Hydroterapie v díle Aula Cornelia Celsa

ÚVOD

Hydroterapie, slovo pocházející z řečtiny (ὑδρο = „související s vodou“ a ϑεραπεία = „služba“, znamená vodoléčbu, tedy druh fyzikální léčby, při níž se jako léčebný prostředek používají vodní koupele a střiky různé teploty.

Voda znamená nepostradatelnou součást života. Tvoří základní substanci jakékoliv živé hmoty a představuje největší složku organismů. U člověka je množství vody obsažené v organismu v průměru 70 % a voda se podílí na všech funkcích lidského těla; řídí trávení, výživu, vylučování i vstřebávání. Denní výdej vody činí minimálně 2,5 l a tato voda se musí pravidelně nahrazovat, aby nebyl život člověka v nebezpečí. Nedostatečné množství vypité vody za den způsobuje zahuštění krve, lymfy, tělní tekutiny i moči a může být příčinou smrti během 3–4 dní. Naopak dostatek kvalitní vody přispívá k dobrému prokrvení pokožky a vnitřních orgánů a tím i k tepelné regulaci těla.

Voda odedávna člověka přitahovala. První lidské civilizace a jejich kultury založené na poměrně vyspělém zemědělství se usazovaly u velkých vodních toků, jako jsou Nil, Eufrat a Tigris, Ganga nebo Chuang-che, natrvalo. Starověcí Egypťané byli závislí na každoročních nilských záplavách, které přinášely úrodné bahno na pole s obilím. Pro staré Řeky byl vztah k vodě doložený uměním plavat natolik důležitým kritériem vzdělanosti, že podle něho hodnotili společenskou prestiž člověka slovy: Tento člověk neumí číst, psát, počítat ani plavat. Římané stavěli vodovody zvané akvadukty pro zásobování měst vodou, fontány a kašny, které množství vody pohltily, a proslulé byly rovněž římské lázně, jež nebyly pouze místem osobní hygieny, ale také centrem pro společenská setkávání a diskuse. Voda se stala i součástí různých očistných obřadů v náboženstvích, např. rituálů před návštěvou mešity a během ramadánu u muslimů, rituálních koupelí v řece Ganga, součástí křtu u křesťanů apod.

Voda má tedy základní význam pro život člověka, a to nejen zdravého, ale i nemocného. Proto se její použití dostalo do centra pozornosti při léčbě různých nemocí již v dobách starověkých, a to nejen její vnější, ale i vnitřní použití, jak je můžeme konkrétně sledovat ve zmínkách u Aula Cornelia Celsa.

VODA JAKO SOUČÁST TERAPIE – VNITŘNÍ POUŽITÍ

Aulus Cornelius Celsus rozlišuje ve svém spise De medicina několik typů vody. Aqua levissima pluvialis est, deinde fontana, tum ex flumine, tum ex puteo, post haec ex nive aut glacie: gravior his ex lacu, gravissima ex palude. (Cels. De med. II, 18, 12) – „Voda nejlehčí je dešťová, potom pramenitá, dále z řeky, ze studánky a potom ze sněhu nebo ledu: těžší než tyto je z jezera, nejtěžší z bažiny.“ (1) Podobnou charakteristiku najdeme již v Hippokratově spise O vzduchu, vodách a místech (De aere, aquis et locis – Περ̀ι ̓αέρων, ύδάτων, τόπων – Hipp. De aer. I, 10, 4; I, 17, 1) (2). Za nejlepší považuje Hippokratés tu, která stéká z vyvýšených míst a zemitých pahorků: „…quae ex sublimibus locis et terreis collibus fluunt“ (Hipp. De aer. I, 14, 1) (2). Veškeré pak vody, které jsou slané, zkalené a tvrdé, nehodí se naprosto k pití.

Voda studená

K vnitřnímu použití ve formě nápojů se doporučuje především voda pramenitá, a to studená (3). Přestože Hippokratés ve svém spise De internis affectionibus říká: „…frigido potu si quis inconsiderate utitur, spasmos et rigorem inducit.“ (Hipp. De intern affect. V, 18) – „jestliže někdo neuvážlivě pije studený nápoj, způsobuje si křeče a ztuhlost“ (4), má čerstvá studená voda kladné terapeutické účinky. Voda – pijeme-li ji hojně – pomáhá při dodávání potřebné energie organismu a dává tělu potřebnou sílu k odolávání nemocem. Po jejím vypití jsou více vylučovány žaludeční šťávy, jsou rychlejší pohyby žaludku a tím dochází ke zlepšení trávení a k pocitu lehkosti a příjemnosti. Proto se pití studené vody uplatňuje při všech nemocech, ve kterých je třeba uvést do pořádku trávení nebo rozpustit nadbytek látek nahromaděných v trávicím traktu.

Celsus proto ve svém díle doporučuje pít studenou vodu při přesycení nebo pomalém trávení (Cels. De med. I, 2, 10) a při každé nemoci, při které se projevuje přílišná citlivost žaludku, nebo kdy je žaludek slabý po zvracení (Cels. De med. I, 3, 23). „Kolikrát se zvedne žaludek, tolikrát je nejúčinnější vypít studenou vodu.“ (Cels. De med. I, 8, 4) (1). Někteří užívají samotnou studenou vodu jakožto lék (Cels. De med. III, 7, 2 C).

Studená voda hasí žízeň při horečce a vrací tělu ztracenou tekutinu. Je tedy vhodná, jestliže je horečnatá nemoc na vrcholu (Cels. De med. III, 7, 2 C). Pokud však nemocný kašle, Celsus pití studené vody nedoporučuje (Cels. De med. III, 7, 2 D).

Studená voda přispívá dále k zastavení krvácení, protože způsobuje stažení cév a tím snižuje přítok krve (Cels. De med. IV, 11, 7) a vyplachování úst studenou vodou člověka např. při horké koupeli zchlazuje (Cels. De med. I, 3, 12).

Voda teplá

V jiných případech však Celsus doporučuje pít vodu vlažnou nebo teplou. Vypít vlažnou vodu před jídlem je účinné, jestliže člověk potřebuje vyvolat zvracení, aby uvolnil něco ostrého nebo kyselého (Cels. De med. I, 8, 4), a teplá voda přispívá ke zmírnění nadýmání. Jestliže je přítomno nadýmání, je třeba co nejdříve jíst nenadýmavé teplé pokrmy a pít též jen teplé nápoje, nejdříve z vody (Cels. De med. IV, 12, 2–3). Podle Asklépiada doporučuje Celsus pít teplou vodu po dobu dvou dnů pro pročištění organismu (Cels. De med. III, 24, 1 a 3).

Teplá voda dále pomáhá při dyzentérii (Cels. De med. IV, 22, 4–5) a kašli (Cels. De med. IV, 10, 1 a 4); vlažná voda smíchaná s medem při onemocnění plic (Cels. De med. IV, 14, 3). Nápoje z teplé vody jsou účinné při léčbě horečnatých stavů, protože vyvolávají šíření potu na všechny končetiny (Cels. De med. III, 6, 8), při léčbě horečky opakující se každý čtvrtý den (tzv. febris quartana – Cels. De med. III, 15, 1–2) a dále při infekčních nemocech, jako např. při choleře (Cels. De med. IV, 18, 1 a 3).

VODA JAKO SOUČÁST TERAPIE – VNĚJŠÍ POUŽITÍ

O významu vnějšího užití vody ke koupelím pro péči o tělo u zdravého člověka pojednal A. Cornelius Celsus již v kapitole o životosprávě. Římané budovali lázně a v lázních spatřovali nutnou profylaxi v širokém slova smyslu. Koupele byly prospěšné a měly svůj doporučený postup. Např. jestliže člověk přijde do lázně, musí se nejprve v tepidariu (v mírně vytápěné místnosti) trochu pod šaty zpotit, potom se namazat; přejít do kaldaria (místnosti s vanami nebo bazénem s horkou vodou); když se zpotí, nesmí si sedat do vany, ale přes hlavu nalévat na sebe hodně teplé vody, pak vlažné a studené, déle na hlavu než na ostatní části těla (Cels. De med. I, 4, 2). Vnější použití vody však může posloužit i k různým terapeutickým účelům.

Voda může pomáhat při léčbě různých nemocí a používá se v několika formách – ve formě koupelí, kdy je celé tělo nemocného ponořeno do vody a voda omývá všechny jeho části, ve formě koupelí zaměřených pouze na některou část těla, např. na ruce, nohy apod., dále ve formě střiků nebo polévání seshora dolů. V případech, kdy koupel není možná nebo kdy postačí mírnější působení, mohou být využívány také omývání houbou, zábaly nebo obklady (3). Svoje účinky má jak studená voda, tak teplá.

Studená voda pro vnější užití v terapii

Studená voda obecně pomáhá k otužování. Člověk má v zimě užívat chladných koupelí, v létě plavat ve studené vodě (Cels. De med. III, 24, 5). Studená voda prospívá při nemocech kůže (Cels. De med. III, 6, 17), mírní bolesti a otoky, při dně nohou nebo rukou Celsus doporučuje přímo udržet prsty ve vodě co nejstudenější, ale ne každý den, ani dlouho, aby neztuhly nervy (Cels. De med. IV, 31, 1 a 5). Užití studené vody prospívá při bolestech hlavy a také těm, kteří mají ustavičné záněty očí, chřipku, rýmu nebo záněty mandlí. Těm je třeba nejen každý den polévat hlavu, ale také množstvím studené vody vyplachovat ústa (Cels. De med. I, 5, 1). Polévání studenou vodou prospívá také kloubům (Cels. De med. I, 9, 5) a žaludku. Při ochabnutí žaludku je užitečné být poléván studenou vodou, plavat v téže vodě nebo pobývat ve studených a léčivých pramenech (Cels. De med. IV, 12, 7); jestliže jsou však přítomny koliky, je třeba žaludek ošetřovat studenými a vlhkými obklady (Cels. De med. IV, 18, 3).

Polévání hlavy studenou vodou se uplatňuje dále při léčbě epilepsie (v antice se tato nemoc nazývala morbus maior nebo morbus comitialis, přičemž název nemoci byl odvozen od sněmů – komitií, které byly přerušeny, jestliže byl někdo v době konání sněmu postižen epileptickým záchvatem, Cels. De med. III, 23, 1). Polévat hlavu množstvím studené vody prospívá rovněž při hydrocefalu (ὑδροκέφαλος) (Cels. De med. IV, 2, 6) nebo když je ochablý jazyk. Jestliže je ochablý jazyk, což se stává samo buď o sobě, nebo z nějaké nemoci, do té míry, že řeč člověka není rozvinuta, je třeba kloktat vodou, v němž je povařený ysop, mateřídouška a nepeta, a hlavu často polévat studenou vodou (Cels. De med. IV, 4, 1). Studené obklady na tvář zastavují krvácení z úst (Cels. De med. IV, 11, 6 a 8).

Teplá voda pro vnější užití v terapii

Koupele s teplou nebo vlažnou vodou působí blahodárně na lidský organismus. Teplá lázeň otevírá póry a tím pomáhá v odstraňování nečistot, uklidňuje nervy, změkčuje a uvolňuje ztuhlé části. Jestliže má někdo příliš unavený téměř horečku, ten se musí dostatečně na teplém místě ponořit až po slabiny do teplé vody, do níž bylo přidáno trochu oleje (Cels. De med. I, 3, 5). Koupele v teplé vodě se užívají také při onemocnění ledvin (Cels. De med. IV, 17, 1), tenesmu (τεινεσμός), bolestného nucení na stolici (Cels. De med. IV, 25, 2) a léčbě jiných vážných onemocnění, např. tuberkulózy (φθίσις). Jestliže se jedná skutečně o tuberkulózu, nemocný má být po deseti dnech ponořen do vany, v níž je teplá voda a olej (Cels. De med. III, 22, 8 a 13).

Teplá koupel prospívá rovněž po spálení kůže na slunci. Jestliže se někdo spálil na slunci, ten musí hned jít do koupele a polévat si olejem tělo a hlavu; potom vstoupit do vany pěkně teplé a polévat si hlavu nejdříve vodou teplou a pak studenou. (Cels. De med. I, 3, 10).

Teplá voda, zvláště je-li slaná, pomáhá při ochabnutí nervů, při paralýze (παράλυσις) (Cels. De med. III, 27, 1 D) a zeštíhluje (Cels. De med. I, 3, 16) a zahřívá tělo (Cels. De med. I, 3, 27). Polévání určité části těla vodou doporučuje Celsus stejně jako Hippokratés při specifickém typu vodnatelnosti, při tzv. tympanites (τυμπανίτης), při níž je břicho tak napnuté, že při úderu vydává zvuk jako buben (Cels. De med. III, 21, 9), a dále při rýmě, kdy se vlažnou vodou ošetřují ústa a hlava (Cels. De med. IV, 5, 4), při onemocnění jater (ήπατικόν) (Cels. De med. IV, 15, 4) či při celiakii (Cels. De med. IV, 19, 1 a 4). Množstvím teplé vody se polévá strnulá šíje (Cels. De med. IV, 6, 3).

Teplé obklady, které přinášejí mírnější působení, se přikládají na hrudník při léčbě astmatu (ᾄσϑμα) (Cels. De med. IV, 8, 3) a dále prospívají při bolestech kyčlí (Cels. De med. IV, 29, 1-2) a při léčbě pakostnice (πoδάγρα) (Cels. De med. 31, 4). Při bolestech a zduření v krku se teplé obklady a mokré zábaly užívají na krk (Cels. De med. IV, 9, 1).

ZÁVĚR

V tomto článku jsme se pokusili na základě pasáží ze spisu A. Cornelia Celsa De medicina ilustrovat autorovy názory na užití vody při léčbě nemocí. Aulus Cornelius Celsus byl zastáncem terapeutických účinků vody. K terapii doporučoval vnitřní i vnější užití vody, a to jak studené, tak teplé, a účinky vody důkladně popsal při jednotlivých nemocech. Zaujal tak místo mezi učenci a lékaři, kteří v zájmu zdraví hlásali návrat člověka k přírodě a k jednoduchým věcem při léčbě nemocí, jakou např. vodě.

Čestné prohlášení

Autorka práce prohlašuje, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku není ve střetu zájmů a že vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou firmou ani grantem.

Seznam zkratek

Cels. De med. Aulus Cornelius Celsus: De medicina

Hipp. De aer. Hippokratés: De aere, aquis et locis

Hipp. De intern. affect. Hippokratés: De internis affectionibus

Adresa pro korespondenci:

PhDr. Drahomíra Tesařová, CSc.

Kafkova 593/35, 160 00  Praha 6

e-mail: te.drahomira@seznam.cz