Využívání sociálních sítí a internetu k podpoře očkování

Souhrn

Přehledová studie hledá odpověď na otázku Jaké jsou zkušenosti vyspělých zemí s využíváním sociálních sítí a internetu pro přesvědčování laiků, že očkování je relativně bezpečné, účinné a je přínosem pro celou populaci dané země? Sociální sítě a internet totiž nepředstavují jen hrozbu v podobě různých platforem odpůrců očkování, ale také nové příležitosti, jak mohou zdravotníci i příznivci očkování-laici přístupnou formou reagovat na váhání laiků nad očkováním i na dezinformace, které se veřejnosti předkládají. Studie má tři části.

První část přibližuje překážky, které brání zdravotníkům propagovat očkování na sociálních sítích. Základní problém spočívá v tom, že odpůrci očkování získali časový náskok. Začali rychle využívat sociální sítě jako účinnou platformu pro šíření dezinformací a strachu z očkování. Zdravotnické instituce dlouho váhaly a nyní zpoždění obtížně dohánějí (těžko drží krok s technologickými inovacemi, nemají dostatečnou podporu managementu, zdržují je vícestupňové schvalovací procesy apod.).

Druhá část se zabývá využitím sociálních sítí pro podporu očkování. Ukazuje se, že nejúčinnější je živý dialog s laiky na sociálních sítích, včetně přímých odpovědí na jejich otázky. Při přesvědčování veřejnosti je třeba kombinovat různé intervenční přístupy a nepředpokládat, že univerzální postup bude nejvhodnější. Z jazykového hlediska jsou příspěvky odmítající očkování psány jednodušeji a srozumitelněji než odborné příspěvky zdravotníků. Z toho by se měli zdravotníci poučit.

Třetí část se zajímá o podobu polemik mezi laickými příznivci a odpůrci očkování na sociálních sítích. Český výzkum například zjistil, že polarizace postojů mívá tři podoby: 1. polarizace pomocí „nálepkování“ protivníků, 2. polarizace prostřednictvím dichotomie „společnost versus jedinec“, 3. polarizace pomocí dichotomie „rozum versus iracionalita“.

Klíčová slova:

Internet – očkování – výzkum – přesvědčování laiků – sociální sítě – polemiky

ÚVOD

Snižování váhavosti laiků nad očkováním a posilování jejich ochoty nechat se očkovat a nechat očkovat své děti lze provádět nejen osobním přesvědčováním váhajících osob o přínosech očkování pro zdraví dítěte, dospívajícího a dospělého jedince ze strany zdravotníků. Zdravotníci mohou využívat také sociální sítě a internet. Stahl (15) to formuloval lapidárně: s váháním laiků nad očkováním by se mělo bojovat primárně na internetovém bojišti. Sociální sítě a internet nepředstavují totiž jen nové hrozby, o nichž se tak často mluví, ale také nové příležitosti jak lépe laikům vysvětlovat přínosy očkování a přístupnou formou reagovat na jejich pochybnosti a dezinformace, které kolem sebe slyší.

Ukazuje se, že sociální sítě a internet změnily komunikační prostředí nejen ve vyspělých zemích, ale na celém světě. Jednak zahrnují jedince stále větším množstvím informací (v řadě případů i rozporných) a zároveň mu usnadňují prostřednictvím sociálních sítí vytvářet vlastní informace a sdílet jejich obsah s dalšími lidmi. Platí to mj. o problematice očkování dětí, dospívajících i dospělých. Na jedné straně sociální sítě a internet umožňují prezentovat skeptické až odmítavé postoje lidí, na druhé straně naopak zprostředkovávají pozitivní zkušenosti a pozitivní postoje (6).

Sociální sítě jsou snadno dostupné, mají velkou uživatelskou základnu, a proto mají lékaři a celé zdravotnické organizace obrovskou příležitost prostřednictvím těchto virtuálních platforem komunikovat se širokou veřejností (2). Nejde však pouze o zdravotnické profesionály a ty, kdož odpovídají za zdravotní politiku dané země. Ve hře jsou také názory a postupy těch laiků, kteří jsou příznivci očkování a vakcín. Píší o prospěšnosti očkování na sociálních sítích a reagují na příspěvky zveřejňované na internetu odpůrci očkování.

Vanderslott (18) však upozorňuje na určitý paradox: o názorech odpůrců očkování a vakcín se hodně hovoří, jsou zkoumány a dokumentovány mnoha výzkumy, diskutuje se o nich z nejrůznějších hledisek. Naopak o příznivcích očkování, kteří obhajují většinový názor či o aktivistech, kteří se snaží bojovat s antivakcinačními názory, víme poměrně málo. Tato přehledová studie se snaží čtenářům přiblížit tuto poněkud opomíjenou oblast.

Na rozdíl od kritiků a odpůrců vakcín nejsou příznivci očkování (až na výjimky) tak problematičtí, a jsou tudíž často přehlíženi. Mohou však nabídnout vhled do rozvíjejících se debat o očkování i postupy, které reagují na antivakcinační argumenty. Sociální média umožňují snadněji předkládat názory druhým lidem, pomáhají zvýrazňovat určité názory a také poskytují organizační prostor pro informační akce. Stoupencům očkování to pomohlo proměnit dříve klidné a nesourodé voliče v aktivní společenství veřejně podporující očkování. Protože se však vakcinační politika v jednotlivých zemích liší, on-line aktivita nenabývá globální podoby a podpora očkování mezi laiky se v jednotlivých zemích značně odlišuje.

PŘEKÁŽKY BRÁNÍCÍ PROPAGACI OČKOVÁNÍ NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH

Překážky se objevují na straně profesionálů provozujících sociální sítě, managementu zdravotnických organizací i běžných pracovníků těchto organizací. Složité je rovněž prokazování účinnosti zaváděných intervencí, tj. reálného dopadu podporování vakcinace prostřednictvím sociálních sítí (16). Další překážkou bývá skutečnost, že adresáti pozitivních informací (tj. laici) mívají problém skutečně porozumět sdělovaným informacím, neboť ty obsahují odbornou terminologii. Nejsou intuitivně pochopitelné, protože vyžadují náročnější promýšlení. Konečně velmi specifickou překážkou bývají také výroky laiků, kteří sice sami podporují očkování, ale na sociálních sítích používají proti odpůrcům očkování nevhodné, urážlivé až vulgární formulace (8, 19).

Australsko-americký tým (16) konstatoval, že se běžně stává, že zdravotničtí profesionálové, kteří propagují očkování na sociálních sítích, zápasí s tím, že softwar sociálních sítí se neustále vyvíjí, inovuje. Pro zdravotnické pracovníky to znamená sledovat nové verze, učit se nové algoritmy. Někteří z nich přirovnávají svou situaci k případu, kdy se mají vyznat v budově, která se neustále přestavuje. Na jednu stranu je to vzrušující, na druhou stranu je to vyčerpávající. Kromě snahy držet krok s vývojem svého zdravotnického oboru musejí ještě držet krok s technologickými změnami a průběžně se učit „jak na to“.

Podle zdravotníků bývají jedním z dalších problémů vícestupňové schvalovací procesy ve zdravotnických institucích. Než se přijme potřebné rozhodnutí o propagování vakcín a očkování, trvá to relativně dlouho. Názory schvalovacích orgánů nebývají vždy jednotné a hledání kompromisu prodlužuje přijetí výsledného stanoviska.

Ve hře bývá rovněž nedostatečná podpora ze strany managementu těch organizací, v nichž zdravotníci pracují. Jedná se buď o nedůvěru až nezájem o tuto „netradiční formu“ propagace očkování, či o nedostatečné finanční zajištění provozu na sociálních sítích anebo o nedostatečný časový prostor pro pracovníky, aby mohli (vedle své běžné odborné práce) sledovat diskuze o očkování na sociálních sítích a reagovat na laické názory. Realitou bývá, že je pracovník zatěžován tradičními úkoly a jen obtížně hledá čas pro odbornou práci na sociálních sítích.

Nadřízení zdravotníků často chtějí mít po ruce doklady o tom, jak efektivní je vlastně propagace očkování prostřednictvím sociálních sítí. Chtějí „být kryti“ v případě kontroly, která sleduje, nakolik jsou svěřené prostředky vynakládány účelně. Obecně lze říci, že měřit dopady pořadů podporujících očkování není snadnou záležitostí. Může jít např. o dotazníková šetření názoru laiků v regionu, kde intervence ve prospěch očkování proběhly, postupy zjišťující změny v postojích laiků k očkování, reagování laiků na texty a pořady doporučují očkování atp.

Přehnané spoléhání na postupy, které standardně měří ohlasy a dopady příspěvků na sociálních sítích, někdy vedou k tomu, že autoři textů podporujících očkování nejsou schopni upravit svá sdělení tak, aby jimi oslovili „mlčící většinu“. To znamená ty uživatele sociálních sítí, kteří diskuze na síti sice sledují, ale nereagují na ně žádným pozorovatelným či měřitelným způsobem (17).

Francouzsko-švýcarský tým (11) upozornil na překážky, které se týkají většiny laiků: poznatky o očkování a argumenty pro souhlas s očkováním u dospělých i dětí (tj. argumenty které jsou dostupné na sociálních sítích) vyžadují důkladné promýšlení, nejsou intuitivně srozumitelné. Laik musí být při čtení nebo poslouchání argumentů pro a proti očkování velmi pozorný, soustředěný, kognitivně aktivní.

Dalším aspektem přesvědčování laika je, s jakou pravděpodobností budou předkládané argumenty akceptovány, až v debatě zazní. Přijetí argumentů do značné míry závisí na kognitivních mechanismech čtenáře či posluchače, mechanismech, které filtrují sdělované informace. Filtrování informací se opírá o jedincovo dosavadní přesvědčení o užitečnosti či naopak rizikovosti očkování. Má-li laik přijmout za své očkování, stojí mu v cestě několik komplikujících psychických mechanismů.

Patří k nim intuitivní pocit, že při očkování jde o nepřirozený proces, což vzbuzuje u člověka nechuť, nedůvěru, podráždění až odpor. Odpůrci očkování proto rádi laiky upozorňují na přítomnost údajně nebezpečných látek ve vakcínách a zdůrazňují tím jejich rizikovost.

Další překážkou bývá laická úvaha, že je z morálního pohledu horší ublížit druhému člověku tím, že se něco udělá, než tím, že se něco neudělá. Jde o zkreslení laických úvah, jež souvisí s nečinností. Lidé jsou více vystrašeni tím, co by se jim případně mohlo stát, kdyby se nechali očkovat (zabývají se proto vedlejšími účinky očkování), a neuvažují o tom, co by se jim mohlo stát, kdyby se nenechali očkovat a skutečně onemocněli tou nemocí, před kterou je má očkování chránit.

Jiná překážka bývá spojena s účinností samotného očkování. Díky očkování v populaci výrazně poklesl výskyt řady infekčních onemocnění. V reálném životě se vyskytují s menší pravděpodobností. V laické interpretaci z toho plyne, že není třeba se nechat očkovat, neboť hrozba, že by člověk skutečně onemocněl a trpěl, je velmi malá. To by podle anglického týmu (20) také vysvětlovalo, proč se zdá, že i mezi laiky, kteří své děti nechají očkovat a sami se nechávají očkovat, většina z nich očkování pouze „pasivně akceptuje“ spíše než „aktivně požaduje“.

DOSAVADNÍ VÝZKUMY O VYUŽITÍ SOCIÁLNÍCH SÍTÍ PRO PODPORU OČKOVÁNÍ

Australsko-americký tým (16) se pokusil zmapovat, jak se pracovníci různých zdravotnických organizací, kteří v nich působí, snaží propagovat očkování a využívají k tomu právě sociální sítě. Studie, kterou tým publikoval, popisuje používané strategie i získané zkušenosti s tímto typem přesvědčování laiků o potřebnosti očkování dětí i dospělých. Za zmínku stojí, že jen některé organizace přizvaly placené profesionály, kteří se živí tím, že připravují a rozjíždějí propagační kampaně, včetně očkování. Většina zdravotnických organizaci v Austrálii se spíše pokoušela vytvářet svépomocí texty a obrázky o důležitosti vakcinace. Usilovala o to, aby laici byli na sítích aktivnější, aby sdíleli příspěvky podporující očkování nebo tyto příspěvky sami komentovali a tím (zdarma) rozšiřovali dopad takové propagace na veřejnosti.

Zkušenosti australských zdravotníků ukazují, že humorně laděné texty jsou účinnější než nabádavé texty, které pouze doporučují, co všechno mají laici dělat pro své zdraví. Nabádavé texty nečtou. Naopak, když mají pocit, že se čtením baví a že se je zdravotníci snaží rozesmát, je odezva větší. Pokud text není stroze poučující, ale jsou v něm zabudovány lidské emoce nebo jde o kazuistiku z běžného života, pak je jeho dopad výraznější. Nejúčinnější, jak potvrzují dosavadní zkušenosti zdravotníků, je živý dialog s laiky na sociálních sítích, včetně přímých odpovědí na jejich otázky. Jinak řečeno: laici nechtějí jen klikat na odkazy, kde jim odborníci sdělují potřebné informace. Chtějí živé rozhovory.

Australští zdravotníci konstatovali závažnou zkušenost: odpůrci očkování získali velkou výhodu tím, že začali rychle využívat sociální sítě jako účinnou platformu pro šíření strachu z očkování. Zdravotnické instituce – bohužel – dlouho váhaly s využíváním sociálních sítí pro podporu očkování. V Austrálii to trvalo 5 let, než se podařilo přesvědčit vedení zdravotnických institucí, že je výhodné ovlivňovat veřejné mínění pomocí sociálních médií. Zpoždění se však stále nedaří dohnat.

Americký výzkumný tým (12) se zajímal o to, jaké důvody vedou rodiče k tomu, aby buď úplně odmítali nechat očkovat své děti, anebo se snažili alespoň očkování co nejvíce oddálit. Je známo, že americká legislativa vyžaduje, aby rodiče toho dítěte, které má zahájit povinnou školní docházku na veřejných školách, prokázali, že jejich dítě bylo očkováno. Připouštějí se však i výjimky. USA sestává z 50 států, přičemž ve 47 z nich se úředně připouští možnost odmítnout očkování dítěte z náboženských důvodů a v 17 státech ještě i z osobního přesvědčení. Oba tyto případy patří mezi tzv. nemedicínské důvody odmítnutí očkování. Ve státě Michigan však zavedli od roku 2015 novou povinnost: rodiče odmítající očkování (dříve, než jsou od této povinnosti osvobozeni) musí absolvovat poradenské edukační kurzy v lokálních zdravotnických zařízeních. Tyto kurzy představují specifický druh intervence do uvažování rodičů o očkování svých dětí.

Skupina výše zmíněných amerických badatelů analyzovala v letech 2017 a 2018 elektronické lékařské záznamy 4098 dětí, jejichž rodiče absolvovali poradenské edukační kurzy a zajímala se o efektivitu takových kurzů. Zjišťovala ji porovnáním s údaji o reálném očkování těchto dětí v očkovacím registru michiganských dětí. Badatelé konstatovali, že děti, jejichž rodiče se v rámci poradenských edukačních kurzů zavázali dodržovat rozvolněný očkovací plán, byly zčásti očkovány (i když předtím rodiče očkování svých dětí odmítali). V této skupině rodičů bylo nakonec oočkováno 39,2 % dětí. V dalších skupinách rodičů, kteří odmítali očkování svých dětí a také absolvovali edukační kurzy, byly výsledky následující. Rodiče, kteří zpočátku odmítali očkování svých dětí s argumentem, že očkování má jen malý přínos v ochraně dětí před onemocněním, jich nakonec nechali očkovat 10,5 %. Z rodičů, kteří měli obavy z rizik spojených s vakcínami, změnilo svůj postoj a nechalo očkovat své dítě v 8,1 % případů. Konečně rodiče, kteří odmítali očkování svého dítěte z náboženských důvodů, změnilo svůj názor jen velmi málo (4,4 %). Zdá se tedy, že různé důvody rodičovského odmítání očkování dětí jsou spojeny s různými typy vakcinačního chování rodičů. Druhý užitečný poznatek z citovaného výzkumu zní, že rodiče dětí rozlišují nemoci, proti nimž je očkování zaměřeno. V této studii byla nejvyšší míra očkování dětí u vakcín proti záškrtu, tetanu, černému kašli a hepatitidě B. Těchto nemocí se rodiče zřejmě báli nejvíce. Mnohem méně rodičů nechalo očkovat své děti proti spalničkám, příušnicím, zarděnkám, dětské obrně, planým neštovicím a meningokokům. Za zmínku také stojí, že nejméně rodičů nechalo své děti očkovat proti planým neštovicím. V jejich očích je zřejmě toto onemocnění nejméně závažné (12).

Francouzský tým (1) vyšel z následujícího předpokladu: účinné přesvědčování jiných lidí o důležitosti očkování vyžaduje, aby ti, kdož druhé přesvědčují, vybrali „správný obsah sdělení pro správné lidi“. Přesvědčování by tedy mělo být přizpůsobeno zvláštnostem adresátů a současně je třeba, aby sami přesvědčující postojově patřili mezi příznivce očkování. Příznivci očkování sice tvoří většinu populace, ale bývají v literatuře opomíjeni. Přitom by podle badatelů mohli hrát důležitou roli při přesvědčování veřejnosti prostřednictvím neformálních diskuzí o potřebě očkování, ale za těchto tří podmínek. Posluchači musí shledat jejich argumenty jako 1. spolehlivé, věrohodné, pravdivé, 2. dobře zapamatovatelné, 3. natolik zajímavé, že by byli ochotni je sami šířit dále.

Badatelé se proto rozhodli provést sérii sedmi on-line experimentů. Výzkumu se zúčastnilo 2761 osob z Velké Británie a USA. Autoři výzkumu v experimentu pracovali se dvěma obsahy. Jeden se týkal vedlejších účinků vakcíny, druhý lékařského konsenzu ohledně očkování. Experimenty ukázaly, že výroky mohou být vnímány jako silně provakcinační nebo jako nejednoznačné anebo jako protivakcinační. Dokonce i drobné změny ve způsobu prezentování informací o očkování mohou mít vliv na to, jak laici informaci vnímají. Účastníci studie vnímali pozitivně formulované informace o očkování jako přijatelnější a mnohem častěji je sdíleli s ostatními lidmi než informace akcentující negativa. Zmíněný vliv ve prospěch pozitivně zarámovaných sdělení se pohyboval od malých účinků po velké.

Působení vztahového rámce má dva významné praktické důsledky: 1. sdělení s pozitivní formulací přimělo účastníky studie zaujmout pozitivnější postoj k očkování, 2. v případě výroků o vědeckém konsenzu účastníci spíše využívali pozitivně formulované výroky k argumentaci proti lidem, kteří se staví proti očkování. Vliv vztahového rámce byl navíc jasně patrný i ve způsobu, jímž účastníci studie formulovali argumenty, které se rozhodli sami šířit. Téměř všechny zmíněné argumenty byly formulovány jako podporující očkování (1).

V závěru své práce autoři konstatují, že při přesvědčování veřejnosti o přínosu očkování je třeba kombinovat různé intervenční přístupy a nepředpokládat, že jeden univerzální postup bude nejvhodnější pro různé situace. Výzkum také ukázal, že pozitivní sdělení obvykle zvyšují pravděpodobnost, že osoby podporující očkování přijmou informace posilující jejich proočkovací postoj. Současně se ukazuje, jak je důležitá i jazyková formulace sdělení. Pro informační kampaň o vedlejších účincích vakcín (i při dobré snaze) vyzní formulace „závažné nežádoucí účinky jsou extrémně vzácné“ spíše negativně. Upozorňuje totiž veřejnost na určitá rizika. Naopak pozitivní vztahový rámec typu „drtivá většina lidí nemá po očkování žádné vedlejší účinky“ je pro přesvědčování veřejnosti vhodnější.

Právě jsme zmínili jazykovou podobu přesvědčování laiků o důležitosti očkování. Podívejme se na ni podrobněji. Tým japonských odborníků (13) zkoumal na modelu očkování proti HPV viru, čím se jazykově a autorsky odličuje podoba příspěvků podporujících toto očkování od příspěvků odmítajících zmíněné očkování. Výzkum byl motivován výrazným poklesem zájmu japonské veřejnosti o očkování počínaje rokem 2013.

Více než polovinu zkoumaných příspěvků podporujících očkování proti HPV (60 ze 101 příspěvků) sepsali zdravotníci. Autory textů byli lékaři, zdravotní sestry, lékárníci a výzkumníci pracující ve zdravotnictví. Podle autorů článku to svědčí o snaze zdravotníků zastavit klesající zájem japonské veřejnosti o očkování proti HPV.

Velmi důležité jsou pro propagování vakcinace psychologické poznatky, které říkají, že úsudek lidí bývá ovlivněn nikoliv jen obsahovou stránkou sdělovaných myšlenek, ale také obtížností či snadností kognitivního zpracování předkládaných myšlenek. Proto bývají u laické veřejnosti oblíbenější, důvěryhodnější a ve svém důsledku účinnější ty texty, které jsou snadno čitelné, srozumitelné a problém zjednodušují. Právě takové předkládají veřejnosti obvykle odpůrci očkování. Naopak on-line příspěvky podporující očkování proti HPV byly podle analýzy textů obtížně srozumitelné. Jedním z důvodů může být, že informace o zdravotních problémech lidí často obsahuji odbornou lékařskou terminologii, která bývá pro laiky málo srozumitelná.

Další tým psychologů z Austrálie a USA (5) uvažoval, že textová analýza výroků laiků, kteří na sociálních sítích podporují, nebo naopak odmítají očkování, by mohla být potenciálně užitečným a validním nástrojem pro hodnocení toho, jak laici vnímají a hodnotí zdravotní problémy. Může zdravotníkům poskytnout jedinečné informace o konkrétních obavách či argumentech publikovaných na sociálních sítích, které by mohly být podkladem pro budoucí intervence. Badatelé pracovali se třemi typy textů o očkování – texty obsahovaly výroky podporujícími očkování, výroky zaměřenými proti očkování a texty s neutrálními, tj. kontrolními výroky.

Souhrnně lze konstatovat, že komentáře laiků zaměřené proti očkování se vyznačovaly lepším analytickým myšlením, nižší úrovní autentičností, početnějšími odkazy na lidské tělo a zdraví člověka. Výrazně vyšší bylo také zastoupení slov, která souvisejí s biologickými, zdravotními a finančními problémy očkování. Používání slov vyjadřujících obavy ze strany odpůrců očkování může odrážet pokusy přesvědčit spoluobčany o riziku „toxických“ účinků vakcín.

Naopak komentáře podporující očkování byly autentičtější, poněkud váhavější než komentáře, které očkování nedůvěřují. Objevily se i výrazy signalizující obavy, a to např. úvahy, co by nastalo, kdyby více lidí začalo odmítat očkování. Proto byla častěji zmiňována rodina a sociální procesy. Častější používání úzkostných slov v komentářích osob podporujících očkování může zdůrazňovat komunitní povahu očkování jako prostředku, který musí chránit zranitelné členy společnosti.

Výzkumy, o nichž jsme referovali, nabízejí netradiční pohled na laické názory na očkování. Jsou užitečné zejména tím, že poskytují vhled do té skupiny populace, která zastává pozitivní postoj k očkování. Té skupiny, které odborná veřejnost obvykle nevěnuje příliš velkou pozornost. Vezmeme-li v úvahu, že intervenční strategie, které běžně používají zdravotníci a agentury podporující veřejné zdraví, nebývají příliš účinné, pak se zde nabízí další možnost, a to využít strategií, které systematicky pracují s příznivci očkování, využívají jejich zkušeností s přesvědčováním váhajících osob.

Kromě rozsáhlých celostátních výzkumů existují v zahraničí i dílčí výzkumné sondy. Patří k nim kvalitativní americký výzkum (3), který nejen zkoumal postoje rodičů k očkování vlastních dětí, ale navíc sledoval, které období je nejpříhodnější k přesvědčování rodičů, aby nechali své dítě očkovat. Výzkum se uskutečnil u 20 matek a pěti rodičovských párů (průměrný věk rodičů byl 28 let). Celkem 36 % rodičů, jež se výzkum zúčastnilo, nechalo své děti včas a kompletně oočkovat, dalších 40 % rodičů se rozhodlo, že jejich děti dostanou pouze některé vakcíny a 24 % rodičů úplně odmítlo dát své děti očkovat.

Rozhovory s oslovenými rodiči ukázaly, že u zkoumaného souboru existují tři „časová okna“, kdy jsou ochotni se zamýšlet nad potřebností očkování svých dětí a dokonce někteří se pro očkování rozhodnou. Tím prvním časovým bodem bývá buď období po svatbě či při otěhotnění manželky anebo při narození prvního dítěte. Druhým časovým bodem bývá období, kdy se někteří rodiče stále nemohou definitivně rozhodnout a své rozhodnutí odkládají. Jsou však otevřeni různým pohledům, chtějí se vyznat v rozporných názorech na očkování dětí, zvažují výhody a nevýhody. Konečně je zde třetí časový bod, který zahrnuje konkrétní životní situace, před nimiž rodiče stojí a musí se (pod tlakem okolností) rozhodnout. Patří sem (z pohledu rodičů) míra rizika, jemuž budou jejich děti vystaveny. Uveďme tři příklady:

1. Dítě má nastoupit do školky nebo do školy a pobývat v kolektivu dalších dětí.
2. V dané lokalitě se po letech objeví vzácnější infekční onemocnění (např. spalničky).
3. Dítě má jet s rodiči na dovolenou do zemí třetího světa apod.

To jsou podněty, které přimějí rodiče vzít vážně možnost očkování svého dítěte.

POLEMIZOVÁNÍ ZASTÁNCŮ OČKOVÁNÍ S ODPŮRCI OČKOVÁNÍ NA INTERNETU

Specifickým problémem, který se přímo netýká zdravotníků samotných, jsou střety laiků – jak příznivců, tak odpůrců očkování. V České republice se touto problematikou zabývají především pracovníci Fakulty sociálních věd UK. Nejprve je inspirovala vzrušená veřejná debata na sociálních sítích v době, kdy Česká republika zažívala epidemii spalniček u dětí a sílila laická diskuze o rizicích očkování. Po nástupu pandemie COVID-19 se rozběhla veřejná diskuze o potřebě či problematičnosti očkování proti COVID-19, třebaže šlo o onemocnění se závažnými zdravotními dopady. Zdrojem dat pro výzkum českého týmu (19) byly tři zpravodajské servery: iDnes.cz, Aktuálně.cz a Blesk.cz. Základní zjištění lze shrnout následovně. V případě českých laických diskuzí o očkování (zejména pak o očkování dětí) nelze podpořit optimistickou tezi o přínosu on-line prostorů k rozvážnější nebo alespoň produktivní výměně názorů.

Příznivci očkování se v debatách nesnaží přesvědčit váhající osoby či osoby zastávající odlišné názory o přínosech očkování, nesnaží se jim pomoci, aby překonali obavy z očkování. Vášnivé zaujetí pro očkování jim brání v tom, aby se při přesvědčování váhající jedinců či odpůrců očkování snažili porozumět pohledu těch druhých, vcítit se do jejich způsobu uvažovaní. Nevyužívají ani potenciálu, který představují prosociální, pozitivní emoce v mezilidském styku. Naopak do svých příspěvků na sociálních sítích vkládají emoce, které odborníci (např. 14) označují za neproduktivní, ba „toxické“. Patří k nim znevažující poznámky o lidech s jinými názory, negativní nálepkování, používání nadávek a vulgárních výrazů. Výsledkem je mj. strategie jasně rozlišující dvě skupiny osob – „my“ a „oni“. Analýza dat ukázala, že tato polarizace mívá tři podoby:

1. polarizace pomocí „nálepkování“ typu: „křupavé granulové matky s hipisáckými mozky“ nebo „šílenci“
2. polarizace prostřednictvím dichotomie „společnost versus jedinec“, tedy zvýrazňování „většího dobra“ a přímé vyzývání k sankcím a represím pro odpůrcům očkování
3. polarizace pomocí dichotomie „rozum versus iracionalita“ spojená s nekompromisní obranou „rozumu“ proti současné „iracionalitě“ jako negativnímu znamení doby

Závažná (podle citovaných badatelů) je skutečnost, že argumentace mnohých laických příznivců očkování bývá zčásti založena na xenofobních, etnických, rasových a genderových verbálních útocích. Je prý dokladem nemorálních, ba dokonce parazitní postojů těch, kdo se brání očkování.

Celosvětová pozorování ukazují, že ve veřejné sféře se v mezilidských vztazích a v důležitých diskuzích místo racionality prosazují emoce, zejména emoce negativní, což vede k polarizaci nesmiřitelných pozic. Přitom odbornici (14) připomínají, že jen racionální přístup a produktivní emoce pomáhají dospět k přijatelnému řešení. Zbývá dodat, že zkoumání emočně vypjatých diskuzí mezi jednotlivými laiky (příznivci i odpůrci očkování) nechává stranou analýzu diskuzí v rámci institucionálních iniciativ a aktivistických hnutí. Podívejme se tedy i na ně.

Problematikou střetů organizovaných aktivistických skupin obou táborů se zabývá např. práce (18). Porovnává dění ve dvou zemích − v Austrálii a v USA. V Austrálii podpora očkování staví na šíření vědecky podložených názorů a na odhalování „pseudovědeckých“ názorů. V USA mívá podpora očkování zase podobu tematických kampaní, které vznikly transformací mateřských blogů těch matek, které propagují očkování dětí, a dále diskuzních skupin, které spíše prosazují změnu očkovací politiky státu než veřejnou konfrontaci s odpůrci očkování.

Střety mezi příznivci a kritiky očkování se stále častěji odehrávají ve virtuálním prostoru. Virtualita umožňuje vytvářet sociální sítě na základě stejného přesvědčení a organizátorům poskytuje prostředky ke sdílení myšlenek a umožňuje diskuzi. Sociální sítě jsou prostředkem pro šíření vlastních názorů a usnadňují rychlé reagování na názory odlišné. Poskytují organizační prostor pro různé akce. Podporovatelům očkování to pomohlo proměnit dříve nesourodé jedince v aktivisty propagující očkování. V USA je očkování povinné pro žáky veřejných škol a děti v celodenní péči, zatímco v Austrálii tomu tak zatím nebylo a teprve se začíná s celodenní péčí. Rozdíly mezi oběma zeměmi existují i v jiných oblastech.

V USA se např. objevilo hnutí Očkovat Kalifornii, které argumentovalo tím, že „zdravotní bezpečnost všech žáků ve škole“ (ve smyslu nedopustit, aby některé dítě nakazilo ostatní) má přednost před právem jednotlivých rodičů rozhodnout, zda bude jejich dítě očkováno, či nikoliv. Takové poselství pro rodiče říká, že je třeba brát v úvahu jak vědecké důkazy, tak autoritu státu a současně to umožňuje vyhnout se diskuzím o protichůdných názorech. Na internetových fórech v USA věnovaných očkování se používá spíše humor a satira k zesměšňování odpůrců očkování (viz např. facebookovou skupinu s názvem Refutations to Anti-Vaccine Memes). V USA zřejmě není sociální prostředí otevřeno pro aktivistické skupiny příznivců očkování, které by přímo útočily na odpůrce očkování, má spíše nekonfrontační podobu.

V Austrálii je podle (18) situace odlišná, bývá celkově vyhrocenější. Důvodem je, že už dříve zde existovaly odlišné typy příznivců očkování a těm se podařilo rychle obsadit prostor pro laickou obhajobu očkování a usilovný boj proti jeho odpůrcům. Co motivovalo tyto aktivistické skupiny k prosazování očkování? Jsou to dva důvody:

1. Postavit se hrozbám těch nemoci, jimž lze předcházet očkováním.
2. Potřeba čelit názorům, které jsou kritické vůči očkování nebo ho úplně odmítají.

Spouštěcím mechanismem prý byla dětská úmrtnost nebo její hrozba spojená s nízkou mírou proočkovanosti dětské i dospělé populace.

Názorným příkladem australského aktivismu je sociální síť SAVN – Stop the Australian (Anti) Vaccination Network. Síť vznikla v roce 2009 jako reakce na sociální síť, která se objevila v polovině devadesátých let 20. století v Austrálii pod názvem Australian Vaccination Network (AVN). V roce 2014 pak změnila název na Australian Vaccination-Skeptics Network (8). Její poslání se opírá o přírodovědný základ a medicínský výzkum. Předkládá laické veřejnosti vědecké důkazy, zatímco odpůrci očkování podle ní představují „potrhlou“ pseudovědeckou komunitu. SAVN má širokou členskou základnu a staví se konfrontačně proti kritikům očkování. Podle sociologa Martina (9) představuje sociální síť SAVN specifické aktivistické společenství, jež patrně nemá obdobu v jiných zemích. Jako analytik sociálních procesů se pokusil zjistit, jak probíhají spory o očkování v Austrálii. Upozornil, že příznivci SAVN ve snaze bojovat s odpůrci očkování používají verbální napadáním protivníků, zasílání nejrůznějších stížností na vládní agentury, aby zakročily, psaní stížností na autora kritických komentářů adresované jeho zaměstnavateli (tj. vysoké škole), zesměšňování odpůrců či ignorování věcných lékařských analýz. Krátce řečeno používají nepříliš korektní postupy.

Tým norských badatelů (7) si položil zajímavou otázku: Mění se postoje příznivců i odpůrců očkování poté, co se aktivně zapojí do diskuzí mezi členy obou znepřátelených táborů na sociálních sítích? Vyšel z tvrzení, že v digitálním věku prý mívají lidé tendenci vyhýbat se určitým informacím a udržovat kontakty hlavně s obdobně smýšlejícími lidmi. To údajně platí také o příznivcích a odpůrcích očkování.

Norský tým proto uskutečnil několik výzkumných sond a dospěl k tomu, že většina laiků debatujících na internetu o očkování říká, že diskutuje téměř stejně často jak s lidmi, kteří mají jiné názory a vyznávají jiné hodnoty než oni sami, tak s lidmi se stejnými názory a stejnými základními hodnotami. Dodávají, že když se setkávají s odporem a zapojí se do debat, naučí se pokaždé něco nového, ale zpravidla nezmění své vlastní názory. Přitom jak jednostranné argumenty potvrzující důležitost očkování, tak argumenty proti očkování mívají na posílení původního stanoviska silnější účinek než neutrální argumenty. Interakce s obdobně smýšlejícími lidmi umožňuje diskutujícím, aby nezakolísali ve střetu s protichůdnými argumenty, aby nezměnili svůj původní postoj. Badatelé shrnují svá zjištění do výstižné metafory: on-line debaty laiků na internetu mají charakter „zákopové války“. Zdá se však, že posílení původního stanoviska u řady jedinců může mít krátkodobý efekt. Jejich dlouhodobější konfrontace s odlišnými názory někdy přináší určité poučení, jež může vyústit až v modifikaci původního postoje. Existují však také podskupiny osob, které nesdílejí názory „hlavního proudu“, odlišují se od obou hlavních táborů. Výhodou internetu je, že i tito lidé najdou své místo v diskuzi, „zviditelní se“, a proto snáze najdou osoby s obdobnými názory. Propojí se, stvrdí si oprávněnost svého odlišného postoje (7).

ZÁVĚRY

Skutečností je, že sociální sítě a internet změnily způsob mezilidské komunikace v mnoha oborech lidské činnosti, včetně zdravotnictví. Změnily a stále ještě mění také způsob komunikace o očkování. Jednak mezi zdravotníky a laiky obecně, dále mezi zdravotníky a váhajícími laiky, mezi zdravotníky a odpůrci očkování. Zajímavou podobu má on-line komunikace mezi laickými příznivci a odpůrci očkování.

Tato přehledová studie se soustředila na téma, které zatím stojí v naší republice spíše na okraji pozornosti odborné i laické veřejnosti. Až na čestné výjimky (19) není u nás zatím hlouběji rozpracováno, tím méně využíváno. Téma zní: Jaké jsou zkušenosti ve vyspělých zemích s využíváním sociálních sítí a internetu pro přesvědčování laiků, že očkování je relativně bezpečné, účinné a je přínosem pro celou populaci dané země?

Daley (4) upozornil, že v 21. století se sociálních sítě staly primárním zdrojem informací pro diskuze laiků o očkování a vakcínách. Rodiče, kteří váhají s očkováním svých dětí, ale i dospělí, kteří s obavami vyhledávají informace o očkování na internetu dříve, než se začnou radit se svým lékařem, náhle zjišťují, že protichůdné názory (které se dočtou) v řadě případů jejich obavy spíše zvyšují. Třebaže zdravotní politika a její součást očkovací politika se v různých zemích poněkud liší, pak to, co je třeba udělat, je společné: spustit proaktivní strategii. Tedy zvolit přístup, který vysvětluje a propaguje (pomocí sociálních sítí) očkování na všech úrovních: celonárodní, národní, regionální i lokální. Na něm by se měli podílet nejen zdravotničtí pracovníci, ale i laici, kteří podporují očkování.

Práce byla podpořena z programového projektu Ministerstva zdravotnictví ČR s reg. č. NU20-09-00454.

Konflikt zájmů: žádný.

adresa pro korespondenci:
prof. PhDr. Jiří Mareš, CSc.
Ústav preventivního lékařství LF UK
Šimkova 870, 500 03 Hradec Králové
e-mail: mares@lfhk.cuni.cz

Prakt. Lék. 2023; 103(2): 55–62