O 24. evropském kongresu patologie v Praze s prezidentem místního organizačního výboru prof. Alešem Ryškou

Pražský Evropský kongres patologie (ECP) máme zdárně za sebou. Ale začněme od začátku - jak vlastně došlo k tomu, že byla organizace ECP 2012 svěřena právě naší odborné společnosti?

Celý příběh se začal odvíjet už v roce 2009. Nově zvolený výbor naší společnosti diskutoval několikrát, že by bylo prima získat možnost zorganizovat evropský kongres, protože poprvé (a naposledy) u nás něco takového proběhlo v roce 1987, tedy v době, kdy nemalá část současných členů výboru ještě neměla s patologií nic společného. Proto jsem se na závěrečné party evropského kongresu ve Florencii osmělil a obrátil se s tímto požadavkem na tehdejšího předsedu Evropské společnosti patologie (ESP), prof. Michaela Wellse. Dlužno říci, že jsme na naší straně měli několik vlivných přímluvců – zejména President Elect, prof. Fatimu Carneiro a také předchozí prezidenty – prof. Sobrinho-Simoes a prof. Klöppela – tedy naše dobré přátele, kteří měli možnost v minulosti navštívit Hradec Králové či Litomyšl, a ti nám velmi pomohli. Skutečností, která hrála v náš prospěch, bylo také to, že v roce 2012, na kdy byl plánován evropský kongres v Amsterodamu, bylo tamní kongresové centrum obsazené. Čili suma sumárum – náhoda přála připraveným.

Bohužel, naše původní představa, že bychom kongres organizovali v roce 2013 nebo 2014 tak, abychom měli dost času na přípravu, byla mylná. Na jaře 2010, kdy nám byla organizace oficiálně přidělena, jsme byli hozeni do rychle tekoucí vody. Na celou přípravu jsme měli zhruba 2 roky, což vypadá přepychově, ale opak byl pravdou a tyto dva roky byly skutečnou jízdou na tygrovi.

Pro představu našich čtenářů - co to vlastně znamená, být organizátorem takového kongresu? Jak konkrétně organizace takové akce probíhá?

V posledních letech došlo v této oblasti k velkým změnám. Zatímco ještě v roce 2009 byla veškerá organizace v rukách místních pořadatelů, od roku 2010 je značná část zodpovědnosti (ale i pravomocí) přenesena na pořadatelskou agenturu CPO Hanser, se kterou má ESP dlouhodobý kontrakt. Tato skutečnost má svá pro i proti. Nemuseli jsme se nijak strachovat o to, zda kongres neskončí v mínusu, toto riziko nese plně ESP (na druhou stranu – za posledních 20 let k tomuto nedošlo ani jednou), odpadla nám celá řada organizačních povinností (jednání o pronájmech prostor, licitování o výši sponzorského příspěvku s vystavujícími firmami, zajišťování občerstvení apod.). Druhou stranou mince byl fakt, že jsme měli jen velmi omezené rozhodovací pravomoci ve výše uvedených záležitostech. Shrnu-li to, tak v současnosti je hlavní zodpovědností místního organizačního výboru organizace a zajištění vědeckého programu.

Odborný program je připravován jednotlivými pracovními skupinami ESP a přidruženými společnostmi, každý má samozřejmě zájem předvést ze své subspecializace to nejlepší a v co největším rozsahu. Museli jsme tedy dbát na vyváženost programu, leckdy odmítat požadavky na rozšíření časové dotace pro tu kterou pracovní skupinu. Byly ovšem i oblasti, kde bylo velmi obtížné přimět zástupce pracovních skupin k alespoň elementární spolupráci, dodržování termínů bylo v rovině zbožných přání a vše se měnilo za pochodu.

Pokud to tedy shrnu, zejména poslední rok představoval trvalou elektronickou korespondenci, v nejvypjatějších dnech jsem odesílal kolem stovky emailů denně. Popravdě, nedokážu si příliš představit, jak bylo možné zorganizovat podobné setkání v době, kdy telefonování do zahraničí nebylo prakticky možné a jediným způsobem komunikace byly klasické dopisy. O to větší respekt a obdiv má v mých očích prof. Stejskal se svým týmem, který to před 25 lety dokázal (a dodnes mnoho účastníků na minulý pražský kongres v dobrém vzpomíná).

Jaký přínos měla organizace ECP pro naši odbornou společnost?

Od samého začátku jsme se snažili, aby organizace největšího evropského setkání patologů v Praze měla dopad nejen na vzdělávání našich patologů, ale také aby umožnila zviditelnění našich členů na mezinárodní úrovni. Mým osobním cílem bylo, aby se za Českou republiku mohlo zúčastnit co nejvíce osob jak aktivně, tak i pasivně. Vzhledem k tomu, že registrační poplatek pro místní účastníky se nijak nelišil od poplatků pro kohokoli jiného, měli jsme velkou obavu, že by finanční náročnost mohla být pro celou řadu našich členů limitující. Proto jsme s podporou celé řady farmaceutických firem vytvořili podpůrný fond při ČLS JEP, podařilo se nám na edukačních grantech získat více než půl milionu (!) korun. Díky tomu jsme formou stipendií mohli podpořit celkem 65 členů SČP, kteří tak měli registraci de facto zdarma. Lze říci, že se dostalo na všechny, kdo si o stipendium požádali, významně byli zastoupeni zejména mladší kolegové v předatestační přípravě, což mne velmi potěšilo.

Druhou snahou byla maximalizace aktivní participace našich členů. Kromě klasické účasti formou posterů či oral free papers dostala celá řada z nás možnost přednést vyzvanou přednášku, předsedat či spolupředsedat některé ze sekcí, případně takovou sekci kompletně organizovat. Jsem přesvědčen, že jsme si rozhodně neuřízli ostudu a podařilo se ukázat, že česká patologie je na skutečně evropské úrovni a že máme co nabídnout.

Co ti během kongresu udělalo největší radost?

Pokud to mám shrnout do jedné věty, tak absence katastrofických scénářů. Přes počáteční hrozbu velkého průšvihu, kdy se vzhledem ke stávce Lufthansy řada účastníků dostavila později, než plánovala, vše ostatní probíhalo podle plánu. Je těžké sjezd z mé pozice hodnotit nezaujatě, to je na ostatních. Podle zpětné vazby, která ke mně dorazila, však byli účastníci spokojeni. Odborný program byl opravdu pestrý a zajímavý, každý si našel to své, myslím, že byla dobře vyvážena stránka „edukační“ s přehledovými sděleními a „vědecká“ s prezentací úplných novinek a objevů.

Všechny součásti společenského programu – ať již opening ceremony, zcela vyprodané speciální představení Dona Giovanniho, či závěrečná congress party v Anežském klášteře – byly „našvihané“, všichni se dobře bavili a užívali si Prahu ze všech jejích lákavých stránek.

V neposlední řadě mne potěšila skutečně masivní účast českých kolegů – díky celkovému počtu 121 osob jsme se (o 2 účastníky!) umístili na druhém místě za Španělskem. Přes oficiální název Evropský kongres patologů se jednalo o kongres veskrze světový – zaregistrovali se kolegové z celkem 81 zemí z 5 kontinentů.

A naopak - z čeho jsi měl při organizaci ECP a v jeho průběhu nejtěžší hlavu?

Téměř až do začátku úvodního ceremoniálu jsme řešili náhlá odřeknutí účasti několika řečníků. Bylo potřeba opravdu hodně improvizovat a použít přesvědčovací taktiku, abychom zajistili plnohodnotnou náhradu. Ale myslím, že k žádnému významnému výpadku nakonec nedošlo.

Letošní evropský kongres byl také unikátní v tom, že díky změně frekvence na každoroční jsme se přímo přetahovali o účastníky se světovým kongresem IAP, který probíhal o necelý měsíc později v Jižní Africe. K této kolizi ještě nikdy v minulosti nedošlo, oba kongresy díky původně dvouleté periodicitě alternovaly. Mnoho oslovených spíkrů se omlouvalo s odvoláním na to, že nemohou jet na obě akce. Měli jsme proto obavu, kolik účastníků do Prahy vlastně dorazí. Obavy se ale nenaplnily a předpokládaný počet osob byl překonán o více než 200.

Velkou starost jsme měli (bude to znít asi trochu komicky) o dostatečnou kvalitu a množství jídla. Ať chceme nebo ne, sytý účastník je vždy spokojenější, než hladový. Proto jsme také výběru jednotlivých jídel věnovali pozornost, dokonce jsme před prázdninami absolvovali s ostatními členy organizačního výboru ochutnávky, kde jsme se rozhodovali, co do jídelníčku zařadit a co nikoli. Ti, kdo se kongresu zúčastnili, mi snad potvrdí, že jídla bylo opravdu hodně a bylo velmi chutné.

Po celou dobu příprav jsem se také hrozil, že jsme na něco zásadního zapomněli. Po slavnostním zahájení s účastí pana ministra Hegera, prof. Stejskala, činovníků výboru ESP, ale zejména neobvykle vysokého počtu účastníků (pokud mohu srovnávat s jinými obdobnými kongresy) mi již začal pomalu padat kámen ze srdce. Bylo jasné, že vlak se rozjel a nezbývá, než se modlit, aby někde v průběhu jízdy nebyl na trati příliš velký balvan. To se naštěstí nestalo, vše probíhalo hladce. Ale skutečnou úlevu jsem opravdu pocítil až na závěrečné party. Svůj podíl na tom mělo jistě také pár skleniček vína, kterým jsme si mohli připít se všemi členy našeho místního organizačního výboru. Jim patří dík za to, že jsme vše zvládli, neuřízli si ostudu a snad trochu ukázali, že Česká republika se za své patology rozhodně nemusí stydět :).

- J. Zámečník -