Povinná docházka do mateřské školy od 5 let?

Běžný čtenář, který si přečte tento titulek, si představí nedávnou diskusi odborníků i poslanců o tom, proč by měly (nebo neměly) mít předškolní děti povinnou docházku do mateřské školy již od 5 let. Málokdo ví, že tato diskuse probíhala na stránkách časopisu Pediatrické listy již před 70 lety.

HISTORICKÝ KONTEXT

Dříve, než se dostaneme k lékařské diskusi vedené po skončení druhé světové války, musíme toto téma zasadit do širšího historického kontextu. Vraťme se krátce do 19. století. Myšlenka pomoci rodinám s ochranou předškolních dětí a jejich výchovou v nějaké veřejné pečovatelské instituci nebyla primárně vedena ušlechtilými, ale pragmatickými důvody. Ekonomické, sociální, ba i politické problémy způsobily, že se mnozí rodiče nemohli svým předškolním dětem příliš věnovat, museli shánět obživu, pracovat. Školky se nabízely jako jedno z možných řešení. Teprve mnohem později se dostali ke slovu odborníci, kteří začali zvažovat, zda je vyjmutí dítěte z rodiny a jeho institucionální výchova vhodná pro jeho zdravý růst a vývoj. Závěr zněl: pokud bude institucionální výchova respektovat přirozené potřeby dítěte a zajistí patřičné podmínky pro jeho tělesný i psychický vývoj, může tvořit vhodný doplněk rodinné vý-chovy. Rodina by se měla sama rozhodnout, zda nabídku využije.

ROK 1946

Myšlenka rozšířit síť mateřských škol pro děti předškolního věku se znovu vynořila hned po skončení druhé světové války. V tehdejším Československu byla v roce 1946 provázena návrhy na zavedení povinné docházky pětiletých dětí do mateřské školy. Jedna z odbornic, která byla tehdy proti, byla praktická dětská lékařka MUDr. Marie Sibková. Předložila lékařské veřejnosti dvě skupiny argumentů: nemedicínské a medicínské.

Nemedicínské argumenty

MUDr. Sibková souhlasila pouze s názory těch pedagogů, kteří říkali, že povinná školní docházka u dětí zmíněného věku by mohla být užitečná výchovou k pospolitosti, slušnému chování, při odvykání zlozvyků a sobeckosti. Autorka se odvolávala na vlastní zkušenost z ordinace. Říkala, že dobře vychovaných dětí je asi jedna desetina příslušné populace. Ostatním dětem – špatné vychovaným či rozmazleným – by mateřská škola jen prospěla.

Ve svém článku upozorňovala především na řadu negativ. Z nemedicínských negativ uváděla na prvním místě skutečnost, že nejsou zajištěny potřebné materiální podmínky. V té době nebyly k dispozici vhodné budovy pro zřízení dostatečného počtu mateřských škol. Chyběly zahrady pro děti a dětská hřiště. Pokud by se tehdy uzákonila povinnost dětí chodit v pěti letech do těchto zařízení, muselo by se léta jenom improvizovat.

Posílat děti do mateřských škol nebylo v oné době úplně běžné. Ženy s malými dětmi spíše zůstávaly doma. Tlak na pracovní zapojení českých žen přišel až po roce 1948 a vyvrcholil v padesátých letech. Proto nebyl důvod připravovat větší počty učitelek mateřských škol. Pokud by se uzákonila povinnost pětiletých dětí navštěvovat mateřské školy, psala MUDr. Sibková, chyběl by vyškolený personál, který by se dokázal tolika dětem profesionálně věnovat.

Medicínské argumenty

Medicínské argumenty byly v zásadě čtyři:

1. Během války trpěly české děti podvýživou. V jejich stravě chyběly některé stopové prvky (např. kalcium) a vitaminy (mj. vitamin D). Důsledkem bylo, že dětská populace byla postižena rachitidou, což se projevilo zpomalením růstu, nižší výškou, změnami kosterní soustavy (včetně deformit hrudníku). Autorka předpokládala, že se povinná docházka do mateřské školy patrně projeví i tím, že děti budou nuceny (sice po krátkou dobu, ale pravidelně během dne) sedět v lavicích či na židličkách, což dále poškodí jejich tělo.
2. Děti v tomto věku potřebují dostatek pohybu na čerstvém vzduchu, denně nejméně 4 hodiny, a to za každého počasí. Autorka (na základě svých zkušeností) konstatovala, že se stává – zejména ve městech – toto: při trochu chladnějším počasí učitelky s dětmi nejdou ven, ale děti pobývají v místnosti, kde sedí nebo si hrají. Nechodí na procházky, neotužují se.
3. Mateřská škola je místem, kde se pravidelně setkává větší počet dětí. Z toho plyne, že je zde zvýšené riziko přenosu infekčních onemocnění mezi dětmi navzájem. Autorka jmenovala zejména tato onemocnění: spalničky, černý kašel, spála, záškrt, průjmová infekční onemocnění.
4. Nekonají se pravidelné zdravotní prohlídky dětí. Např. městští lékaři mají dost svých dospělých pacientů a na děti nezbývá čas. Bude třeba zajistit očkování dětí nejen proti neštovicím, ale také záškrtu, spále; provádět vyšetření na TBC.

KOMENTÁŘ K POUŽÍVANÝM ARGUMENTŮM

MUDr. Sibková upozorňovala, že po druhé světové válce ještě v Československu nenazrál čas, aby bylo možné bez mnoha rizik vážně uvažovat o povinné školní docházce u populace pětiletých dětí. Podívejme se na její medicínské argumenty:

První argument se opíral o populační zdraví po šesti letech 2. světové války a zvažoval jen hypotetické riziko častého sezení v lavicích či na stoličkách. Tomu se dalo předejít promyšlenými režimovými opatřeními.

Riziko nedostatečného pohybu na čerstvém vzduchu či absence vycházek za nevlídného počasí není nepřekonatelnou záležitostí. Autorka sama říká, že se uvedené riziko týká primárně městských dětí. Také tomuto riziku lze předcházet proškolením učitelek a režimovými opatřeními.

Zato třetí riziko bylo v té době reálné. Přenos infekčních onemocnění mezi dětmi navzájem skutečně hrozil, neboť proti řadě dětských onemocnění se v té době neočkovalo.

Čtvrté riziko bylo rovněž reálné, neboť terénní pediatrická péče nebyla dostatečně zajištěna a povinné preventivní prohlídky všech dětí ještě nebyly běžné.

To, co v diskusním příspěvku MUDr. Sibkové chybí, je nynější bio-psycho-sociální přístup. V jejím textu převládá (pro onu dobu typický) důraz jen na somatické aspekty. Přirozené zájmy, důležité psychosociální potřeby dětí tohoto období, ale i zřetel k individualitě jedince zůstávají stranou.

SOUČASNÝ ŠIRŠÍ KONTEXT

Není sporu o tom, že za posledních 70 let lékařská, ošetřovatelská, pedagogická i psychologická péče o předškolní děti u nás výrazně pokročila. Jiný pohled ovšem nabízí kontext, v němž se péče o předškolní děti odehrává. Ve 21. století se Rada Evropy snaží rozšířit institucionální vzdělávání těchto dětí. Stanovila, že 95 % evropských dětí by mělo 1–2 roky před začátkem školní docházky projít mateřskou školou. Jedná se de facto o prodloužení povinné docházky (a zkrácení dětství) o jeden rok. Paradoxní je, že z argumentace vypadává samo dítě a jeho potřeby. Řeší se hlavně problémy pracovního trhu, zaměstnanosti, zrovnoprávnění žen, rovného přístupu ke vzdělání.