100 let od narození doc. MUDr. Oty Franka, CSc.

Doc. MUDr. Ota Frank, CSc., se narodil 16. ledna 1908 v Praze. V roce 1927 maturoval na Reálném gymnáziu v Praze 2 a v témže roce se zapsal na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, kde 8. 2. 1935 promoval. Již před promocí, od roku 1932, pracoval v Anatomickém ústavu Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze na oddělení pro topografickou a chirurgickou anatomii u prof. Dr. Karla Weignera. Zprvu byl demonstrátorem, od roku 1933 vědeckým pomocníkem. Na anatomickém ústavu zůstal do března 1937.

V roce 1937 nastoupil do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze jako externí lékař a operační elév na interním, gynekologickém a chirurgickém oddělení a postupně se stal sekundárním lékařem a asistentem oddělení. V roce 1942 pracoval na chirurgickém oddělení Městské nemocnice v Plzni a v roce 1944 pracoval na gynekologickém oddělení ve Vysokém Mýtě. Od roku 1944 až do roku 1951 působil na chirurgickém oddělení pražské nemocnice Na Bulovce, nejprve jako sekundární lékař, později jako školský asistent.

V dubnu 1951 přišel na oddělení, pozdější Kliniku dětské chirurgie Dětské fakultní nemocnice v Praze, Na Karlově. Atestaci I. stupně z chirurgie složil v roce 1956, atestaci II. stupně v roce 1957. Současně složil v roce 1956 atestaci z urologie. Hodnost Kandidáta lékařských věd získal v roce 1968.

Od 1. 10. 1968 byl odborným asistentem, v roce 1970 byl ustanoven docentem.

K pětašedesátým narozeninám doc. Franka v roce 1973 píše prof. Tošovský [1]: „Na naši kliniku přišel jenom „na skok“, na několik týdnů, snad nejvýše měsíců, aby se zdokonalil i v chirurgii pediatrické. Ty týdny a měsíce pomalu a neúprosně narůstaly, a tak doc. Otto Frank je u nás už přes dvacet let a těžko si dovedeme představit, že by s námi nebyl.“

I nepředstavitelné se však může stát tvrdou realitou. Téhož roku, 31. 8. 1973, však opouští kliniku a za rok, 3. 11. 1974 umírá.

Doc. Frank byl také vyhledávaným a žádaným chirurgem dospělých pacientů. Operoval na klinice prof. Vahaly v Nemocnici Pod Petřínem, operoval také v Nemocnici Na Františku. O své pacienty se vždy svědomitě staral. Každý den, již od 5 hodin ráno, kontroloval své operované pacienty mimo kliniku a totéž dělal i večer. Na kliniku přicházel bez ohledu na pracovní dobu, kdykoliv bylo potřeba. Byl nesmírně zručný a náročný na sebe i své spolupracovníky a nekompromisní, což mnohdy vyvolávalo nelibost vedení Dětské fakultní nemocnice i některých kolegů.

V dětské chirurgii je jméno doc. Franka spojeno převážně s dětskou proktologii. Nicméně velmi dobré výsledky a v určitém období snad nejlepší, měl u atrézií jícnu. Věnoval se také urologii a jeho jméno je spojeno s technikou rekonstrukčního postupu u extrofie močového měchýře. I při plném vytížení na klinice operoval také dospělé pacienty s nádorovými a dalšími onemocněními tlustého střeva a konečníku.

Největšího úspěchu dosáhl doc. Frank pravděpodobně u Hirschsprungovy choroby. S její racionální léčbou, která byla zavedena americkým dětským chirurgem Orvarem Swensonem teprve na rozhraní let 1948 a 1949 začal doc. Frank v Praze již v roce 1951. O první skupině 14 operovaných dětí, z nichž pouze jedno zemřelo, se zmiňuje v roce 1958. V roce 1964 konstatuje, že resekce aganglionárního úseku Swensonovou technikou je v prvních šesti měsících života velmi závažnou operací s úmrtností 25 %, a proto je snaha o odklad operace do období 6–12 měsíců života. Sám však upozorňuje, že odkládání operace do pozdějšího věku vystavuje děti nebezpečí komplikací, které mohou končit smrtelně. V šedesátých letech začal používat Duhamelovu techniku, kterou pokládal za méně náročnou pro pacienta, a kterou operoval 9 dětí. Nejmladší pacient, kterého v té době operoval, byl dvanáctiměsíční.

Do roku 1965 operoval již 59 pacientů s Hirschsprungovou chorobou [2]. Používal pro ni název aganglionární dysfunkce tračníku. Devětatřicet dětí operoval Swensonovou technikou, jak sám říká, vždy s nejlepším výsledkem. Považoval ji však za kontraindikovanou u kojenců do jednoho roku života. Duhamelovu techniku použil u 16 pacientů, nejmladšímu bylo 25 dní, nejstaršímu 14 let. Reziduální, pooperační sfinkteroachalazii vnitřního análního svěrače řešil podélnou sfinkteromyektomii vnitřního análního svěrače U 11 případů dlouhé formy Hirschsprungovy choroby a aganglionózy celého kolon prováděl kolo (ileo) rektoanastomózu jak technikou podle Swensona tak technikou podle Duhamela. Ve spojitosti s léčením aganglionózy celého kolon upozorňuje na zajímavý syndrom, který je z dnešního pohledu velmi výstižným a přesným popisem pooperační enterokolitidy na podkladě sfinkteroachalazie včetně návrhu jejího účinného léčení.

„Po anastomóze ilea s malým zbytkem rekta dochází k ileózním stavům tak závažným, že mohou vyvolat dojem mechanické překážky a vést k chirurgické revizi. Syndrom je však podmíněn poruchou vnitřního prostředí a hlavně nedostatečnou rovnováhou mezi staženým tenkým střevem a svěračovým aparátem. Propulsivní síla tenkého střeva je malá, takže nedokáže překonat sílu svěračového aparátu. Terapie spočívá v parenterálním vyrovnání vnitřního prostředí a ve vytrvalém zavádění rektální rourky a dilatátorů ve stoupající tloušťce.“

Své zkušeností s Hirschsprungovou chorobou formuluje doc. Frank již před 40 lety do zcela současných a nejmodernějších požadavků na její léčení, když uvádí: „Správná terapie je chirurgická a má se k ní přistoupiti ihned, jakmile se stanoví diagnóza, ať je nemocný v jakémkoliv věku. Nejsou totiž vyloučeny závažné komplikace, které se mohou překvapivě objevit ze zdánlivě dobrého stavu nemocného. Postup jednodobý či vícedobý je indikován pokročilostí choroby a klinickým nálezem. Pro stanovení výše resekce je nezbytné peroperační vyšetření tračníku, které má provádět zkušený patolog.“

Osobně jsem doc. Franka neznal a o jeho osobním životě jsem získal jen pár náhodných a útržkovitých poznámek, ze kterých nelze sestavit alespoň trochu objektivní profil této osobnosti české dětské i dospělé kolorektální chirurgie. Nicméně při ambulantních kontrolách jsem mohl ještě vidět některé z jeho pacientů, číst jeho záznamy a léčebné rozvahy v dokumentaci těchto pacientů a mohl jsem prostudovat některé jeho práce, nejen o Hirschsprungově chorobě. Z poznaného jsem přesvědčen, že se jednalo o chirurga, který ve své době vysoce překračoval běžný průměr v profesionální rovině a byl člověkem neobyčejného postřehu a všeobecného rozhledu. Doc. MUDr. Ota Frank, CSc., je bezesporu výrazná postava v galerii českých i slovenských chirurgických osobností druhé poloviny dvacátého století.

Poděkování

Autor děkuje paní MUDr. Boženě Šintákové (FN Praha-Motol) a PhDr. Jakubu Zouharovi (Archiv UK) za poskytnutí některých údajů a přehlédnutí textu.

Prof. MUDr. Richard Škába, CSc.

Klinika dětské chirurgie UK 2. LF a FN Motol

Subkatedra dětské chirurgie IPVZ Praha