Zakladatel klinické laryngoskopie Jan Nepomuk Čermák a jeho fyziologický ústav v Praze

V roce 1860 – tedy právě před sto padesáti lety – zahájil v Praze svou činnost soukromý fyziologický ústav, který vybudoval Jan Nepomuk Čermák.

K tomuto kroku se rozhodl po svém návratu z Pešti, kde po dvou letech působení na lékařské fakultě rezignoval na své místo profesora fyziologie a vrátil se do svého rodného města.

J. N. Čermák byl synem pražské patricijské lékařské rodiny (8, 10). Narodil se 18. záři 1828 jako syn MUDr. Jana Konráda Čermáka, lékaře předních pražských měšťanských a šlechtických rodin. Čermákovi bydleli nejprve na Betlémském náměstí, po několika letech zakoupili reprezentační dům v Nových Alejích – dnešní Národní třídě mezi ulicemi Spálená a Mikulandská. V tomto domě s velkou zahradou prožil svá dětská léta Jan se svými sourozenci. Patřili k nim Jaroslav, který se proslavil jako malíř svými obrazy z české historie a výjevů z boje Černohorců s Turky, a Josef, rovněž lékař, který vybudoval psychiatrický ústav v Brně a poté byl povolán jako profesor psychiatrie do Štýrského Hradce. Další bratr Karel se uplatnil jako nakladatel a knihkupec ve Vídni. Jediná sestra Marie se provdala za politika, polského knížete Jiřího Czartoryjského.

Otec rodiny Jan Konrád byl plně zaměstnán svou lékařskou praxí. O výchovu děti pečovala jeho manželka paní Josefína – starostlivá, energická a cílevědomá žena. Pro důkladné vzdělání svých dětí přijala domácího učitele. Stal se jím student filozofie Antonín Springer, syn sládka pivovaru Strahovského kláštera. Osiřelý Springer nalezl u Čermáků nový domov a byl přijat za člena rodiny. Jméno Springera (20) zmiňujeme proto, že z jeho pera se zachoval podrobný životopis Jana Nepomuka uveřejněný roku 1879.

Bratři Jan a Josef Čermákovi se rozhodli pro studium medicíny a navázali tak na rodinnou tradici. Jejich otec i dědeček byli lékaři. Lékařem byl i jejich strýc Josef Julius Čermák, profesor fyziologie ve Vídni, a později i jeho syn Vilém, profesor oftalmologie v Praze. Právem tedy jejich současník a kolega doktor Held ve svých pamětech mluví o lékařské dynastii Čermáků.

Janovo rozhodnutí studovat medicínu nebylo samozřejmé. Byl všestranně nadané dítě: byl zručným kreslířem, měl básnické vlohy, byl talentovaným klavíristou a úspěšně se pokoušel i komponovat. Tiskem vyšlo i jeho „Impromtu“ jako Opus 1. Tato skladba 14-ti letého gymnazisty byla velmi příznivě přijata hudbymilovnou pražskou společností, a nadaný klavírista byl pozván, aby vystoupil v salónu pražského místodržitele. Uvedené úspěchy málem vedly Jana na dráhu virtuóza a klavíristy, medicína však zvítězila.

Čermákovo revoluční intermezzo

Salón domu Čermáků byl dostaveníčkem elitní české společnosti. K jeho pravidelným hostům patřili K. Sternberg, J. K. Mikan, F. Palacký, K. M. Pinkas. A. Mánes, J. M. Presl a další. Mezi osoby rodině blízké patřil i J. E. Purkyně, který se nepochybně znal s Janem Konrádem již ze studií, dělily je od sebe pouhé dva roky. Obnovení přátelství a bližší sblížení lze datovat rokem 1837, kdy Purkyně, profesor fyziologie na univerzitě ve Vratislavi, přijel do Prahy jako účastník mezinárodního sjezdu lékařů a přírodovědců. Přes svůj dlouhodobý pobyt v tehdejším Prusku, Purkyně nepřestal udržovat pravidelné kontakty s českými přáteli. Ti sledovali úspěšnou vědeckou dráhu svého krajana se zájmem i hrdostí.

Springer – již zmíněný životopisec Jana Nepomuka Čermáka napsal:

„Kolem hlavy Purkyňovy, která byla jako ze žuly vytesána, utkla naše fantazie třpytivou zář. Z vypravování starších jsme věděli, že ve své vlasti vytrpěl neslýchané ústrky, protože pohrdal pochlebováním i podlézáním a ctili jsme ho jako mučedníka svobodné vědy.“

Purkyně nabídl Josefíně Čermákové, že rozhodne-li se mladý Jan, v devíti letech osiřelý, pro studium medicíny, bude o něho pečovat jako o vlastního syna. Obě rodiny navíc sblížil zájem Purkyňova syna Karla o malířství, neboť malířem se chtěl stát i Jaroslav Čermák (6, 8).

Jan se již v šestnácti letech zapsal na filozofickou fakultu – toto dvouleté studium tehdy předcházelo dalšímu univerzitnímu vzdělání. Pak pokračoval na lékařské fakultě a ve třetím roce studií odchází vybaven doporučujícím dopisem svého strýce Josefa Julia, profesora fyziologie, do Vratislavi za Purkyněm.

Na jaře roku 1848 přijel Jan do Prahy strávit s rodinou velikonoční prázdniny. V Praze jej zastihly dramatické události tohoto historického jara. Březnové události sleduje s nadšením. O tom jak intenzivně je prožíval, svědčí dopis Purkyňovi do Vratislavi (11).

List datovaný 15. března v pozdních večerních hodinách po návratu ze schůze studentů v Karolínu Jan píše:

„Dnešní den je největší a nejdůležitější období, které jsem kdy prožil.“

Vypráví dále, jak na setkání v Karolinu bylo ohlášeno zrušení cenzury:

„Byl jsem tak dojat, že jsem stěží mohl zachovat duševní rovnováhu. Všichni se objímali.“

Před půlnocí připojuje k dopisu post scriptum:

„Hrabě Stadion přečetl v divadle po posledním jednání depeši – císař Ferdinand udělil konstituci. Jásot se proměnil v šílenství.“

Jan zůstává v Praze, vstupuje do studentské legie a je zvolen velitelem 1. centurie v kohortě mediků. Tak se stává přímým účastníkem pohnutých červnových událostí.

Čermák se zdržoval na univerzitě při střetnutí studentů s granátníky, po dobytí Karolína je zajat a uvězněn. Intervence vlivných přátel rodiny prosadí jeho propuštění z vazby, ale Janova přítomnost mezi bojujícími studenty může mít neblahý vliv na jeho budoucí kariéru.

Toto revoluční intermezzo muselo být přijatelně vysvětleno, aby Jan nemohl být v budoucnu obviňován z účasti na povstání. Springer (20) Čermákovu angažovanost za červnových událostí vysvětluje takto:

„Jak neměl sdílet vysoko vzedmuté naděje na znovuzrození vlasti ke svobodě, která zachvátila všechny stavy, každý věk?“

Pak vypráví o Čermákově vstupu do studentské legie, kde však strhla na sebe vládu radikální strana, která žádala velícího generála pražské posádky, aby vydal studentům baterii s koňmi a šedesát tisíc nábojů a pokračuje:

Tato petice byla také podepsána Čermákem. Podpis byl však nestoudný padělek. Nějaký radikální mluvčí Čermáka na petici podepsal. Odmítnutí petice bylo předehrou k pražskému svatodušnímu povstání, které brzy propuklo. Na znamení signálu rohu spěchal Čermák o svatodušní neděli se šerpou a šavlí do Karolina, aby shromážděným studentům vytkl pošetilost a směšnost takového kocourkovského povstání. Ještě mluvil a napomínal k míru, když granátníci vzali dům útokem. Čermák jim vyšel vstříc, aby vysvětlil, že nikdo nepomýšlí na odpor. Ale vojáci ve slepé zuřivosti strhli mu z těla šerpu a opasek se šavlí, strkali ho pažbou a vlekli ho za neustálého týrání do vojenského vězení. Teprve na druhý den podařilo se vlivným přátelům vysvobodit jej z této tísně.

Jan propuštěný z vězení uposlechne radu svých přátel a odjíždí z Prahy.

Míří do Vídně a po několika týdnech pokračuje do Vratislavi. Studia zakončuje na Purkyňovo doporučení ve Würzburgu u profesora Köllikera. Pod jeho vedením pak dokončil svou dizertaci: Observationes novae de structura dentium penitiorii. V této práci popsal globule v dentinu, interglobulární dentin, který je dodnes v histologické literatuře uváděn jako Čermákovy lakuny (1). 

Polské naděje i zklamání

Po skončení studií uskutečňuje několikaměsíční cestu evropskými univerzitami, kde má možnost seznámit se s vynikajícími vědci. Tak poznává C. Bernarda. T. Schwanna, R. Owena a další. O své cestě v dopisech pravidelně referuje Purkyňovi.

Na jaře v roce 1850 se Purkyně po dlouhých 27 letech konečně vrací do Prahy. Buduje fyziologický ústav a již v květnu 1850 – tedy několik týdnů před Čermákovou promocí – si ho vyžádá pro svůj ústav.

V dopise z 13. 10. 1850 píše Purkyně „milému příteli Čermákovi“, jak jej těší, že cesta Evropou mu přináší mnoho poučení a zkušeností. Oznamuje dále, že jeho ustanovení v pražském fyziologickém ústavu běží od 17. září. Žádá jej o podrobné zprávy z navštívených ústavů, zvláště o přístrojích a mikroskopické technice.

„S návratem nemusíte spěchat“, ujišťuje jej v závěru dopisu (6, 15).

Čermák s návratem opravdu nespěchal, ale krátce po jeho jmenování dorazily zvěsti o jeho aktivitách ve studentské legii za svatodušních bouří. Na české místodržitelství se obrací ministerstvo s dotazem na politické postoje a chování jmenovaného, neboť ministr se doslechl, že se účastnil nepokojů v roce 1848 a žádá přešetření této záležitosti (24).

Přešetření dopadlo v Čermákův prospěch – známe již Springerovo vysvětlení: „Čermák studentům v Karolinu vytýkal pošetilost takového povstání a nabádal je k míru.“

Nic tedy nebránilo tomu, aby se Čermák stal nejbližším spolupracovníkem svého učitele, sám publikuje a připravuje se k habilitaci.

Čermák se v těchto letech nezabývá jen vědou, ve svých volných chvílích je stále častějším návštěvníkem salonu Lämelu a brzy je jasné, že jej tam přitahuje Marie, nejmladší dcera rodiny.

Rodiny Čermáků i Lämelů se blízce stýkaly již v době Janova dětství a Jan a Marie se tedy poznali jako děti. Nyní z Marie vyrostla pohledná a kultivovaná žena, která je od roku 1853 Čermákovou chotí. Šťastné manželství dalo život třem synům a jedné dceři.

Docentem pro mikroskopii a fyziologii se Jan stává v roce 1854 a rok po té mu ministr školství Thun nabízí místo profesora zoologie na univerzitě ve Štýrském Hradci, s příslibem, že obdrží první uvolněnou katedru fyziologie, která se na některé rakouské univerzitě uvolní.

To se skutečně stalo a 1856 odchází Čermák do Krakova. Jagelonská univerzita však Čermákovi přinesla jen zklamání.

„S polskými studenty jsem vcelku spokojen, ale ti kolegové...! Povolání do Krakova bylo pro mně opravdu neštěstím“ píše roztrpčený Čermák v dopise Purkyňovi, když mu oznamuje narození dcery.

Čermák byl povolán do Krakova právě v době, když tamní profesor fyziologie Josef Majer odmítl plnit nařízení Bachovy vlády přednášet na krakovské univerzitě německy. Majer i po Čermákově příchodu pokračoval v polských přednáškách, a studenti jeho přednášky okázale navštěvovali. Majera se pro jeho popularitu vláda neodhodlala odvolat, a Čermák tedy cítil, že je nevítanou osobou, i když osobně se Majer s Čermákem jako vědci vzájemně respektovali. Navíc z dopisu Majera Purkyňovi se dovídáme, že mezi Čermákem a děkanem Heschlem vzniklo závažné nedorozumění, takže Čermák se rozhodl po roce své působení v Krakově ukončit a vrátil se do Vídně, kde pak žil se svou chotí v domě jejich rodičů.

Ve Vídni se věnoval studiu proudění vzduchu hrtanem a vzniku řeči, studoval dokonce arabštinu, aby poznal povahu hrdelních hlásek. K experimentům, které prováděl často sám na sobě, sledoval proudění vzduchu hrtanem během dýchání a tvorby hlásek, používal hrtanové zrcátko. Tato zrcátka, které vyvinul Garcia, si vypůjčil od primáře neurologie vídeňské nemocnice Türka.

První kroky k moderní laryngoskopii

Prvním, kdo se pokusil nahlédnout do hrtanu pomocí zrcátka užívaného v zubním lékařství byl Francouz Levret ( 1761). Pozorovat akci vazů hlasových zrcátkem při zpěvu a řeči se pokusil londýnský učitel zpěvu Manuel Garcia – Francouz španělského původu. V roce 1854 ve svém spise „Observation on the human voice“ popsal svou metodu a doporučil jí používat v medicíně (9, 19).

Türk v roce 1858 používal při vyšetřování hrtanu obdobné zrcátko. Čermák si je od něj vypůjčil a metodu vyšetření podrobně vypracoval za použití zrcátek různých velikostí a zejména využití uměle reflektovaného světla. Dále Čermák zdokonalil vyšetřování hrtanu tím, že umístil vyduté oční zrcátko s centrálním otvorem před oko vyšetřujícího. Jestliže obrátil zrcátko vzhůru, mohl pozorovat i nosohltan a nosní pozadí s ústím Eustachových trubic. Tím se stal zakladatelem nejen laryngoskopie, ale i zadní rhinoskopie.

Svou metodu Čermák demonstroval i v zahraničí – v Paříži, Berlíně, Lipsku, pak cestuje Anglií, Skotskem a Irskem. V nemocnicích a před vědeckými společnosti přednáší a demonstruje praktické využití laryngoskopie. Sám prokázal užitečnost laryngoskopického zrcátka pro klinickou praxi na několika případech odstraňování cizího tělesa – osiny z žitného klasu uchycenou v kořeni jazyka pod levou mandlí, v žemli zapečené krejčovské jehly, zapíchnuté rovněž v kořeni jazyka a rybí kůstky utkvělé v jícnovém ústí.

Své publikace doplňoval vlastní rukou zhotovenými kresbami, později úspěšně dokázal zachytit hrtanové nitro fotograficky.

S významem ventilační činnosti Eustachovy trubice pro vyrovnávání rozdílu tlaku mezi vzduchem ve středouší a zevní atmosférou měl vlastní zkušenost. V Londýně v Polytechnickém institutu se nechal spustit v potápěčském zvonu na dno umělého bazénu a později v Paříži vystoupal v upoutaném balónu do výšky 300 metrů.

V prosinci roku 1857, kdy Purkyně dovršil sedmdesáti let, se na něho obrátil Čermák se žádostí o radu. Thun mu nabízel profesuru v Pešti, Čermák váhal (10). Text jeho dopisu známe:

„Ars longa, vita brevis“ a protože na štěstí jsem nezávislý, připadl jsem na myšlenku pověsit profesuru na hřebík a jako obyčejný soukromník žít výlučně pro vědu. Nejdříve bych rád 2–3 roky zůstal zde ve Vídni a věnoval se exaktní vědě a potom bych přesídlil do Prahy a zařídil si soukromou laboratoř, kterou bych neuzavíral nikomu, kdo projeví vědecké snažení.

 Co říkáte takovému životnímu plánu? Nebo se domníváte, že tak, jak chce pan ministr, mám jít příští semestr do Pešti, abych po celý rok, odříznut od živého vědeckého styku, rozptylován akademickými povinnostmi trápil se bez vyhlídky na pronikavý úspěch nad snad vysoko vytknutými cíli, abych na konci svých „nejlepších let“, unaven a nespokojen, použil nakonec prostředky ještě jen k pohodlnému životu, když jsem neměl energii využitkovat je pro vědu.

Bylo by pro mne důležité vědět, co si myslíte o mých záměrech, a co byste mi radil a jakou cestou se mám dát.“

Na odpověď čeká netrpělivě. Když se jí do dvou týdnů nedočká, rozhoduje se napsat znovu Purkyňovi a své přání vyjadřuje otevřeně:

„Myslím, že by mi bylo pomoženo, kdybyste proti tomu nic neměl, kdybych vedle Vás, určitým způsobem ad latus byl ustanoven jako mimořádný profesor experimentální fysiologie. Rozumí se samo sebou, že Vaše postavení by tím ani v nejmenším nemělo být ovlivněno nebo nějak dotčeno.

Proto Vás prosím, vysoce vážený pane profesore, abyste mi hodně brzy a obsažně dal vědět své mínění o tomto mém plánu“.

Tentokrát odpověď přišla obratem (10, 23) a byla pro Čermáka velkým překvapením. V Praze datovaným dopisem 20. prosince 1857 Purkyně odpověděl:

„Vážený  příteli,

 podle obsahu Vašeho dřívějšího dopisu zdálo se mi velmi přijatelné, kdybych mohl mít nablízku mladého muže snaživého ve vědě, nadaného duševními i hmotnými statky a úzce se podílet, pokud bych mohl, na jeho studiích, výzkumech a objevech. Podle Vašeho druhého dopisu vypadá však věc zcela jinak. – Měl byste být mým kolegou. Ani na tom by nebylo nic povážlivého. Máme mnoho kolegů heterogenních oborů, vedle nichž lze zcela příjemně existovat. Něco jiného je však mít kolegu, s nímž se křížíme ve vlastním oboru. Patřila by k tomu velká hloupost nebo nedosažitelná nadřazenost nebo vzácná stejnost smýšlení na jedné nebo na obou stranách, aby mohli delší dobu existovat vedle sebe nerušeni nějakým rozčilením. Poněvadž moje duševní pohoda mi je velmi drahá, nemohu proto dobrovolně doporučit návrhy vznesené ve Vašem posledním dopise. Prosím však, abyste si tato má prohlášení nevykládal ve zlém a uvážil, že i při svém dobře známém liberálním smýšlení jsem přece jen také člověk.

Váš přátelský oddaný Jan Purkyně.

Čermák tedy zklamaně odjíždí do Pešti, kde pokračuje ve svých výzkumech vyšetřování hrtanu a vydává knihu „Der Kehlkopfspiegel“. Kniha byla přijata s velkým zájmem a brzy přeložena do angličtiny a francouzštiny. Velký mezinárodní ohlas Čermákova objevu jej přiměje ucházet se o cenu francouzské akademie. Avšak vídeňský primář Türk uplatňuje své prvenství metody laryngoskopie, Čermák se hájí. Ve druhém rozšířeném vydání své monografie věnované hrtanovému zrcátku, uvádí Čermák v úvodu vše, co předcházelo jeho laryngoskopickým pracím a dokazuje tak svou prioritu. S hrdostí mohl říci:

„Hrtanové zrcátko byla křehká nevěsta, o jejíž přízeň se ucházeli mnozí, ale až já jsem ji získal“ (20).

Čermákovým zásluhám o laryngoskopii věnoval svůj příspěvek L. Englert, pracovník Ústavu pro dějiny lékařství v Berlíně. Závěrem své práce shrnuje:

„Spor o prvenství mezi Türkem a Čermákem byl historickým bádáním rozhodnut zcela ve prospěch Čermáka“ (5).

Francouzská akademie však ve snaze vyhnout se rozhodnutí ve věci priority rozdělila cenu mezi oba lékaře. 

Návrat do Prahy

V Pešti si získal Čermák oblibu i uznání svých kolegů i studentů, přesto se rozhoduje k návratu do Prahy. Chce se věnovat činnosti nezávislého vědce a v roce 1860 buduje v Praze z vlastních prostředků na pozemku zahrady rodinného domu soukromý fyziologický ústav. Stavba projektovaná předním pražským architektem Ullmanem pak sloužila jeho fyziologickým studiím i jako místo odborných setkávání pražských lékařů.

Čermák se tedy rozhodl čekat až se v Praze uvolní místo na univerzitě – byl všeobecně považován za nejvhodnějšího Purkyňova nástupce.

Ze spisů pražského místodržitelství se dovídáme o důvěrné korespondenci mezi vídeňským ministerstvem a Prahou.

Ministr školství 9. září 1862 sděluje, že podle anonymní zprávy několika německých studentů nestačí již Purkyně, vzhledem k svému věku, plnit své učitelské a vědecké povinnosti a žádají, aby katedra fyziologie dostala odpovídajícího představitele. Ministr se tedy táže, zda se tato informace zakládá na pravdě (25).

Výměna dopisů pokračuje dotazem odeslaným z Vídně 1. 11. 1863, zda by bylo možno zřídit v Praze druhou katedru fyziologie, která by byla svěřena profesoru Čermákovi, který by přednášel vedle profesora Purkyně (26).

Stárnoucí Purkyně byl respektovanou osobou, s níž i nadřízené úřady jednaly s ohleduplností. Navíc byl přední osobou českého politického života, jehož odchod z činné služby veřejnost nechtěla připustit.

Otázkou jeho dalšího setrvání na univerzitě se ujímá profesor Rokitanský (12), referent pro lékařská studia na ministerstvu školství a Purkyňův velký obdivovatel. Věděl, že Purkyňovi ubývá sil a že jej stále častěji zastupuje jeho asistent dr. Novotný.

Rokitanský se tedy setkal ve Vídni s profesorem Eiseltem, blízkým Purkyňovým spolupracovníkem, a požádal jej, aby s ním otázku penzionování šetrně projednal.

Dne 30. ledna 1865 píše Purkyně Rokitanskému dlouhý dopis (12, 17). V něm reaguje na svůj rozhovor s Eiseltem:

„Bude tudíž načase, abych se zařídil dle vaší rady a vzdal se svého místa. Starost mi však dělá volba mého nástupce. Bylo by mým srdečným přáním, aby se jím stal někdo, kdo by neměl jen zájem o vědeckou práci, ale také o naši vlast. Profesor Čermák, na něhož jsem tolik spoléhal, mě zklamal, je to člověk v každém ohledu polovičatý.“

Otázka Purkyňova odchodu a jeho nástupce se stává předmětem ostrých polemik v tisku. Autor podepsaný značkou P.B. 27.  4.1865 v časopise Wiener medizinischer Wochenschrift vyzdvihuje Čermákovy kvality a lituje, že tento vynikající fyziolog uvažuje o odchodu do zahraničí, když se brzy uvolní katedra v Praze. Současně kritizuje Purkyňovo působení a nepřímo útočí i na Rokitanského. Na to odpovídá z Prahy F. Novotný. Polemizuje se značkou P.B. a otevřeně píše:

„Podstatou sporu je národnostní napětí v Praze. Na Purkyněho se útočí jako na představitele českého hnutí. Purkyně vyniká smyslem pro spravedlnost, učí v Čechách české i německé občany vzájemné úctě a v tom si zasluhuje být následován“ (10).

Na Purkyňovu obranu se ozývají i Národní listy. Článek uveřejněný 17. 6. 1865 shrnuje i výhrady proti Čermákovi:

Čermák není schopen nastoupit na Purkyňovo místo ne proto, že by neměl potřebné vědomosti a schopnosti, ale pro to, že ač rodilý Čech, není schopen přednášet svým mateřským jazykem.

V podobném duchu byl koncipován i článek v Časopise lékařů českých z 17. června 1865, kde autor vídeňskému pisateli vytýká, že se pokouší vyvolat veřejným míněním tlak na vládu, aby byl urychleně Purkyně penzionován a do Prahy povolán Čermák, a to právě v době, kdy se připravoval odejít do Jeny.

Osobně se Čermák uvedených akcí nezúčastnil, byl však zatlačen do pozice, kdy byl využíván proti Purkyňovi.

Čermák nebyl německo-rakouským nacionalistou, pro českou veřejnost se však málo podílel na českých národních snahách. Rodiče Jana byli českého původu ze strany otce i matky, rozené Veselé. Také jména zvolená pro syny měla národní akcent: Jan Nepomuk odkazuje na českého světce, Jaroslav se stal oblíbeným vlasteneckým jménem po objevení Rukopisů oslavujících v jedné básni slavné vítězství Jaroslava ze Šternberka. Jaroslav jako malíř volil s oblibou témata z české historie, ve svém obraze „Husité hájí průsmyky“ z roku 1857 dal dokonce jednomu z bojovníků rysy Purkyňovy tváře.

Čermák se během svého působení pohyboval po mnoha evropských metropolích a byl kosmopolitně orientován. Toužil po mezinárodním uznání, na univerzitách v Rakousku přednášel německy a převážně se pohyboval v německém jazykovém prostředí. Své publikace uveřejněné v zahraničí podepisoval jako Czermak, česky psané práce však vždy jako Čermák (4). Přiženil se do rodiny Lämelů, česko-rakouských Němců, která byla součastníky nazývána „ finanční aristokracie“.

Bankéřská firma Simon a Leopold von Lämel zajišťovala finanční transakce nejen rakouským zákazníkům. Mezi jejich významné klienty patřil například J. W. Goethe, s nímž se Lämelové stýkali i společensky. Při návštěvách Karlových Varů Goethe věnoval Leopoldovi von Lämel podepsaný výtisk „Spřízněni volbou“, ten zase Goethovi poslal podrobný plán Práhy, o který jej básník požádal. Goethe si opakovaně prostřednictvím Lämelů objednával své oblíbené červené víno.

V polovině 19. století všude v podunajské monarchii sílí nacionální hnutí – Poláci prosazují zavedení svého mateřského jazyka na univerzitě v Krakově, podobně Maďaři v Pešti. O totéž usilují na pražské univerzitě i Češi. Odpůrci těchto snah se snažili odstranit z univerzity nejvýraznější osobnost české strany, kterou byl právě Purkyně. Čermák byl jimi v této kampani jen zneužíván, jeho osud jim byl ve skutečnosti lhostejný. To dokazuje, že Čermákovi nebyla nabídnuta katedra fyziologie ve vídeňském Josefínu, které se právě uvolnilo odchodem C. Ludwiga do Lipska.

O postoji ministerstva k Čermákovi se dovídáme z jedné věty v návrhu na jmenování M. Vintschgaua do Prahy. Rokitanský tam píše:

„Jednání ztroskotala na podmínkách stanovených profesorem Čermákem“ (13).

Čermák v této atmosféře přijímá nabídku profesury v Jeně a odtud po 3 letech odchází do Lipska jako honorární profesor.

V Lipsku vybuduje vlastním nákladem budovu fyziologického ústavu s velkým přednáškovým sálem, který umožňoval přednášenou látku doplňovat promítaným obrazem, tedy nikoliv jen auditorium, ale i „spectatorium“. Při slavnostním otevření tohoto ústavu jej věnoval Lipské univerzitě.

Čermák v těchto letech trávil své dovolené v českých lázních, při návštěvě Karlových Varů rutinní laboratorní vyšetření odhalilo nečekanou diagnózu – diabetes. Jeho zdravotní stav se zhoršoval a Čermák nemoci podlehl 17. září 1873.

Osudová roztržka

Své marné úsilí získat katedru fyziologie ve svém rodném městě Praze Čermák nepochybně prožíval jako velké osobní zklamání. Pražská univerzita jeho odchodem ztratila vynikajícího fyziologa, nadšeného a pracovitého badatele.

Za osudový zlom, v němž začaly klesat Čermákovy vyhlídky stát se Purkyňovým nástupcem, lze považovat Purkyňův odmítavý dopis z prosince 1857.

Nad touto strohou Purkyňovou reakcí na Čermakovy žádost pracovat vedle svého učitele jako mimořádný profesor se zamýšlí několik Čermákových i Purkyňových životopisců.

Kruta (10, 12) Purkyňův dopis považuje za doklad rozporů ve vztazích mezi generacemi, i když jde o velké osobnosti.

Matoušek (14) hodnotí vztahy slavného učitele a nadaného žáka těmito slovy:

„Bylo osudné, že Purkyně, geniálně nesystematický, nedovedl u nás žádného ze svých nejschopnějších asistentů soustavně vést k badatelské práci a že při vší lásce k němu nakonec všichni od něho odcházejí.“

Kiml (9) píše:

„Nejspíš žárlivost stárnoucího Purkyně bránila spravedlivě a veřejně zhodnotit přínos mladého Čermáka a dát mu příležitost k dalšímu rozvoji v pražském fyziologickém ústavu. Mnoho bylo promarněno nevyužitím Čermákova talentu, jeho tvůrčí činorodosti, pracovní horlivosti a nadšení pro vědeckou práci. Setkáváme se s tím ostatně pro egocentrismus, mocenské a společenské postavení zasloužilých osobností i v dnešních dobách.“

Nejkritičtěji posuzuje Purkyňovo chování Sajner (18):

„Purkyně nesnesl vedle sebe vyrůstat kongeniálního člověka, rozešel se s Valentínem ve Vratislavi, stárnoucí Purkyně se bál konkurence a hlavně penzionování. Tradice fyziologie tak byla Purkyněm přerušena, a tím byla ztracena fyziologická škola.“

Co způsobilo tak náhlý obrat Purkyňova mínění o Čermákovi?. Ten vyrůstal v jeho nejtěsnější blízkosti a byl všeobecně považován za nejvhodnějšího nástupce svého učitele. Purkyně sám jej v této představě utvrzoval. Referoval v tisku již o prvých Čermákových publikacích, které jeho žák uveřejnil ještě jako student. Čermáka si rovněž vyžádá jako svého asistenta ještě před zakončením jeho studia. Na Purkyňův návrh se v roce 1851 Čermák stává mimořádným členem Královské české společnosti nauk (27) a dva roky poté – rovněž na Purkyňovo doporučení – je zvolen jednatelem přírodovědecké sekce Matice, kde je Purkyně předsedou (28).

Čermák sám upevňuje své postavení nejbližšího Purkyňova žáka v očích veřejnosti například tím, že hned v roce 1851 vybrané Purkyňové dopisy ze vzájemné korespondence z doby své popromoční studijní cesty Evropou vydává tiskem.

Zmíněná výměna dopisů mezi učitelem a jeho žákem je datována rokem 1857, rokem v němž Purkyně dovršil 70-ti let. Slavný vědec byl v Praze obdivovanou osobností, na jeho počest byly při nejrůznějších příležitostech pořádány slavnostní večery, koncerty, akademie, pod okny jeho bytu pořádali studenti noční pochodňové průvody.

Čermákův dopis je datován ve Vídni 18 prosince, Purkyně jej tedy četl právě, když slavil své sedmdesáté narozeniny. Oslavenec dostává v těchto dnech záplavy gratulací a když otevřel dopis svého nejoblíbenějšího žáka, očekával vřelé a uctivé blahopřání, doprovázené díky za celoživotní podporu. Z listu se však dovídá o návrhu zřídit v Praze vedle sebe druhou, byť mimořádnou profesůru fyziologie. Takový návrh pochopí jako prvý krok na cestě, jež dříve nebo později – ale spíše dříve – skončí jeho penzionováním.

Na své budoucí penzionování hleděl Purkyně s nejistotou. Vzhledem k 27 rokům působením ve Vratislavi, tedy v tehdejším Prusku, neměl dostatečný v Rakousku odpracovaný počet let, nutný k dosažení plného důchodu. Když v roce 1860 zemřel, byl stále veden jako profesor v aktivní službě, do důchodu tedy nikdy neodešel.

Když se pak v roce 1860 Čermák přeci jen vrací do Prahy, tedy jen jako soukromý vědec, na rodinném pozemku v centru Prahy buduje vlastním nákladem fyziologický ústav (10).

I když jej někdy nazývá skromným názvem „ soukromé laboratorium“ je to elegantní stavba, projektovaná významným pražským architektem, vybavená vším, co vědecký ústav vyžaduje: laboratoře, pracovny, auditorium pro sto posluchačů, rozsáhlé provozní zázemí. Průčelí jednopatrové budovy hledí do pěstěné zahrady s okrasnou fontánou. To vše v nejbližším sousedství ústavu Purkyňova, pro který bylo pronajato několik místností v domě s omšelou fasádou, na rohu dvou rušných ulic Spálené a Židovské (dnes Purkyňovy), v domě, v jehož přízemí jsou prodejny s vývěsnými štíty, sklady a řemeslnické dílny.

Jak asi vnímal světem uznávaný vědec srovnání těchto dvou ústavů?

Po odchodu Čermáka do Jeny pokračovala jednání o osudu katedry fyziologie v Praze. V roce 1867 přichází do Prahy Maxmilián H. Vintschgau, a to jako druhý profesor fyziologie. Ten opustil místo v Padově, když Rakousko po prohnané válce ztratilo Benátsko, které se stalo součástí sjednocené Itálie. Vintschgau po krátkém působení v Praze odchází v roce 1869 do Innsburcku. Purkyně v tomto roce umírá, ale ani pak se Čermák do svého rodného města nedostal. Do Prahy je povolán z Vídně E. Hering.

A osudy fyziologických ústavů v Praze a Lipsku?

V květnu 1865, kdy se Čermák připravuje odjet do Jeny, prostory ústavu i zahrady si pronajímá Jan Malypetr, aby je využíval jako tělocvičnu. V průběhu přestavby areálu budov v této oblasti, které probíhaly v letech 1902 až 1903, byla budova ústavu spolu se sousedním domem zbourána, aby ustoupila nové zástavbě. Jediným známým dokladem vzhledu ústavu je rytina, která je na titulní straně Čermákem vydaného souboru prací uskutečněných v Praze (10).

Lipský ústav i s přilehlým pozemkem odkázal Čermák lipské univerzitě. I ten ale podlehl rozvoji městské výstavby. Nicméně Čermákova památka nezanikla, místa, kde kdysi ústav stál se dodnes nazývají Čermákovy zahrady ( Czermak´s Garten). Ne tedy vědecká instituce, ale dodnes existující zahrady nesou Čermákovo jméno.

Když zpráva o Čermákově skonu dorazila do jeho rodného města, pražské lékařské časopisy ji zaznamenaly.

Nekrolog jsem nalezl v listě Aerztliches Correspondenzblatt für Böhmen (16). Autor podepsaný šifrou „R“ na čtyřech stranách podrobně líčí Čermákovo putování několika univerzitami, význam jeho prací pro fyziologii i klinickou medicínu i jeho rodinný život. Za autora tohoto zasvěceně a citlivě psaného textu podepisujícího se jako „R“ lze s největší pravděpodobností považovat profesora dětského lékařství a primáře zemského nalezince G. von Rittershaina, vedoucího redaktora tohoto listu.

Po dlouhém listování stránkami Časopisu lékařů českých ročníku 1873 jsem konečně nalezl v čísle 39 na straně 330 v rubrice III. Zprávy pod nadpisem „ Drobnosti“ krátký nepodepsaný odstavec, začínající větou: Profesor Čermák zemřel v Lipsku. V šesti větách se dočítáme o univerzitách, na nichž pražský rodák působil, o velkolepých fyziologických ústavech, které vybudoval v Praze a Lipsku a o jeho zásluhách o laryngo-rhinoskopii.

Čermák navazoval na práce Purkyňovy –  fyziologie smyslů – zraku i sluchu, dále závrati, krevního oběhu a srdeční činnosti. Proslulost Čermák získal vypracováním metod klinické laryngoskopie a zavedením zadní rhinoskopie.

Poděkování:

Ilustrace převzaty z Čermákových publikací.

Za zapůjčení kresby Spectatoria děkuji prof. Ingrid Kastnerové, Univerzita Lipsko.

doc. MUDr.Otakar Brázda, CSc.

Stomatologická klinika 1. LF a VFN

Kateřinská 32

120 00 Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz