Editorial

Vážené kolegyně a kolegové,

„letní“ číslo Urologických listů by mohlo nést podtitul Co by urolog měl vědět o zobrazovacích metodách a ostýchá se zeptat? Jestli technologický rozvoj zasáhl urologii až dramaticky, podobnému vývoji se nevyhnula ani radiodiagnostika. A jestli připustíme, že základem správné a úspěšné léčby je především precizní diagnostika, zobrazovací metody jsou tím naším nezbytným partnerem provázejícím nás každodenně. Stejně tak musíme připustit, že ti z nás, kteří absolvovali lékařskou fakultu v 70. letech minulého století (někteří ale i daleko dříve), se setkávali v učebnicích, ale i v klinické praxi s metodami, které dnes považujeme za bezmála „středověké“ a které dnes s docela s klidným svědomím můžeme odložit do muzea medicíny. Jen namátkou mohu jmenovat pneumoretroperitoneum, pneumoencefalogram, transkutánní lumbální aortografii a jiné. Na druhou stranu jsou tradiční zobrazovací metody, které přetrvaly test času a používáme je rutinně (i když třeba v omezených indikacích) i dnes. Ty indikace je však třeba přesně znát a také vědět, co lze od jednoho kterého vyšetření očekávat. Sonografie, kompu­tery… zkrátka méně invazivní metody však dnes proměnily zobrazovací vyšetření především pro benefit našeho pacienta, často můžeme opravdu prakticky neinvazivně nahlédnout do nitra těla i jednotlivých orgánů, a to nejenom staticky, ale i dynamicky, a tohoto náhledu navíc využívat k nejrůznějším intervencím, které umožňují řešit dříve neřešitelné nebo obtížně řešitelné stavy rovněž méně invazivně. Nepochybně pokrok pro benefit, který naštěstí nelze zastavit, ale my se nesmíme zastavit současně s ním. Jedině tak můžeme udržet svoji každodenní praxi na patřičné a požadované úrovni. Upřímně řečeno se nám někdy těžko drží krok s vědomostmi v samotném našem oboru a tak udržet svoji informovanost „update“ i v oborech jiných, je mnohdy více než obtížné. Proto věřím, že většina z nás uvítá (i kdyby to bylo jen pro zopakování a připomenutí) toto číslo, které se snaží odpovědět na základní otázky, jaké má jedno které vyšetření indikace a co od něj můžeme očekávat. Smysl je věřím oboustranný - uro­logovi umožní klást na radiodiagnostika realistické požadavky, na druhou stranu však požadovat maximum možného a nespokojit se třeba někdy s pohodlným tvrzením, že něco nejde nebo není možné. Vědění je síla i moc. A tak se obě tyto odbornosti mohou dále ruku v ruce vzájemně kultivovat a rozvíjet.

Cenné informace nám zde přinášejí přední odborníci zabývající se zobrazovacím metodami z fakultních nemocnic FN Brno, FN U sv. Anny v Brně a FN Plzeň. Jednotlivé články se navzájem prolínají a doplňují, jak tomu v medicíně bývá zvykem, a jestli se některé zdánlivě opakují, není tomu tak, protože přinášejí pohledy některých různých škol a pracoviš, které jsou sice v základních principech stejné, ale v jednotlivostech se mohou lišit - a i o tomto je medicína již od nepaměti.

Druhá část Guidelines EAU týkající se infekcí v urologii s tímto tématem sice nesouvisí, ale protože guidelines týkající se zobrazovacích metod zatím publikovány nebyly a my máme dluh z předchozího čísla Urologických listů věnovaného infekcím, v němž jsme pro velký rozsah mohli uveřejnit pouze první část, využíváme prostoru, který se nám naskytl zde.

Do rubriky na aktuální téma jsme zařadili informaci o novém léku sloužícím k androgenní deprivaci, který právě nyní dostává urolog v čR k dispozici.

Jaké to bylo a co přineslo 6. jarní sympozium v Izmiru, kongres EAU v Paříži i krátkodobý kurz v laparoskopii v Bruselu, se dozvíme od těch, kteří tam byli.

A tak dostává do ruky zajímavé čtení někdo na dovolenou, jiný do služby a jiný zase třeba na chvilku před spaním, ale pro všechny snad bude užitečné. A po přečtení možná vyvstane v mysli otázka, co přinese číslo další. To se ale všichni dozvíme až v září.

Dalibor Pacík