Redukce příjmu kuchyňské soli ve stravě – účinný a levný prostředek ke zlepšení zdraví a prodloužení věku

Bibbins-Domingo K, Chertow GM, Coxson PG et al. Projected effect of dietary salt reductions on future cardiovascular disease. N Eng J Med 2010; 362(7): 590–599.

Appel LJ, Anderson ChAM. Compelling evidence for public health action to reduce salt intake. Ibid: 650–652.

Jde o teoretickou studii založenou na publikovaných údajích o množství kuchyňské soli v běžné americké stravě a statistická úvaha o tom, jaké by mohly být důsledky jeho snížení na morbiditu a mortalitu.

Podle amerického státního ústavu pro zemědělství a zdravotnictví by mělo být žádoucí množství soli ve stravě zdravé dospělé osoby mezi 3,7–5,8 g/den. Ve skutečnosti činilo v období 2005–2006 v americké populaci 10,4 g/den u mužů a 7,3 g/den u žen, tedy zhruba asi dvojnásobek.

Pomocí Coronary Heart Disease modelu a výsledku Framingtonské studie a některých dalších autoři odhadují, že snížení obsahu soli ve stravě o 3 g/den by umožnilo přiblížit skutečnou potřebu horní hranici doporučené teoretické hodnoty. Vypočítali, že tato úprava by významně snížila počet srdečních chorob, cévních komplikací a celkovou úmrtnost a ušetřila by 10–24 bilionů dolarů na zdravotní péči v USA ročně. Tyto výsledky by byly významnější než současné snahy směřující k omezení kouření, otylosti a užívání léků proti hypertenzi a hypercholesterolemii. Ale i menší snížení příjmu soli např o 1 g/den by se příznivě projevilo nejen v oblasti cévních komplikací, nýbrž i v riziku karcinomu žaludku, osteoporóze, selhání srdce a ledvin.

Komentář

Závěr, který z této teoretické studie vyplývá, je jasný a shodný s výsledky jiných studií a přístupů včetně souhlasného redakčního komentáře. Není pochyby, že snížení příjmu kuchyňské soli ve stravě teoreticky představuje účinný a levný prostředek ke zlepšení zdraví a prodloužení věku. Otázka je, zdali by výchozí data, která se opírají o údaje v USA, platila stejně i v jiných regionech, např. v přímořských oblastech, kde je zdroj bílkovin kryt převážně mořskou stravou.

Další otázkou je, zda by tento způsob prevence byl možný a v praxi proveditelný. Zvýšení příjmu soli ve stravě je známým a neměnným průvodcem civilizace. Většina soli (75–80 %) v americké stravě pochází z polotovarů, nikoli z přisolování přírodní stravy. Snížit dlouhodobě a významně příjem soli v obvyklé městské stravě by v dnešní době znamenalo hluboký zásah nejen do životosprávy obyvatel, nýbrž i nutnost významných změn v plánování výživy a v organizaci zásobování. Nelze ani dohlédnout, co všechno by se muselo změnit a jaké by to mohlo mít důsledky. Způsob výživy a stravovacích zvyklostí závisí na řadě historických, zeměpisných, klimatických a tradičních proměnných, jež by se u zdravých osob asi daly těžko ovlivnit nařízeními a zákazy. Dosavadní pokusy, které se omezovaly na individuální, event. regionální rozměry, nepřinesly významné výsledky.

Lze tedy shrnout, že tato teoretická studie přináší zajímavé, ale prakticky neověřené podněty. Je otázkou, zda by se jim potravinářský průmysl mohl v praxi přizpůsobit a zavést změny potřebné k tomu, aby se běžná strava přiblížila doporučeným hodnotám. K tomu by se měl vyslovit odborník v potravinářství a výživě.

prof. MUDr. Zdeněk Mařatka, DrSc.
U páté baterie 40, 162 00 Praha 6
maratka@email.cz