Josef Jan Čejka, Božena Němcová a George Sandová

V letošním roce vzpomínáme dvoustého výročí narození Boženy Němcové. Připomínáme-li tuto slavnou spisovatelku na stránkách lékařského časopisu, je to proto, že do jejího života zasáhlo několik významných osobností české medicíny 19. století. Byly jejími lékaři, když onemocněla, těšiteli v pohnutých dnech, podporovateli a rádci její literární práce, důvěrnými přáteli, když citově strádala.

OBKLOPENÁ LÉKAŘI NA KAŽDÉM KROKU

Prvním lékařem, kterého v Praze Němcová navštívila ještě za svého pobytu v Polné, byl Josef Jan Čejka, profesor vnitřního lékařství pražské lékařské fakulty. Čejka před svými odjezdy do Itálie, kam jezdil léčit své celoživotně nemocné plíce, svěřoval Němcovou do péče dr. Lamblovi. Dušan Vilém Lambl převzal starost o zdraví Němcové i o její literární dráhu. Její přítel dr. Labač, jehož poznala za svého pobytu v Nymburku, se stal vzorem pro obětavého lékaře v povídce „V zámku a podzámčí“. Němcová byla často zvanou a vítanou návštěvnicí salonu dr. Staňka, kde se scházela pražská umělecká a vědecká společnost. Staněk dal také podnět ke slavnému Hellichovu portrétu spisovatelky.

Mezi lékaře Němcové patřil dále Josef Podlipský, manžel její přítelkyně Sofie Podlipské. Němcová se stýkala i s Janem Evagelistou Purkyněm, který povzbuzoval její literární ambice a finančně ji podporoval. Dalším přítelem Němcové byl dr. Špot, lékař a docent balneologie. Manželé Špotovi zvali děti Němcové pravidelně na rodinné obědy a Josefa Špotová se stala biřmovací kmotrou dcery Theodory, zvané Dora. Další z lékařů, kteří zasáhli do života Němcové, byl Ivan Helcelet. Tento moravský lékař pěstoval i literaturu a vydával v Brně kalendář Koleda, do něhož Němcová přispívala. Helcelet, duchaplný, vzdělaný a mužně krásný, okouzloval ženy a rád se jimi dával okouzlit. Ani Němcová se neubránila jeho šarmu a on stal se jedním z jejích důvěrných moravských přátel, jimž se v dopisech svěřovala se svými starostmi.

CELOŽIVOTNÍ LÉKAŘ, RÁDCE, PŘÍTEL A OBDIVOVATEL

Celoživotním lékařem, ale i trvalým rádcem, nezištným přítelem a plachým obdivovatelem Němcové byl již zmíněný profesor Čejka. Josef Jan Čejka byl především profesorem pražské lékařské fakulty, ale intenzivní byla i jeho literární a překladatelská činnost z francouzštiny, angličtiny i španělštiny. Aktivně se účastnil i veřejného života, v roce 1848 byl zvolen za poslance Ústavodárného sněmu, který zasedal v Kroměříži.

Byl přesvědčen, že Němcová je schopna napsat více než jen převypravovat pohádky a popisovat lidový folklór. Když Čejku navštívila Němcová s Karolínou Světlou před jeho cestou na slunný jih, promluvil Němcové do duše: „Jste již deset let v české literatuře, ale nenapsala jste již nic víc než jen pohádky, báchorky a několik národopisných studií. Kdy se již vzdáte své mánie popisovat, jaké v tom kterém kraji se nosí mašle a ozdobné sukně a kterak se na svatbách tančí a pije? Vaše schopnosti vás zavazují napsat něco významného, proč váháte pustit se do románu? Kéž byste se chtěla stát naší Sandovou.“ A ukázal přitom na portrét Sandové, který visel na stěně v jeho pracovně. Němcová seděla se sklopenýma očima a nepřesvědčivě se omlouvala, že ještě se necítí zralá pro takový úkol. Čejkova slova si však vzala k srdci, a i když o svém lékaři žertovala jako o „bručivém starém mládenci“, měla obdiv i respekt k jeho hlubokému vzdělání a kritickému duchu. Sofie Podlipská píše: „Němcová mluvila o Čejkovi s vděčností a nemalou úctou, uznávala, že on ji vpravil na pravou cestu jejího nadání.“ (1)

Proč dával Čejka Němcové za vzor právě tuto francouzskou spisovatelku? Znal a obdivoval její spisy, a jak vypráví Sofie Podlipská, byl i průvodcem Sandové při její návštěvě Prahy.

ČESKÁ STOPA V DÍLE GEORGE SANDOVÉ

George Sandová – vlastním jménem George Amandine Aurore Lucie Dupin baronne Dudevant – byla v Čechách populární po vydání svého románu „Consuelo“, na který navazovalo pokračování „Hraběnka z Rudolstadtu“. Sandová ve svém románu líčí osudy operní pěvkyně Consuely, která se provdala do Čech za hraběte z Rudolstadtu, potomka dcery Žižkovy a oddaného stoupence husitského hnutí. V této postavě Sandová zobrazila svého předka, neboť po matce pocházela ze saské panovnické dynastie, spřízněné dcerou krále Jiřího s rodem Poděbradským. Sandová byla hrdá, že v jejích žilách koluje krev národa, který se proslavil husitským odbojem.

Francouzská spisovatelka projevila mimořádnou znalost českého prostředí: výstižně popisovala krásy české krajiny, hudebnost národních písní a projevovala své sympatie k husitství. Například v „Hraběnce z Rudolstadtu“ chlapci nechává hrát pochod Prokopa Holého, jinde se zmínila o hudbě k svěcení praporu orebitů. V textu nacházíme i četné české místní názvy osad, hor a osob, i když někdy lehce zkomolené. Sandová se s obdivem vyjádřila i o dalších osobnostech husitského hnutí. Husa a Jeronýma Sandová líčila jako mučedníky svobody, bratrství a rovnosti, a tedy v podstatě myšlenek francouzské revoluce.

V románu „Consuelo“ popsala příjezd hrdinky svého díla do Prahy Koňskou branou, ta pak pokračovala městem po pravém břehu Vltavy až na Karlův most, tam se zastavila a hleděla na Nové Město založené Karlem IV. a na druhém břehu na Malou Stranu, která se zdvihala vzhůru po svahu k Pražskému hradu. Na jiném místě ve svém románu vložila do úst české hraběnce Amálii slova: „Kdysi slavné české království není dnes víc než provincií císařství a uslyšíte mluvit německy ve slovanské zemi, to vám říká dosti.“ Je to stesk, který mohla Sandová často slyšet v české společnosti v polovině 19. století.

Zájem a obdiv pro husity podnítil její učitel, filozof Pierre Leroux, který se zajímal o reformní náboženské hnutí v Čechách a o jeho představitele. Zřejmě on přivedl Sandovou k napsání oslavného eposu o Janu Žižkovi a Prokopu Holém. Sandová nazývala Prokopa nejčistším a nejudatnějším z táboritů, muže velkodušného srdce s rysy antickými a rytířskými. Uchvátil ji jeho proslov o válce a míru na českém sněmu. Zaujala ji slova z dopisu papeže Martina V. polskému králi, který píše o husitech: „Dogmata těchto lidí rozvracejí všechen řád a šlapou po autoritě králů, tvrdíce, že všichni lidé jsou si rovni.“

Sandová spatřovala v husitech jako předchůdce myšlenek Velké francouzské revoluce. Považovala Husa a Jeronýma za mučedníky svobody, rovnosti a bratrství. Jan Žižka byl v jejím podání válečník neporažený a neporazitelný, stejně tak jako schopný politik, někdy ukrutný, jindy rozvážný, nebylo proto podle ní správně nazývat ho fanatikem. Jeho bojovníci za ním slepě šli pro jeho nezištnost a přívětivost. Loupil v klášterech jen proto, aby získal peníze pro svůj boj, vždyť i jeho protivník císař Zikmund získával finance pro své vojsko ne vždy ohleduplným způsobem. Sandová se svěřila, že má v úmyslu napsat dějiny české reformace v období po Lipanech, svůj plán bohužel neuskutečnila. Informace o husitství čerpala z mnoha pramenů, nejčastěji uváděla spisy francouzského exulanta a berlínského kazatele Jacquse Lenfent, autor díla Histoire de la guerre des Hussites et du concile de Basle z roku 1731.

Když romány Consuelo a Hraběnka z Rudolstadtu dostali do rukou čeští čtenáři (ti neznalí francouzštiny se s nimi seznamovali z překladů německých, dokud nevznikly překlady české), nadšení a obdiv pro francouzskou umělkyni neznal mezí.

PRŮVODCEM A DŮVĚRNÍKEM DVOU SPISOVATELEK

Odkud se Sandová dozvěděla o Čejkovi a proč si vybrala právě tohoto mladého lékaře za svého průvodce a důvěrníka při návštěvě Čech? Sandová psala uvedené dva romány v době svého intenzivního vztahu s Frederikem Chopinem, kdy s ním žila na zámku Nohant. Klavírní virtuóz navštívil Čechy několikrát (2). Byl opakovaně v Praze, kam přijel poprvé již v roce 1829 jako devatenáctiletý, koncertoval v Teplicích, Duchcově, a nakonec v Karlových Varech. Chopin měl blízké vztahy k českým umělcům. Jeho prvním profesorem na konzervatoři ve Varšavě byl Čech Adalbert Živný, Chopin se znal s dalšími českými hudebníky žijícími v Polsku, jako byl Josef Javůrek nebo Jan Stefani. Chopin v Praze navštívil operního pěvce Pixise – k němu měl doporučující dopis – a ten jej zavedl do pražské konzervatoře, umístěné tehdy v dominikánském klášteře v dnešní Husově ulici na Starém Městě pražském.

Jedním z profesorů konzervatoře byl Ital Giovanni Giodigiani, který Čejku znal z pražského hudebního života. Čejka měl rozsáhlé hudební vzdělání, psal do časopisů kritiky pražských koncertů a referáty o operních představeních. V dopise F. Douchovi z 29. března 1858 mluvil Čejka o Giodigianim jako o svém příteli. Giodigiani byl autorem opery „Consuelo“, k níž sám napsal hudbu i libreto podle románu Sandové. Jeho dílo mělo premiéru v Praze v červnu 1846 a referoval o ní v Bohemii právě Čejka. Tedy od Chopina může vést cesta k Giodigianimu a odtud k francouzštinu ovládajícímu Čejkovi.

Karolína Světlá své vzpomínky, v nichž vypráví o společné návštěvě s Němcovou u Čejky, kde jí dával za příklad Sandovou, začala vydávat na pokračování v roce 1880 v Ženských listech. Knižně je vydala v roce 1897 a znovu v roce 1904. To se již politická situace v Rakousku změnila a uplynula dosti dlouhá doba od návštěvy Sandové, takže o ní Světlá mohla psát otevřeně.

O popularitě této francouzské spisovatelky v Čechách v druhé polovině 19. století svědčí slova Anny Čermákové-Sloukové, současnice Němcové: „Jméno Sandové hlaholilo všude.“ (4). Obdivovatelkou Sandové byla i Němcová, která by se ráda naučila francouzsky, aby mohla číst její díla v originále. Všichni lékaři jmenovaní úvodem tohoto příspěvku jako její přátelé a příznivci byli literárně činní (5). Všichni věřili v nadání Němcové a přáli si, aby se stala českou Sandovou, která byla tehdy v Čechách tolik obdivovaná.

NALÉZALA VE VĚDĚ LÉKAŘSKÉ TOLIK LASKAVÉHO…

Závěrem uveďme, co o vztahu Němcové k lékařům a medicíně vůbec píše Sofie Podlipská v životopisu této spisovatelky: „Němcová se pohybovala ráda ve společnosti lékařů i proto, že o medicínu měla hluboký zájem. Nalézala ve vědě lékařské tolik laskavého, že o tom přemýšlela, neměla-li se jí zcela oddati. Byla některý čas nakloněna poslouchati kurz porodnický. Její velké praktické zkušenosti a obratnost v ošetřování nemocných byly by jí bývaly oporou.“

Adresa pro korespondenci:

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Stomatologická klinika 1. LF UK a VFN

Kateřinská 32, 120 00  Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz