Z Lobkowiczké sbírky na Pražském hradě

Slovo k obrazům publikovaným v roce 2024: V letošním roce vás seznámíme s významnými uměleckými díly z bohaté Lobkowiczké sbírky. Její velká část je zpřístupněna v expozici v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě a obsahuje obrazy, sochy, grafické listy, hudební nástroje a archiválie vztahující se k rodu Lobkowiczů anebo získané členy tohoto významného šlechtického rodu. Mezi autory jsou slavná jména jako např. Lucas Cranach st., Pieter Bruegel st., Diego Velázquez nebo Antonio Canal, zv. Canaletto.

Dnes představujeme dva obrazy: na obálce je manželka prvního význačného Lobkowicze – Zdeňka Vojtěcha Popela – Polyxena z Pernštejna, zde je podobizna jeho samého.

Roland de Mois, dílna: 
Polyxena z Lobkowicz, rozená z Pernštejna 

Bartholomeus Spranger: 
Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkowicz

Lobkowiczká sbírka na Pražském hradě, Foto: Oto Palán

Nebylo na přelomu 16. a 17. století v Českém království známější šlechtičny, než byla Polyxena z Pernštejna (1566–1642). Její otec Vratislav II. z Pernštejna pocházel z významného šlechtického rodu, který on sám ještě více proslavil jako diplomat a nejvyšší kancléř Českého království. Když doprovázel císaře Maxmiliána II. do Španělska, přivezl si odtamtud jako manželku dvorní dámu budoucí císařovny Marie Španělské Marii Manrique de Lara y Mendoza. To byla matka Polyxeny. Dcera Vratislava a Marie Manrique byla od dětství připravována, a to v přísně katolickém ovzduší, na život spojený s nejvyššími panovnickými a šlechtickými kruhy.

Vratislav z Pernštejna jako renesanční šlechtic a mecenáš vedl se svou rodinou s mnoha potomky značně nákladný život. Hospodaření asi příliš nerozuměl a ani se o ně zvlášť nezajímal. U dvora měl přece mnohem důležitější poslání. A tak se stalo, že po jeho smrti zůstala rodina téměř bez prostředků. V případě Polyxeny zasáhl její poručník, o 31 let starší, ale patrně politicky nejvýznamnější a také zámožný český šlechtic Vilém z Rožmberka. Byl předním diplomatem Českého království. Krásnou a chytrou Polyxenu pojal za manželku, aniž by požadoval věno. Naopak jí věnoval panství Roudnici. Polyxena s ním prožila pět let, ale jejich manželství bylo bezdětné. Po Vilémově smrti se z ní postupně stávala samostatná žena, která se dokázala postarat i o hospodářství svých panství a byla navíc vzdělaná a kultivovaná. Vedla také čilý společenský život, který mimo jiné probíhal v tzv. Pernštejnském salonu v paláci na Pražském hradě. Tam v roce 1600 poznala svého budoucího manžela Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz (1568–1628). Vzdělaného, schopného a úspěšného šlechtice, který byl v době jejich sňatku v roce 1603 nejvyšším kancléřem. Jejich manželství bylo prý vyrovnané a láskyplné. Byli si blízcí i v otázkách víry, oba byli oddanými katolíky. Po několika letech se jim konečně v roce 1609 narodil jediný syn Václav Eusebius Popel z Lobkowicz.

Do života Polyxeny a Zdeňka Popela zasáhly události stavovského povstání roku 1618. Jak je známo, po pražské defenestraci katolických místodržících Slavaty a Martinice, kteří byli zraněni, jim právě Polyxena poskytla azyl v Lobkowiczkém paláci. Její manžel, který se také mohl stát jedním z defenestrovaných, byl v té době ve Vídni. Stál na straně Habsburků a v roce 1617 prosazoval Ferdinanda II. na český trůn. Díky tomu obdržel Řád Zlatého rouna jako nejvyšší říšské vyznamenání. Za své zásluhy byl také uveden do stavu říšských a později českých knížat a získal titul první vladař domu lobkowiczkého. V roce 1628 zemřel ve Vídni. Polyxena, která se pak zdržovala buď v Praze, nebo na Roudnici, ho přežila o 14 let.

Obrazy

Vedly se spory o to, kdo je autorem celofigurového portrétu Polyxeny. V Lobkowiczké sbírce je uvedeno pod autorstvím Roland de Mois (kol. 1520–1592), dílna. Jde snad o svatební podobiznu zhotovenou při příležitosti sňatku s Vilémem z Rožmberka. Polyxena má nádherné šaty, které jí prý záviděly dámy i za hranicemi Českého království. Máme před sebou typickou renesanční ženskou reprezentativní podobiznu. Polyxena stojí důstojně vzpřímená, lehce se opírajíc o opěradlo křesla, na kterém odpočívá její oblíbený psík. Polyxena má krásnou, ušlechtilou tvář. Červená růže za uchem možná odkazuje k rožmberskému erbu. Bílá barva byla vnímána jako symbol nevinnosti, a mohlo by tedy jít skutečně o svatební šaty. 

Autora podobizny Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz známe dobře. Byl jím ve své době slavný rudolfinský malíř Bartholomeus Spranger (1546–1611), který pocházel z Antwerp a stal se dvorním malířem císaře Rudolfa II. Jeho styl odpovídal manýristickému slohu a vyznačoval se protáhlými, esovitě zvlněnými postavami a výraznou barevností s převažující červenou a žlutou. V obraze lobkowiczkého pána předvedl psychologické znalosti portrétní malby. Podobizna má intimní rysy, a nebyla tudíž určena pro reprezentativní účely. Svědčí o tom zachycení poprsí, nikoli tříčtvrteční nebo celé postavy, a Lobkowicz nemá také na prsou Řád Zlatého rouna jako nejvyšší říšské vyznamenání.

Obrazy tedy měly rozdílnou funkci, oba však můžeme obdivovat nejen z hlediska malby, ale i jako důležité historické prameny. 

Juliana Boublíková Jahnová