Miniportréty slavných českých lékařů
Hradecký a olomoucký profesor anatomie MUDr. Josef Zrzavý

Profesor Zrzavý, zakladatel naší plastické anatomie, se narodil 7. března 1909 v obci Krucemburk na Českomoravské Vysočině (dnes se obec jmenuje Křížová). Gymnázium vystudoval v nedaleké Chotěboři, kde maturoval v r. 1929. Zapsal se na pražskou lékařskou fakultu a zde promoval v r. 1935.

Již jako student medicíny se stal od r. 1932 demonstrátorem anatomického ústavu, rok nato zde již pracoval jako pomocná vědecká síla. Ještě před promocí získal místo asistenta u profesora Karla Weignera a anatomii zůstal věrný po celý život.

Dva roky strávil na vojně a po návratu do ústavu se znovu stal asistentem, tentokrát již u profesora MUDr. Ladislava Borovanského, který byl nástupcem zesnulého Weignera.

Za německé okupace, když byly zavřeny české vysoké školy, byl komisařem Státního zdravotního ústavu a přednášel anatomii na ošetřovatelské škole a na škole umělecko-průmyslové. Po válce se stal znovu asistentem anatomického ústavu.

Již po třech letech v r. 1948 byl jmenován přednostou Anatomického ústavu lékařské fakulty v Hradci Králové, a když se tato v. r. 1951 změnila ve Vojenskou lékařskou akademii, přešel na lékařskou fakultu do Olomouce, kde převzal anatomický ústav po profesoru Janu Hromadovi, který byl přeložen do Hradce Králové.

Umístění anatomického ústavu v Olomouci v dřevěné budově bylo zprvu naprosto nevyhovující.. Budova vyžadovala náročné úpravy. Zrzavý připravil plán adaptace staré nemocniční kuchyně. S přestavbou se začalo v r. 1954, pitevní provoz musel být z hygienických důvodů zastaven. Olomoucká anatomie se dostala do situace, jak psal docent Vladimír Holibka, pozdější přednosta ústavu, která snad neměla obdoby v historii anatomických ústavů. Většina zařízení ústavu musela být umístěna v dřevěných boudách a praktická výuka anatomie probíhala v jednom z dřevěných baráků zapůjčených vedením KÚNZ v Olomouci.

Stavební úpravy byly dokončeny až v r. 1955, a tím byly rozšířeny prostory ústavu. Stále však byl problém s nedostatkem odborných sil.

V r. 1953 byl Zrzavý v Olomouci habilitován pro normální anatomii, a v r, 1966 se stal tamtéž profesorem

V prvních letech přednášel přednosta anatomie i histologii a embryologii, anatomii přednášel i pro posluchače tělesné výchovy a plastickou anatomii pro výtvarníky.

Plastická anatomie byla Zrzavému nesmírně blízká, tu přednášel již v Praze na umělecko-průmyslové škole a na Akademii výtvarných umění. Jeho hlavním dílem s touto tématikou byla Plastická anatomie člověka (1947).

On sám byl příbuzným vynikajícího slavného malíře Jana Zrzavého, který také dříve působil v Olomouci jako profesor výtvarné výchovy.

Histologii a embryologii přednášel profesor Zrzavý až do r. 1960, kdy byla založena samostatná katedra histologie a embryologie pod vedením Miroslava Obručníka.

Mimo pedagogickou činnost se věnoval profesor Zrzavý i publikační aktivitě, byl autorem skript a učebnic:

Anatomie pro výtvarníky (v opakovaných vydáních, poslední v r. 1977), Dráhy nervové (1970), Soustavná anatomie II-V (1973–1975), Anatomie pro stomatology (1978).

Svůj olomoucký ústav vedl pan profesor 25 let a  do důchodu odešel v 73 letech

Až v důchodu uskutečnil svůj dávný dlouholetý záměr, vydat latinsko-české anatomické názvosloví. Pracoval na tom více než pět let, a to bez pomoci jiných spolupracovníků. Bylo to ohromné dílo anatomicko-filologického interdisciplinárního charakteru, dílo, na němž by jiná filologická pracoviště potřebovala celé týmy spoluautorů. Práce Nomina anatomica. Latinsko-české anatomické názvosloví vyšla v Olomouci v r 1985.

Profesor Zrzavý byl vynikající pedagog, přednášel rád, zajímavě a vždy dokonale připraven. Při výkladu uplatnil své výtvarní nadání. Rád a hodně kreslil. Horší bylo, že při zkouškách požadoval od studentů, aby také kreslili oni.

Ke svým přednáškám si bral vždy nový bílý plášť, boty se jen leskly, byl pečlivě oholen a učesán. Zvláště na pečlivé oholení si potrpěl. Když přistihl některého ze svých mladých asistentů, jak jde mezi mediky se strniskem na bradě, zastavil jej s ironickou otázkou:

„Mladej, co děláte proti holení?“

Jako examinátor byl Josef Zrzavý dosti náročný, byl pravý představitel Borovanského školy, která považovala zvládnutí anatomie za základ studia medicíny.

Při rigorózních zkouškách zkoušel celý den. Ráno v 7 hodin rozdal asistent Černý, který obvykle přisedal při zkouškách, prvním pěti posluchačům otázky, a ti se mohli v klidu připravovat. V 8. hodin přišel pan profesor – jeho příchod byl ohlašován vydatným štěkotem jeho psů, kteří jej doprovázeli – a začal zkoušet. U všech pěti studentů probral první dvě otázky. Pak šel vyvenčit psy a po svém návratu vyzkoušel další dvě otázky, případně jen jednu.

Po „první várce“ nastoupila další pětice, a ti skončili obvykle po poledni. Třetí pětice posluchačů přišla na řadu odpoledne. Pochopitelně nejvíce času na přípravu měla ta první pětice, a proto se všichni studenti tlačili „na ranní směnu“, jak se tomu říkalo. Jednou se před sedmou ráno před očima asistenta Černého dvě medičky popraly, až si poničily účesy, jak chtěly jí na první směnu, kde bylo už jen jedno volné místo.

Ze zkoušek je i řada dalších historek.

MUC. Orest Skovroňský, později vedoucí audiologického oddělení Československých státních drah, skládal kdysi rigorózní zkoušku z anatomie. Bylo to ještě v Hradci Králové, když tam byl přednostou docent Zrzavý.

Zrzavý mu dal otázku:

„Plexus ischiadicus.“

MUC. Skovroňský na přednášce o pánevních plexech nebyl, skripta tehdy po válce byla kusá, tak předstíral, že se přeslechl a začal povídat o nervus ischiadicus, což ovládal uspokojivě.

Examinátor jej po chvilce přerušil:

„Tohle umíte dobře, ale já bych chtěl slyšet něco o plexus ischiadicus.“

Student se ani moc nezarazil a začal:

„Plexus ischiadicus je nervová pleteň, z níž vychází řada periferních nervů, na prvním místě nervus ischiadicus…“

A pak pokračoval jako zpočátku o tomto nervu.

Zkoušející se na něj pátravě zadíval:

„Čím byl váš pan otec?“

„Úředník na ministerstvu železnic,“ zněla udivená odpověď.

„Hm, to bych nečekal. Já bych myslel, že byl obchodník.“

„Proč, pane docente?“ zeptal se medik zcela vyvedený z míry.

„No, jak umíte dokonale neslyšet, když nechcete. No tak pokračujte o tom nervu ischiadickém.“

Tato verze se vyprávěla na hradecké lékařské fakultě.

Pak je tady ještě verze druhá, kterou mi vyprávěl kolega Skovroňský, která spočívala v tom, že musel nakonec povídat o plexu ischiadickém, bylo to nevalné, a musel na zkoušku přijít ještě jednou, ale docent Zrzavý byl grand a dal mu jen jednu otázku, a to o plexu ischiadickém. A tu kandidát již tentokrát uměl dokonale).

Další historky jsou charakterické pro Zrzavého zaujetí anatomickou nomenklaturou.

Na olomoucké lékařské fakultě položil profesor jedné dívce otázku:

„Cévní zásobení břišní dutiny.“

Medička začala břišní aortou a pak se na chvíli odmlčela.

„No tak, které větve odstupují z břišní aorty?“ zeptal se profesor.

Studentka si vzpomněla:

„Ano, nahoře odstupuje arteria coeliaca.“

Pak se pustila na nejistou půdu:

„Pod odstupem arteria coeliaca superior odstupuje arteria coeliaca inferior.“

„Ne!“ odsekl striktně examinátor.

„Ale někdy by tam mohla být i ta arteria coeliaca inferior,“ zkoušela nesměle medička.

„Ne! Dokud já jsem tady profesorem, tak tam žádná další arteria coeliaca nebude!“

Jiná medička, opět v Olomouci, měla při rigorózu šťastně odbyty všechny teoretické otázky, když přišly na řadu úlomky kostí. To si také přinesl profesor Zrzavý z Prahy od Borovanského.

Zrzavý vybral z krabice jeden obratel, podal jej kandidátce:

„Tak jaký je to obratel? Popište ho!“

Medička poznala, že jde o obratel bederní, ale při popisu zaváhala.

„Na tak,“ povzbuzoval pak profesor uspokojen předchozími dobrými znalostmi. „tady je horní plocha, ta se nazývá…:“

„Ta horní plocha je facies cranialis.“

„Dobře. A ta dolní?“

Dívka se rozpačitě rozhlížela po okolí.

Zrzavý chtěl slyšet termín facies caudalis, a tak napovídal:

„Jak se řekne latinsky ocas?“

Tu se studentka rozzářila a šťastně vyhrkla:

„Facies pennisalis!“

Jindy přišel k profesoru Zrzavému na zkoušku odvážný student, který zřejmě moc času studiu anatomie nevěnoval.První otázka, kterou si vytáhl, byla: Játra.

Medik začal rozvážně a pomalu, aby mu jeho chatrné vědomosti aspoň nějakou chvíli vydržely:

„Játra, ehm, játra, tedy hepar, ehm, jsou uložena v dutině břišná, tedy cavum abdominale. A to pod bránicí, tedy diafragmatem. Mají tedy, ehm, dva laloky, tedy lobi,…a to lalok horní, tedy lobus ranialis…a lalok dolní, tedy lobus caudalis, neboli též inferior…“

Tu jej Zrzavý přerušil:

„A dveře jsou na straně pravé, tedy dextrálně…a můžete jimi odejít, tedy abíre. Sbohem, tedy vale!“

Jeden medik před zkouškou u Zrzavého se poněkud důkladněji posiloval. Posilování několika skleničkami myslivce mu však nebylo nic platné, a tak po krátkém zkoušení ho již po druhé otázce profesor vyhodil.

Medik škemral ještě o nějakou další otázku, ale profesor byl neústupný.

Po odchodu studenta se Zrzavý naklonil k přísedícímu asistentovi a znechuceně prohlásil:

„Že je blbej, to bych ještě snad přežil, takovejch už jsem zažil víc, ale že mně dejchal ten smrad zblízka do obličeje a já nemohl nikam uhnout, to už bylo trochu moc.“

Jiná medička si při rigorózu u Zrzavého vytáhla trojici otázek: paranazální dutiny, nervus radialis a pennis. Úspěšně zvládla první dvě, oddechla si a pak prohlásila:

„A teď mám penis.“

Zrzavý se na ni zkoumavě podíval a pak se ušklíbl:

„No penis snad vy nemáte, to tak nanejvýš tady pan asistent.“

Své povídání o panu profesorovi Zrzavém zakončím ještě vyprávěním o jedné jeho velké lásce, a tou byli jeho psi. Během života jich měl pěknou řádku, miloval je všechny, vodil je i do ústavu, dokonce i ke zkouškám do své pracovny nebo do pitevny. Největšími miláčky byly dvě dvojice sněhobílých francouzských pudlů, Asta        a její dcera Dorinka, a po nich další generace, opět Asta a Dorinka. I když to byly fenky, říkával jim pan profesor „Kluci“ A byli to Astík a Doríšek. Když měla Asta štěňata, musel pan profesor některá rozdat nebo prodat. Trochu se smutkem říkával:

„Já se vlastně před těmi svými miláčky stydím, já na nich vlastně ještě vydělávám.“

Některé ty fenky brával i do pitevny. Tam se jim moc v tom specifickém zápachu nelíbilo, a tak občas nespokojeně poštěkávaly. A protože pan profesor v pitevně i zkoušel, říkal studentům:

„Vidíte, studente, ani ten pes nemůže už poslouchat ty vaše pitomosti.“

Nebo měl ještě silnější komentář:

„I ti moji psi se to už naučili a vám to, slečno, stále ještě do hlavy nejde a nejde.“

Jednou si jeho asistent doktor Černý koupil grilované kuře. Nesnědl ho nejednou celé a na zbytek zapomněl. Když ho po několika dnech objevil, trochu už zaváněl. Bylo mu líto ho vyhodit, aby to přišlo úplně nazmar, a tak je chtěl přinést pro Astu a Dorinku. Zeptal se pana profesora Zrzavého:

„Mohou psi žrát lehce zavánějící maso?“

Pan profesor se na něj nevraživě podíval a pak řekl:

„Pes může žrát všechno, co žere, ale mým psům to nedávejte.“

Profesor Josef Zrzavý zemřel na své usedlosti v Horním Žlebu u Šternberka 4. srpna 1990 ve věku 81 let.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.