S3 Dekubit – společensko-sociální problém

Dekubit jako diagnóza je jasně vyhraněný termín. Víme, proč dekubit vzniká, jak ho efektivně léčit, jaký typ pacientů je na něj náchylnější. Pokud by neexistovala psychosomatická rovina osobnosti, bylo by toto jediné nezbytné k uzdravení pacienta. Stává se ovšem, že ačkoli použijeme nejlepší dostupné materiály a osvědčené metody v léčbě, pacientovi se proleženiny nehojí. Naopak u pacienta s velmi špatnou prognózou se dekubit může zhojit během krátké doby. Je proto důležité uvědomit si, jak velkou roli hraje psychická stránka pacienta.

Pacienty si obecně můžeme rozdělit na ty bez sociálního zázemí a se sociálním zázemím. Pacient bez sociálního zázemí žije většinou sám, rodina se neangažuje do péče o blízkého. Vznik dekubitu takového pacienta vyřadí ze společenského života úplně. Necítí-li se dobře po fyzické stránce, nechuť interakce s okolím, pocit osamělosti a nepotřebnosti se ještě umocní. Tyto pacienty je těžké léčit a uzdravit.

Naopak pacient se sociálním zázemím se života ještě vzdát nechce. Většinou se setkáváme i s úsměvnými důvody – hypotéka dětí či vnoučat, vidět vnoučata/pravnoučata, popř. jejich svatbu, maturitní ples, atd. O tyto pacienty se rodina většinou dobře stará, čímž odpadá pocit osamělosti a nepotřebnosti. I přes somatické potíže má tento pacient stále chuť do života.

I z hlediska zajištění péče pro pacienta s dekubitem je pacient bez zázemí odkázán pouze sám na sebe či na pomoc všech dnes dostupných složek: praktický lékař, domácí ošetřovatelská péče, pečovatelská služba, asistenční služba. Pokud je ovšem pacient schopný si tyto služby zajistit. Většinou se však sestřičky z domácí péče plně hrazené zdravotními pojišťovnami setkávají s nechutí těchto pacientů si něco zjišťovat či zařizovat. A proto se snaží zprostředkovat jim nutné informace a zajistit tak navazující služby, i když mohou být z části hrazené klientem.

Asistenční i pečovatelská služba mnohdy u pacientů, o které se stará rodina, odpadá. Blízcí pacienta zajistí nejen nezbytné úkony, které pacient není schopen vykonat sám, ale také se mu snaží zvýšit kvalitu života například zapůjčením moderních kompenzačních pomůcek (elektrické polohovací postele, chodítka různého druhu, invalidní vozíky, atd.). Díky těmto pomůckám někteří pacienti žijí hodnotný společenský život: navštěvují divadla, využívají MHD ve větších městech, mohou si sami nakoupit. Změna prostředí a spojení se světem velmi pozitivně ovlivňuje psychiku pacienta a podporuje proces hojení.

Pacient s pocitem nepotřebnosti či samoty málokdy v praxi poslouchá odborných rad a sám pro sebe si nezajišťuje nic navíc. K takovému pacientovi je třeba přistupovat obezřetně, dát najevo ochotu, dokázat, že není zcela opuštěn. Je dobré mu zprostředkovat potřebné informace ohledně ostatních služeb a trpělivě mu vysvětlit, že mu zvýší kvalitu života. Edukace pacienta je nutná v každém případě, i když jako profesionálové ke každému pacientovi přistupujeme individuálně.

U všech pacientů je nadále důležitá spolupráce všech složek, k zajištění efektivní léčby a následného uzdravení. Zapojen je většinou i nutriční poradce. Nadále by neměla být podceňována psychosomatická stránka pacienta, a pokud se dekubit dlouhodobě nehojí, bylo by vhodné hledat další možné příčiny.