Za prof. MUDr. Zdeňkem Mařatkou, DrSc.(27. 6. 1914–24. 3. 2010)

Je opravdu obtížné několika větami přiblížit tak košatou osobnost, jakou profesor Mařatka skutečně byl. S ním odchází reprezentant celé poslední generace osobností ještě s klasickým vzděláním v latině a řečtině a s úctou k filozofii i názorům druhých, kteří byli schopni obsáhnout nejen medicínu, ale i další součásti vědy. Jeho intelektuální potence bohatstvím přímo přetékala a on ji skutečně dovedl s radostí a pílí využít, a to až do posledních dnů, kdy hlava zůstávala neuvěřitelně čistou za pozvolna chátrající tělesnou schránkou, jejíž úskalí trpělivě a hrdě nesl do poslední hodiny svého života. Není tomu dlouho, co jej Marek Eben pozval na svou Plovárnu, aby se před očima celého národa defiloval jako vědec, člověk a lékař, který neztratil nic ze svého vtipu a paměti. I ti, kteří jej do té doby neznali, byli překvapeni rytířstvím jeho ducha. Zanechal tak poslední nesmazatelnou dokumentovanou vzpomínku. Rytířem lékařského stavu byl také nominován Českou lékařskou komorou.

Rád bych se zastavil u některých zvláště významných etap v životě pana profesora Mařatky. Narozen na sklonku monarchie Rakousko-Uherska vplul do umělecké rodiny svého otce. Byl nadšen masarykovskými ideály první republiky, a dokonce prožil mnoho chvil v blízkosti pana prezidenta a jeho rodiny. Setkání s profesorem Pelnářem na interní klinice, které představovalo dar intelektuálního medicínského základu pro jeho další práci, bylo bohužel přerváno nacistickou okupací. Po skončení války se vypravuje na studia do Spojených států, která posílila jeho tíhnutí ke gastroenterologii, a na základě svých prací byl jedním z prvních habilitovaných docentů medicíny po válce. Otvírala se před ním nadějná kariéra vysokoškolského učitele a zakladatele oboru, za normálních okolností brzkého profesora. A zde Mařatka ukázal, že charakter a mravnost jsou důležitější než vědecké nebo společenské ambice. Vstup do komunistické strany byl pro něho natolik dehonestující a nepřijatelný, že raději volil cestu primáře interního oddělení nemocnice Na Bulovce, kde pobyl do svých sedmdesáti let. Nikdy nezatrpkl, nevyčítal, nesnažil se kličkovat a vzbudit zájem mocných nějakými jinými způsoby. Publikoval a přednášel doma i v zahraničí, kde získal mnoho přátel, kteří obdivovali a podporovali jeho talent i odborné schopnosti při tak neobvyklém osudu člověka za želenou oponou.

Své ponížení si vychutnal ještě jednou. V šedesátých letech minulého století nastávalo politické oteplení a Mařatkovi byl po zásluze udělen titul profesora vnitřního lékařství Univerzity Karlovy, který měl mít samozřejmě již dávno. Jak asi muselo být pro něho potupné, když jako neloajální osoba musel tento titul v sedmdesátých letech normalizace vracet. Znovu ho získal až po sametové revoluci, které se, díky Bohu, ve zdraví a plné síle dožil.

Jeho morální postoj nám, jeho přímým i nepřímým žákům, kterých je většina, protože nesměl učit na univerzitě, zůstává mementem i v dnešní době a trvalým příkladem pro naše budoucí postoje.

Již jako žák Pelnářův začal budovat do té doby neznámý obor, který pak později rozvíjel na Vančurově klinice a později i v omezených možnostech bulovecké nemocnice. Jeho první česká učebnice gastroenterologie vyšla právě v době, kdy se začínalo naznačovat, že interní lékařství přestává být naukou o snůšce nemocí, které se neoperují. V této své klasické učebnici poprvé podal jasný pohled na nově vznikající obor, oddělil jasně nemoci funkční od organických a podal návod, jak s těmito nemocnými zacházet. Do dnešního dne zůstává tato kniha základem gastroenterologie, z níž nelze nic škrtnout, pouze doplnit podle stupně vědeckého pokroku.

Nelze zapomenout i jeho velkých přátel, bohužel již většinou zemřelých. Patřil k nim prof. Niederle, doc. Šetka, prim. Nedbal, ze zahraničních R. Cheli, W. Sircus a mnoho dalších, mecenáš Rudolf Bares a ze žijících Franz Reuter a Jiří Ješ.

Velkou zásluhu měl na organizaci světového gastroenterologického kongresu v roce 1968 v Praze, kde předvedl svým kolegům ze západu, že i za železnou oponou se dá dělat dobrá medicína a věda. Neopakovatelná kulisa Pražského jara a hlavního města zůstala s jejími kulturními i historickými krásami ve všech účastnících natrvalo zakotvena...

Mařatka nezůstal opodál ani v začínající éře komputerizace medicíny, i když již v této době by měl nárok na zužitkování plodů své celoživotní práce. Systematičnost jeho povahy ho dovedla do tvorby komputerizované aplikace endoskopické diagnostiky. Toto jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků, a to nejen světových, a stalo se základem endoskopické terminologie, která je používána celosvětově.

V posledních letech se stále více obracel k syntéze svých poznatků a jejich začlenění do vědeckého systému do filozofie přírodních věd. Prostudoval mnoho publikací na různá filozofická, biologická i etická témata, která se táhla od názorů na eutanazii a potraty až k názorům na vznik života na Zemi a k celé řadě dalších otázek, které vtělil do své poslední knížky, jež sbírá jeho celoživotní moudrost. Ač byl racionální v nejhlubším slova smyslu, zůstával trvale kritický k jakýmkoli význačným osobám nebo současným názorům. To se projevilo i jeho kritikou darwinizmu, který si neklade za cíl poznat účelnost evolučního procesu a stačí mu k vysvětlení složitých dějů pouhá náhoda. S tím Mařatka bytostně nesouhlasil a jednoznačně usuzoval a potvrzoval na základě svých i literárních pozorování skrytý úděl naprogramovaného řádu, aristotelské entelechie či teorie inteligentního designu. Doufal, že by tento řídící princip mohl být racionálně objeven.

Jeho žáci a následovníci jsou připraveni pokračovat v jeho započatém díle nejen v gastroenterologii, ale i v diskuzi o obecných otázkách lidského života. Pan profesor Mařatka prožil bohatý a plodný život, který naplnil systematickou intelektuální prací a neobyčejnou pílí, které, jak říkají jeho vlastní slova, jsou hlavním cílem lidského života, které se však každému nepodaří naplnit. Zanechal za sebou pozoruhodné dílo ve svých monografiích a nespočetných publikacích v domácí i zahraniční literatuře. Budeme na něj často vzpomínat a, jak někteří z nás doufají, ještě jednou se spolu sejdeme, neboť jsme si nestačili říci všechno…

doc. MUDr. Milan Kment, CSc.
Vedoucí redaktor časopisu Česká a slovenská gastroenterologie a hepatologie
kment@fnkv.cz