Docentka Iva Holmerová: „Starší člověk není žádným zvláštním druhem člověka“

Rozhovor vedla Jindra Moravcová

doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D.

Vědecky a profesně se věnuje problematice péče o seniory, gerontologie, dlouhodobé péče a péči o lidi žijící s demencí. V roce 2021 obdržela Donatio Universitatis Carolinae.

• Ředitelka Gerontologického centra v Praze

• Proděkanka pro zahraniční vztahy UK FHS

• Zakladatelka Centra pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče (CELLO ILC CZ)

• Odborný garant Studií dlouhověkosti na FHS UK

• Hostující profesorka na University of the West of Scotland

Kdy a jak jste se rozhodla pro studium medicíny?

To už je vlastně hrozně dávno, bylo to na gymnáziu, kdy jsem se musela rozhodnout. A upřímně se musím přiznat, že studium medicíny v té době nebyla moje první volba. Líbilo se mi výtvarné umění a zvažovala jsem tehdy, že bych se vydala na kunsthistorii na filozofickou fakultu, ale bylo mi zároveň docela jasné, že dostat se na tuto fakultu může být ještě daleko složitější než se dostat na medicínu. Polovina 70. let, kdy jsem se rozhodovala, byla taková zvláštní doba. Ke vstupu na vysokou školu se tehdy vyžadovalo vyjádření příslušných funkcionářů v místě bydliště, a to já jsem tehdy nedostala. Na medicíně se na to asi ani nějak zvlášť nedívali, tak jsem mohla jít k přijímacím zkouškám, které jsem složila a na medicínu jsem se dostala. Tehdy to byla fakulta všeobecného lékařství – nyní 1. lékařská fakulta.

Už na fakultě jste se stala členkou České gerontologické společnosti. Měla jste tedy už během studií jasno o oboru, kterému se budete věnovat? Proč jste se zaměřila právě na gerontologii?

Ano, to máte pravdu. Já jsem byla členkou České gerontologické společnosti už v průběhu posledních let studia medicíny. Zajímalo mě to. Navíc v té společnosti tehdy byla taková docela příjemná atmosféra spolupráce, výměny informací, tak jsem tam byla ráda. Určitě to ale nebyl žádný předem promyšlený krok s ohledem na budoucí kariéru. Chtěla jsem se věnovat nějakému internímu oboru, ale život to nějak tak zařídil, že jsem v Praze dostala místo pouze v oboru všeobecné lékařství. První rok takzvaného kolečka před atestací jsem strávila na velmi dobře vedeném interním oddělení pana primáře Štěrby ve Vysočanech. To byla moc dobrá a užitečná zkušenost. Potom jsem pracovala jako praktická lé kařka na různých místech na Mělnicku. A myslím si, že tahle docela krátká životní a profesní etapa pro mě byla nesmírně důležitá, protože jsem mohla nahlédnout, jak je to zajímavé a důležité povolání být praktikem. Ale musím se přiznat, že jsem přece jenom ve skrytu duše doufala v možnost nějaké další specializace. To se mi vlastně podařilo krátce po politických změnách a bylo to právě v souvislosti s Gerontologickým centrem.

Spoluzakládala jste jedno z prvních gerontologických center v Praze. S jakou vizí jste se do toho s kolegy pouštěli, na jaké jste naráželi překážky, podařilo se tu vizi naplnit?

Máte pravdu, bylo to jedno z prvních gerontologických center. Pravděpodobně to bylo úplně první gerontologické centrum v Praze a první centrum tzv. komunitního typu. O něco dříve sice vznikla již některá gerontologická či geriatrická centra, ale ta byla součástí nemocnic, například ve Zlíně a v Pardubicích. A jaká byla tehdejší vize našeho gerontologického centra? Vycházeli jsme z poptávky po službách v rámci Prahy 8. V letech 1991 a 1992 tu existovalo několik problémů, které mělo centrum pomoci řešit právě převážně v oblasti Prahy 8. Jednalo se zejména o situace, kdy pacienti vyššího věku potřebovali doléčení a rehabilitaci po akutním onemocnění, hospitalizaci či operaci, aby se mohli v co nejlepším funkčním stavu vrátit do svého původního prostředí. A dále tu existovala, a bohužel stále existuje, zející mezera mezi zdravotní a sociální péčí, kterou bylo záhodno nějak zaplnit. Diskutovali jsme o tom s tehdejším ředitelem zdravotnického zařízení v Praze 8 panem doktorem Albrechtem a jeho náměstkyní paní doktorkou Čihákovou a s dalšími kolegy a pustili se do toho.

Velice stručně jsme sepsali strategii a získali pro ni podporu představitelů zdravotnického zařízení městské části. Získali jsme dokonce i první sponzory, kteří nám věnovali nejenom drobné finanční prostředky, ale také vybavení, a uskutečnili jsme úplně základní rekonstrukci objektu bývalých jeslí v Šimůnkově ulici v Praze 8. Ta cesta od prvních myšlenek, diskusí a vize v říjnu 1991 až po otevření prvního malého oddělení v červnu 1992 byla docela rychlá. Už tehdy nám ale bylo jasné, že jedno malé lůžkové oddělení nestačí, a pomalu jsme začali vymýšlet a organizovat další služby, zejména takové, které budou sloužit k co nejdelšímu setrvání člověka v domácím prostředí.

Nebudu vás unavovat dlouhým vyprávěním o tom, jak jednotlivé služby vznikaly. Prostě postupně vznikly, a v současné době má Gerontologické centrum nejen oddělení doléčení a rehabilitace geriatrických pacientů s 35 lůžky, ale také denní stacionář pro lidi s demencí, kde je v současné době 15 míst. Díky plánované rekonstrukci se tato kapacita bude mírně navyšovat. Máme svou vlastní domácí ošetřovatelskou péči, domácí asistenci a geriatrickou ambulanci a další služby pomocného charakteru. Na tomhle místě bych asi měla zdůraznit, že existence a rozvoj služeb Gerontologického centra by nebyly možné bez setrvalé podpory městské části Praha 8, která je pro nás velmi důležitá a velice si ji vážíme. Díky této podpoře můžeme jako příspěvková organizace (již několikrát zmíněné) městské části Praha 8 zajišťovat v dobré kvalitě i služby, jejichž financování je dosud nastaveno problematicky – například již zmíněný denní stacionář.

V průběhu času se mění přístup ke stáří. Ve společnosti je jako „starý“ vnímán člověk už po 55 letech, jako seniora obecně označujeme člověka nad 65 let. Souhlasíte s tímto označováním? Kam byste tu „laťku“ pro seniorský věk položila vy? A jak by se dal podle vás změnit obraz stáří, který je teď obecně vnímaný jako nelichotivý?

Já si myslím, že starší člověk není žádným zvláštním druhem člověka. Je to normální dospělý člověk, kterého je zbytečné nějak dále označovat. Ale naše společnost to ráda dělá. Naštěstí už příliš často nehovoříme o důchodcích, což je taková docela ošklivá nálepka, ale stále používáme například termín starobní důchod. To nikomu příliš velkou radost neudělá. Pod pojmem senior zpravidla rozumíme člověka staršího 65 let, alespoň ve statistikách. Ale nepochybně zajímavá je otázka, jak to vnímají starší lidé samotní. S kolegy z Centra pro studium dlouhověkosti FHS UK jsme se na vnímání těch označení dotázali internetového dotazníku. Odpovědělo nám asi tisíc respondentů a většina z nich nám sdělila, že za nejpřijatelnější označení sebe jako staršího člověka považuje označení senior. Takže teď pojem senior používáme s daleko větší důvěrou, než tomu bylo dříve.

A s onou pomyslnou laťkou a obrazem stáří je to poněkud složitější. Kdy vlastně začíná? Statisticky v těch 65, ale to je jenom statistika. Každý svůj život a stáří prožíváme jinak, každý člověk je jiný. A to platí zejména o lidech starších, je to nesmírně heterogenní, různorodá populace. Jsou tu jednak ti, kteří ještě pracují anebo jsou jinak aktivní třeba ve veřejném životě, ve sportu, v různých dobrovolnických aktivitách a podobně. Dále jsou tu ti, kteří pomáhají ve svých rodinách, pečují o vnoučata. A samozřejmě tu máme skupinu starších, kteří potřebují sami nějakou pomoc, protože jim například jejich zdravotní stav nedovoluje, aby se zcela samostatně postarali sami o sebe. Těžko tedy hovořit o průměrném seniorovi. A co se týká toho mnohdy nelichotivého obrazu, tak to je určitě věc, o kterou bychom se měli zajímat a na které bychom měli pracovat jako společnost. Nějak by mohla zafungovat média, ale také senioři samotní by se měli přičinit o to, aby soužití generací v naší společnosti bylo lepší a aby tu byla větší tolerance a vstřícnost. Abychom žili ve společnosti, která je přátelská a vstřícná vůči všem generacím.

Přibývá lidí s demencí či Alzheimerovou chorobou, populace rychle stárne, podle odhadů by v roce 2100 měla být více než třetina populace starší 65 let. Je to vnímáno jako velký problém, myslíte, že se naše společnost naučí s touto skutečností pracovat a dokáže se na ni připravit?

Je to prostě realita, se kterou musíme počítat. Do poloviny tohoto století bude každý desátý člověk starší 80 let. U nás v České republice to tak bude. S tím samozřejmě souvisí i vyšší výskyt degenerativních (zejména neurodegenerativních) onemocnění, například Alzheimerovy nemoci. Neměli bychom to však považovat jenom za problém. Je to výsledek delšího dožití – a to si přece všichni přejeme. Proto je důležitá prevence a zavedení a respektování takových preventivních opatření, která některým onemocněním zabrání a některá alespoň oddálí. Dalším významným faktorem, který může výrazně ovlivnit kvalitu života lidí s určitou funkční poruchou nebo s určitou chronickou diagnózou, je prostředí, ve kterém žijeme. Jedná se jak o fyzické prostředí, tak o prostředí společenské, prostředí bez bariér, prostředí, které je přátelštější a vstřícnější i vůči lidem s určitým funkčním postižením. Takže ano, věřím, že se naše společnost naučí s touto skutečností pracovat, a nakonec už i známe cesty, jak se na ni lépe připravit.

Na tyto demografické změny se snaží připravit odborníky i veřejnost Centrum pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče (CELLO ILC CZ), které jste zakládala. Kdybyste měla na dosavadním fungování CELLO něco vyzdvihnout, co by to bylo?

Centrum pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče je jedním z pracovišť Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a je zároveň členem globální sítě mezinárodních longevity center International longevity Centre Global Alliance. V principu jde o zatím relativně malý tým vědeckých pracovníků, kteří se podílejí na řešení různých výzkumných projektů. Jedním z nich je v současné době například projekt RECETAS, jenž zkoumá několik významných fenoménů, které mají potenciál k ovlivnění lidského zdraví zejména ve vyšším věku. Jde jednak o zmírnění osamělosti starších lidí prostřednictvím různých sdílených aktivit, především v přírodě. Jde také o tzv. social prescribing, tedy o předepisování, respektive doporučování něčeho jiného, než jsou léky. V tomto případě to jsou právě zdraví prospěšné aktivity v přírodě konané ve společnosti jiných lidí.

Jedná se o mezinárodní vědecký projekt financovaný z programu Horizon 2020, na němž se podílejí pracoviště nejen z Evropy (například Španělska, Rakouska, Finska, Velké Británie, Francie), ale také ze Spojených států amerických, Austrálie a Ekvádoru.

Dalším projektem, který v současné době dokončujeme, je výzkum péče o lidi s demencí v zařízeních dlouhodobé péče. Nedávno jsme ukončili projekt zaměřený na koordinaci péče o lidi s demencí a dále projekt INDUCT, který se zabýval využitím moderních technologií v péči o lidi s demencí. A začíná nový výzkumný program, jenž se zaměřuje na pohybovou aktivitu ve vyšším věku a její vliv na naše zdraví. Centrum pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče představuje také jakousi základnu pro doktorský studijní program studia dlouhověkosti, který byl nedávno na naší fakultě akreditován a který má již první úspěšné absolventy. Studenti tohoto doktorského programu se také podílejí na řešení jednotlivých dílčích úkolů v rámci zmíněných a dalších výzkumných projektů.

Z mnoha porovnání ČR a vyspělých zemí Evropy vyplývá, že co se délky dožití týče, jsme na tom zhruba stejně. Rozdílnosti jsou ovšem v kvalitě života lidí, kteří se dožijí vysokého věku. Čím myslíte, že to je? Proč se tolik liší obrázek aktivního a na pohled zdravím sršícího sedmdesátníka ze západní Evropy od obrázku zdejšího těžce se pohybujícího seniora závislého na polykání desítek prášků?

Já bych to neviděla zase tak úplně černě. Máte pravdu, že se v průměru dožíváme velmi slušné délky života, ale že za vyspělejšími evropskými zeměmi zatím stále pokulháváme v takzvaném zdravém dožití. Ale na druhou stranu si nemyslím že naše seniory lze charakterizovat tak, jak říkáte. Určitě lze mnohé udělat pro lepší zdraví celé naší populace a samozřejmě také pro lepší zdraví naší starší a stárnoucí populace. Podle mého názoru bychom se měli více zaměřit na účinná preventivní opatření a také na dobrou a správnou rehabilitaci a doléčení v případě, kdy to lidé potřebují. Jsem přesvědčená, že máme velice kvalitní akutní medicínu, ale zdá se mi, že na ni u nás příliš spoléháme, že jsme vůči svému zdraví příliš pasivní, a právě zdravý životní styl, dostatek aktivit, zdravá strava, způsob, jakým žijeme – to jsou vlastně nejdůležitější determinanty našeho zdraví. Když to zanedbáme, tak zdravotnictví nestačí zcela vše napravit.

Pokud bychom porovnali péči o seniory ve vyspělých zemích světa a u nás – měli bychom se někde inspirovat?

Co se týká vlastní péče o seniory, kteří již péči potřebují, mně osobně se nejvíce líbí různé skandinávské modely, které jsou si vzájemně velmi podobné. Tam je totiž snahou co nejdéle člověka udržet v původním domácím prostředí a tam mu také zajistit potřebné zdravotní a sociální služby a podporu, kterou potřebuje. Tyto služby jsou zpravidla velmi dobře vzájemně koordinované a spolupracující.

Předpokládám, že sama usilujete o to, abyste zůstala co nejdéle aktivní a žila i do pozdního věku co nejkvalitněji. Co pro to děláte? Jak nejraději odpočíváte?

Musím se přiznat, že stále docela hodně pracuji, ale v tomhle mi asi není pomoci. Zatím mě všechny tyhle ty činnosti baví, přinášejí mi radost, nové zkušenosti a práci ve skvělém kolektivu, respektive skvělých kolektivech. Jak v Gerontologickém centru, tak na fakultě. A nakonec – právě my gerontologové tvrdíme, že práce je přirozenou součástí celého života. Takže to vlastně uplatňuji i já ve svém životě. Ale samozřejmě nejen práce je pro mě důležitá. Ráda jezdím na kole, s manželem chodíme či jezdíme na výlety do přírody a těšíme se ze společnosti rodin našich dcer, zejména vnoučat, která jsou ve věku 5, 6, 6 a 6 let.