Ze zahraničních periodik

Rutinní provádění ultrazvukového vyšetření skrota při sledování pacientů s tumorem varlete umožňuje časnější detekci asynchronních tumorů, a zabezpečuje tedy vyšší míru zachování orgánu

Routine scrotal ultrasonography during the follow-up of patients with testicular cancer leads to earlier detection of asynchronous tumours and a high rate of organ preservation

Stoehr B, Zangerl F, Steiner E et al. Urology, Medical University Innsbruck, Innsbruck, Austria. BJU Int 2010; 105: 1118–1120.

Ačkoli pacienti s karcinomem varlete mají 2–5% riziko, že se u nich vyvine asynchronní bilaterální tumor, běžné provádění ultrazvukového vyšetření kontralaterálního varlete (po orchiektomii) se však přesto obecně nedoporučuje. Lékaři z Medical University Innsbruck (Innsbruck, Rakousko) indikovali v roce 2001 u všech pacientů s testikulárním karcinomem rutinní provádění ultrazvukového vyšetření kontralaterálního varlete ve snaze o časnou detekci asynchronních tumorů umožňující provedení operace se zachováním varlete. Kromě hodnocení tumor markerů a fyzikálního vyšetření podstoupili pacienti ultrazvukové vyšetření skrota: během prvních tří let ve tříměsíčních intervalech, během dalších dvou let jednou za půlroku a následně jednou ročně.

Autoři retrospektivně identifikovali 16 pacientů, u nichž byl přítomen asynchronní bilaterální tumor. U devíti z nich byl tumor detekován před zahájením sledování pomocí ultrazvuku, u zbývajících sedmi pacientů byl detekován během sledování. Při srovnávání obou skupin pacientů autoři zjistili, že všech 9 tumorů (detekovaných před ultrazvukovým vyšetřením) bylo identifikováno v hmatném stadiu, zatímco ve druhé skupině byly v době diagnostikování onemocnění hmatné pouze dva ze sedmi tumorů.

Střední doba do diagnostikování tumoru byla významně kratší u pacientů sledovaných pomocí ultrazvuku (skupina 1), než u pacientů, u nichž bylo onemocnění detekováno před sledováním (skupina 2) (37 vs 82 měsíců, p < 0,05). Důležitým zjištěním je skutečnost, že u pacientů v první skupině měl tumor významně menší průměr než u pacientů ve druhé skupině (1,2 vs 2,68 cm, p = 0,031), v dů­sledku čehož bylo možné provést operaci se zachováním varlete u všech pacientů v první skupině, ale pouze u tří pacientů ve druhé sku­pině (p < 0,0001). U žádného z pacientů nebyly po adjuvantní radioterapii skrota zjištěny žádné známky lokální recidivy. Ve světle těchto výsledků tedy autoři doporučují u pacientů s karcinomem varlete rutinní provádění ultrazvukového vyšetření skrota.

Odpověď na aplikaci fesoterodinu nezávisí u pacientů s hyperaktivním močovým měchýřem a urgentní inkontinencí na hyperaktivitě detruzoru (prokázané při urodynamickém vyšetření)

Response to fesoterodine in patients with an overactive bladder and urgency urinary incontinence is independent of the urodynamic finding of detrusor overactivity

Nitti VW, Rovner ES, Bavendam T. New York University Medical Center, USA. BJU Int 2010; 105(9): 1268–1275.

Symptomy hyperaktivního močového měchýře (OAB) jsou často doprovázeny hyperaktivitou detruzoru. U řady pacientů se symptomy nasvědčujícími přítomnosti OAB však urodynamické vyšetření neprokáže žádné známky hyperaktivního detruzoru. Diagnóza OAB tedy nemusí byt podložena výsledky urodynamické studie, většina pacientů je léčena empiricky – pomocí anticholinergik. Autoři této studie se pokusili prokázat, zda přítomnost hyperaktivního detruzoru při urodynamické studii může sloužit jako predikátor výsledku léčby pomocí anticholinergika fesoterodinu.

Do této randomizované, multicentrické, placebem kontrolované studie II. fáze byli zařazeni pacienti obou pohlaví ve věku 18–78 let se symptomy nebo znaky OAB a urgentní inkontinence. Pacienti byli na základě přítomnosti/absence hyperaktivity detruzoru při počátečním urodynamickém vyšetření rozděleni do dvou skupin. Po zahajovacím týdenním cyklu s aplikací placeba byli pacienti z obou skupin randomizováni k užívání placeba nebo fesoterodinu s postupným uvolňováním v dávkování 4, 8, nebo 12 mg jednou denně po dobu osmi týdnů. Jako primární výsledný parametr byla stanovena změna v průměrném počtu močení/24 hod po osmi týdnech léčby (oproti počátečnímu stavu). Sekundární výsledné parametry zahrnovaly změnu v počtu epizod inkontinence/týden, průměrnou změnu v objemu moči při první mimovolné kontrakci spojené s pocitem urgence, první nutkání močit, silné nutkání močit a změnu v maximální cystometrické kapacitě. V obou skupinách (placebo i fesoterodin) souviselo snížení počtu močení/24 hod i počtu epizod urgentní inkontinence/týden s velikostí užívané dávky. Zlepšení symptomů však nezáviselo na přítomnosti hyperaktivního detruzoru. Mezi pacientys hyperaktivním detruzorem i bez něj nebyl prokázán žádný významný rozdíl v odpovědi na léčbu.

Výsledky této studie potvrzují skutečnost, že odpověď na aplikaci anticholinergik je přímo úměrná velikosti dávky a nijak nesouvisí s hyperaktivním detruzorem (diagnostikovaným pomocí urodynamické studie), což podporuje současnou praxi aplikace anticholinergik při léčbě symptomů nasvědčujících přítomnost OAB.

Důvody pro ukončení medikamentózní léčby hyperaktivního močového měchýře (jak je uvádějí sami pacienti)

Patient-reported reasons for discontinuing overactive bladder medication

Benner JS, Nichol MB, Rovner ES et al. IMS Health, Falls Church, VA, USA. BJU Int 2010; 105: 1276–1282.

Je známým faktem, že míra kompliance u pacientů užívajících anticholinergika je špatná. Příčina není úplně jasná, ale pravděpodobně souvisí s výskytem vedlejších účinků a nedostatečnou účinností léčby. Autoři této studie hodnotí důvody (jak je uvádějí sami pacienti) pro ukončení aplikace antimuskarinik při léčbě hyperaktivního močového měchýře (OAB).

Úvodní dotazník, jehož cílem bylo lokalizovat jedince, kteří užívají antimuskarinika, byl zaslán reprezentativnímu vzorku 260 000 amerických domácností. Druhá část průzkumu byla zaslána 6 577 respondentům, kteří uvedli užívání jednoho nebo více druhů antimuskarinik v rámci léčby OAB (v průběhu jednoho roku před vyplněním první části průzkumu). Druhý dotazník zahrnoval otázky týkající se demografických a klinických údajů, užívání antimuskarinik, představy pacientů o OAB, očekávání výsledku léčby, stupně obtíž­nosti symptomů a důvodů pro ukončení terapie.

Z celkem 5 392 použitelných vyplněných dotazníku vyplynulo, že 1 322 respondentů (24,5 %) ukončilo v uplynulém roce užívání jednoho nebo více druhů antimuskarinik. Většina pacientů (přibližně 89 %) uvedla, že ukončila léčbu zejména z toho důvodu, že nespl­nila jejich očekávání, a/nebo kvůli špatné snášenlivosti preparátu. Řada z nich přešla na užívání jiného typu preparátu. Někteří pacienti (přibližně 11 %) uváděli celkovou averzi k užívání léků. Věk, pohlaví, rasa, příjem ani anamnéza inkontinence nepředstavovaly predikátory toho, zda pacient léčbu ukončí, nebo nikoli.

Z této studie vyplynulo, že téměř jedna čtvrtina respondentů, jimž bylo v uplynulém roce předepsáno užívání antimuskarinik, léčbu ukončilo. Nejčastějším důvodem pro ukončení léčby bylo nesplnění pacientových očekávání a výskyt vedlejších účinků. Před zahájením aplikace anticholinergik by tedy měl lékař s pacientem prodiskutovat jeho očekávání a upozornit ho na možný výskyt vedlejších účinků a identifikovat jedince s averzí k užívání medikamentů.

Progrese symptomů dolních cest močových u starších mužů: populační studie

Progression of lower urinary tract symptoms in older men: a community based study

Parsons JK, Wilt TJ, Wang PY et al. Moores Comprehensive Cancer Center, University of California-San Diego, La Jolla, San Francisco, California, USA. J Urol 2010; 183: 1915–1920.

Autoři této studie hodnotili incidenci a progresi symptomů dolních cest močových (LUTS) u 5 697 pacientů zařazených do studie MrOS (Osteoporotic Fractures in Men Study). Tato prospektivní studie se soustředila na výskyt zlomenin, pádů a onemocnění prostaty u mužů ≥ 65 let. Pacienti byli vybírání v šesti amerických univerzitních nemocnicích.

LUTS byly hodnoceny na základě AUA symptom indexu ve dvou fázích: na počátku studie a po dvou letech sledování. Incidence LUTS se signifikantně zvyšovala spolu s věkem pacientů: 27 % mužů ve věku 65–69 let, 28 % mužů ve věku 70–79 let a 34 % mužů ve věku ≥ 80 let bez LUTS nebo pouze s mírnými LUTS uvedli po dvou letech přítomnost středně závažných nebo závažných LUTS. U celkem 24 % pacientů se středně závažnými nebo závažnými symptomy došlo k jejich progresi (o ≥ 4 body).

Incidence nových případů LUTS zaznamenaná ve studii MrOS byla podstatně vyšší než v předešlé studii provedené v okrese Olmsted (J Urol 1996; 155: 595). Tato studie zaznamenala vznik mírně závažných až závažných symptomů u 14 % mužů (po 18 měsících) a u 22 % mužů (po 42 měsících), u nichž nebyly na počátku přítomny žádné symptomy (J Urol 1996; 155: 595–600). Tyto výsledky lze připisovat skutečnosti, že průměrný věk mužů zařazených do MrOS byl 73 let, žádný z nich nebyl mladší 65 let. Naopak studie provedená v okrese Olmstead zahrnovala i muže ve věku 40 let.

Vzhledem k tomu, že muži zařazení do studie MrOS byli v celkově dobrém zdravotním stavu, autoři předpokládají, že míra prevalence, vzniku a progrese LUTS v celkové populaci starších mužů může být ještě vyšší. Tento předpoklad by měl významné klinické, psychologické i ekonomické důsledky.

Randomizovaná studie testující účinnost perkutánní stimulace tibiálního nervu oproti kontrolní skupině při léčbě syndromu hyperaktivního močového měchýře: výsledky studie SUmiT

Randomized trial of percutaneous tibial nerve stimulation versus Sham efficacy in the treatment of overactive bladder syndrome: results from the SUmiT trial

Peters KM, Carrico DJ, Perez-Marrero RA et al. Department of Urology, Beaumont Hospital, Royal Oak, Michigan 48073, USA. J Urol 2010; 183: 1438–1443.

Tato multicentrická, dvojitě zaslepená, randomizovaná studie jako vůbec první hodnotí účinnost perkutánní stimulace tibiálního nervu (PTNS) u pacientů se syndromem hyperaktivního močového měchýře (OAB) oproti kontrolní skupině validovaným způsobem. V období září 2008–leden 2009 bylo celkem 220 dospělých pacientů se syndromem OAB randomizováno (v poměru 1 : 1) k 12týdenní terapii PTNS (prováděno jednou týdně), nebo do kontrolní skupiny. Na počátku léčby a po 13 týdnech vyplnili pacienti dotazník týkající se OAB, kva­lity života a třídenní mikční diář.

Ženy tvořily 78,2 % pacientů ve skupině léčené pomocí PTNS a 80 % v kontrolní skupině. Celkové hodnocení po 13 týdnech proká­zalo, že u pacientů léčených pomocí PTNS došlo k významnému zlepšení symptomů v močovém měchýři: 54,5 % subjektů zaznamenalo mírné nebo významné zlepšení oproti počátečnímu stavu (ve srovnání s 20,9 % v kontrolní skupině) (p < 0,001).

U pacientů léčených pomocí PTNS bylo po 12 týdnech léčby zaznamenáno následující zlepšení parametrů v mikčním diáři: signifikantní zmírnění frekvence, snížení počtu epizod močení během noci, počtu epizod močení doprovázených střední až závažnou urgencí a epizod urgentní inkontinence (oproti kontrolní skupině). Autoři nezaznamenali žádný výskyt závažných vedlejších účinků spojených s použitím technologie ani poruchy funkce. Jednou z výhod této terapie je skutečnost, že nevyžaduje implantaci zdroje energie, diod ani elektrod, díky čemuž odpadají komplikace spojené s implantací.

Výsledky této studie poskytují důkazy I. úrovně, že PTNS je bezpečná a účinná metoda pro zlepšení syndromu OAB. Autoři studie se domnívají, že PTNS lze považovat za vhodnou léčbu symptomů OAB.

Malá testikulární rezistence náhodně detekovaná u infertilního muže – představuje aktivní sledování nový standard pro péči o tyto pacienty?

Small incidentally discovered testicular masses in infertile men – is active surveillance the new standard of care?

Toren PJ, Roberts M, Lecker I et al. Division of Urology, Department of Surgery, Mount Sinai Hospital and New Women's College Hospital, University of Toronto, Toronto, Ontario, Canada. J Urol 2010; 183: 1373–1377.

Díky stále častější indikaci ultrazvukového vyšetření skrota u infertilních mužů se incidence malých, náhodně detekovaných rezistencí stále zvyšuje. Tradiční léčba spočívala (vzhledem k obavám z maligní povahy onemocnění) v parciální nebo radikální orchiektomii. Někteří autoři doporučují konzervativnější přístup v podobě inguinální explorace s vyšetřením vzorku „nazmrzlo“, spolehlivost této metody je však vzhledem k falešně-negativním výsledkům poměrně diskutabilní. Autoři této doposud největší studie jsou zastánci sledování pomocí ultrazvukového vyšetření, které představuje u vybrané skupiny pacientů bezpečnou alternativu.

Lékaři z Mount Sinai Hospital Fertility Clinic (University of Toronto, Toronto, ON, Kanada) vyšetřili v letech 2001–2008 celkem 4 418 nových pacientů, z nichž 46 splňovalo kritéria pro zařazení do studie (náhodně detekované hypoechogenní testikulární léze < 1 cm). 38 pacientů podstoupilo opakované sledování pomocí ultrazvukového vyšetření. Průměrná délka intervalu mezi prvním a posledním vyšetřením činila 253 dní (rozmezí 28–2 808 dní). Pacienti podstoupili průměrně 2,8 ultrazvukových vyšetření.

Operační léčbu podstoupilo nakonec pouze osm pacientů, u tří byl výkon indikován okamžitě, u zbývajících pěti až po určité době sledování. Indikace zahrnovaly růst léze (2 jedinci) a přání pacienta (6 jedinců). Patologické vyšetření prokázalo následující výsledky: jeden případ čistého seminomu, tři případy tumoru z Leydigových buněk, dvě hyperplazie z Leydigových buněk, jeden fibrotický uzlík. U jednoho případu nebyla stanovena žádná patologická diagnóza. U 19 (z celkem 38 pacientů), kteří nepodstoupili operaci, došlo ke zvětšení velikosti léze (průměrně o 1,2 mm). Tato změna však byla v rozmezí, které lze připisovat proměnlivosti výsledku při odhadu velikosti na základě ultrazvukového vyšetření.

Autoři doporučují opakované provádění ultrazvukového vyšetření po dobu alespoň šesti měsíců, což umožní rozpoznat charakter růstu léze. Domnívají se, že u vybraných pacientů představuje sledování pomocí ultrazvuku vzhledem k benigní povaze většiny ná­hodně detekovaných hypoechogenních testikulárních lézí bezpečnou alternativu k operační léčbě.

Klinické parametry a analýza ejakulátu u 716 Rakušanů s varikokélou

Clinical parameters and semen analysis in 716 Austrian patients with varicocele

Al-Ali BM, Marszalek M, Shamloul R et al. Department of Urology, Medical University of Graz, Graz, Austria. Urology 2010; 75: 1069–1073.

Odhaduje se, že varikokélou (různého stupně) trpí přibližně 15 % mužů. Primární varikokéla se vyskytuje u přibližně 19–41 % mužů s primární infertilitou a 45–81 % muži se sekundární infertilitou (Urology 1996; 47: 73–76).

Autoři zahrnuli do své retrospektivní studie 716 po sobě jdoucích pacientů, u nichž byla v rámci vyšetření pro infertilitu detekována levostranná varikokéla. U 30 % pacientů byla přítomna varikokéla I. grade, u 39 % varikokéla II. grade a u 30,3 % III. grade (všechny skupiny p < 0,001 při srovnání prevalence různých grade v celé populaci pacientů). Přibližně u 33 % pacientů byla identifikována normozoospermie. Varikokéla vyššího grade měla podstatně horší dopad na hustotu spermií.

Grade onemocnění rovněž souviselo s věkem pacientů. Výsledky této studie prokázaly signifikantně nižší prevalenci varikokély (bez ohledu na grade) u pacientů s vyšším indexem tělesné hmotnosti. Na rozdíl od dřívějších studií (Fertil Steril 2007; 88: 1470–1473, J Urol 2007; 178: 1584–1588, World J Urol 2010; 20: 359–364) výsledky ukazují, že varikokéla III. grade souvisí s vyšší hladinou tes­to­steronu. Autoři se domnívají, že jejich studie jako první prokázala přímou souvislost mezi grade varikokély a horší kvalitou ejakulátu. 

Sexuální funkce u mužů, kteří podstoupili ozařování rektálního karcinomu

Sexual function in males after radiotherapy for rectal cancer

Bruheim K, Guren MG, Dahl AA et al. Oslo University Hospital, Ullevål Cancer Centre, 0407 Oslo, Norway. Int J Radiat Oncol Biol Phys 2010; 76: 1012–1017.

Bruheim et al zkoumali dlouhodobý vliv radioterapie na sexuální funkci u mužů s kolorektálním karcinomem. Celkem 241 pacientů vyplnilo dotazník hodnotící kvalitu života 4,5 let (střední doba) po operaci.

Pacienti, kteří podstoupili chemoradioterapii, uvedli významně horší skóre v doménách týkajících se erektilní funkce, orgazmu, spokojenosti s pohlavním stykem a celkové spokojenosti s pohlavním životem než pacienti, kteří nebyli léčení pomocí chemoradio-­te­rapie (všechny p ≤ 0,001).

Pacienti byli hodnoceni pomocí standardního instrumentu pro hodnocení sexuální funkce, tento způsob hodnocení však má svá omezení, především nejrůznější předpojaté chyby ze strany respondentů. Další, významnější výtkou této studii je skutečnost, že pa­cienti, kteří nepodstoupili chemoradioterapii, měli méně závažné onemocnění. Přesto však údaje v této studii nasvědčují tomu, že chemo­terapie může mít určitý dopad na sexuální funkci, což je nutné podrobit dalšímu výzkumu.

Kombinovaná medikamentózní terapie vede ke zlepšení kompliance močového měchýře

Combination drug therapy improves compliance of the neurogenic bladder

Cameron AP, Clemens JQ, Latini JM et al. Department of Urology, University of Michigan, Ann Arbor, Michigan 48109-5330, USA. J Urol 2009; 182: 1062–1067.

Při léčbě neurogenního močového měchýře se obvykle doporučuje aplikace antimuskarinik v kombinaci s intermitentní selfkatetrizací. Výsledky této léčby jsou však v mnoha případech neuspokojivé a řada pacientů zůstává nadále inkontinentní. Bylo prokázáno, že na kontrakci a relaxaci svaloviny močového měchýře se podílejí i jiné než muskarinové receptory. Bylo zjištěno, že tricyklické antidepresivum imipramin působí na potlačení hyperaktivity močového měchýře prostřednictvím různých mechanizmů. V hrdle močového měchýře, prostatě i detruzoru se nacházejí a- a b-adrenergní receptory. Autoři této studie hodnotili účinnost kombinované terapie při léčbě neurogenního močového měchýře.

Autoři provedli retrospektivní analýzu všech fluorodynamických studií provedených v období únor 1998–leden 2007 na univerzitě v Michiganu (Ann Arbor, MI, USA). Autoři vybrali všechny pacienty s neurogenní dysfunkcí, kteří přešli na kombinovanou léčbu (2–3 preparáty) po určitém intervalu bez léčby nebo po cyklu užívání antimuskarinik. Ve všech studovaných skupinách došlo k vý­znamnému poklesu průměrného tlaku močového měchýře při dosažení jeho kapacity.

U pacientů, kteří neužívali žádnou léčbu a přešli na aplikaci dvou preparátů (skupina A, n = 22) došlo k poklesu tlaku močového měchýře při dosažení jeho kapacity průměrně o 52 % (p = 0,002). U pacientů, kteří neužívali žádnou léčbu a přešli na aplikaci tří preparátů (skupina B, n = 28), došlo k poklesu tlaku o 67 % (p = 0,0002). U pacientů, kteří užívali antimuskarinika a následně přešli na užívání tří preparátů (skupina C, n = 27), byl zaznamenán 60% pokles tlaku v močovém měchýři. Ve skupině A bylo zaznamenáno pětinásobné zvýšení kompliance močového měchýře (p = 0,0008), ve skupině B téměř desetinásobné zvýšení (p < 0,0001) a ve skupině C trojnásobné zvýšení. Zaznamenáno bylo rovněž zlepšení klinických výsledků. Celkem 15 inkontinentních pacientů dosáhlo díky optimální medikamentózní terapii kontinence, zaznamenány však byly rovněž dva nové případy inkontinence. U 8 (z celkem 13) pacientů došlo k vyléčení vesikouretrálního refluxu, u 7 pacientů došlo k eliminaci dyssynergie svěrače detruzoru a u 20 pacientů k eliminaci hyperaktivity detruzoru. Rovněž však byly zaznamenány tři nové případy hyperaktivity detruzoru (které nebyly identifikovány během úvodního vyšetření) a dva nové případy dyssynergie svěrače detruzoru. I navzdory agresivní medikamentózní léčbě bylo u některých pacientů nutné provedení chirurgické intervence vyžadující sledování.

Výsledky studie nasvědčují tomu, že kombinovaná aplikace antimuskarinika, alfa-blokátoru a imipraminu dosahuje lepších vý­sledků než užívání jediného preparátu. U pacientů se zhoršenou kompliancí močového měchýře v důsledku neurogenní dysfunkce močového měchýře zajišťuje aplikace kombinace dvou nebo tří těchto preparátů významné zlepšení kompliance, pokles tlaku v močovém měchýři při dosažení jeho kapacity a zlepšení klinických parametrů.

Výsledky této studie podporují teorii, že tyto medikamenty mají u populace pacientů s neurogenní dysfunkcí synergistický efekt. Ke zvýšení maximální kapacity močového měchýře došlo pouze ve skupinách A a B (a nikoli C), což nasvědčuje tomu, že za zvýšení kapa­city močového měchýře byla v této populaci pacientů zodpovědná aplikace antimuskarinika. Aplikace alfa-blokátorů a imipraninu nemá žádný vliv na zvýšení kapacity měchýře.

Vliv behaviorální terapie na symptomy dolních cest močových – hodnoceno pomocí diagramu frekvence-objem (mikční diář)

The impact of self-management of lower urinary tract symptoms on frequency-volume chart measures

Yap TL, Brown C, Cromwell DA et al. Clinical Effectiveness Unit, Royal College of Surgeons of England, London, UK. BJU Int 2009; 104: 1104–1108.

Autoři ve své randomizované kontrolované studii z roku 2007 srovnávali 73 mužů se symptomy dolních cest močových (LUTS) zařazených do programu SMP (self-management) se standardní léčbou a 67 mužů, kteří podstoupili pouze standardní léčbu (BMJ 2007; 334: 25). V rámci programu SMP se pacienti v malých skupinách zúčastnili několika informativních sezení, kde byli poučeni o změně životního stylu a úpravě návyků. S ohledem na progresi onemocnění do stadia vyžadujícího medikamentózní nebo operační léčbu v průběhu dvanácti měsíců prokázala studie významně lepší výsledky u pacientů zařazených do programu SMP než u pacientů podstupujících pouze běžnou léčbu.

V tomto článku prezentují autoři výsledky týkající se vlivu SMP na skutečné mikční návyky pomocí diagramu frekvence-objem (FVC) a hodnocení závažnosti symptomu (jak je uvádějí sami pacienti). Pacienti byli vyšetřování po 3, 6 a 12 měsících, vyplnili dotazník IPPS (International Prostate Symptom Score) a třídenní FVC.

Průměrné celkové skóre IPPS po 3 měsících bylo u pacientů zařazených do programu SMP o 5,7 bodů nižší než v kontrolní skupině. Tento rozdíl se potvrdil i při kontrolním vyšetření po 6 a 12 měsících. Údaje získané na základě FVC: rozdíl v průměrném objemu vymočené moči (> 20% zvětšení) a počet epizod frekvence nykturie (> 25% pokles) byly statisticky významné ve prospěch SMP. Změny proměnných ve FVC byly významnější než zlepšení uváděná při aplikaci alfa-blokátorů při léčbě benigní prostatické hyperplazie (ve srovnání s placebem) (Neurourol Urodyn 1994; 13: 1–12).

Ačkoli jsou výsledky této studie povzbuzující, je třeba si uvědomit, že nemusí být aplikovatelné na všechny muže vzhledem k tomu, že k absolvování SMP kurzu musí být pacient vysoce motivován. Tato skutečnost jasně vyplývá z vysoké míry kompliance (93 %) ve skupině SMP.

Randomizovaná studie srovnávající účinnost perkutánní stimulace tibiálního nervu a aplikace tolterodinu s postupným uvolňováním: výsledky moderní terapie testující léčbu hyperaktivního močového měchýře

Randomized trial of percutaneous tibial nerve stimulation versus extended-release tolterodine: results from the overactive bladder innovative therapy trial

Peters KM, Macdiarmid SA, Wooldridge LS et al. William Beaumont Hospital, Royal Oak, Michigan, USA. J Urol. 2009; 182: 1055–1061.

Neuromodulační terapie spočívá v elektrické stimulaci určitých nervů, které kontrolují funkci močového měchýře. Při perkutánní stimulaci tibiálního nervu (PTNS) je neuromodulace zacílena na pánevní dno prostřednictvím S2–S4 junkce plexu sakrálního nervu skrze posteriorní tibiální nerv. Urgent® PC (Uroplasty Inc., Minnetonka, USA) je minimálně invazivní ambulantní neuromodulační systém, jehož užívání bylo schváleno Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv. Princip tohoto systému spočívá v retrográdní stimulaci svazku sakrálního nervu perkutánní elektrickou stimulací posteriorního tibiálního nervu prostřednictvím přechodně zavedené 34G jehlové elektrody. Cílem této studie je srovnání účinnosti PTNS systému s aplikací tolterodinu s postupným uvolňováním při léčbě hyperaktivního močového měchýře (OAB).

Primární cíl této studie spočívá ve srovnání efektu PTNS a tolterodinu na snížení frekvence epizod močení během 24 hod po 12 týdnech léčby. Na počátku a na konci studie hodnotili autoři výsledky dvoudenního mikčního diáře. Sekundární výsledné parametry zahrnovaly průměrnou změnu v počtu epizod urgentní inkontinence za 24 hod, počet epizod močení během noci, objem moči vymočený během dne a počet epizod urgence. Do této studie bylo zařazeno celkem 100 pacientů, kteří splňovali vhodná kritéria. Průměrný věk pacientů podstupujících PTNS byl 57,5 let a průměrný věk pacientů užívajících tolterodin 58,2 let. Více než 90 % subjektů tvořily ženy. Při hodnocení symptomů OAB byl prokázán statisticky významný rozdíl s ohledem na zlepšení nebo vyléčení symptomů mezi PTNS a tolterodinem (79,5 % vs 54,8 %, p = 0,01). V obou větvích studie bylo zaznamenáno statisticky významné zlepšení všech OAB symptomů po 12 týdnech léčby. Rozdíl mezi oběma skupinami však nedosáhl statistické významnosti. Po 12 týdnech léčby byl zaznamenán průměrný pokles epizod močení za 24 hodin: 2,4 ± 4,0 u pacientů léčených pomocí PTNS a 2,5 ± 3,9 u pacientů léčených pomocí tolterodinu (p = 0,44). Obě terapie byly pacienty dobře snášeny, byl zaznamenán výskyt pouze mírných nebo středně závažných ved­lejších účinků a žádný případ závažných komplikací nebo dysfunkce zařízení. U dvou subjektů byla dávka tolterodinu z důvodů špatné snášenlivosti snížena na 2 mg/den.

Obě terapie vedly k srovnatelnému zmírnění OAB symptomů: urgence, urgentní inkontinence, nykturie a frekvence močení. Ovšem významně větší počet subjektů léčených pomocí PTNS uvedl zlepšení nebo vyléčení symptomů (p = 0,01). Autoři jsou přesvědčeni, že PTNS představuje klinicky významnou alternativu pro léčbu OAB, která představuje vhodný doplněk k současně dostupným metodám. Je však třeba zdůraznit, že žádná z větví studie nebyla testována oproti placebu.