Nobilitace Jana Evangelisty Purkyně

Jan Evangelista Purkyně, který odešel do ciziny jako neúspěšný účastník tří konkurzů o univerzitní katedru v Rakousku, se po 27 letech vrátil do vlasti jako celou Evropou uznávaný vědec.

„ Hvězda první velikosti na lékařském horizontu“, tak vystihl ministr Thun Purkyňovu proslulost v dopise, jímž mu oznamoval jeho povolání do Prahy.

Předním vědcům a učencům v Rakousku byly udělovány jako projev uznání řády . Byl to buď řád Františka Josefa, nebo cennější řád Leopoldův. Jeho nositelé měli právo požádat o povýšení do šlechtického stavu.

Mezi lékaře vyznamenané řády a následným šlechtictvím ve 2. polovině 19. století (11) nacházíme významná jména české medicíny:

Vincenc Jiruš (1810–1884), osobní lékař hraběte Chotka a primář Ústavu šlechtičen na Hradčanech, byl 9. 5. 1883 povýšen do šlechtického stavu.

Eduard Hofmann (1837–1897), pražský rodák a profesor soudního lékařství v Innsbrucku a později ve Vídni byl nobilitován 17. 7. 1884 po dekorování řádem Železné koruny.

František Piťha (1810–1885) povýšen do stavu rytířského 29. 12. 1859 a později do stavu svobodného pána 28. 1 .1885.

Karel Rokitanský (1804–1878), 20. 5. 1874 – v roce svých sedmdesátin – se stal baronem; jeho synové užívali titul „svobodný pán“.

Josef Škoda (1805–1881), slavný vídeňský klinik českého původu po dekoraci řádem Železné koruny se o stav baronský neucházel. Jeho starší bratr Josef (1801–1886) byl povýšen do rytířského stavu v roce 1860.

Lékařská fakulta již krátce po příchodu nového slavného člena profesorského sboru navrhla J. E. Purkyně na udělení Leopoldova řádu (9). Při projednávání univerzitním senátem tento návrh obhajoval děkan profesorského sboru lékařské fakulty Nádherný a děkan Sboru doktorů profesor Halla. Připojila se fakulta teologická; proti vystoupili představitelé fakulty právnické a filozofické. Ti navrhli řád Františka Josefa, který odměňuje osobní zásluhy, avšak bez práva ucházet se o šlechtictví.

Představitel českého gubernia Mecséry však k návrhu zaujal stanovisko velmi chladné. Po urgenci návrhu lékařskou fakultou si vyžádal další podklady u děkana fakulty a policejního ředitelství. I když posudky vyznívaly v Purkyňův prospěch, Mecséry znovu postoupil návrh ministerstvu s tím, že za zásluhy v oblasti vědy je určen řád Františka Josefa.

Z místodržitelství přichází 6. února 1853 dopis od Mecséryho – Purkyňovi zjevně nenakloněnému – Thunovi a šéfovi policejního ředitelství Sacher-Masochovi. Upozorňuje, že jisté zprávy z důvěryhodných pramenů zpochybňují Purkyňovu politickou spolehlivost: jako člen předsednictví Českého muzea agituje ve prospěch české strany a jako předseda akademického spolku prosazuje panslavistické snahy. Žádá proto Thuna, aby návrh na udělení řádu pozdržel a aby Purkyňovy názory a činnost byly dále sledovány.

O měsíc později jde z gubernia další dopis Thunovi. Policejní ředitelství zjistilo, že nejde o pouhé podezření. Purkyně svou činností v Muzeu získává separatistickým snahám co nejširší základnu a vede tamější opozici. Místodržitel svůj dopis Thunovi uzavírá svým stanoviskem:

„Třebaže se Purkyně na poli vědy tak zasloužil, přece se mi zdá neslučitelné s jeho postavením, aby se mu dostalo vyznamenání, neboť při jeho vyhraněně separatistickém směru by to ze strany vlády bylo přijato jistě s nelibostí ...“.

Následujícího roku žádá ministerstvo vnitra o návrhy vhodných osob na udělení řádů. Rektor pražské univerzity navrhuje čtyři učitele fakulty. Když ministerstvo kultury připomíná, že v souvislosti s plánováním cesty panovníka na Moravu by mohly být vyznamenány některé osoby, které byly dosud opomenuty, Thun odesílá jména deseti profesorů, mezi nimiž je i J. E. Purkyně. Návrh na vyznamenání podrobně zdůvodňuje: Purkyně má vynikající zásluhy o vědu, je jedním z nejslavnějších učenců působících na rakouských univerzitách. K pochybnostem o jeho pak smýšlení uvádí:

„Podle mých pozorování není vůbec důvodu k pochybnostem o jeho korektním smýšlení, nemluvě o jeho zvláštní zálibě pro českou řeč a literaturu. Pokud se týká politických snah, zdá se mi hodný pozornosti vliv, který Purkyně prokazuje v časopise Živa, aby se na poli přírodních věd mohlo uplatnit náboženské přesvědčení. Toto literární podnikání patří k těm, která českou mládež spíše odvádí z politického pole, než přivádí. Kladl bych velkou váhu na to, aby jeho vědecké zásluhy nezůstaly při této příležitosti nepovšimnuty.“

Seznam osob navržených k vyznamenání odesílá místodržitel měsíc poté. Purkyňovo jméno tam chybí. Mecséry to stručně odůvodní:

„Navrhnout ho nemohou vzhledem k jeho názorům a smýšlení z minulých let.

Purkyně je předmětem trvalého zájmu rakouské policie. Je napomínán, že jako předseda přírodovědecké sekce muzea nedodržuje povolený program, překračuje rámec své působnosti, navzdory důtce opět připouští na schůze i nečleny sekce. I když tuto jeho činnost nelze hodnotit jako velezrádné chování, přesto podněcuje mládež k separatismu. Posléze je Purkyně vyšetřován pro své členství v zednářské lóži, do níž vstoupil v době svého působení Prusku a v roce 1857 se ocitá na seznamu politicky kompromitovaných osob.

Thun končí ve svém ministerském úřadě v roce 1860. Je jmenován doživotním členem panské sněmovny a současně je zvolen poslancem českého sněmu za velkostatkářskou kurii. Nejvytrvalejší přímluvce tedy se svou snahou získat pro Purkyni vyznamenání neuspěl.

Vztah Thuna k Purkyněmu nebyl jen vztahem ministra, který pro svůj resort získal z ciziny uznávaného vědce. Lev Thun – příslušník děčínské větve tohoto rodu – se za svých právnických studií v Praze sblížil s českým prostředím (7). Již jako student se rozhodl naučit se česky – jeho učitelem se stal Václav Hanka – psal si český deník a zabýval se otázkami rakouských Slovanů (4). Po skončení studií nastoupil jako praktikant u pražského soudu a páter Steiner, zpovědník rodiny Thunů, jej uvedl do kroužku Bernarda Bolzana, profesora náboženství a matematiky pražské univerzity. V Bolzanově kroužku se Thun seznámil s významnými představiteli českého kulturního a politického světa – s Palackým, Šafaříkem, Jungmannem a tam se setkal i s Purkyněm. Ten působil od roku 1823 na univerzitě ve Vratislavi, udržoval však kontakt s pražským a českým prostředím pravidelnou korespondencí i občasnými návštěvami Prahy.

Bolzanovy myšlenky, především jeho výzva k bratrské spolupráci obou národních kmenů žijících v Čechách, odmítání odsouvání obyvatel českého jazyka do druhořadého postavení i výzvy, aby všichni obyvatelé ovládali český a německý jazyk, na Thuna velice zapůsobily. Byl ovlivněn i Herderovými názory předpovídající velkou budoucnost Slovanů v Evropě. Podrobně se seznámil i s českou historií, neboť v roce 1836 uveřejnil Palacký prvé vydání svých dějin.

Jako státní úředník vstupující na politickou scénu se tak Thun stává do jisté míry odborníkem na otázky slovanských národů v Rakousku.

Thun své názory formuloval v konceptu, který napsal již v roce 1831, své myšlenky stále rozšiřoval a precizoval. Koncept svého textu před vydáním zaslal k posouzení významným českým osobnostem, mezi nimi i Purkyňovi. Když v roce 1842 vyšel jeho spisek „O současném stavu české literatury a jejím významu“, stal se Thun velmi populární, a jím napsané dílo jeho vzbudilo velký ohlas.

Ve své brožurce Thun odmítl germanizační snahy Josefa II jako omyl. Germanizace českých zemí v polovině 19. století je již neproveditelná. Dosavadní školství nutno reorganizovat tak, aby byly zřízeny české hlavní školy, čeština musí nalézt své místo i v gymnáziích.

Čechům Thun připisuje významnou roli ve zprostředkování západoevropské kultury ostatním Slovanům.

Purkyně o jeho publikaci vydal velmi podrobný a nadšený referát v polském časopise „Tygodnik Literatcki“. Tím si nepochybně získal sympatie budoucího ministra (1, 5).

Roku 1862 je Purkyně vyznamenán řádem Sv. Vladimíra, který mu uděluje ruský car. Purkyně – podle platných předpisů – musí žádat císaře o nejmilostivější svolení, aby řád mohl přijmout a nosit. Svolení mu bylo uděleno.

Další řád přichází k padesátému výročí promoce, tak zvanému „zlatému doktorátu“. Purkyně je vyznamenán pruským řádem Červené orlice za zásluhy v době svého působení ve Vratislavi.

Když Purkyně dovršil 80-ti let, aktuální otázkou se stává hledání jeho nástupce. Záležitost má ve své kompetenci referent pro lékařská studia při ministerstvu školství, profesor vídeňské lékařské fakulty, Karel Rokitanský. Otázku Purkyňova penzionování řeší velmi ohleduplně (3, 14).

Královéhradecký rodák Karel Rokitanský, profesor patologické anatomie, byl nepřehlédnutelnou postavou vídeňské fakulty. Již jako medik se seznámil v anatomickém ústavu v Praze s J. E. Purkyněm. Tam Purkyně působil jako prosektor v letech 1818 až 1822. Rokitanský si jej velmi vážil a po celý život se mu velmi obdivoval. A tak, zatímco je projednávána citlivá otázka Purkyňova odchodu, uskuteční se to, oč marně usiloval Thun: Purkyně je vyznamenán v roce 1888 Leopoldovým řádem.

O profesoru Rokitanském bylo známo, že je vědcem hluboce ponořeným do svého oboru a do filozofie. Striktně vyžadoval, aby nebyl ve své pracovně rušen, a sluha patologického ústavu pečlivě hlídal vstup do pitevny i pracovny. Dr. F. Albert, bratr slavného chirurga Eduarda, zaznamenal následující událost z vídeňského patologického ústavu.

Jednoho dne se ihned po zaklepání začaly dveře do pitevny otevírat. Rokitanský rozhořčený vyrušením se chystal na nečekaného návštevníka doslova se vrhnout. Do pitevny se zvolna vsunula postava muže. Při jeho spatření Rokitanský okamžitě zjihl a s radostným překvapením vítal příchozího:

„Drahý příteli...“

Nečekaným návštěvníkem byl totiž Purkyně, který přijel císaři osobně poděkovat za vyznamenání a navštívil i Rokitanského, který se svým vlivem o udělení řádu zasloužil.

Toto vyznamenání založil roku 1808 rakouský císař František I. na paměť svého otce Leopolda II. jako všeobecně záslužný řád (8). Jeho odznakem byl zlatý červeně smaltovaný kříž s bílým lemem a prohnutými rameny, převýšený rakouskou císařskou korunou s rozvinutými zlatými stuhami. Ve středním červeném okrouhlém štítku jsou zlaté iniciály F. I. A. – Franciscus Imperator Austriae. Okolo štítku čteme heslo Integritati et Merito. Řád je tedy udělován za bezúhonnost a zásluhy.

Na zadní straně řádu nacházíme uprostřed heslo císaře Leopolda II. Opes regum corda subditorum – Mocí vládců jsou srdce podaných.

Udělení Leopoldova řádu dávalo právo nositeli na šlechtický titul, ten však nebyl udělen automaticky, vyznamenaný o něj musel výslovně požádat.

Šlechta – sebevědomá vrstva, jejíž postavení spočívalo na urozeném původu, bohatství a moci – byla po staletí kulturně i společensky uzavřenou elitou. Přesun mezi ni byl prakticky nemožný. Společenské bariéry však postupně začaly být prostupnějšími. Osobní zásluhy i schopnosti a ovšem i ekonomické postavení se stávaly atributy nových elit. Rozkolísanost samozřejmosti existence šlechtické vrstvy zejména od 2. poloviny 18. století způsobovala nobilitace zasloužilých jedinců. To se týkalo důstojníků, úspěšných podnikatelů a průmyslníků, vysokoškolské inteligence, často lékařů. I když stará rodová šlechta, považující se za „crème de crème“ společnosti, si hlídala svou hrdou výlučnost, prosadily se zásluhy, ale i peníze jako atributy nově nobilitovaných osob, a byl tak stírán význam původu, tedy urozenosti (6).

Nobilitace zvyšovala společenskou prestiž, a získat erb bylo touhou mnoha úspěšných a ctižádostivých osob v Rakousku. To ilustruje i záplava žádostí o takzvanou renobilitaci (15, 16). Dekret dvorské kanceláře z roku 1840 totiž umožnil, aby osoby, jejichž rodiny v minulosti ztratily společenské postavení a upadly do chudoby, se mohly ucházet o znovuuznání svého šlechtictví, když předložily doklady o urozeném původu svých předků.

Získání těchto listinných důkazů nebylo vždy jednoduché. Nabízeli se agenti, kteří se bádáním v archívech snažili žádoucí listiny nalézt. Svou práci si pochopitelně nechávali dobře zaplatit. Objevily se ale i případy, kdy agenti chybějící mezery v rodokmenech doplnili „šťastnými nálezy“ potřebných dokumentů, jimž sami pomohli na svět. Úředníci ministerstva vnitra, které žádosti vyřizovalo, nedůvěryhodnost předkládaných listin někdy přehlédli, za což jim renobilitovaní projevovali vděčnost nejen slovy díků. Nakonec propukla na ministerstvu korupční aféra. Někteří úředníci byli propuštěni, sporně udělená šlechtictví zrušena, předpisy a kontroly žádostí zpřísněny.

Zatímco na jedné straně někteří občané o šlechtictví usilovali, na druhé straně vzrůstající sebevědomí středního stavu způsobilo, že jiní žádosti o šlechtictví považovali za podbízení se feudálním přežitkům, neslučitelné s jejich liberálním pojetím občanství. Zejména pro osoby činné v českém politickém životě byla žádost o nobilitaci hodnocena jako přijímání úplatku od rakouské vlády.

Tak F. L. Rieger byl vyznamenaný řádem Železné koruny za zásluhy o vybudování Národního divadla v roce 1881 (10). S udělením řádu bylo spojeno baronství, avšak jen když bylo o povýšení požádáno. Rieger převzal diplom baronského stavu až v roce 1897, tedy až po šestnácti letech.

Jeho syn Bohuš, když se o udělení baronství dozvěděl z tisku, rozhořčeně v dopise protestoval. Vytkl otci, že žádost o šlechtictví se neslučuje s jeho osobností a národním lidovým charakterem jeho působení. Přitom Bohuš nebyl jediný z rodiny, kdo zastával tento postoj. Rieger pak rodině i veřejnosti rozpačitě vysvětloval, že toto povýšení se stalo s iniciativy premiéra hraběte Badeniho vzhledem k jeho povolání do panské sněmovny. Navíc píše synovi:

„Mám vnuky, jimž to může prospět.“

Tuto poznámku o prospěchu potomků je třeba vysvětlit. Synové šlechtických rodů mohli využívat jisté výhody, zejména využívat podpory různých nadacích, kterých bylo jen v Čechách 26. Příjmy z nich plynoucí nebyly zanedbatelné. Tak jedna z nejznámějších, Nadace Straky z Nedabylic, poskytovala studentům gymnázií 500 zlatých, univerzitním posluchačům 600 zlatých ročně. Pro srovnání: roční plat poručíka činil koncem 19. století 600 zlatých.

Před podobné rozhodnutí byl postaven i J. E. Purkyně. I on svou žádost o šlechtictví zdůvodňoval zájmem svých potomků.

Šlechtický diplom byl Purkyňovi předán 15. července roku 1869. Císař František Josef I. zdůvodňuje nobilitaci Purkyňovými zásluhami v oblasti lékařství i přírodních věd a dále jeho dlouhodobým působením na univerzitě. Připomíná, že Purkyně byl zakladatelem prvého fyziologického ústavu v Evropě.

Purkyňovi byl udělen následující erb: štít, rozdělený modrým kosým pásem (břevnem), na pravé straně má ve stříbrném poli šesticípou červenou hvězdu, na levé straně v červeném poli obdobnou hvězdu stříbrnou. Štít nese dvě korunované turnajové helmy, na pravé straně s přikryvadly modro-stříbrnými, na levé červeno-stříbrnými. V klenotu pravého helmu je rozdvojené orlí křídlo, na něm upevněna stříbrná šesticípá hvězda. Levý helm zdobí vyrůstající dvouocasý stříbrný lev s vyplazeným jazykem (12, 13).

Na erbu se opakovaně objevuje šesticípá hvězda: červená hvězda ve stříbrném poli a stříbrná hvězda v červeném poli. Stříbrná šesticípá hvězda se také nachází v klenotu pravého helmu.

Proč právě hvězda?

Připomeňme úvodem citovaná slova Thunova dopisu Purkyňovi a následující větu z Thunova návrhu na Purkyňovo povolání na pražskou univerzitu:

„Purkyně je muž neumdlévající píle, nejvřelejší horlivosti pro vědu, hvězda první velikosti na lékařském horizontu ve starém i novém světě na věky se proslavivší.“

Hvězdou první velikosti na lékařském horizontu zůstává Purkyně dodnes.

Autor děkuje pracovníkům Zdravotnického muzea v Praze za poskytnutí portrétu K. Rokitanského.

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Stomatologická klinika 1LF a VFN

Kateřinská 32

120 00 Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz