Uskutečněné i neprovedené plány na umístění klinik a ústavů pražské lékařské fakulty

V říjnu roku 1786 prožívala Praha slavné dny – hlavní město Českého království navštívil císař Josef II. Příjezd korunované hlavy byl vždy příležitostí k mimořádným slavnostem, avšak věcný a racionální monarcha svou cestu pojímal jako ryze pracovní záležitost. Přišel se přesvědčit – mimo jiné – jak se plní, někdy také spíše neplní, jím z Vídně rozesílané reformní direktivy.

Od nástupu na trůn byly jednou z oblastí, kterým Josef II. věnoval velkou pozornost, záležitosti zdravotnictví. Nemocnice a další podobné ústavy považoval za významnou složku péče o své poddané. Již v květnu 1781 vydal císař tzv. direktivní pravidla stanovující zásady pro budování takových ústavů ve státě. Všeobecné nemocnice měly poskytovat péči pro potřebné pacienty, pro chudé nebo osamělé rodičky byly určeny porodnice, pro opuštěnou mládež sirotčince nebo nalezince, o postižené, práce neschopné či chronicky těžce nemocné chorobince, pro duševně choré ústavy pro choromyslné.

Ve Vídni byl v duchu zmíněných direktiv přebudován chorobinec a invalidovna na všeobecnou nemocnici již v polovině roku 1784. V Praze však probíhala stále jen jednání, porady a konference, hledající vhodné místo a nejvhodnější budovy pro uvedené účely.

Všeobecná nemocnice – dohady a hledání

Úvahy se dlouho soustřeďovaly na objekt zrušeného kláštera na Karlově. Kapacita budovy byla odhadována na 300 lůžek, pro porodnici byl vyhlédnut blízký bývalý kapitulní dům u svatého Apolináře, ústav pro choromyslné a chorobinec měl být umístěn do prostor nedalekého, rovněž zrušeného kláštera Augustiánů u svaté Kateřiny.

Karlovský areál měl však jednu závaž­nou nevýhodu – nedostatek vody. Tu bylo totiž nutno dovážet – někdy i několikrát denně – koňskými povozy.

Proto jako jiné přijatelné místo byla v květnu 1776 navržena oblast na rozhraní Starého a Nového Města, v místě dnešního Náměstí Republiky. Pro nemocnici byl vybrán alumnát strahovských premonstrátů – je to místo, kde se dnes nachází obchodní dům Kotva, pro porodnici a blázinec navrženy proti-ležící prostory kláštera kapucínů u kostela Svatého Josefa, chorobinec se měl zřídit ve stávajícím chudobinci. Tato lokalizace zohledňovala blízkost Karolina, místa přednášek pro studující medicíny.

Josef II. při své zmíněné návštěvě Prahy osobně prohlédl církevní i městské budovy, které pro tyto účely padaly v úvahu. Stále se ještě počítalo s areálem Karlova pro nemocnici a porodnici, zatímco chorobinec měl být umístěn mimo Prahu na zbraslavském zámku, nebo v Libni.

Budovy na dnešním Náměstí Republiky připadly vojákům. Císař však upozornil na možnost využití novoměstského ústavu šlechtičen, tzv. „Damenstiftu“ na tehdejším Dobytčím trhu, dnes Karlově náměstí. V domě žilo jen 16 dam, které mohly být snadno přemístěny do podobného ústavu na Hradčanech, a tak stavitel Herget v dubnu 1787 zaslal do Vídně návrh, jak upravit prostory Stiftu pro účely všeobecné nemocnice a blázince.

Jeho návrh byl akceptován a po náročné několikaleté přestavbě byla 1. prosince 1790 všeobecná nemocnice slavnostně otevřena (2, 3, 7).

Kapacita ústava měla požadovaných 300 lůžek, v nově postavené stavbě pro choromyslné 54 dalších míst.

Přeložením kliniky – místa pro výuku studentů lékařské fakulty – od Milosrdných bratří do všeobecné nemocnice, vzrostl její význam i prestiž. Zájem o přijetí stoupal a prostory nemocnice nestačily. K nedostatku míst přispěly i opakované epidemie, které se v Praze objevily:

• 1813 tyfová epidemie,
• 1831 cholera,
• 1836 znovu cholera a poté skvrnitý tyfus.

Ukazovalo se, že nemocnice v tomto rozsahu není schopna vyhovět všem požadavkům a že je nutné ji rozšířit. Na jaře 1838 byla zahájena rekonstrukce – průčelí nemocnice bylo prodlouženo východním směrem a poté v roce 1845 střední křídlo jižním směrem. O tři roky později se přestavuje východní křídlo směrem k ulici Benátské.

Se stoupajícím počtem obyvatel Prahy rostl i příliv pacientů, proto správa ústavu v roce 1855 uzavřela smlouvu s řádem boromejek v nemocnici pod Petřínem o přijímání pacientů zaslaných jim z nemocnice. Obdobná spolupráce byla navázána s dětskou nemocnicí sídlící na rohu Karlova náměstí a Moráně. Prostory pro nemocnici byly dále získány zakoupením sousedního jednopatrového domu, kam byly provizorně umístěny dermato-venerologičtí nemocní.

Přikupování dalších pozemků a budov pokračovalo. Na jižní straně areálu byla získána zahrada nazývaná „Na Hrádku“ s letohrádkem tam stojícím. Ten byl určen pro infekčně nemocné. Další koupí byl jednopatrový domek sousedící s Faustovým domem.

Rozdělení pražské univerzity na pražskou a německou bylo dalším impulzem pro stavební rozvoj.

Na podzim 1883, v roce zahájení výuky na české lékařské fakultě, byla otevřena i nově postavená budova pro teoretické ústavy na rohu ulic Kateřinské a Ke Karlovu.

Rozvoj nemocnice pokračoval. V roce 1898, k padesátému výročí panovaní Františka Josefa I., byla postavena jižně od josefínského traktu budova nazývaná „Jubilejní pavilón“.

V prvém roce 20. století bylo přestavěno střední křídlo a v roce 1902 přikoupen Faustův dům (6).

Nové prostory, neutěšené podmínky

Jak je zřejmé z uvedeného stavebního vývoje, všeobecná nemocnice se stále potýkala s rozporem mezi stávající kapacitou prostor a stoupajícím přílivem pacientů z rostoucí Prahy i blízkého okolí.

Nutnost přijímat stále vyšší počet nemocných se však začala nepřípustně projevovat v kvalitě poskytovaných služeb, především v úrovni hygienické. Na neutěšené poměry v nemocnici upozorňovali bezvýsledně lékaři i pacienti. Mezi­národní diskusi v tisku vyvolal článek v časopise „Műnchener medizinischer Wochen­schrift“. V jeho pátém čísle z roku 1895 uveřejnil dr. Grassmann své dojmy z návštěvy Prahy:

„Odcházel jsem z pražské všeobecné nemocnice s pocitem, že jsem navštívil historické muzeum. V pokojích jsou vyšetřováni ambulantní pacienti za hluku a v prachu, a to bez ohledu na těžce nemocné a jejich bolesti. Atmosféra v pokojích je hrozná, není dostatečné postaráno o ventilaci. V předsíních jsou kupy špinavého prádla, někdy infekčního a v něm se přebírá umazaná opatrovnice. Jako by vůbec neexistovaly nové hygienické vymoženosti. V pokojích, kde leží nemocní, se přednáší. V posluchárnu se mění tím, že se rozloží skládací židle, které jsou jinak sklopeny u stěn pokojů.“

O uvedeném článku a o odpovědi Dr. Grassmannovi z Prahy, kterou uveřejnil „Prager medizinischer Wochenschrift“ informuje své čtenáře Časopis lékařů českých příspěvkem dr. Vlasáka (9). Ten vyslovuje politování nad řádkami mnichovského lékaře, který byl v Praze kolegiálně přijat a který ostouzí své hostitele a znevažuje kvalitu celého českého zdravotnictví. Článek dále připomíná, že existuje v Praze několik nemocnic lepších než kritizovaná všeobecná, příkladem mohou být Milosrdní bratři Na Františku, což je dokonce ústav vydržovaný jen z peněz a darů dobrodinců.

O zlepšení neutěšeného stavu, k němuž všeobecná nemocnice dospěla, usilují dlouhá léta primáři a profesoři tohoto ústavu, ale všechna jednání se vlečou po hlemýždích cestách rakouské byrokracie.

„Zatímco zdravotnictví v ohledu kancelářském a podle papírové kontroly dělá divy, svého ideálního určení je daleko. Veřejná nemocnice má být ústavem humanitním ne podnikem na výdělek. Bylo by třeba odložit opelichaného krotkého kancelářského šimla. Sestavováním raportů nedosáhne se blaha“ – končí autor svůj kritický příspěvek.

Všechny potřeby tohoto ústavu a dosud málo úspěšnou cestu k jejich dosažení vypočítává ve svém článku dlouholetý ředitel nemocnice J. Šťastný (8). Závěrem shrnuje:

„Instrukcí má ústav k omrzení mnoho, ale haléře nemá, nemá na nejnutnější opravy, kde má vzít ještě prostředky na zvýšení služného a na mzdy.“

Na nedostatečnou kapacitu lůžek pro nemocné v Praze upozorňuje v roce 1909 dr. Procházka (5). Všeobecná nemocnice má v tu dobu 1 285 lůžek, spolu s ostatními pražskými nemocnicemi má hlavní město k dispozici 2 085 lůžek. Vychází-li se z kalkulace, že na 1 000 obyvatel je zapotřebí 5 lůžek, tedy v Praze 1 000 lůžek chybí. Ve skutečnosti je však nedostatek lůžek ještě větší, neboť v Praze jsou přijímáni nemocní z celých Čech.

Zatímco „opelichaný, kancelářský šiml“ jen pomalu zrychloval tempo svého klusu na cestě k nápravě, válečná smršť na evropských bojištích všechny snahy o zlepšení a rozvoj nemocnice definitivně zastavila.

Nápady o proměnách Albertova

Tím nadějnější se po vzniku samostatného státu jevily možnosti uskutečnit radikální reorganizaci celého areálu, který má sloužit péči o nemocné i výuce lékařství.

Profesor lékařské fakulty Kamil Lhoták (4) spolu s architektem L. Nitschem připravili v roce 1920 projekt, který měl sloužit jako podnět a podklad pro řešení nemocničního a fakultního areálu.

Projekt vycházel z memoranda vypracovaného na základě stanoviska univerzity přijatého ministerstvem školství. Pro českou lékařskou fakultu byla rezervována oblast ohraničená ulicemi U Nemocnice, Vyšehradskou, Slupskou, Horskou, Kateřinskou a Sokolskou. Toto vymezení stavebních ploch vycházelo z požadavku zachovat stávající budovy a soustředit se na blízké okolí všeobecné nemocnice, porodnice a psychiatrického ústavu.

Vymezená plocha je rozdělena na dva větší celky – horní areál až ke kostelu svaté Kateřiny a Sokolské ulice a dolní oblast na Albertově. Kateřinský a albertovský areál bude spojovat nově vybudovaná komunikace, která se oddělí od ulice Viničné, projde okrajem zahrady ústavu pro choromyslné a bude pokračovat vedle porodnice po svahu a mírnou serpentinou klesne k albertovským budovám. Další komunikační propojení vznikne spojkou mezi ulicemi Viničnou a Ke Karlovu, podél chrámu svaté Kateřiny k letohrádku Amerika, čímž se otevře nový pohled na tuto Dienzenhoferovu stavbu.

Projekt požaduje takové umístění budov a úpravy okolního území, které by zviditelňovaly výrazné architektonické památky. Vedle Ameriky se to týká kostelu svaté Kateřiny, gotického chrámu na Slupi, při pohledu z Albertova návrší s kostelem sv. Apolináře a na siluetu Karlova. Tím jsou respektovány předpoklady, za nichž stavitelé uvedených budov, jejich umístění a vzhled komponovali.

Na svém okraji sahá nemocniční oblast od Karlova náměstí až k ulici Na Slupi, přičemž se počítá s přemístěním botanické zahrady, na jejímž místě budou umístěny tři kliniky. Rovněž ústav pro choromyslné bude přestěhován mimo Prahu a získaná plocha bude využita pro výstavbu nových klinických pracovišť.

Další prostory, které mohou být pro fakultu využity, představuje nemocnice a klášter Alžbětinek, stejně tak jako budova zrušeného kláštera za kostelem Panny Marie Na Slupi. Budova v Kateřinské ulici původně určená pro teoretické ústavy fakulty pak může sloužit úřadům, jejichž činnost souvisí s lékařskou fakultou.

Pro děkanství bude postavena budova na Albertově, ve které budou i zasedací síň a čítárna lékařských časopisů. Na ploše mezi svatým Apolinářem a areálem porodnice vznikne Lékařský dům s knihovnou.

Neuskutečněné projekty

Další neuskutečněný projekt se objevil v roce 1926. Jeho autor architekt L. Machoň navrhl zbořit nejstarší josefínskou část nemocnice a na jejím místě postavit 6–8 poschoďový monoblok, přičemž areál nemocnice rozšiřuje do oblasti mezi Emauzským klášterem a ulicí Na Moráni.

Více než deset let poté – tedy v roce 1937 – vypracovali architekti Havlíček a Uklein spolu s profesorem Jiráskem a doktorem Albertem (1) návrh přestavby nemocnice snažící se vybudovat ústav s kapacitou až 3 600 lůžek. Jejich projekt představuje blokovou, vertikálně řešenou nemocnici v místě stávajících ústavů a klinik, jejichž plochu novostavba zabere. Projekt se neuskutečnil jak pro nákladnost, tak pro námitky urbanistů, že nezapadá do okolní, často historicky cenné zástavby a neúměrně převyšuje horizont.

V letech okupace se otázkou nemocnice jako součásti vysokoškolského města zabývali architekti Čermák a Pavel. Jejich představa se shoduje s přáním fakulty i studentů, totiž vybudovat univerzitní město. Oblast mezi Karlovým náměstím, vyšehradskou pevností a mezi Vltavou a Sokolskou třídou se zdála mimořádně vhodnou. Plánovaný most přes Nuselské údolí, který měl urychlit komunikační spojení s jižními čtvrtěmi města.

Architekt Havlíček se po válce v roce 1947 znovu přihlašuje k myšlence univerzitního města na Albertově, kde fakultní nemocnice je komponována jako vysoký monoblok dominující až přespříliš okolní zástavbě za emauzským areálem.

Žádný z těchto radikálních řešení, jak přebudovat areály všeobecné nemocnice i ústavu lékařské fakulty nebyl uskutečněn. Lhotákův návrh je však mezi uvedenými plány nejvelkorysejší a přináší mnoho zajímavých podnětů.

Osudy a postupný rozvoj všeobecné nemocnice je spjat s historií české medicíny. Byl to až do vzniku samostatného státu jediný ústav, v němž studovali budoucí lékaři, kteří se pak rozešli do všech koutů Čech, Moravy a Slezska.

Proto příběh všeobecné nemocnice zaslouží připomenutí v roce, kdy jsme vzpomenuli 220 let jejího trvání, ústavu, který na prahu 3. tisíciletí nazvali historici lékařství „prvním mezi rovnými“.