Základy kognitivní, afektivní a sociální neurovědy
VIII. Politické rozhodování

Souhrn

Politické rozhodování je předmětem zájmu již v nejstarších literárních pramenech. Vývoj sociální, kognitivní a afektivní neurovědy umožňuje popis metaforického „politického mozku“.

Politické poznávání má některé znaky společné s procedurální pamětí. Jedním z důkazů je experiment Westenovy skupiny testující neuronální podklady motivovaného uvažování.

Předmětem intenzivního výzkumného zájmu jsou volby. Mezi tématy současné „neuropolitiky“ nalézáme

– neuronální podklady prvního dojmu,

– neuronální podklady vlivu kandidátova vzezření na výsledky voleb,

– neuronální koreláty změny postoje na základě pozitivní a negativní reklamy,

– spontánní gestikulace v průběhu výroků s pozitivním a negativním obsahem,

– předpověď volebního výsledku z hodnocení pozitivních a negativních rysů kandidátovy fotografie,

– mozkové mechanismy, které jsou podkladem přesvědčování a vlivu expertů,

– evoluční základ postoje k tvůrcům politických rozhodnutí.

Klíčová slova:

politické rozhodování, politický mozek, neuropolitika.

Úvod

Se zájmem o povahu politického rozhodování se potkáváme v nejstarších literárních památkách civilizace počínaje prameny sumerskými a staroegyptskými, ve Starém zákoně i v dílech Platonových, Aristotelových, Konfuciových, v dílech proslulé čínské legistické školy, stejně jako v Machiavelliho „Vladaří“, až po současné teoretiky moci (9). Výčet by byl dlouhý. Ale teprve současná sociální a kognitivní neurověda a funkční zobrazovací metody mozku umožňují přesněji pochopit, co a kde se lidem děje v mozku v průběhu politického rozhodování. Politologie, spekulativní a historizující obor, tak pro mnohé politology a filozofy překvapivě dostává nový rozměr.

Pojem „politický mozek“ a pojem „neuropolitika“ jsou samozřejmě metafory, podobně jako pojmy „ekonomický mozek“ a „neuroekonomie“. Přesto platí, že se některé neuronální systémy aktivují v průběhu politického a/nebo ekonomického rozhodování spíš a jinak než jiné neuronální systémy, byť žádný z nich se řešení politických a/nebo ekonomických problémů nevěnuje výlučně. Do aktivity je uvede i řešení odlišných problémů.

Následující statě jsou výběrovým a neúplným přehledem problematiky, kterou „neuropolitika“ řeší. Obor, jenž je součástí kognitivní, afektivní a sociální neurovědy, dělá první krůčky, mnohé z nich jsou problematické, a může se zjistit, že jsou slepými uličkami. Tato skutečnost jim však na zajímavosti, domnívám se, neubírá.

Podobá se politické poznávání jízdě na kole?

Vstupem do problematiky by mohla být provokativní otázka, kterou jste právě přečetli (11). Její tvůrci dokazují, že se politické poznávání podobá (nic více!) procedurální paměti, neboť je zvládáme stejně jako jízdu na kole, hraní na klavír, případně nahazování zednickou lžící:

1. Těmto činnostem se musíme zpočátku vědomě učit, úměrně talentu a učení se stanou automatické a rutinní.
2. Jakmile se jednou vytvoří, je vysvětlování „jak to dělám“ obtížné, protože funkce neuronálních systémů, které jsou jejich podkladem, je vědomé pozornosti nepřístupná. V případě politického rozhodování si lidé podobným způsobem málo uvědomují, jaký byl a je podklad jejich úvah, preferencí i postojů, mají jen malý vhled do vlastního procesu rozhodování. Jinak řečeno nevědí, co nevědí.

Jedním z důkazů je experiment Westenovy skupiny (18).

Před americkými prezidentskými volbami 2004 skupina sezvala pokusné osoby, přesvědčené republikány a demokraty, hloubku jejich politické víry změřila. Kandidátem republikánů byl G. Bush ml., demokratickým kandidátem J. Kerry. Třetí postavou experimentu byl politicky neutrální herec.

Pokusné osoby byly ve skeneru vystaveny vstupnímu výroku, jenž byl výrokem politiků a politicky neutrální osoby, následoval kontradiktorický výrok, který předešlé vyjádření zpochybňoval, takže „věřící straníky“ emočně ohrožoval.

Třetím a čtvrtým členem řetězu byla otázka, zda jsou výroky a činy politiků a neutrální osoby inkonzistentní a v jaké míře.

Pátým členem řetězu bylo politikovo, respektive hercovo omluvné vyjádření, které inkonzistenci vysvětlovalo.

Šestým členem byla instrukce, aby pokusné osoby uvážily, že „činy a výroky nejsou tak inkonzistentní, jak se na první pohled zdálo.“

Členem sedmým bylo měření míry souhlasu s předchozím výrokem.

Výsledek experimentu potvrdil u pokusných osob omezenou racionalitu (Simon, poznámka 1) podmíněnou emočně zkresleným neboli motivovaným uvažováním. Existuje několik desítek typů tohoto zkreslování, každý, kdo rozhoduje, by je měl dobře znát (19). Byť byly výroky kandidátů obou stran zcela inkonzistentní, dávali lidé přednost kandidátovi „svému“.

Smyslem emočního zkreslování je minimalizace negativních a maximalizace pozitivních afektivních stavů. Motivovanému, neboli emočně zkreslenému uvažování odpovídá aktivace ventromediální prefrontální, přední a zadní cingulární, insulární a zevní orbitální kůry, oblastí aktivovaných pozorností, konfliktními a afektivními stavy. Korové oblasti odpovídající za „chladné logické uvažování“ a vědomou regulaci emocí (dorsolaterální prefrontální kůra) se u pokusných osob neaktivovaly (obr. 1).

Volby

Předmětem rozsáhlého zájmu kognitivní vědy a experimentů užívajících funkční zobrazovací metody jsou volby. Schiller et al. (14) zkoumal neuronální mechanismus prvního dojmu, což považují volební štáby nových politiků za důležité. Názor na druhého člověka vzniká velmi rychle, spontánně a může ovlivňovat rozhodování v řadě domén. Lidé se však v takovém názoru mohou značně lišit, přestože se jim dostává týchž informací.

Skupina mladých zdravých lidí byla seznámena s profilem 20 mužů, na jejichž tváře se dívali. Profilování užívalo 120 výroků, které popisovaly osobnost a chování. Výroky byly jak negativní, tak pozitivní, kromě toho jak vysoce nabuzující, tak nenabuzující. Jeden profil byl tvořen šesti výroky s různou mírou nabuzení i emoční valencí (kladnou nebo zápornou).

První tři výroky přiřazené k tváři byly negativní, po určitém intervalu následovaly se stejnou tváří tři výroky pozitivní. Úkolem pokusných osob bylo sdělit dojem, který z profilovaných lidí mají, k tomu užívaly osmičlennou Likertovu stupnici, od „naprosto se mě nelíbí“ po „velmi se mě líbí“.

Činnost mozku pokusných osob sledovala funkční magnetická resonance. Pro tvorbu prvního dojmu je klíčová činnost amygdaly a zadní cingulární kůry (obr. 1, 2).

Olivola a Todorov (13) ve dvou studiích testovali, v jaké míře jsou tyto první dojmy přesné. V první studii užili více než 1 milion úsudků o druhé osobě, které vznikly na základě pozorování vzhledu druhé osoby, data získali z populární webové stránky spuštěné v květnu 2005, data byla sebrána v květnu 2006.

Na webové stránce byla fotografie tváře. Pozorovatelé měli u tohoto člověka odhadnout

• sexuální orientaci,
• užívání drog,
• středoškolské vzdělání,
• rozhodnout, zda byl, nebo nebyl uvězněn, v případě ženy zda je panna,
• zda je pozorovaná osoba závislá na alkoholu,
• zda vlastní zbraň,
• zda se její rodiče rozvedli,
• zda se někdy poprala,
• zda má dlouhodobý vztah,
• zda má univerzitní vzdělání.

Druhá studie byla on-line experiment s více než tisícovkou účastníků.

Výsledek obou studií je jednoznačný: při odhadu vlastností pozorovaných lidí přeceňujeme jejich vzhled.

„Kouzla“ vytvářená výtvarníky volebních štábů jak s tvářemi kandidátů vlastní strany, tak s tvářemi protistran, jsou známa. Bailenson et al. (1) vyšetřoval ovlivňování voličů proměnami tváří kandidátů. Pokusným osobám ukázali jednak mužskou tvář, jednak tuto tvář modifikovanou počítačovým programem Magic-Morph tak, že byla „vylepšenou“ směsí původní a nové tváře v poměru 60 : 40. Tvář byla označena například: „Tom Steele, kandidát Demokratické strany do sněmovny.“ Na původní a upravené tváře se dívaly pokusné osoby, „voliči“, ženy a muži; všichni „kandidáti“ byly označeni jako příslušníci Demokratické strany (pokus proběhl v USA). „Voliči“ se rozhodovali, zda by tohoto kandidáta volili, nevolili, nebo zůstali nerozhodnuti.

Druhou otázkou byl „teploměr pocitů“: voliči rozhodovali, zda je kandidát lidsky zcela chladný, nebo lidsky zcela vřelý, a to na stupnici 0–100.

Třetí otázka zjišťovala, zda je pozorovaný kandidát „inteligentní“, „upřímný“ a „velmi pracovitý“.

Poslední otázka se ptala na kandidátovu přitažlivost od „zcela neatraktivní“ po „velmi atraktivní“.

Výsledek je zajímavý:

Muži hodnotili kandidáta s elektronicky upravenou tváří příznivěji než kandidáta s tváří neupravenou, u žen tomu bylo opačně, kandidáta s upravenou tváří hodnotily více záporně.

Ovlivňování volebních výsledků tím, jak kandidát vypadá na fotografii, vyšetřoval ve dvou studiích, které užily funkční magnetickou rezonanci, Spezio et al. (17).

V první studii viděly pokusné osoby, ženy i muži, fotografie 100 párů skutečných politiků, které neznaly (při rozlehlosti USA je tento údaj důvěryhodný), vždy republikána a demokrata, kteří soutěžili ve volbách v r. 2006. Experiment proběhl před volbami, pozorovatelé tedy nebyli ovlivněni jejich výsledky. Studie sledovala mozkové oblasti aktivované pohledem na tvář a zpracováváním afektivních informací, oboustranně:

• spánkové laloky včetně gyrus fusiformis, aktivovaného tvářovými podněty,
• nc. caudatus, aktivovaného pozitivním zpracováváním tváří,
• putamen, aktivovaného zpracováváním pocitu odměny,
• g. rectus na spodině čelních laloků a orbitofrontální kůry, aktivovaných pozitivním zpracováváním tváří,
• insulu, kterou aktivuje pocit nízké důvěryhodnosti pozorované tváře a pocit bolesti, nicméně také pozitivní hodnocení tváří,
• amygdalu, jejíž aktivita koreluje záporné tvářové rysy,
• přední cingulární kůru, kterou aktivuje pocit sociálního odmítnutí, respektive vyloučení ze skupiny.

Volební výhru, v tomto případě ve volbách simulovaných, nepředpovídala aktivita žádné oblasti. Zato volební ztrátu předpovídala oboustranná mohutná aktivace insuly a přední cingulární kůry (INS, PC, obr. 1).

Jinak řečeno: volební výsledky ovlivňuje, jestliže pozorovatelé přikládají tvářím, na které se dívají, záporné znaky.

Ve druhé studii hodnotily tváře reálných, jim neznámých kandidátů, demokratů a republikánů, kteří soupeřili ve volbách do Kongresu USA v r. 2000, 2002, 2004, ženy. Byly tázány, zda mají při pozorování tváře kandidátů pocit jejich kompetence a přitažlivosti, nebo zda mají z pozorované tváře pocit ohrožení, a také zda se dívají na člověka, který bude veřejnost podvádět.

Volební výhru v reálných volbách slabě předpovídal pocit pozorovatelek, že jsou kandidáti kompetentní, volební ztrátu mohutně předpovídal pocit osobního ohrožení plynoucí z pozorování kandidátovy tváře.

Volební výhru nepředpovídala aktivita žádné oblasti mozku pozorovatelek, zato ztrátu v těchto reálných volbách předpovídala aktivita insulární a bezprostředně související kůry jakož i ventrální („přední dolní“) kůry cingulární.

V průběhu podobného experimentu (12) bylo pozorovatelům, jejichž politické preference byly změřeny, podprahově (33 msec) a nadprahově (1 s) předvedeno 30 párů tváří reálných kandidátů, demokratů a republikánů, kteří soutěžili o místo v Kongresu a Senátu USA ve volbách r. 2000, 2002 a 2004. Pozorovatelé tváře kandidátů neznali.

Otázky pro pozorovatele zněly:

• které kandidáty považují na základě pozorování tváře za kompetentnější,
• za přitažlivější,
• u kterých je pravděpodobnější, že budou voličům lhát, a 
• ze kterých mají pocit fyzického ohrožení.

Výsledky byly porovnány s volební realitou. Ti kandidáti, z jejichž tváře měli pozorovatelé pocit osobního ohrožení, ztráceli volby v 65 % případů.

Činnost mozku v průběhu změny postoje voličů podmíněné pozitivním a negativním ovlivňováním byla vyšetřována behaviorálně a funkční magnetickou rezonancí.

Čtyřicet zdravých praváků, žen i mužů, věk 18–27 let, mateřský jazyk angličtina, vybraných podle věku tak, aby v době experimentu (r. 2007) neznaly televizní spoty z prezidentské kampaně r. 1992, protikandidáty byli B. Clinton a G. Bush st. Kontrolou byl efekt pozitivní a negativní reklamy cílené na Coca-colu a Pepsi-colu.

Pozorovatelé byli nejprve tázáni komu, respektive kterému z nápojů dávají přednost. Poté byli vystaveni pozitivní reklamě, která prezidentské kandidáty Clintona, Bushe, stejně jako obě nápojové značky chválila. Následoval dotaz, kterému kandidátovi, respektive nápoji dávají přednost. Následovala negativní reklama jak na kandidáty, tak na nápoje a stejná otázka. Poté pozorovatelé sledovali druhou pozitivní reklamu na kandidáty i nápoje, následovala stejná otázka.

V prvním kole volilo Clintona 34 ze 40 lidí, 14 z nich změnilo názor poté, co viděli negativní reklamu. Ze šesti lidí, kteří volili Bushe, změnili po negativní reklamě názor čtyři.

Negativní reklama je tedy vysoce účinná: ke změně názoru přiměla 18 účastníků ze 40. Vztah k nápojům byl odolnější: z 20 lidí, kteří dávali přednost Pepsi, změnili po negativní reklamě názor sedm, ze stejného počtu lidí, kteří dávali přednost Coca-cole, změnili po negativní reklamě názor čtyři. V případě nápojů tedy negativní reklama ovlivnila 11 účastníků ze 40.

Značnější pokles preference pro politického kandidáta, jenž byl důsledkem negativní reklamy, předpovídala u pozorovatelů mohutnější aktivace dorsolaterální prefrontální kůry. Jestliže byla aktivace této korové oblasti slabší, nebyl pokles preference tak významný.

Mohutnější aktivace mediální prefrontální kůry odpovídala vzestupu preference pro pozorovaného kandidáta, při slabší aktivace nebyl vzestup tak výrazný. Negativní reklamy na nápoje činnost těchto oblastí neovlivňovaly (6; obr. 1).

Healy et al. (5) prokázal, že je hodnocení činnosti vlády kromě jiného ovlivňováno irelevantními událostmi, jako je vítězství nebo prohra místního sportovního klubu. Efekt je výraznější u fanoušků větších klubů s větší podporou.

Rozhodování ve složitém světě ovlivňují lidé považovaní druhými lidmi za experty. Klucharev et al. (7) vystavil skupinu mladých žen behaviorálnímu experimentu a vyšetření funkční magnetickou rezonancí. Pozorovatelky se dívaly na 180 fotografií amerických hudebních, filmových, televizních a sportovních celebrit. Kromě toho se dívaly na 360 objektů, například šatů, kosmetiky, potravin volených z běžně dostupných databází internetu, značky objektů byly skryty. Fotografie celebrity byla buď následována objektem, jenž odpovídal její profesi (světového tenistu Agassiho následovaly sportovní boty), nebo objektem, jenž jí neodpovídal (Agassiho následoval alkoholický nápoj).

Jediná expozice kombinující obrázek celebrity a objektu stačí k tvorbě pevné pozitivní paměťové stopy a pozitivního postoj k objektu. Podkladem „efektu expertů“ je levostranná aktivita prefrontálních a temporálních oblastí odpovídajících za zpracovávání sémantické informace. Efekt expertů zvyšuje činnost levostranných temporálních oblastí podílejících se na tvorbě paměti (parahipokampálního závitu a hipokampu) a zvyšuje aktivitu nc. caudatus, jehož činnost se podílí na zpracovávání odměny a pocitu důvěry. Přesvědčující vliv expertů je zřejmě zprostředkováván modulací činnosti nc. caudatus, jejímž výsledkem je nové vyhodnocení hodnoty pozorovaného objektu.

Volební programy lze prosazovat stejným způsobem, aniž by užité celebrity měly ponětí o tom, co prosazují a jaké budou důsledky.

Iracionalitu („motivované uvažování“, 18) volebních rozhodnutí testoval Coronel et al. (4) v souboru amnestických pacientů. Skupina vyšla ze známého rozporu mezi teorií a skutečností. Teorie předpokládá, že volič, který se chce racionálně rozhodnout pro některého kandidáta, musí být schopen vyvolat z vlastní paměti informace, které má o kandidátovi uložené. Rozsáhlý výzkum veřejného mínění však opakovaně ukazuje, že většina Američanů o svých politicích, kteří jsou u moci, nebo kteří se snaží k moci dostat, ví velmi málo.

Na druhé straně platí, že se voliči mohou rozhodovat na základě afektivní, nedeklarativní paměti – například na základě záporného afektu plynoucího z kandidáta, jehož postoje se s voličovými postoji rozcházely. Jestliže je později volič s kandidátem konfrontován, vědomou paměť nutnou pro racionální rozhodování nepotřebuje, stačí mu obsah nevědomé afektivní paměti.

Coronel et al. (4) experimentoval s pěti hluboce amnestickými pacienty. Ti shlédli fotografie tváří bělochů středního věku, fiktivních volebních kandidátů, a byli tázáni na jejich přitažlivost, na míru, s níž by tyto lidi mohli mít rádi, kompetenci a důvěryhodnost. Následoval pětiminutový rozptylovací test, v němž pacienti řešili jednoduché matematické úkoly. Poté byla fotografie kandidáta umístěna na levou nebo pravou stranu obrazovky. Pod fotografií byly výroky, které vystihovaly kandidátovy politické názory. Pacientům byli předvedeni fiktivní kandidáti, jejich názory politickým názorům pacientů buď odpovídaly, byly ve vztahu k nim neutrální, nebo s nimi byly v rozporu. Následoval další rozptylovací test. Poté se fotografie kandidátů objevily na obrazovce znovu a pacienti hlasovali pro nebo proti. Následně byli pacienti tázáni na důvod svého hlasování.

Pacienti, kteří si explicitně nepamatovali nic, hlasovali „správně“, to znamená v souhlasu s vlastním přesvědčením v devíti případech z deseti. Výsledek připomíná proslulý „efekt spáče“ známý z propagandistického úsilí 2. světové války. Propagandisté vkládali do vědomí posluchačů informace, na jejichž původ a kontext posluchači zapomněli. Jakmile se s nimi však setkali znovu, objevila se negativní afektivní odpověď (8).

Hypotéza tělesné specificity (2) má za to, že lidé s odlišnými tělesnými charakteristikami tvoří podobně odlišné mentální reprezentace (poznámka 2) i ve vysoce abstraktních pojmových doménách.

Podle této hypotézy praváci i leváci asociují pozitivní ideje, jako jsou inteligence, přitažlivost a čestnost se svou dominantní stranou, negativní ideje se svou stranou subdominantní.

Casananto a Jasmin (3) analyzovali 3 012 vyřčených výroků a 1 747 gest prezidentských kandidátů voleb v USA v r. 2004 (J. Kerry a G.W. Bush, ml., oba jsou praváci) a v r. 2008 (B. Obama a J. McCain, oba jsou leváci). Vztah mezi gesty a řečí byl u těchto praváků a leváků kontrastní. Oba kandidáti leváci asociovali gesta levé ruky s pozitivními ideami, gesta ruky pravé s ideami negativními.

U kandidátů praváků tomu bylo opačně.

Mezi gesty a emocemi tudíž existuje vztah, jehož obsahem může být nezáměrná subtilní signalizace pocitu mluvčího z obsahu sdělované věty.

Z jakých důvodů a proč někteří lidé nedůvěřují lidem odpovídajícím za rozhodování, včetně politiků, testoval experiment Smithovy skupiny (16). V experimentu byla užita ekonomická hra Konec smlouvání (Ultimatum game).

Pokusné osoby byly nejprve rozděleny na alokátory (jedince činící rozhodnutí) a příjemce, a to na základě potřeby stát se alokátorem (stupnice 1–10, nejvyšší stupeň, nejvyšší potřeba). Kromě toho byly pokusné osoby tázány, jakou dobu by byly ochotny věnovat cestě na místo experimentu a zpět. Čím delší doba, tím větší „zásluha“. Pokusným osobám bylo řečeno, že druhý člověk má moc rozdělit mezi sebe a pokusnou osobu 20 USD tak, že si 17 USD ponechá, pokusná osoba dostane 3 USD. Příjemce mohl nabídku odmítnout, v tom případě alokátor ani příjemce nedostali nic. Kromě toho byly pokusné osoby rozděleny podle míry důvěry, kterou měly k lidskému okolí, na lidi spíše důvěřující a na ty, kdo druhým lidem spíše nedůvěřují.

Část pokusných osob byla poté informována, že se alokátor (jedinec, jenž činí rozhodnutí) dostal do této pozice proto, že ji žádal intenzivněji než příjemce. Další část pokusných osob byla informována, že se alokátor stal alokátorem proto, že si to víc zasloužil na základě doby, kterou byl ochoten obětovat cestování.

Poté, co byly peníze rozděleny, byli příjemci tázáni na spravedlivost dělení 0–6, velice nespravedlivé – velice spravedlivé), jakož i na míru spokojenosti s dělením (0 –6, velmi nespokojen – velmi spokojen).

Reakce příjemců v tomto nespravedlivém dělení byla zápornější, jestliže se alokátor dostal do mocenské pozice na základě vlastní potřeby, nikoli na základě zásluhy. V tomto případě příjemci také nabídku častěji odmítali, čímž chamtivého alokátora trestali za cenu vlastní ztráty (47 % odmítnutí vs. 30 % odmítnutí v případě alokátora, který si pozici „zasloužil“).

Lidé spíše důvěřující druhým lidem jsou na rozdíl od lidí nedůvěřujících podstatně citlivější na cestu, kterou se někdo dostane k moci. Důvěřující jedinci se na ambiciózní alokátory dívali značně negativně, nedůvěřujícím byl způsob, jakým alokátor získal moc, lhostejný. Důvěřující jedinci se na alokátory, kteří se dostali k moci „zásluhou“, dívali s podstatně menší negativitou a méně často odmítali jejich nespravedlivou nabídku.

Evolučně viděno: část lidí hodnotí negativně alokátory, respektive lidi, kteří rozhodují, jakmile je přesvědčena, že se tito lidé dostali k moci pouze na základě ambicí, bez zásluh, patrně proto, že to považují za ohrožení skupiny.

MUDr. František Koukolík, DrSc.
Oddělení patologie a molekulární medicíny
Národní referenční laboratoř prionových chorob
Fakultní Thomayerova nemocnice s poliklinikou
Vídeňská 800
140 59 Praha 4 Krč
E-mail: frantisek.koukolik@ftn.cz