Moje vzpomínky na prof. Jiřího Widimského st.

Dne 12. listopadu 2020 nás ve věku 95 let opustil nestor české kardiologie prof. MUDr. Jiří Widimský, DrSc., st. Dovolte připojit pár osobních vzpomínek na tuto osobnost.

Od roku 1974, kdy jsem nastoupil do IKEM, jsem vídal prof. Widimského pravidelně při pátečních seminářích, kterých se zúčastňoval až do pokročilého věku. Jeho příspěvky do diskusí byly vždy věcné a svědčily o jeho velkých znalostech a přehledu v „současné“ kardiologii, i když byl již dlouho v důchodu. O tom, co znamenal profesor Widimský pro československou, ale i evropskou kardiologii, bylo napsáno mnohé při příležitostech jeho významných životních jubileí, kterých měl za svůj dlouhý život možnost oslavit jako málokdo. Bylo by nošením dříví do lesa a podceňováním znalostí čtenáře, kdyby moje vzpomínka na tohoto velikána československé medicíny byla pouze opakováním známých faktů o jeho přínosu pro medicínu.

Měl jsem to štěstí, že Jiří Widimský a jeho žena Dagmar patřili do okruhu dobrých přátel naší rodiny, zejména mého strýce, doc. MUDr. Františka Pirka, DrSc., který také pracoval v IKEM. Proto bych v této krátké vzpomínce chtěl ukázat prof. Widimského také jako člověka takříkajíc z masa a kostí. Málokdo například ví, že to byl velký sportovec. V roce 1943, ve svých 18 letech, se stal českým dorosteneckým přeborníkem v rychlostní kanoistice. A tomuto sportu zůstal věrný až do vysokého věku. Každoročně s mým strýcem sjížděli horní Vltavu. Strýc s tetou přijeli k nim na chatu do Lenory a pánové se „nalodili“ do kánoe a vydali se po proudu, zatímco manželky sedly do automobilu a jely k Soumarskému mostu či do Pěkné, kde na ně čekaly. Loď vytáhli, dali na střechu auta a všichni se vrátili na chatu. Zažili při tom spoustu legrace. Jednou můj strýc jel s mladším ze synů prof. Widimského, Jiřím, a sjížděli onu horní část Vltavy. V jednu chvíli se strýc v lodi postavil, protože si chtěl prohlédnout rezervaci „Mrtvý luh“. Ale co se může snadno stát, když si někdo z posádky v lodi stoupne, si dovede každý představit: loď se převrátila a oba dva se ocitli v chladných vodách. Naštěstí se nikomu nic nestalo a oba zmáchaní, ale zdraví loď vylili a plavbu dokončili. Kromě vodáctví se manželé Widimští věnovali i turistice. Z vyprávění pamatuji, že jednou v době, kdy se nesmělo cestovat dále než do Polska, jeli se stany a s rodinou mého strýce kempovat právě tam.

Za druhé světové války, když Jiří Widimský dokončil gymnázium, byly zavřeny vysoké školy. Proto nastoupil do učení a vyučil se sazečem. Takže v pozdější době mohl nejen z odborného hlediska posuzovat kvalitu práce, ale i technické provedení tisku. Prof. Widimský byl nejen vynikajícím lékařem, ale i nadaným lingvistou. Samozřejmě mluvil německy stejně jako česky, což bylo tehdy u většiny lidí, kteří měli maturitu, zcela normální. Stejně tak dobře ale mluvil anglicky, velice dobře i francouzsky, španělsky, rusky a švédsky. Jak mi řekl jeho syn Petr, když svého otce ještě nedávno, kdy mu bylo 94 let, zkoušel ze švédštiny, dokázal touto řečí plynně mluvit. A Švédsko ostatně hrálo významnou roli nejen v jeho životě osobním, ale hlavně profesním, když se mu do této země podařilo v roce 1961 dostat na stáž. Vzhledem k jeho znalostem a dovednostem mu poté nabízeli každý rok 1–2měsíční pobyt. V roce 1968, 1. července, odjel do Švédska na půlroční stáž a posléze za ním přijela i jeho rodina. Když 21. 8. došlo k okupaci vojsky Varšavské, rozhodovali se, zda se vrátit, či nikoli. Prof. Widimský dostal okamžitě místo na univerzitě v Göteborgu a oba jeho synové se začali učit švédsky. Avšak myšlenka, že již nikdy neuvidí své rodiče ani rodiče své ženy, rozhodnutí na emigraci zvrátila a všichni čtyři se vrátili zpět.

I takhle jsem znal profesora Jiřího Widimského st., který patří mezi lidi, na něž budu vždy v dobrém vzpomínat.

Jan Pirk