Informace o skončeném případu o otázce převozu novorozence po domácím porodu zdravotnickou záchrannou službou v Brně z roku 2010

Souhrn

Článek shrnuje závěry a průběh mediálně sledovaného případu žaloby matky a dítěte na ochranu osobnosti z důvodu nedobrovolného převozu novorozence po domácím porodu do nemocnice. Popisuje průběh řízení, tlumočí a komentuje hlavní otázky, kterým se soudy věnovaly, ukazuje, co bylo jako důkaz v případu pro soudy významné, a snaží se pojmenovat kroky, kterými takovým žalobám předejít.

V letošním roce byl po 8 letech definitivně skončen případ žaloby matky a novorozence narozeného domácím porodem na ochranu osobnosti proti Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje. Ústavní soud v březnu odmítl ústavní stížnost zdravotnické záchranné služby, čímž byly vyčerpány všechny procesní prostředky před soudy České republiky. Věc předtím řešil třikrát prvoinstanční Krajský soud v Brně, třikrát odvolací Vrchní soud v Olomouci, dvakrát dovolací Nejvyšší soud a nyní podruhé Ústavní soud (viz s. 109). Výsledkem řízení je, že podle soudů zdravotnická záchranná služba neoprávněně převezla dítě narozené domácím porodem do nemocnice a zdravotnické záchranné službě bylo uloženo omluvit se matce a zaplatit matce 50 000 Kč a dítěti také 50 000 Kč jako satisfakci za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv.

Sama náročnost zmíněného soudního řízení (řízení bylo nezvykle dlouhé) svědčí o tom, že řešení otázek ohledně zdravotní péče (hranice mezi odkladnou a neodkladnou péčí, jakož i hranice mezi tím, kdy vůbec je a kdy není indikována zdravotní péče) a otázek ohledně mezí rozhodování rodiče o zdravotní péči vůči jeho dítěti nemusí být snadné. Na druhou stranu z uvedeného řízení lze získat řadu poznatků o tom, jak takové situace lépe uchopovat a jak lépe dokumentovat vyhodnocování zdravotního stavu pacienta, jak lépe dokumentovat vyhodnocování, jaká péče je indikována a jak lépe dokumentovat rozhodování pacienta (zákonného pacienta) o další péči. Zároveň lze na daném případu vidět, co může posloužit v soudním řízení v otázkách rozhodování o poskytování zdravotních služeb a důvodnosti postupu jako důkaz. V neposlední řadě byly v rámci zmíněného řízení řešeny otázky, které vyvstávají nebo mohou vyvstat při takových řízeních a při volbě dalšího postupu lékaře pravidelně.

Předmětem případu byly základní otázky, které si musí klást a zodpovědět zdravotník vždy před započetím poskytování zdravotních služeb a o kterých by měl mít vždy v průběhu poskytování zdravotních služeb jasno, neboť jsou určující pro to, v jakém režimu jsou zdravotní služby poskytovány a zda vůbec je pro poskytování zdravotních služeb právní opora.

Skutkové okolnosti případu

Dne 28. 2. 2010 v 1.45 hod. po překotném a rychlém porodu porodila žena (pozdější žalobkyně) dítě doma (narozené dítě se stalo později druhým žalobcem). Porod proběhl bez komplikací, novorozenec byl v pořádku. Rodiče (otec byl doma a porodu byl přítomen) však chtěli svěřit přestřižení a ošetření pupeční šňůry odborníkovi, a proto zavolali v 2.38 hod. zdravotnickou záchrannou službu, která na místo dorazila v 2.45 hod. ve složení lékař a dva záchranáři. Lékař přestřihl pupeční šňůru a dítě prohlédl. Konstatoval, že dítě je v pořádku (v záznamu o výjezdu uvedl, že Apgar skóre je 10–10–10, tj. maximálně možné ohodnocení vitality novorozence, a neuvedl žádné konkrétní zdravotní poškození dítěte ani žádné konkrétní hrozící riziko), avšak trval na tom, aby bylo dítě převezeno na kontrolu do porodnice k odbornému vyšetření pediatrem. Lékař zdravotnické záchranné služby chtěl, aby dítě jelo do porodnice, protože se to tak dělá, chce mít dítě pod kontrolou a celá situace byla z jeho pohledu moc alternativní a neobvyklá. Rodiče odmítali, aby jejich dítě bylo odvezeno. Dům, v němž se dítě narodilo, se nachází cca 150 metrů od porodnice. Navrhovali, že se s dítětem do nemocnice k vyšetření pediatrem dostaví ráno, potom navrhovali, že se tam dostaví za dvě hodiny, později navrhovali, že se tam dostaví za hodinu, lékař zdravotnické záchranné služby však trval na tom, aby dítě bylo do nemocnice převezeno ihned, mluvil též s lékařkou porodnice a přes dispečink zdravotnické záchranné služby si vyžádal Policii České republiky. Diskuse mezi rodiči a lékařem zdravotnické záchranné služby trvala relativně dlouho, po příjezdu Policie České republiky (jako orgánu veřejné moci) policisté na základě vyjádření lékaře zdravotnické záchranné služby vyzvali rodiče, aby se podřídili příkazu lékaře k převozu. Dítě s matkou ve 3.45 hod. odjelo z domu vozem zdravotnické záchranné služby a ve 3.58 hod. bylo dítě předáno porodnici k hospitalizaci. Dětská lékařka při příjmu zjistila, že je dítě silně podchlazené a musí do inkubátoru. Matka pak setrvala s dítětem v porodnici do 3. března 2010 (tj. celkem čtyři dny).

<hr>

¹ Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 24 C 3/2011-82 ze dne 19. 8. 2011 (34 stran) zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 311/2011-163 ze dne 31. 1. 2012 (38 stran), rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 24 C 3/2011-347 ze dne 16. 11. 2012 (59 stran) zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 44/2013-437 ze dne 27. 6. 2013 (22 stran) částečně zrušeného nálezem Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015, usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 292/2014 ze dne 11. 6. 2014 (2 strany v ASPI, odmítnutí dovolání ohledně otázky zákonnosti soudce, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ) zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (10 stran v ASPI, rozhodnutí, že soudce jako zákonný soudce v dané věci má zůstat stejný, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 24 C 3/2011-572 ze dne 26. 2. 2016 (76 stran), rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 39/2016-661 ze dne 11. 1. 2017 (6 stran), usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 4630/2017 ze dne 29. 8. 2018 (3 strany v ASPI, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz) a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3783/18 ze dne 26. 3. 2019 (8 stran v ASPI, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

<hr>

Poté podala za sebe a za své dítě žalobu (poté co vzhledem ke střetu zájmů mezi dítětem a matkou udělil opatrovnický soud – zde Městský soud v Brně – za dítě souhlas s podáním žaloby i za dítě).

Jako důkazy byly v soudním řízení provedeny a hrály roli zejména záznam o výjezdu (tj. zdravotnická dokumentace), zvukové záznamy telefonické komunikace lékaře s dispečinkem, svědectví záchranářů (ta se od sebe zásadně lišila; lékař jako svědek vyslechnut být nemohl, neboť v mezidobí zemřel), svědectví matky a otce, posléze i znalecký posudek v oboru neonatologie.

Ze zvukového záznamu telefonické komunikace lékaře zdravotnické záchranné služby s dispečinkem zejména vyplynulo, že lékař měl zcela jasno v tom, že dítěti nic není a že o převoz dítěte usiloval z toho důvodu, že „se to tak dělá“. Lékař zdravotnické záchranné služby též argumentoval tím, že není neonatolog ani pediatr. Pediatrička z nemocnice, se kterou mluvil lékař zdravotnické záchranné služby telefonicky, poté, co se dozvěděla, že je telefonát nahrávaný, uvedla, že takto na dálku není kompetentní se k věci z hlediska odborného vyjadřovat, a odkázala lékaře zdravotnické záchranné služby na svého nadřízeného. Tohoto nadřízeného však lékař záchranné služby nekontaktoval, a přesto při následném telefonátu Policii ČR tvrdil, že podle pediatra z nemocnice (onoho nadřízeného pediatričky) je převoz nutný.

Přivolaní policisté vycházeli z vyjádření lékaře (nebyli s to odbornou medicínskou stránku posuzovat) a jako orgán veřejné moci dali matce pokyn, aby dítě předala k převozu.

Krajský soud v Brně shledal, že došlo k protiprávnímu zásahu do osobnostních práv žalobců, a to zejména tím, že k jejich převozu nebyl dán zákonný důvod, neboť bylo prokázáno, že dítě nebylo ohroženo na životě a zdraví. Novorozenec byl navíc při převozu nedostatečně zabalen a došlo k jeho podchlazení. Došlo tak k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu soukromí a rodinného života, včetně práva matky pečovat o dítě a rozhodovat o péči o jeho zdraví a tomu odpovídajícího práva dítěte na rodičovskou péči. V případě nezletilého žalobce též i k neoprávněnému zásahu do práva na zdraví (oním podchlazením).

Provedeným dokazováním totiž nebyly zjištěny naléhavé důvody, pro které by mělo být novorozené dítě ihned po narození odňato matce proti její vůli, zejména nebylo-li shledáno bezprostřední ohrožení. Naopak v době příchodu lékaře bylo dítě zcela v pořádku, včetně tělesné teploty. Postup lékaře, který trval na tom, aby dítě bylo ihned převezeno do nemocnice, a to i bez matky, když matka s tímto nesouhlasila, nebyl – za výše popsané situace (nebyly zjištěny naléhavé důvody, nebyla na podkladě objektivních skutečností indikována neodkladná péče) – správný. Podle soudů na tom nic nemění skutečnost, že jeho postup byl veden strachem a obavou o osud dítěte v důsledku jeho osobních zkušeností. Ústavní soud² výslovně uvedl, že i když jeho postup byl lege artis, nadměrná, zbytečná péče, která z logiky věci nemůže být non lege artis, může na druhé straně představovat neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčených osob, konkrétně do jejich soukromí. Motivací lékaře tedy nebyl špatný zdravotní stav dítěte, ale skutečnost, že se dítě nenarodilo v porodnici, nýbrž v domácím prostředí. V posuzovaném případě nebyly splněny podmínky, za nichž byl podle tehdy platného ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu ošetřující lékař oprávněn rozhodnout o provedení výkonu. Případná neoprávněnost zásahu nemůže být vyloučena tím, že původce neoprávněného zásahu jednal v dobré víře.

<hr>

² Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3783/18 ze dne 26. 3. 2019, předposlední odstavec bodu III., dostupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz .

<hr>

Ochrana osobnosti je založena na principu objektivní odpovědnosti, tj. nevyžaduje se zavinění. Aby však mohl ten, do jehož osobnostního práva bylo zasaženo, mít nárok na satisfakci, musí se jednat o zásah neoprávněný. Neoprávněnost zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby je vyloučena mimo jiné tam, kde je takový zásah dovolen zákonem (např. výslovné ustanovení, že neodkladnou péči v situaci, kdy pacient není schopen právně jednat nebo kdy s neodkladnou péčí nezletilému pacientovi nedal souhlas zákonný zástupce, lze poskytnout i bez souhlasu).

Celé řízení se točilo kolem toho, kdy může být poskytnuta zdravotní péče bez souhlasu a zda šlo o takovou výjimku z principu, že prvotní je vůle pacienta. Podle § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu platného v době onoho domácího porodu, je-li neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytné k záchraně života a zdraví dítěte nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a odpírají-li rodiče nebo opatrovník souhlas, je ošetřující lékař oprávněn rozhodnout o provedení výkonu. Nynější zákon o zdravotních službách sice nepoužívá formulaci „rozhodnutí lékaře“, princip však zůstává stejný – na základě zákona (nyní zákona o zdravotních službách, tehdy zákona o péči o zdraví lidu) za situace, kdy pacient není schopen dát souhlas (resp. když nemám možnost získat informovaný souhlas zákonného zástupce nebo když zákonný zástupce informovaný souhlas neudělil), smí lékař (poskytovatel zdravotních služeb) neodkladnou péči poskytnout (resp. je povinen ji poskytnout) i bez souhlasu. Sporné v tomto případu bylo ale právě to, zda byla neodkladná péče indikována (zda zdravotní stav novorozence neodkladnou péči vyžadoval), a sporné dokonce bylo, zda vůbec nějaká zdravotní péče byla indikována.

Zdravotnická záchranná služba mj. jako důvod indikace převozu tvrdila, že tím, jak dlouho bylo dítě spojeno s matkou pupeční šňůrou (cca hodinu), mohlo být ohroženo ztrátou krve, hypoteticky mluvila o skrytých „vadách“.

Medicínské otázky smí v soudním řízení odborně posoudit pouze znalec

Při řešení věci bylo mimo jiné potvrzeno, že soudce nesmí činit sám hodnocení záležitostí, jež vyžadují zvláštní odbornost. Je-li v soudním řízení potřeba odborného posouzení, musí soud provést důkaz znaleckým posudkem. Tento důkaz nemůže soudce nahradit vlastním posouzením ani v případě, že by sám měl příslušnou kvalifikaci, znalosti a vědomosti (byl lékařem – v daném případě lékařem se specializovanou způsobilostí v oboru urgentní medicíny a/či neonatologie). První rozsudek prvoinstančního Krajského soudu v Brně vrchní soud zrušil a vrátil k dalšímu řízení mj. i proto, že soudce neprovedl, byť to žalovaná strana navrhovala, důkaz znaleckým posudkem, a proto, že hodnocení medicínských otázek učinil sám na podkladě veřejně dostupných informací (např. materiálů Světové zdravotnické organizace).

Soudce může pak vyhodnocovat závěry znaleckého posudku v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, dokonce může sám učinit závěr, zda postup byl či nebyl lege artis, avšak teprve poté, co věc byla posouzena odborníkem – znalcem v odvětví zdravotnictví příslušného oboru.

Přizvaný soudní znalec v oboru neonatologie mj. uvedl, že podezření na riziko ohrožení zdraví či života dítěte ztrátou krve v okamžiku vyšetření dítěte v bytě matky po příjezdu posádky žalované z dostupných podkladů nevyplývá a že hodinu po narození je pravděpodobnost převodu krve přes pupečník prakticky nulová. Vysvětlil, že možnost ztráty krve byla vyloučena s poukazem na to, že během 3 až 5 minut po narození dochází k zástavě toku krve v pupečníku. Údaj o zástavě toku krve v pupečníku platí obecně, existují však i mimořádné případy, kdy k uzávěru dochází i později. Řádově se jedná o několik málo procent případů, kdy k průchodu dochází i po 2 až 3 hodinách, v několika promile případů je to období ještě delší. V těchto případech se ovšem podle znalce nejedná o nějaký masivní průtok krve, je to jen velmi jemné. Podle znalce v okamžiku vyšetření dítěte v bytě matky a nařízení transportu do nemocnice dítě nebylo ohroženo na zdraví či životě.

Soudce Krajského soudu v Brně vnímal a prezentoval postup zdravotnické záchranné služby jako vrchnostenský, tendenční, že lékař byl „pánem situace“; vrchní soud naopak provedené důkazy vnímal tak, že zdravotnická záchranná služba byla vedena obavami o zdraví a život dítěte a komentáře soudce Krajského soudu v Praze ohledně postojů zdravotnické záchranné služby shledával jako nepřípadné. Z dokazování vyplynulo, že celý zásah zdravotnické záchranné služby nebyl nijak konfliktní. Vrchní soud dvakrát vrátil věc krajskému soudu zejména s tím, aby krajský soud důsledně provedl dokazovaní veškerých okolností případu, a to jak ohledně porodu, doby před příjezdem zdravotnické záchranné služby, doby, kdy záchranná služba diskutovala s rodiči v bytě žalobců, tak i otázky, zda a nakolik byli rodiče informováni o důvodech převozu, jakož i okolnosti, kdy mohlo dojít k podchlazení.

Zákonný soudce

Soudce Krajského soudu v Brně věc řešil od počátku velmi obsáhle, zároveň však podle žalované zdravotnické záchranné služby dával najevo, že mu je bližší prezentace případu podle žaloby, působil dojmem přílišné angažovanosti ve prospěch žaloby, neúměrně a nepříliš vhodně komentoval první rozhodnutí vrchního soudu, jenž mu vrátil věc k dalšímu řízení, údajně nepřípustně zasahoval do projevů znalce či žalované strany, a žalovaná strana proto při odvolání proti v pořadí druhému rozsudku mj. požadovala, aby vrchní soud rozhodl, že na Krajském soudu v Brně má věc řešit jiný soudce. Vrchní soud tak opravdu rozhodl, proti tomu však podali dovolání žalobci. Nejvyšší soud dovolání odmítl, následné ústavní stížnosti žalobců však Ústavní soud vyhověl, a věc tedy zůstala na Krajském soudu v Brně témuž soudci.

Princip zákonného soudce (tj. že nemohou soudy bezdůvodně věc odnímat soudci, kterému věc prvotně připadla podle vnitřního rozvrhu práce) je garantován Listinou základních práv a svobod a má chránit před svévolí státní moci (nedovoleným zasahováním do výkonu moci soudní). Ústavní soud mj. uvedl, že princip zákonného soudce je podmínkou řádného výkonu soudnictví, upevňuje soudcovskou nezávislost a současně představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí ve věci jsou povolávání soudy a soudci podle předem daných pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy. Jednou ze záruk plynoucích z práva na zákonného soudce je proto výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Ustanovení občanského soudního řádu, podle něhož může odvolací soud nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), musí být proto vykládáno restriktivním způsobem. K nařízení změny soudce tedy nemůže dojít jen proto, že například soudci rozhodující na obou stupních soudní soustavy zastávají odlišné právní názory, přístupy a případně i hodnoty. Ústavní soud proto část rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a ponechal věc k dalšímu řešení stejnému soudci Krajského soudu v Brně.

Změna postoje vrchního soudu

V době, kdy byla řešena u Nejvyššího soudu a Ústavního soudu otázka, zda předmětný případ má řešit u krajského soudu jiný soudce (otázka zákonného soudce), vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek ve věci Hanzelkovi proti České republice a Ústavní soud vydal nález ve věci postupu Policie ČR při prověřování postupu při porodu v Nemocnici Milosrdných bratří. Co se týče rozsudku ve věci Hanzelkovi si dovolím odkázat na dřívější článek v tomto časopise³. Co se týče nálezu Ústavního soudu ve věci postupu Policie ČR z března 2015,⁴ i tento by vydal na zvláštní článek. Jako gros však z něho lze vzít následující: V situaci, kdy se omezují základní práva matky z důvodu ochrany života a zdraví dítěte, je také nutno trvat na tom, aby byl takový zásah přiměřený. Zásah bude proporcionální, pokud splní následující tři kritéria: Za prvé opatření omezující základní právo bude vůbec způ-sobilé dosáhnout sledovaného cíle (vhodnost). Za druhé sledovaného cíle nebylo možno ve stejné nebo podobné míře dosáhnout jinými prostředky, které by méně zasahovaly do základního práva. Za třetí zásah bude přiměřený, tedy závažnost zásahu do základního práva se nesmí dostat do nepoměru s užitkem, který omezení přineslo (proporcionalita v užším smyslu).⁵

Lze též zmínit, že již dříve Ústavní soud judikoval, že diagnóza není více než právo (byť v popisovaném případě zdravotnické záchranné služby se nakonec neprokázalo, že by vůbec dítě vyžadovalo neodkladnou péči, respektive že by vůbec vyžadovalo jakoukoli péči).⁶

<hr>

³ Jílek, A.: Informace o rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hanzelkovi proti České republice. In: Gynekolog, 2015, ročník 24, č. 2, s. 73 – 78.

⁴ Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2.3.2015, dostupný též na webových stránkách Ústavního soudu http:// nalus.usoud.cz

⁵ Bod 83 zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2.3.2015, dostupný též na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz

⁶ Právní věta nálezu: „Z  ústavního principu nedotknutelnosti integrity osobnosti vyplývá zásada svobodného rozhodování v  otázkách péče o  vlastní zdraví, proto při aplikaci ustanovení umožňujících ve vyjmenovaných případech určité medicínské výkony či vyšetření provést bez výslovného souhlasu občana (pacienta), je nutné šetřit podstatu této svobody a  postupovat s  maximální zdrženlivostí. Diagnóza není více než právo.“ Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 639/2000 ze dne 18.5.2001, dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz. Je pravda však, že toto ustanovení se netýká výslovně nezletilých, potvrzuje však základní princip, že vůle pacienta je – až na v zákoně výslovně definované výjimky – prvotní.

<hr>

Poté co se věc vrátila od Ústavního soudu (po vyřešení otázky zákonného soudce), Krajský soud v Brně podle pokynu vrchního soudu doplnil dokazování a opětovně rozhodl tak, že se žalovaná strana musí matce omluvit a zaplatit matce 50 000 Kč a dítěti též 50 000 Kč a náklady řízení (žaloba požadovala 100 000 Kč matce a 100 000 Kč dítěti). Vrchní soud v Olomouci již rozsudek nezrušil, nýbrž potvrdil. Dovolání žalované strany bylo odmítnuto a ústavní stížnost byla odmítnuta (Ústavní soud shledal, že poslední rozsudek krajského soudu není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky).

Co si z toho vzít

Co s tím však? Jak se z toho poučit a zároveň eliminovat riziko, že dojde ke špatnému vyhodnocení situace?

Informovaný souhlas není platný, pokud byl udělen pod nátlakem. Zdravotnická záchranná služba nebyla s to prokázat, že byl medicínský důvod pro to, aby bylo dítě i proti vůli matky okamžitě převezeno do nemocnice. Je tedy třeba vždy si klást a zodpovědět zejména tyto otázky a důsledně o nich činit záznam ve zdravotnické dokumentaci:

Vyplývá z objektivně zjistitelných projevů zdravotního stavu a sdělení pacienta ve spojení s poznatky medicínské vědy lege artis potřeba poskytování zdravotních služeb? Jde o odkladnou péči nebo o neodkladnou péči? Je pacient (zákonný zástupce) v daný moment svéprávný pro to, aby mi udělil informovaný souhlas/negativní revers? Je třeba důsledně zaznamenávat, jak a z čeho se objektivně jeví zdravotní stav pacienta a co z toho vyplývá z hlediska medicínských poznatků. Nelze si účelově vymýšlet důvody pro poskytování zdravotních služeb. Pokud je dítěti indikována neodkladná péče, bude poskytnuta bez ohledu na to, zda zákonný zástupce s poskytnutím souhlasí či nikoli.

Pojem neodkladná péče je definován v § 5 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách⁷, řešení konkrétního případu, zda je v daném případě indikována neodkladná péče, je ryze medicínskou, odbornou záležitostí, je třeba však vyhodnocení takové otázky zaznamenat do zdravotnické dokumentace a s odkazem na medicínské argumenty zdůvodnit. Vymezení, kdy lze poskytnout zdravotní služby nezletilému i bez souhlasu zákonného zástupce, jsou uvedena zejména v § 38 zákona o zdravotních službách.

Otázka postavení lékaře – je správním orgánem?

Tehdejší znění § 23 zákona, o péči o zdraví lidu⁸, mluvilo o tom, že v případě neodkladného výkonu nezbytného k záchraně života a zdraví dítěte lékař rozhodne. Tato formulace přivedla zdravotnickou záchrannou službu k tvrzení, že rozhodnutí lékaře o převozu bylo správním rozhodnutím, a že by tudíž věc neměl vůbec řešit soud, nýbrž že se mají žalobci obrátit na Ministerstvo spravedlnosti (pro údajně nesprávný úřední postup, tj. že za případně nesprávné rozhodnutí lékaře odpovídá stát). I s ohledem na dlouhodobou ustálenou judikaturu (i Ústavního soudu – např. výše zmíněné rozhodnutí, z nějž mimo jiné vzešla právní věta, že diagnóza není více než právo) však tuto argumentaci jako absurdní krajský soud odmítl a správně dovodil, že lékař není orgánem veřejné moci, že není v nadřazeném postavení vůči pacientovi a že proti neoprávněným zásahům do osobnostních práv pacienta či jeho blízkých při poskytování zdravotních služeb se lze domáhat satisfakce u obecných soudů. V rámci zmíněného soudního řízení byla řešena i řada dalších zajímavých otázek; informace o nich by však s ohledem na délku řízení a proces jejich řešení přesahovaly rozsah tohoto článku.

<hr>

⁷ Neodkladnou péčí je zdravotní péče, jejímž účelem je zamezit nebo omezit vznik náhlých stavů, které bezprostředně ohrožují život nebo by mohly vést k náhlé smrti nebo vážnému ohrožení zdraví, nebo způsobují náhlou nebo intenzivní bolest nebo náhlé změny chování pacienta, který ohrožuje sebe nebo své okolí.

⁸ Dle § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu platného v době onoho domácího porodu, je-li neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytné k záchraně života a zdraví dítěte nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a odpírají-li rodiče nebo opatrovník souhlas, je ošetřující lékař oprávněn rozhodnout o provedení výkonu.

<hr>

Závěr

V České republice není precedenční právo, každý případ má být posuzován s ohledem na jeho okolnosti. Judikatura Ústavního soudu má však svůj význam. Ústavní pořádek prozařuje celým právním řádem a má být (nejen) obecnými soudy respektován. Případ byl velmi mediálně sledován, argumentace i prezentace případu oběma stranami byla velmi emocionální. Žalobce v řízení zastupovali právníci, kteří se angažují v Lize lidských práv, žalovanou zdravotnickou záchrannou službu po většinu řízení zastupoval advokát České lékařské komory. Případ byl prezentován ze strany žalobců jako flagrantní zásah do osobnostních práv, žalovaná strana zase věc vnímala jako zásadní spor, jenž údajně povede k tomu, že se lékaři budou bát postupovat z opatrnosti ve prospěch dítěte.

Pokud člověk vidí konkrétní okolnosti případu, tj. že nebyl prokázán medicínský důvod pro převoz proti vůli rodičů, není důvod vidět výsledek řízení dramaticky. Případ neznamená žádný zásadní průlom do dosavadního nastavení podmínek pro postup při poskytování zdravotní služeb. Je na něm ale vidět, jak podrobně a důsledně soudy takové situace zkoumají, a že je tedy třeba dostatečně zaznamenávat v dokumentaci zjištění o zdravotním stavu pacienta, jakož i alespoň stručné zdůvodnění, proč je ta která péče indikována (zejména jde-li o situaci, kterou jako lékař vyhodnotí jako indikaci neodkladné péče, kdy zároveň rodiče s neodkladnou péčí nesouhlasí), a mít o situaci, svéprávnosti osoby udělující informovaný souhlas, typu péče (odkladná? neodkladná? proč?) vždy jasno a mít pro svůj postup oporu v medicínských pravidlech lege artis a v právních předpisech.

Čestné prohlášení

Autor není v souvislosti s tématem práce v žádném střetu zájmů.

Adresa pro korespondenci:

Mgr. Aleš Jílek

Právní odbor Fakultní nemocnice v Motole

V Úvalu 84

150 06 Praha 5

Po vzájemné dohodě vedoucích redaktorů a se souhlasem autorů byl článek převzatý z časopisu Gynekolog (Hradec Králové) (2019, roč. 28, č. 3, s. 113–118. ISSN: 1210-1133).