Miniportréty slavných českých lékařů

Profesor MUDr. Stanislav Krákora – psychiatr z nouze

Hradecký psychiatr profesor MUDr. Stanislav Krákora se narodil v malé vesnici Holubice u Kralup nad Vltavou, kde byl jeho otec učitelem. Obecnou školu absolvoval ve svém rodišti, gymnázium pak v Praze na Malé Straně, kde maturoval v r. 1911. Po maturitě nastoupil na pražskou lékařskou fakultu, ale vypukla první světová válka, a on nemohl dostudovat. Hned v r. 1914 byl povolán k prezenční vojenské službě do rakousko-uherské armády, kde sloužil jako medik po celou dobu války. Po této nucené přestávce znovu nastoupil na lékařskou fakultu a promoval v květnu 1919.

Teď se ovšem objevil problém, co dál. Toužil po dětském lékařství, ale na žádné dětské klinice nebylo volné místo. Tak se nakonec přihlásil na nově otevřenou psychiatrickou kliniku v Bratislavě, kde vládl profesor Zdeněk Mysliveček. Zde se stal již po roce sekundářem a v r. 1922 asistentem.

Mysliveček brzy poznal jeho schopnosti a podporoval jeho růst. V r. 1930 byl Krákora habilitován z neurologie i psychiatrie. V té době byla bratislavská klinika (podobně jako brněnská) společná pro oba obory – pro neurologii i psychiatrii. Krákora se jako žák Myslivečkovy školy věnoval usilovně histopatologii centrálního nervstva a pandemii Economově epidemické encefalitidy.

Ve stejném roce, 1930, odešel profesor Mysliveček do Prahy a novým přednostou bratislavské neurologicko-psychiatrické kliniky se stal profesor Miroslav Křivý. Když byl v r. 1937 zastřelen svým bývalým pacientem přednosta brněnské psychiatrické kliniky profesor Hubert Procházka, byl na jeho místo povolán z Bratislavy profesor Křivý. Na uvolněné místo přednosty bratislavské kliniky byl pak ustanoven docent Krákora.

Nebyl mu však dopřán potřebný klid na práci.

Přišel neblahý rok 1939 a vznik Slovenského štátu. Profesoru Krákorovi bylo dáno na vědomí, že se očekává, že odhabilituje docenta Matulaye a pak, protože je Čech, může sám zůstat na klinice jako jeho asistent. To bylo řešení trochu silné i pro tak tolerantního Krákoru. Vyřešil to po svém. Matulaye odhabilitoval a odešel do Prahy. A tam na něj čekaly rušné i krušné časy.

Od srpna 1939 působil jako asistent psychiatrické kliniky. Z té se po uzavření českých vysokých škol stalo pouhé nemocniční oddělení. Ale již v listopadu 1942 museli všichni bývalí kliničtí lékaři (včetně Stanislava Krákory) hledat nová uplatnění. MUDr. Krákora získal místo jako vedoucí lékař v sanatoriu pro duševně choré v Praze-Veleslavíně a pak jako psychiatr v ambulatoriu Nemocenské pojišťovny v Praze 2 a v ambulatoriu Čs. drah na Vinohradech.

Přišel květen 1945.

Po válce byly opět otevřeny české vysoké školy. MUDr. Krákora nejprve přednášel psychiatrii v tzv. prázdninových kurzech pro posluchače, čímž mělo být částečně nahrazeno studentům přerušení studia uzavřením českých vysokých škol.

Ale již v lednu 1946 byl pověřen Ministerstvem školství vybudováním a prozatímním vedením psychiatrické kliniky nově otevřené lékařské fakulty v Hradci Králové. Během tohoto roku byl jmenován přednostou kliniky a v r. 1947 řádným profesorem tamtéž .

Kliniku vybudoval z úplných začátků. Laskavostí profesora neurologie Václava Piťhy mu byly uvolněny některé prostory na jeho klinice. Zprvu neměl ani jednoho asistenta, ti přišli teprve později. Klinika měla po otevření 17 lůžek v přízemí infekčního pavilonu, kde jedna místnost byla současně ošetřovnou a vyšetřovnou a kde v malém kumbálu seděl pan profesor společně se sekretářkou. To byla mladinká dívka, která se učila teprve psát na stroji, velmi cudná, která se červenala až do výstřihu při choulostivějších anekdotách, které před ní právě proto někteří lékaři vyprávěli.

Když byla fakulta přeměněna v r. 1951 na vojenskou lékařskou akademii, zůstal zde Krákora jako přednosta kliniky a vedoucí psychiatrické katedry. Změnily se pochopitelně i celkové poměry na fakultě. To nesl profesor Krákora špatně. Měnil se obecně přátelský duch na klinice, byla to doba rozkazů, zákazů, lpění na všelijakých dogmatech a špiclování, i když se o v jistém směru něco zlepšily materiální podmínky, takže armáda nemusela tolik šetřit.

Krákora hlavně těžce nesl zhoršující se meziosobní vztahy, uzavíral se do sebe a snažil se vyhýbat konfliktům. Když musel obléci plukovnickou uniformu, nevypadal hrdě ani šťastně. Jak o něm napsal primář Stuchlík, nebyl to bojovný rytíř s taseným mečem. Byl to člověk mírný, tolerantní a shovívavý. Své lékaře nepřetěžoval prací, neházel na zem nepovedené chorobopisy, menší chyby sám opravoval. Pro své lékaře byl trpělivým rádcem.

Byl osobností, která při veškeré nepřízni osudu dokázala si uchovat trpělivost, pracovitost a snahu pokračovat ve svém úsilí vybudovat řádnou, provozuschopnou psychiatrickou kliniku.

Krákora byl výborný diagnostik, nedal moc na psychoanalýzu, učil své žáky trpělivosti. V řadě případů říkával svým lékařů, když mu předváděli nějakého pacienta s provizorní diagnózou neuróza:

„Jen ho sledujte a nepospíchejte. Dejte pozor, aby z toho nebyla nakonec schizofrenie.“

A velmi často měl pravdu.

Jeho vědecká činnost byla těžce omezena zevními okolnostmi. Řadu let, hlavně během druhé světové války, neměl vůbec možnost klidně vědecky pracovat, a i později časté změny jeho pracoviště takovou práci zdržovaly. Přesto však publikoval během doby několik významných prací, hlavně své základní dílo Forenzní psychiatrie a učební texty Všeobecná psychiatrie. Věnoval se i jiným oblastem psychiatrie, jako první popsal amyloidní tělíska u myoklonické epilepsie.

Měl také velký smysl pro humor, dovedl si dělat legraci i sám ze sebe, což každý nedokáže. To budou ilustrovat některé další historky.

Hradecký profesor psychiatrie MUDr. Stanislav Krákora chtěl jako student medicíny být dětským lékařem. Nevyšlo to.Vyprávěl o tom v kruhu svých přátel mnohem později, a kromě dalších také profesoru oftalmologie MUDr. Svatopluku Řehákovi:

„Já chtěl být jako student pediatrem. Ale po promoci žádné volné místo na pediatrii nebylo, tak jsem prozatím našel místo na psychiatrii. Tedy prozatím. A když se konečně uvolnilo vhodné místo na pediatrii, to už jsem byl habilitován z psychiatrie a bylo mi žinantní teď přestupovat na jiný obor!“

Profesoři hradecké Vojenské lékařské akademie, náčelníci jednotlivých oddělení, byli kdysi jako příslušníci armády na povinném vojenském cvičení v prostoru u Hrádku u Nechanic. Bylo to uprostřed horkého léta, a tak po celodenním úmorném cvičení se chtěli vykoupat. Žádný z nich však neměl plavky. Široko daleko ale nikdo nebyl, tak odložili plukovnické a podplukovnické uniformy a nazí, jak je Pánbůh stvořil, vlezli do rybníka. Voda v tom horku byla příjemně chladná, a tak si libovali.

V tom se objevily dvě mladé dívky a usadily se na břehu. Nedaleko těch odložených vojenských svršků. Do vody se jim zřejmě nechtělo, jen tak seděly na břehu a po očku se koukaly na koupající se důstojníky. A povídaly si. A odejít ne a ne!

Koupajícím se lékařům začala být ve vodě zima. Také to už nebyli žádní mladíci. Radili se, co teď?

Tu řekl znechuceně profesor Krákora:

„Už mám toho dost! Já tady nechci dostat z prochladnutí revma. vsaďte se, že je dostanu odsud!“

Jen to dořekl, vylezl z vody, tak jak byl.

Vyšlo to. Dívky začaly ječet, vstaly a utekly.

A tak zachránil profesor Krákora řadu vysokých šarží před nastydnutím.

Na rozhraní čtyřicátých a padesátých let uspořádala psychiatrická léčebna v Pezinoku nějaké sympózium o elektrošocích. Z Hradce Králové tam jel pan profesor Krákora spolu se svými sekundáři MUDr. Vojtíkem a Stuchlíkem, pozdějším primářem psychiatrie v Pardubicích. MUDr. Stuchlík vezl všechny tři svou stařičkou škodovkou. Po skončení sympózia jeli do Bratislavy. Pan profesor byl ubytován v přením bratislavské hotelu Carlton, MUDr. Stuchlík vzal kolegu Vojtíka ke svým starým přátelům. Tam byla zábava mnohem nevázanější a veselejší, než minulý den v Pezinoku. Vína bylo dost, přípitků také mnoho, a tak před půlnocí byl Stuchlík vyzván, aby zavolal svého šéfa a přivezl ho.

MUDr. Stuchlík už neměl po větším počtu sklenek zábrany. Zavolal tedy do Carltonu. Ozval se ospalý hlas. Stuchlík přemlouval šéfa, aby se ustrojil a že za chvíli pro něho přijede, že se tady všichni výborně baví, že to není jako tam v Pezinoku.

Profesor Krákora se však zlákat nedal. Klidně vysvětlil, že je unavený a že si svou večerní sklenku již vypil, tak ať se bav dál bez něho:

„Ale abyste zítra s námi mohl jet ,“ varoval.

Ráno měli mladí sekundáři strach, že dostanou lekci ze slušného chování, ale pan profesor byl čilý jak rybička a s úsměvem se vyptával na průběh večera.

Zde uvádím již mnohokrát uveřejněnou historku o profesoru hradecké radiologie o MUDr. Janu Bašteckém. Ten si popletl při slavnostním shromáždění důstojníků, že předepsaná odpověď jednotlivce na gratulaci je „Sloužím lidu!“, kdežto nastoupená jednotka má zvolat třikrát „Hurrá, hurrá. Hurrá!“ a při gratulaci vykřikl mohutně třikrát to „hurrá.“ Nastalo hluboké ticho. Všichni ustrnuli, někteří taktak zadrželi smích.

A zde se tradují různé dodatky.

Podle některých se naklonil profesor Krákora ke zmatenému Bašteckému a řekl:

„Jene, to jsi přehnal, Ještě že jsi nevykřikl „Na zteč!“

Podle druhé, kterou jsem se dozvěděl nedávno, měl Krákora říci podle Švejka:

„Na Bělehrad!“

Profesor Krákora v pozdějším věku často zapomínal. Zvláště při zkouškách zapomněl, co mu již medik řekl a ptal se ho na tutéž věc znovu.

Jednou položil medikovi MUC. Kadlečkovi otázku.

„Co to je senilní demence?“

Student vyložil podrobně vše, co o chorobě věděl. Mluvil obšírně a když skončil, nastalo hrobové ticho.

Pak se profesor zeptal:

„A co je to ta senilní demence?“

Tu mladý posluchač zopakoval vše, co řekl předtím a přidal i aspekt sociální.

Tu pan profesor znovu:

„A co byste mi ještě řekl a senilní demenci?

MUC. Kadlečka se neovládl, ztratil trochu kontrolu a vybuchl:

„To je stařecká blbost!“

Ale profesor zachoval klid a nevzrušeně se zeptal:

„To je odpověď, nebo tím myslíte mě?“

Profesor Krákora se kdysi obrátil na kolegu internistu profesora MUDr. Jana Řehoře se žádostí, aby ho vyšetřil kvůli lázeňskému poukazu. Profesora Řehoře zastihl uprostřed vizity, takže ten ho zatím poslal na EKG, že si ho potom vyšetří.

Po vyvolání záznamu (tehdy ještě nebyl samopíšíci elektrokardiograf) přinesl záznam laborant profesoru Řehořovi konajícímu dosud vizitu, s lakonickou poznámkou:

„Tak pan profesor tam má infarkt.“

Překvapený Řehoř přerušil hned vizitu a snažil se telefonicky spojit se s Krákorou.

Od jeho sekretářky se dozvěděl, že pan profesor právě přede chvílí odjel do hotelu Avion na svou pravidelnou skleničku vína. Rozrušený Řehoř zavolal svého „řidiče“ doktora Petrleho, který do denně vozil z Pardubic na kliniku. Ani mu nedovolil převléknout se. A pak v bílých pláštích ujížděli pro profesora Krákoru rychlostí, která se vyrovnala rychlosti sanitek.

Udivení hosté i personál hotelu pak spatřili dva muže v bílých pláštích zamířit rychle ke stolu, kde upíjel ze skleničky své víno profesor Krákora.

„Musíš s náma, Stando, hned do nemocnice!“ prohlásil stručně Řehoř.

Krákora se na něj tázavě podíval.

„Máš tam čerstvý infarkt,“ vysvětloval stroze internista.

Profesor Krákora se klidným hlasem zeptal:

„Ale tu skleničku mě snad dopít necháte, viďte?“

Nedlouho potom se Krákorův zdravotní stav začal zhoršovat. Smrt jej nakonec zastihla 6. července 1959 ve věku 67 let

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.