i dospělých. I když stanovení glykémie nepatří mezi vyšetření doporučená v rámci preventivních prohlídek u dětí, v některých situacích je její vyšetření plně indikováno: pokud najdeme cukr v moči pacienta, u neprospívání a hubnutí a jestliže se objeví nápadná polyurie a polydipsie.

Podle posledních doporučení je normální hodnota glykémie nalačno do 5,6 mmol/l, za 2 hodiny po zátěži glukózou (při oGTT) do 7,8 mmol/l. Hodnoty nalačno 5,6–6,9 mmol/l označujeme jako zvýšenou glykémii nalačno, 7,0 mmol/l a více jako podezření na diabetes mellitus. Porušená glukózová tolerance je při hodnotách 7,8–11,0 mmol/l za 2 hodiny po zátěži, při hodnotě 11,1 mmol/l a více se jedná o diabetes mellitus.

Kombinace klinických příznaků diabetes mellitus a záchytu zvýšené glykémie je indikací k neprodlenému odeslání pacienta k hospitalizaci.

Nově se objevují doporučení k preventivnímu vyšetřování glykémie u obézních dospívajících s cílem zachytit časný nástup diabetes mellitus 2. typu spojenému u dětí vždy s obezitou, který může probíhat mnoho let bez klinických příznaků a zvyšovat riziko časného nástupu chronických diabetických komplikací u těchto pacientů.

Glykémie může být občas vyšetřována také v rámci dif. dg. úvah např. při nejasné příčině únavy, bolestech břicha apod. V těchto případech může dojít k záchytu jinak bezpříznakové mírné hyperglykémie a následnému rozhodování, co s tímto výsledkem. Doporučuje se v první řadě ověřit výsledek stanovením glykémie nalačno, případně doplnit hladinu HbA1c. Pokud je hyperglykémie stanovena opakovaně, doporučuje se vyšetření u dětského diabetologa, který doplní vyšetření autoprotilátek antiGAD a anti IA2 (typické pro diabetes mellitus 1. typu). U dětí s pozitivní rodinnou anamnézou diabetu indikuje provedení molekulárně genetického vyšetření, které může odhalit tzv. monogenní formy diabetu – především diabetes MODY. V diferenciálně      diagnostické rozvaze dále využíváme dynamické testy (oGTT a ivGTT) a glykemický profil.

Problematika je řešena v kontextu VZ MSM 0021620814.  

AKUTNÍ KOMPLIKACE DIABETU

Škvor J.

Dětská klinika, Masarykova nemocnice KZ, Ústí nad Labem 

Hypoglykémie

Příčinou hypoglykémie může být předávkování inzulinu, opomenutí jídla a fyzická zátěž, přičemž k hypoglykémii může dojít i s odstupem hodin po skončení déletrvající zátěže, např. v noci. K rozvoji hypoglykémie může spolu s nadbytkem zevního inzulinu přispívat i insuficience hyperglykemizujících hormonů a poruchy subjektivního rozpoznávání hypoglykémie při vegetativní neuropatii s chyběním alarmujících příznaků aktivace sympatiku.

Klinické příznaky závisí na věku dítěte, její hloubce a rychlosti vzniku.

Při posuzování významnosti hypoglykémie podle výše laboratorní hodnoty hladiny krevní glukózy je třeba vzít v úvahu, že děti dlouhodobě adaptované na vyšší hodnoty glykémie mohou i fyziologické hodnoty vnímat již jako významnou hypoglykémii.

Příznaky hypoglykémie jsou hlad, únava, slabost, příznaky aktivace sympatiku (pocení, třes, bledost, tachykardie) a neuroglukopenie (bolesti hlavy, změny nálad, chování a vědomí).

Terapie. V lehčích případech postačí okamžitě podat perorálně glukózu (gel, tablety, prášek) nebo nápoj či jídlo s obsahem rychle vstřebatelných glycidů. Při alteraci vědomí je třeba podat ihned nitrožilně roztok 10% glukózy v dávce 3–4 ml/kg hmotnosti. Podpůrný význam při nemožnosti zajistit nitrožilní přívod glukózy má nitrosvalové podání ampule glukagonu. 

Diabetická ketoacidóza (DKA)

V důsledku výraznějšího nedostatku inzulinu v organismu nejsou buňky schopny využít jako zdroj energie glukózu. Nadměrným štěpením volných mastných kyselin a některých aminokyselin vznikají v játrech ketolátky (kyselina beta hydroxymáselná a acetoctová), nadbytek ketolátek způsobuje ketoacidémii, metabolickou acidózu a ketonurii. Těžká acidóza narušením základních buněčných dějů bezprostředně ohrožuje život.

Příčinou DKA je nedostatek inzulinu, který může nastat:

1. Při klinické manifestaci diabetu, kdy typické projevy nejsou správně včas interpretovány a diabetes je považován za jiné onemocnění. Tak tomu bývá často u dětí nejmenšího věku.
2. Nedostatečným dávkováním inzulinu u již léčených diabetiků, obvykle v důsledku porušení pravidel léčby.
3. Poruchami příjmu potravy záchvaty přejídání, s kterými se setkáváme hlavně v dospívání.
4. Ve stresových situacích, jak tomu bývá při infekčních chorobách nebo již během jejich inkubací (chřipka, angína) a při zánětlivých onemocněních (zánět slepého střeva), pokud není dávkování inzulinu upraveno odpovídajícím způsobem.

Příznaky:

1. Polyurie, polydipsie, dehydratace (suché sliznice, úbytek hmotnosti, snížený kožní turgor, hypotenze, tachykardie, oligurie).
2. Hubnutí.
3. Známky ketoacidózy, což jsou zarudlé sliznice, bolesti břicha, nevolnost a zvracení (podoba náhlé břišní příhodě) a zápach acetonu v dechu a snaha o respirační kompenzaci acidózy hyperventilací (Kussmaulovo dýchání).
4. Poruchy vědomí, které nemusí korelovat se stupněm hyperglykémie a ketoacidózy.

Diagnostika:

1. Proužky na ketonurii stanovují v moči jen asi 20 % tvořených ketolátek, tj. kyselinu acetoctovou a aceton. Výsledky je možno získat někdy ne okamžitě, ale až po vymočení, což při potřebě o okamžité orientaci může být problémem zejména u malých dětí. Hodnoty jsou pouze semikvantitativní, ovlivnitelné koncentrací moči, celkovou diurézou a některými léky, např. vitaminem C.
2. Ketolátkou stanovenou v krvi je kyselina beta hydroxymáselná, která tvoří až 80 % tvořených ketolátek, do moči se nedostává a tudíž není testačními proužky na ketonurii identifikována. Výhodou měření hladiny kyseliny beta hydroxymáselné v krvi je přímá a okamžitá informace o přítomnosti či nepřítomnosti DKA a také časnější zjištění DKA, přesnější určení jejího stupně (závažnosti!) a dřívější zachycení jejího zlepšování.

Je třeba vzít v úvahu, že změny v ukazatelích hodnocení stavu acidobazické rovnováhy podle Astrupa jsou pouze nepřímé. Je třeba si připomenout, že výše hyperglykémie neodpovídá stupni a závažnosti DKA! Znalost hladiny kyseliny beta hydroxymáselné v krvi a její dynamiky je nenahraditelná informace v péči o diabetické děti a dospívající. Nenahraditelná informace to je nejen v případech rozvinuté DKA nebo její prevenci, ale také při řešení rutinních běžných problémů, které mohou diabetes provázet (interkurentní nemoci, bolesti břicha, horečnaté stavy, zvracení aj.), které trápí samotné děti, jejich rodiče i ošetřující profesionály. Dostupnost stanovení hladiny kyseliny beta hydroxymáselné v krvi by měla být v případě potřeby diabetickým dětem a dospívajícím stejně běžná jako dostupnost stanovení glykémie.

Děti s DKA by měly být léčeny v centrech, kde jsou možnosti monitorovat vnitřní prostředí, vitální funkce, neurologický stav a zkušenosti s léčbou. Na transport do centra je vhodné podat inzulin s rychlým účinkem v dávce desetiny celodenní dávky inzulinu a infuzi plného fyziologického roztoku.

DKA je nejčastější příčina úmrtí dětí v souvislosti s diabetem. Většina úmrtí je důsledek edému mozku.  

Využití nových technologií v terapii diabetu u dětí

Šumník Z., Koloušková S., Štechová K., Šnajderová M., Lebl J.

Pediatrická klinika UK 2. LF a FN Motol, Praha 

Terapie diabetu 1. typu (DM1) u dětí se v posledních letech významně mění v důsledku rozvoje nových technologií, které umožňují zvýšení flexibility terapie, zlepšení kompenzace diabetu a přispívají ke zlepšení kvality života diabetických dětí. Po revoluci, kterou v diabetologii přinesla éra nových inzulinových analog, zažíváme velké změny též v systému monitorování glykémie. Je pravděpodobné, že klasické nespojité měření glykémie osobními glukometry bude v budoucnosti nahrazeno systémy umožňujícími sledování glykémie kontinuálně, v reálném čase. Prvním z těchto systémů, které jsou k dispozici českým pacientům, je kontinuální monitor glykémie (CGMS) americké firmy MiniMed Medtronic. Pomocí této technologie má pacient informaci o své aktuální glykémii a jejích trendech.

Cílem naší pilotní studie bylo zjistit, zda jednorázové 15denní monitorování glykémie pomocí systému RT-CGMS ovlivní parametry diabetu dětí s DM1 během a v krátkodobém horizontu po ukončení monitorace.

Metodika: Devatenáct dětí s DM1 (10 chlapců, 9 dívek, věk 15,2 ± 2,2 roku, HbA1c 7,4 ± 1,0 %) jsme sledovali podle stejného protokolu. Při vstupní návštěvě jsme zavedli CGMS Gold po dobu 10 dnů, poté následovala 15denní perioda monitorování v reálném čase, po jejímž ukončení jsme dvakrát vždy s odstupem jednoho týdne monitorovali glykémie pomocí zaslepeného CGMS Gold, a to vždy po dobu 5 dnů. Analyzovali jsme průběh glykémií a parametry kompenzace diabetu.

Výsledky: V porovnání se vstupním vyšetřením došlo během monitorování pomocí RT-CGMS ke statisticky významnému zlepšení všech parametrů kompenzace diabetu. Pozitivní je též snížení variability glykémií v době aplikace RT-CGMS. Po ukončení realtime monitorování byly nasazeny další dva zaslepené senzory, přičemž žádné z naměřených parametrů se nelišily od prvního zaslepeného senzoru.

Závěr: Kontinuální monitor glykémie představuje významný krok směrem ke zlepšení kompenzace diabetu. Efekt jednorázového měření na další kompenzaci diabetických dětí je však sporný.

Podpora: VZ MZ ČR (64203).  

NOVÉ PERSPEKTIVY V PREVENCI DIABETES MELLITUS 1. TYPU

Vavřinec J., Vosáhlo J., Al Taji E., Hainerová I.

Klinika dětí a dorostu UK 3. LF a FN Královské Vinohrady, Praha 

K predikci diabetes mellitus 1. typu (T1DM) u prvostupňových příbuzných lze využít kombinaci genetických, imunologických a endokrinologických metod.

Základem preventivních metod před manifestací diabetu je eliminace některých alloantigenů ze stravy rizikových dětí (projekt TRIGR) a nebo aplikace epitopů autoantigenů, které mají zlepšit špatně navozenou imunologickou toleranci (projekt DPT1). Připravovaný projekt TRIPOD bude hodnotit úlohu probiotik u novorozenců na manifestaci T1DM. Vliv faktorů zevního prostředí na manifestaci diabetu je studován v projektu TEDDY. Studie NIP se zabývá vlivem některých omega-3 mastných kyselin.

Po manifestaci T1DM se užívají především alterované epitopy autoantigenů a nebo imunosupresivní terapie. Cílem sekundární prevence je prodloužení postiniciální remise onemocnění.

V ČR pokračuje studie ANDROMEDA, která sleduje vliv modifikovaného peptidu z molekuly Heat Shock Proteinu 60 (DiaPep277). V dalších studiích je zkoumán efekt analogu glucagon-like peptidu 1 a v evropském projektu vliv vitaminu D3.

Stále více se uplatňuje i „biologická léčba“. Monoklonální protilátky proti cytokinovým receptorům, adhezivním molekulám či lymfocytárním subpopulacím a nebo fúzní proteiny obsahující molekuly cytokinových receptorů a část Fc fragmentu imunoglobulinů dále posouvají naše možnosti.

V roce 2007 začala v ČR studie PROTÉGÉ, která využívá modifikovanou MoAb proti CD3 lymfocytům (hOKT3 Ala-Ala). Testován je i efekt léčby MoAb proti CD20 (rituximab). Připravována je i studie s aplikací CTLA4-Ig (abatacept) a nebo fúzního proteinu atacicept, který blokuje aktivaci B lymfocytů. Je zkoumán vliv léčby orálně podávaným alfa-interferonem na uchování zbytkové sekrece inzulinu.

Nezbytnou podmínkou úspěšné sekundární prevence je včasný záchyt onemocnění. Podaří-li se diagnostikovat diabetes v presymptomatickém období, je naděje na zachování zbylých beta buněk ostrůvků dnes již velká. Proto je důležité, aby praktičtí dětští lékaři na toto stále častější onemocnění mysleli a aby společně s dětskými diabetology včas informovali rodinu postiženého dítěte o možnostech preventivní léčby.  

MŮŽEME OVLIVNIT POZDNÍ KOMPLIKACE DIABETU U DĚTÍ?

Venháčová J., Zapletalová J., Venháčová P.

Dětská klinika FN a LF UP, Olomouc 

Cílem sdělení je informovat pediatry o riziku pozdních komplikací u diabetes mellitus 1. typu (DM1), jejich příčinách a možné prevenci. Je zdůrazněna nutnost dobré metabolické kompenzace již v počátcích nemoci a poté dlouhodobě. V péči o dětské diabetiky je žádoucí těsnější spolupráce s praktickými dětskými lékaři, kteří mají nezastupitelnou roli při včasném záchytu nemoci a v průběhu léčby mohou významně pomoci při motivaci pacienta k podpoře jeho compliance v léčbě a při kontrole kompenzace.

Pozdní komplikace diabetu významně ovlivňují kvalitu života pacientů. Prospektivní randomizované studie DCCT (Diabetes Control and       Complications Trial: 1983–1993) a EDIC (Epidemiology of Diabetes Interventions and Complications: 1993–2005) přinesly důkazy, že při intenzifikované inzulinové léčbě je možno dosáhnout uspokojivé kompenzace (Ø HbA1c v DCCT 7,1 % při intenzifikované léčbě vs. 9,0 % při konvenční léčbě) a že snížení HbA1c o 10 % redukuje riziko vzniku retinopatie o 35 %, nefropatie o 25–44 % a neuropatie o 30 %.

Pokud je kompenzace dlouhodobě uspokojivá, riziko vzniku a/nebo progrese mikro- a makroangiopatických komplikací je signifikantně nižší. Ve studii EDIC po 7–10 letech sledování po ukončení DCCT byl ve skupině iniciálně intenzivně léčené s lepší kompenzací nižší výskyt retinopatie o 66 %, mikroalbuminurie o 53 % a makrovaskulárních komplikací o polovinu ve srovnání se skupinou pacientů s iniciálně horší kompenzací. Makrovaskulární komplikace, které jsou nejčastější příčinou úmrtí diabetiků, začínají již v dětství, jak dokazují studie sledující tloušťku intimy-medie arteria carotis u dětí ve srovnání se zdravými kontrolami i hodnocení stavu cév po úmrtí dětí s DM1 z jiných příčin než z důvodu diabetu. Z dalších prospektivních sledování jsou prezentovány závěry švédské studie u dětí s DM1, která prokazuje důležitost dobré glykemické kontroly již v prvých          5 letech trvání diabetu v souvislosti s vývojem pozdních komplikací.

Jsou předložena kritéria kompenzace DM1 u dětí doporučená ISPAD v roce 2007 (International Society for Pediatric and Adolescent Diabetes). Je poukázáno na problém non-compliance diabetiků v léčbě a na podíl familiárních faktorů na kompenzaci diabetu adolescentů, které potvrdila multicentrická mezinárodní studie Hvidore u 2269 dětí ve věku 11–18 let. Výsledky dotazníkové akce u diabetiků Dětské kliniky FN Olomouc starších 9 let po 2 a více letech léčby: 35,1 % diabetiků přiznává non-compliance při selfmonitoringu glykémií, 77,2 % ujídá nekontrolovaně sladkosti a 47,4 % dětí někdy vynechalo dávku inzulinu opomenutím.

V závěru jsou nastíněny úkoly PLDD v péči o dětské diabetiky.  

POSTERY

HELICOBACTER PYLORI A DIABETES MELLITUS TYP 1 V DĚTSKÉM VĚKU

Huml M., Sýkora J., Pomahačová R., Siala K., Hamzová P., Varvařovská J.

Dětská klinika LF a FN, Plzeň 

Úvod: Helicobacter pylori (HP) způsobuje chronickou aktivní gastritidu, peptické vředy a žaludeční rakovinu. Ovlivňuje evakuaci žaludku u dětí i dospělých a hraje roli v autoimunitních procesech. Dostupné literární údaje zabývající se vztahem mezi infekcí HP a DM1 u dětských pacientů jsou sporné a dosud bez jednoznačných závěrů. Cílem naší práce bylo (1) studium vztahu mezi infekcí HP a rozvojem DM1 a (2) vliv infekce HP na metabolickou kompenzaci DM1 v dětském věku.

Metodika: Studovanou skupinu tvořilo 2188 dětí (59 DM1 pacientů, 584 pacientů s non-ulcerózní dyspepsií (NUD) a 1545 asymptomatických jedinců). Infekce HP byla stanovena přítomností/nepřítomností antigenu HP ve vzorku stolice pomocí monoklonálních protilátek, metodou ELISA (DakoCytomation,IDEIA^TM HpStAR). Byla hodnocena prevalence infekce HP v jednotlivých skupinách a vztah HP infekce k metabolické kompenzaci DM1 (hodnoty glykovaného hemoglobinu (HbA_c1), denní dávky inzulinu, subjektivní obtíže, antropometrické a demografické údaje).

Výsledky: Prevalence HP infekce u dětí s DM1 není v porovnání s asymptomatickou skupinou statisticky významná (p = 0,85). Prevalence HP infekce je signifikantně častější u dětí s NUD  (26,8 %) ve srovnání s asymptomatickými dětmi (7,1 %, p <0,001) a DM1 pacienty (6,8 %, p <0,001). Studovaná populace odpovídala navzájem věkem a sociálně ekonomickými ukazateli. Pacienti DM1 HP pozitivní neměli klinicky odlišné gastrointestinální obtíže, stejně tak se významně nelišily denní potřeby inzulinu, HbA_c1 se také významně nelišily, ani antropometrické a demografické údaje.

Závěr: Výsledky naší studie prokázaly souvislost HP infekce a dyspeptických obtíží u dětí. Nepotvrdily však vliv infekce HP na rozvoj DM1 a nebyl také prokázán jednoznačný vliv na metabolickou kompenzaci DM1 (HbA_c1, denní spotřebu inzulinu) a další demografické parametry. Další studie jsou nutné k ověření vztahu infekce HP a DM1.

Tato studie je podpořena grantem Ministerstva zdravotnictví ČR (IGA NR 8887-3/2006).