Začátky organizovaného boje proti tuberkulóze v Čechách

Specializované léčebné ústavy se staly v Evropě prvními články organizovaného boje proti tuberkulóze (TBC) ještě před Kochovým objevem tuberkulózních bacilů v roce 1882. Jejich zřizování vycházelo z předpokladu, že TBC je možno vyléčit a překonalo tak dřívější skeptický názor formulovaný R. T .H. Laeneckem (1781–1826):

„TBC se může sama vyléčit jen tehdy, když si příroda sama pomůže – lékařství nemá spolehlivý prostředek k jejímu zvládnutí“ (4).

První takový ústav pro dospělé zřídil v roce 1854 H. Brehmer z iniciativy své příbuzné, hraběnky M. von Colomb, neteře pruského maršála z napoleonských dob G. L. Blüchera (2, 4). Ústav byl na její doporučení vybudován v tehdejším pruském Slezsku ve vesnici Görbersdorfu (dnešní Sokolowsko, přejmenované po roce 1945 na počest Brehmerova spolupracovníka, polského internisty A. Sokolowského) v lesnaté oblasti Suchých hor ve výšce 540 m. nad mořem, necelých 10 km od česko-polských hranic v oblasti broumovského výběžku. Léčebna doznala nebývalý rozkvět v druhé polovině devatenáctého století, kdy disponovala kapacitou více než 1 000 lůžek v několika pavilonech a vilách.

Pacienti sem přicházeli nejen z Německa, ale také zejména z Rakouska, carského Ruska a Skandinávie. Brehmer zde vypracoval hlavní zásady hygienicko-dietetické ústavní léčby TBC, jejíž principy byly uplatňovány po dobu dalších více než sta let, až do objevu etiotropních antituberkulotik.

Jeho žák P. Dettweiler vybudoval v roce 1876 obdobný ústav ve Falkensteinu v západoněmeckém pohoří Taunus a do léčebného režimu TBC přidal dlouhodobý pobyt na lůžku v otevřených lehárnách.

Posledním v trojici tehdejších budovatelů horských léčeben podle Brehmerova vzoru se stal K. Turban (1856–1935), který zřídil v Davosu ve švýcarských Alpách v roce 1889 vysokohorské sanatorium pro TBC. Příznivý vliv alpského vysokohorského klimatu na tuberkulózu byl však znám již dříve. Již v roce 1841 byl v Davosu založen malý ústav pro léčbu skrofulózních dětí a od roku 1865 tam léčil dospělé nemocné ubytované v hotelech A. Spengler (1827–1901).

Budování léčeben zaznamenalo nebývalý rozvoj zejména po mezinárodních kongresech proti TBC v Paříži (1888) a Berlíně (1899). V Německu bylo např. v roce 1899 v provozu již asi 40 léčeben pro TBC a v Rakousku byl v roce 1898 otevřen první a zatím jediný ústav toho druhu v Allandu u Vídně (2). Česká země přispívala tomuto ústavu za léčbu nemocných z Českého království ročně částkou  1 700 rakouské měny.

První léčebnu pro TBC na americkém kontinentu založil podle Brehmerova vzoru E. L. Trudeau (1848–1915) v severní části státu New York v pohoří Adirondacs již v roce 1884 (6); heslem jeho přístupu k léčbě bylo:

„To cure sometimes, to relieve often, and to comfort always”.

Na počátku dvacátého století pak bylo v USA v provozu vice než 350 léčeben pro TBC. Klidová dieteticko-hygienická léčba TBC probíhala v tomato období také ve volnějším režimu, kdy nemocní využívali dlouhodobého pobytu v hotelích a soukromých ubytovnách a jejich stav byl kontrolován obvykle místními lékaři. Oblíbenými místy s vhodnými klimatickými podmínkami byly jak vysokohorské oblasti, tak i přímořská letoviska v oblasti Středozemního moře (4, 7).

Prognóza i výsledky léčby byly ovšem nejisté a závisely nejen na rozsahu TBC procesu, ale také zejména na přísném dodržování dieteticko-hygienické klidové léčby a na spolupráci nemocného. Extrémním příkladem příznivého vývoje TBC u neukázněného nemocného je zevrubně dokumentované onemocnění následníka rakouského císařského trůnu Františka Ferdinanda d’Este (7). Onemocnění se u něho projevilo v roce 1894 ve věku 31 let subfebriliemi, kašlem, úbytkem na váze a celkovou slabostí. Na vídeňské klinice profesora Schröttera byl zjištěn vrcholový nález v pravé plíci a suspektní proces i vlevo a ve sputu byly prokázány bacily TBC. Po konzultaci s císařem a jeho osobním lékařem bylo upuštěno od ústavní léčby (aby nebylo onemocnění následníka nadměrně medializováno) a nemocnému byla nařízena dlouhodobá přísná klidová léčba pod trvalým dohledem osobního lékaře.

Již krátce po pobytu v jihotyrolských Alpách u Bolzana vymizely subfebrilie a zlepšil se celkový stav, ale nemocný po několika týdnech klidovou léčbu svévolně přerušil. Zakrátko byl přesunut do středomořského prostředí na ostrově Malý Lošinj nedaleko Puly, kde příznivý vývoj jeho onemocnění pokračoval, ale nemocný se opět bránil přísnému léčebnému režimu. Osobní lékař proto zvolil jinou formu klidového režimu a s nemocným trávil další týdny léčby na soukromé plachetní lodi v Egyptě na horním toku Nilu. Také zde se projevil následník jako neukázněný pacient a znovu se u něj objevily subfebrile, kašel a postižení hlasivek. Po čtyřech letech od prvních příznaků tuberkulózy pak uznala lékařská komise, že nemocný je zcela zdráv a schopen vykonávat své následnické povinnosti.

První základy organizovaného boje proti TBC v tehdejším Českém království probíhaly v roce 1899 současně ve dvou institucích (2). Spolek českých lékařů svolal v červenci 1899 společně s radou hl. města Prahy slavnostní schůzi, na které bylo podle dříve zveřejněného návrhu I. Honla (1866–1936, docent a později jako profesor zakladatel ústavu bakteriologie a sérologie LF UK)    a E. Vlasáka (1864–1904, ředitel a budovatel pražské nemocnice na Královských Vinohradech a redaktor Čas. Lékařů českých) schváleno založení Spolku pro zřízení a vydržování sanatorií pro tuberkulózní v Zemích koruny české. Jednání se účastnili čelní představitelé české lékařské vědy jako např. profesoři J. Hlava, J. Tho­­mayer, L.    Syllaba, K. Chodounský, E. Maixner, pražská reprezentace v čele s primátorem J. Podlipným a také významné osobnosti z církevních kruhů, šlechty, podnikatelé a další. Spolek se stal „ohniskem a osou organizované akce ve všech otázkách týkajících se potírání nejzákeřnější nemoci lidové a nejnebezpečnějšího nepřítele lidstva. “

Podstatně komplexnější návrh protituberkulózních opatření předložili Českému zemskému sněmu poslanci J. Dvořák a J. Záhoř, oba lékaři, v březnu 1899 (2). V dokumentu bylo pamatováno na prvním místě na preventivní opatření cílená např. na zavedení výuky zdravovědy na školách a na šíření zdravotnické osvěty, ustanovení funkce školních lékařů, omezování alkoholismu, zlepšení sociálních poměrů obyvatelstva apod. Dále byla požadována opatření směřující k zamezení šíření nákazy TBC ve školách, léčebných ústavech, v nápravných zařízeních, v dopravních prostředcích, ve výrobních závodech apod. a také bylo pamatováno na opatření k zamezení přenosu TBC ze zvířat na lidi.

J. Dvořák podal v prosinci téhož roku ve Sněmu království českého samostatný návrh na zřizování lůžkových oddělení pro léčbu a izolaci nemocných tuberkulózou při veřejných nemocnicích a v roce 1902 požadavek budování léčeben pro TBC. Problematika tuberkulózy se stala také předmětem četných odborných sdělení v tehdejším lékařském tisku, a do roku 1899 publikovalo více než 130 autorů téměř 700 sdělení s touto tématikou (2).

V tehdejším Českém království se budování léčebných ústavů pro TBC ve srovnání se západní Evropou opozdilo o několik desetiletí. První sanatorium pro léčbu skrofulózních dětí založil F. Hamza (1868–1930) v roce 1901 v Luži u Litomyšle podle zkušeností, které získal po návštěvě řady obdobných ústavů v západní Evropě, Skandinávii, Itálii a Rusku (3). Léčebnu nejprve vedl v soukromé režii, v roce 1908 dosáhl jejího převzetí do správy Země české a do roku 1919 byl jejím ředitelem. Ústav umístěný původně v jedné vile o 9 místnostech a s kapacitou 32 dětí se postupně zvětšoval o nové specializované pavilony a v roce 1908, kdy měl již 280 lůžek, jím prošlo více než 400 ošetřovaných dětí.

Profil ústavu se také postupně měnil a z původní léčebny pro skrofulózu se stával komplexním léčebným zařízením pro dětskou TBC, včetně chirurgické. Základem léčby byl hygienicko-dietetický režim s důrazem na pobyt na čerstvém vzduchu, otužování, rehabilitaci a pracovní terapii. Novinkou bylo zřízení ústavní školy, a pobyt nemocných se nesl v duchu rodinného života. Počet ošetřovaných dětí se z původních 11 v roce 1901 postupně zvyšoval a v době převzetí zemskou správou přesáhl již 400 dětských pacientů.

F. Hamza byl pozoruhodnou osobností české medicíny prvních desetiletí dvacátého století. Nemocné z chudých rodin léčil zdarma, podílel se např. osobně na zajišťování technického provozu ústavu i na jeho správě a rozšiřování a za 1. světové války byl činný v protirakouském odboji. Po vzniku samostatné ČSR byl jmenován profesorem sociálního lékařství brněnské Masarykovy univerzity a jako sekční šéf ministerstva zdravotnictví se zasadil o budování dalších léčeben a o vytvoření instituce školních a studentských ústavů; byl také spoluzakladatelem Masarykovy ligy proti TBC.

Druhý léčebný ústav pro TBC vznikl zásluhou Pomocného spolku pro nemocné plicními chorobami v roce 1905 v Žamberku (2). Jeho základem se stala letní vila a rozsáhlé přilehlé pozemky z někdejšího majetku profesora chirurgie vídeňské univerzity a žamberského rodáka E. Alberta (1841–1900). Byl původně profilován jako dětská léčebna TBC a na jeho zakoupení i na léčebných výdajích se podílel zemský výbor Českého království. V prvním roce zde byl zřízen jen dvouměsíční letní tábor pro 26 pražských chudých dětí trpících skrofulózou, anemií a křivicí nebo ohrožených TBC. V roce 1906 bylo pak Albertinum schváleno jako celoroční sanatorium pro děti i dospělé „stižené počáteční TBC, rachitidou a chudokrevností“.

Třetí ústav určený výhradně pro léčbu dospělých byl po značných průtazích vybudován na Pleši u Nové Vsi u Dobříše na pozemcích věnovaných majitelem dobříšského panství knížetem J. Colloredo Mansfeldem (1, 2). První podněty ke zřízení reprezentativního ústavu podobného rakouskému sanatoriu v Allandu u Vídně byly vysloveny sice již v roce 1899 na jednáních Spolku pro zřizování TBC léčeben, ve Spolku českých lékařů i v Českém sněmu, avšak teprve v roce 1906 byl zřízen fond na jeho budování. Základní kámen byl položen k oslavě 60. výročí panování císaře Františka Josefa I. v prosinci 1908, a ústav byl pojmenován jako Jubilejní sanatorium pro nemocné stižené TBC.

V lednu 1910 byl schválen plán stavby předložený profesorem pražské techniky R. Křiženeckým (1861–1939), stavba byla zahájena v listopadu 1912, a ústav byl slavnostně otevřen 2. února 1916. Posun dobudování léčebny do období 1. světové války ovlivnil podstatně její profilování. Ústav byl převzat vojenskou správou a v prvních měsících v něm bylo hospitalizováno více než 180 vojáků.

Samostatná nemocniční lůžková oddělení oddělená od ostatního nemocničního provozu i od infekčních oddělení se měla stát novým prvkem v boji proti TBC v Čechách. Měla sloužit převážně krátkodobému léčebnému pobytu nemocných a izolaci pokročilých případů (2, 4, 5). Přestože většina primářů všeobecných nemocnic uznávala jejich budování za účelné, vlastní zřizování naráželo zejména na nedostatky finančních prostředků a bylo odsouváno. První takové oddělení vybudoval K. Teuner (1869–1943), primář všeobecné nemocnice v Benešově u Prahy a osobní lékař rodiny následníka rakouského císařského trůnu F. F. d’Este na nedalekém Konopišti (2, 8). V roce 1901 vyčlenil samostatnou část infekčního oddělení pro nemocniční léčbu TBC a v roce 1905 otevřel samostatný dvoupatrový pavilon s kapacitou 40 lůžek, s verandami, lehárnami, vodoléčbou, jídelnou a denními místnostmi. Na oddělení byli přijímáni nemocní s pokročilou formou TBC a léčebným režimem byla vlastní modifikace přísné klidové dieteticko-hygienické léčby. Důraz byl kladen na pobyt na čerstvém vzduchu, a nemocný trávil na procházkách a na lehárnách více než 10 hodin denně; tělesná teplota byla měřena každé dvě hodiny a v některých případech i častěji. Podstatnou složkou výživy nemocných bylo podávání 2–3 litrů svařeného kravského mléka denně doplňované pitím čerstvého kozího mléka.

Na oddělení byly zkoušeny některé tehdejší léčebné metody jako zejména tzv. kauzální terapie kreosotem, který byl aplikován vnitřně, inhalačně, podkožně, anebo v rektálním nálevu, dále byl podáván kafr v podkožních injekcích, sodná sůl kyseliny skořicové a konečně i tuberkulin. K výsledkům léčby těmito preparáty se autor vyslovoval rezervovaně, i když připouštěl úspěchy u jednotlivých pacientů. Z celkového počtu 55 ftiziků léčených v roce 1901 bylo propuštěno 15 velmi zlepšených, 21 zlepšených, 16 nezlepšených a 3 nemocní zemřeli. Dodejme, že synem autorovým byl MUDr. František Teuner (1911–1978), čelný představitel české předválečné militantní organizace Vlajka a zakladatel protektorátního Kuratoria pro výchovu mládeže. V roce 1947 byl odsouzen k trestu smrti, v opakovaném soudním procesu dostal doživotí a po propuštění koncem šedesátých let emigroval do Německa.

Zřízení prvního dispenzáře jako posledního článku organizovaného boje proti TBC v Čechách prosadil v roce 1904 E. Maixner (1847–1920), profesor interního lékařství, přednosta propedeutické a později 1. interní kliniky LF UK. Opíral se o koncepci formulovanou v roce 1887 R. Philipem a o zkušenosti získané během studijních pobytů ve Francii a Belgii (2,4). Úkolem dispenzáře bylo vyhledávání, diagnostika a stanovení závažnosti nových onemocnění TBC a zejména také sociální péče o nemocné, tj. zjišťování životních podmínek nemocných, poradenství v péči o rodiny nemocných, přidělování hmotných podpor, poskytování hygienických prostředků, osvěta apod. Dispenzář byl nejprve umístěn v samostatném objektu na Františku na Starém městě pražském, odkud byl pro odpor místních občanů přemístěn do zahradního domku v letohrádku Amerika. Disponoval pěti místnostmi, jejichž vybavení finančně zajistil pražský magistrát a veřejná sbírka organizovaná českým místodržitelstvím. Odbornou stránku dispenzáře vedli dr. J. Panocha a jeho asistent dr. J. Šebor, jejichž pracovní náplní bylo vyšetřování nemocných a přímá mikroskopie sputa, ale rozhodovali také o výši podpor nemocných a hodnotili sociální a majetkové poměry nemocných.

V prvním roce bylo evidováno 160 nemocných a většině z nich byla poskytnuta podpora formou poukázek na maso, mléko a kefír. V roce 1907 zavedl dispenzář systematické vyšetřování dětí odesílaných k pobytům v sanatoriích a také se staral o nemocné propouštěné z léčeben.

Dispenzář si záhy získal vysokou prestiž v odborných i občanských kruzích a stoupající požadavky na jeho činnost vyvolaly potřebu podstatného rozšíření jeho kapacit. V roce 1911 byl proto přestěhován do vlastní budovy v Kateřinské ulici v Praze 2, zakoupené z prostředků Spolku a na počest jeho zakladatele byl pojmenován jako dispenzář Maixnerův. Ordinační místnosti a čekárna byly umístěny v 1. patře a z iniciativy prof. I. Honla bylo ve 2. patře zřízeno TBC muzeum. O vedení ústavu se staral bezplatně dr. J. Panocha a ve funkcích lékařů pracovali J. Šebor, J. Šíber, J. Bělina a. J. Eiselt; od roku 1914 mohli být indikovaní pacienti odesíláni k RTG vyšetření na kliniku prof. E. Maixnera. Počet nemocných podporovaných z prostředků dispenzáře stoupl mezi rokem 1905–1915 ze 130 na více než 800 a náklady na podpory dosáhly v roce 1915 více než 24 000 rakouské měny. Maixnerův dispenzář se stal vzorem pro budování podobných ústavů na celém území Českého království a dispenzární způsob práce se stal záhy integrální součástí boje proti TB.

* * *

Na přelomu 18. a 19. století byla již definitivně vyřešena etiologie tuberkulózy, její patogeneze, způsob jejího šíření v populaci, a její diagnostika se opírala o průkaz bacilů TBC ve sputu a o charakteristický nález v RTG obraze. Pokusy o léčbu TBC vycházely z empirických poznatků, maximum možného bylo dosahováno dlouhodobou klidovou hygienicko-dietetickou léčbou, pokusy o medikamentózní léčbu selhávaly, kolapsoterapie byla ve svých začátcích a první antituberkulotika byla v nedohlednu dalšího téměř půl století. Prognóza i u léčených pacientů byla nejistá, recidivy nepředvídatelné a úmrtnost se pohybovala v hodnotách kolem 20 na 100 000 obyvatel. TBC byla chápána jako choroba sociální a podle tehdejších názorů na půdě sociální měl být boj s ní vybojován..

V organizační struktuře boje proti tuberkulóze se diferencovaly nezastupitelné funkce tří základních funkčních složek, tj.

• dispenzářů pro prevenci, sociální péči o nemocné a ohrožené jedince,
• specializovaných oddělení všeobecných nemocnic pro diagnostiku, krátkodobou léčbu a azyl nemocných,
• sanatorií pro dlouhodobou léčbu.

V Čechách se vůdčí úlohy ujali osvícení příslušníci snad všech tehdejších medicínských oborů, kteří v rámci odborných společností i samostatně prosazovali plnění vytýčených úkolů. Boj proti TB se zde stal celospolečenskou záležitostí a na jeho plnění se spolu s lékaři podílely vůdčí osobnosti politické reprezentace, kléru, šlechty, podnikatelských kruhů i mnozí příslušníci občanských zaměstnání. 

MUDr. Milan Kubín, DrSc,

Hygienická stanice hl. m. Prahy

Rytířská 12,

1001 Praha 1

E-mail: milankubin27@gmail.com