Střípky z lékařské brašny

Jaroslav Blahoš

Střípky z lékařské brašny

Praha: Triton 2014. ISBN 978-80-7387-760-6

Dívaje se zpětně na čas, který autor prožil, zdá se mi, jako by běžel proti času, nebo o závod s časem a nejraději by ho zastavil. Neuplynulo mnoho času od vydání autorovy poslední knihy S poselstvím medicíny v labyrintu světa (Galén 2008) a je tu nová, která nás zaskočila ne novotou, ale obsahem.

Bývá to tak, že lidé ve zralém věku často vzpomínají na zašlé časy, aby zachytili atmosféru minulosti nebo aby ji srovnávali se současností. Mladší autoři častěji píší o kýžené budoucnosti. Profesor Blahoš nepatří k ani jedné skupině. Rozhodl se psát „střípky“ bez komparace se situacemi, které prožíval nebo které se odehrávaly kolem něho. U některých byl přímým aktérem, jindy jen přihlížejícím. Život ho zavál do zvláštních situací a dějů a mnoho z nich bylo obdivuhodných a významných. Někdy píše jakoby vzpomínky na minulost, jindy jsou jeho texty obrazem vnitřního úsilí připomínat děje, které jsou mezníky jeho vlastního života i odborné lékařské komunity v Čechách a České lékařské společnosti J. E. Purkyně, které slouží již drahně let zvlášť.

Tato kniha mě popravdě zaujala obsahem a šířkou záběru. Mohl bych říct, že je to obrovitý různobarevný oblouk připomínající duhu v letních dnech. Duhu velkých rozměrů do šířky i do výšky. Předpokládal jsem, že autorův záběr začne v roce 1787 narozením J. E. Purkyně, který byl jakýmsi jeho ideovým souputníkem. V poslední části na straně 240 píše dopis: Vážená paní kolegyně, vážený pane kolego ... Čtenář by si mohl pomyslet, že je to poděkování nebo něco podobného. Hned v prvních třech řádcích jsem zjistil, že je to oslovení těch, kteří se ještě nenarodili, zatímco pisatel již dávno nežije. Tato část a její obsah i záměr se vyjasní v poslední větě, v níž autor přeje vše nejlepší do Nového roku 2100! Připomíná a píše vinšovaní štěstí v latině. Možná, aby připomněl medicínu svého času i s latinou, která byla ne ozdobou, ale čímsi více, než dokážeme vůbec pochopit, a kterou on dobře vládne dosud.

Střípky z lékařské brašny, to není Pentateuch, ani misál a ani popis času a dějů naší doby. Dílo „Střípky“ je souhrn vzpomínek, esejů tak, jak mu to „poradil“ J. E. Purkyně. Nejen proto je text vždy o jiném, nemá stejnou formu, podobu. Proto se knížka může číst souvisle i „na přeskáčku“. Pro současníky je to velmi vítaný způsob, při kterém si každý může vybrat to, co ho aktuálně zajímá. Knížka je obrazem mimořádné osobnosti autora. Mimořádně složité problémy předkládá, jako by šlo o epizody. To však nejsou epizody, jsou to děje, stanoviska a zamyšlení. Myslím si, že zcela vědomě se autor rozhodl pro tuto formu, která je vhodná pro současnost. Nevím, jestli každý čtenář – mě nevyjímaje – pochopí hloubku toho, co autor nazval blahošovsky skromně – střípky.

O minulosti píše s nadhledem a s noblesou, ale především s úctou a pokorou. Nepíše nic, čím by sebe povýšil. Minulost považuje za obrovitý sklad ledačeho „z lékařské brašny“. Vybírá však to, co se hodí do jeho představ. Toto je autorova osobitost. Blahoš píše o minulosti a přitom ani otevřeně ani v jinotajích nenaznačuje vlastní výšiny, kterých dosáhl – a bylo jich mnoho. Tedy uvažuji – O co autorovi šlo? Vždyť ani v předmluvě knížky nenapsal návod, ani doporučení a už vůbec ne vyzdvihování toho, čeho dosáhl. Vždyť ani nenapsal nic o tom, jaký měl cíl při psaní knížky. Pokud čtenář toto pochopí, tak je to to, o co autorovi šlo. Je to zdařilý pokus vybrat z minulosti to, co by nemělo vyblednout. V kapitolách píše o stresu jednotlivce a společnosti, o medicíně z nejširšího pohledu, o osobnostech, kterých si vážil, o přátelství obecněji. Vzdává hold statečnosti svého učitele interny Bobka, filozofii Oty Gregora a dalších. V jedné kapitole je to např. hold J. Wolkerovi, příteli jeho otce. Tyto věty nejsou informacemi o knížce. Je to text, který na první pohled vypadá jako popis přátelství. Jen vypadá. Při podrobnějším uvažování je zřejmé, že autor neglorifikuje přítele ani samotné přátelství. Pokud něco glorifikuje, tak to, „čemu se přiučil a čeho si vážil“, např. u přítele, plzeňského revmatologa Lavičky. Systematická práce, soustavnost, trpělivost a hloubavé zamyšlení byly tím, čemu se autor přiučil, jak sám doznává. Tedy nechlubí se přátelstvím, ale cení si obsah, přínos smysluplných skutečností a idejí. Autorovy vzpomínky na primáře Lavičku jsou stručné, bez popisů mnohých dějů a také bez detailů o hyperurikémii, jež byla tehdy hlavní náplní obou badatelů. Jsou to vzpomínky na jeho otce, přítele K. Čapka a F. Peroutky. Pře se s anglickými psychiatry o Švejkovi a pokračuje o medicíně viděné Švejkovýma očima.

Myslím si, že autor tuto knížku nenapsal jen tak, po večerech. Knížka je sice snadno čitelná, ale její obsah a pochopení potřebuje „vlastní školu života“. Možná roky trvající hloubavé zamyšlení jsou podstatou toho, že to, co chce vyjádřit, napíše jednoduše, snadno, s nadhledem a bez vysvětlování.

V knížce ozřejmuje fenomén „serendipity“. Jeho analýza je srozumitelným popisem neočekávaných náhod jako příčin skvělých objevů. I tento text je možná výsledkem úvahy a zájmu poukázat na to, že ve vědě a medicíně v nejširším slova smyslu neplatí pouze pravidla vykalkulovaná z „kupeckých počtů obecních“. I v případě serendipity je vidět široký zájem autora a jeho odvahu a připravenost předložit analýzu serendipity na pozadí minulosti. Informace o zajímavých skutečnostech autor využil k přiblížení vědeckého bádání, při kterém někdy zdánlivě nepodstatný faktor vstoupí „do arény“ jako faktor rozhodující. Tedy nejde o úsměvné příhody z minulosti, ale o důraz na důslednost, při níž „únik nepodstatného“ byl nakonec velkým světovým objevem. Škoda, že čas se zrychluje v řešení všeho. Nabízí se otázka, zda nám přitom neunikají přehlédnuté a „nepodstatné“ maličkosti považované za jevy, které jsou skrytě tak podstatné.

Autorovy texty nejsou pouze pro čtení. Spíše je to intelektuální analýza, která je náročná na pochopení. Například – Smutné Largo z Dvořákovy Novosvětské je krátký text s obrovským obsahem. Od fenoménu zla až po patologickou ideologii je to text na dlouhé přemýšlení. Velmi dlouhé. Neuvažuji o tom, zda autorův přítel Richard F. Corlin, prezident Americké lékařské společnosti, kterému Blahoš vyjádřil soustrast po 11. září, pochopil, proč právě Dvořákova Novosvětská. Jistě i on vnímal událost jako tragédii. Jenže tato tragédie má mimořádně složité pozadí, které se autorovi podařilo v krátkém textu přiblížit geniálním způsobem.

Doufejme, že nynější svět se bude muset ubírat „odtajňováním“ špatných skutků nebo praktik. Autor poukazuje na některé skutky a počiny lidí, kteří v krizových situacích nahradili odbornost „politikem“, chytráctvím, úskokem, plagiátorstvím a množstvím „moderních schodišť“, která se využívají na cestu vzhůru. Z tohoto pohledu texty autora nejsou vzpomínkami, ale výzvou, upozorněním na zapomnětlivost. Myslím si však, že ani o to autorovi nešlo. Vím, že jeho uvažování není jednoduché a popisnost by pro něj byla nepřijatelná. Proto jeho popisy jsou informací o tom, jak politikum otevíralo prostory pro ty, kteří na to neměli, a kdy jejich prioritami bylo a je získat peníze a moc co nejjednodušeji a co nejrychleji. A tak uvažuji, zda ve sférách řízení jsou vždy ti nejmoudřejší, nebo i tací, které si tam „vydržují“ velmi majetní. Autor není politik ani se nezabývá komparací jevů. Je to filozoficky uvažující intelektuál (nejen po svém rodě s kořeny v Řecku). Jednodušeji řečeno, je to vzdělanec „par excellence“.

Napsat něco o knize Jaroslava Blahoše tak, aby z napsaného vznikla představa o jejím obsahu, není možné. Na malém prostoru poděkuje za přátelství profesorovi Mydlíkovi z Košic, ale vlastně jde o Franze Kafku, kterého si společně připomínali v Tatranských Matliarov. (Profesor Blahoš pronesl proslov u pomníku F. Kafky.) V textu o kousek dál je již v etiopském Hararu a vidí analogie, které bídný život nebo život s nemocí přináší. Uvažuje o smrtelných nemocech a o smysluplnosti života, o tom, jak Kafka a Arthur Rimbaud intuitivně a instinktivně analyzovali životní peripetie. Tento krátký text – Kafka a Rimbaud – jsou si blízcí? – nepoučuje, ale nastoluje pro intelektuála věty, které pochopí ten, kdo alespoň některá díla zmíněných autorů zná nikoliv pouze povrchně. Profesor Blahoš nahlíží do života velmi hluboko. To nejsou epizody ze života, ale hluboká podstata života a nemoci těla a duše.

Knížka je rozdělena do deseti kapitol a v každé kapitole je několik esejů. Zabral jsem se snad o něco podrobněji pouze do některých, abych přiblížil ne obsah, ne detailní informaci, ale to, jak na mě text zapůsobil. Blahošovy „Střípky“ nejsou učebnicí, ani historickým dílem. Je to dílo mimořádného významu pro intelektuála, brána do světa úvah, myšlení a zamyšlení nad prchajícím časem. Spíše je to itinerář, průvodce připomínání si minulosti s jejími zákonitostmi a s obrovským množstvím povznášejících zážitků. Ne však pro zábavu, ale spíše k hodnocení osobního vidění vlastního prožitého času. Pro mladší může přinést osobní užitek, aby se z času na čas zamysleli nad sebou a nad vlastními skutky, které by měly mít vždy své racio a neměly by být pouze způsobem utrácení času. Ne na posledním místě vyjadřuji svůj obdiv ke všemu, co stihl profesor Blahoš za svého života nažít, prožít, předat. Chápu, proč mu prezidenti Havel, Chirac a Sarkozy udělili nejvyšší státní vyznamenání svých zemí.

prof. MUDr. Ivan Hulín, DrSc.

šéfredaktor Bratislava Medical Journal

člen redakční rady ČLČ