Pracovní stres a duševní zdraví – může práce vést k duševním poruchám?

Souhrn

V posledních dvou desetiletích je věnována mimořádná pozornost problematice duševního zdraví. Dostupná literatura uvádí například vztah mezi charakterem pracovní zátěže a duševní nepohodou a výskytem infarktu myokardu. Naše publikace se zaměřuje především na problematiku pracovního stresu a jeho dopadu na duševní zdraví.

V této souvislosti je třeba si uvědomit, že možné psychické obtíže plynoucí z práce nejsou problémem pouze zaměstnance. Tyto obtíže mohou velmi významně ovlivňovat pracovní výkon – týkají se tedy i zaměstnavatele, ale též zákazníků, klientů a pacientů, kteří přicházejí do styku s pracovníkem, u něhož se z důvodu charakteru práce a pracovních podmínek nějaké duševní potíže rozvíjejí.

Naše sdělení přináší přehled různých faktorů, které mají vliv na duševní zdraví zaměstnance, jedná se například o pracovní nároky, pracovní dobu nebo vztahy na pracovišti. V závěru pak přináší poznatky původní studie, která se zabývala problematikou pracovního stresu v Česku.

Klíčová slova:
pracovní stres, charakter práce, duševní zdraví, vyhoření

Úvod

V posledních dvou desetiletích je věnována mimořádná pozornost problematice duševního zdraví. Hledají se genetické příčiny, ale též souvislosti s prostředím a chováním člověka. Velké množství studií prokazuje vztahy mezi životním stylem jedince, např. stravovacími návyky, pravidelným pohybem atp. (1, 2), případně určitými charakteristikami prostředí (3, 4) a duševním zdravím. Podstatně méně studií se však zabývá problematikou vztahu duševního zdraví a práce. Pracovní činností přitom strávíme většinu svého bdělého dospělého života. A jestliže například akceptujeme zjištění, že již pouhých 30 minut cílené fyzické aktivity denně může v určitém smyslu zlepšit naše duševní zdraví, můžeme odhadovat, jakým způsobem ho ovlivňuje práce, kterou vykonáváme po většinu svého dospělého života.

Přestože problematika vztahu práce, jejích psychosociálních charakteristik a možného rozvoje duševních poruch a obtíží stojí spíše na okraji zájmu, lze v odborné literatuře najít řadu rozsáhlých a systematických studií, které se danou problematikou zabývají. Například již v roce 1988 Karasek a jeho spolupracovníci poukázali na velmi pravděpodobný vztah mezi charakterem pracovní zátěže, duševní nepohodou a výskytem infarktu myokardu (5). Přestože se od té doby odborná literatura čím dál tím více věnuje otázkám vztahu mezi prací a duševním zdravím a přestože řada nálezů je i poměrně alarmujících (6–9), vliv těchto studií na širší pohled na problematiku duševního zdraví nebo konkrétní intervence v oblasti výkonu práce je spíše minimální.

V této souvislosti je třeba připomenout, že možné psychické obtíže plynoucí z práce nejsou problémem pouze zaměstnance. Velmi významně mohou ovlivňovat pracovní výkon, a týkají se tedy i zaměstnavatele, ale též zákazníků, klientů a pacientů, kteří přicházejí do styku s pracovníkem, u něhož se z důvodu charakteru práce a pracovních podmínek určité duševní potíže rozvíjejí. Poměrně rozsáhlá literatura poukazuje například na silný vztah mezi projevy syndromu vyhoření a deprese u lékařů a výskytem profesních pochybení (10, 11).

V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout podstatnou skutečnost, že duševní obtíže začínají představovat jeden z nejčastějších důvodů absence v pracovním procesu (12). Zvláště pak úzkostné a depresivní poruchy a s nimi spojená dlouhodobá absence v práci znamenají velmi závažný ekonomický problém, a to i v globálním měřítku (13, 14). Samozřejmě, že se v tomto případě nejedná pouze o psychické potíže spojené s výkonem práce, ale odráží se zde především celkový trend v nárůstu některých psychiatrických diagnóz ve společnosti (15). Nicméně v globálním kontextu to poukazuje na skutečnost, že problematice vztahu práce a duševního zdraví bychom měli začít velmi vážně věnovat pozornost.

Práce v kontextu života

Hra, učení, práce. Základní druhy lidských činností, které životu dávají smysl. Výkon smysluplné práce představuje jednu ze základních podmínek životní spokojenosti (well-being) (16). Práce v mládí a rané dospělosti patří mezi základní zdroje učení a rozvoje osobnosti, ve středním věku představuje vedle rodiny jeden ze základních zdrojů realizace a dosahování pocitu životní smysluplnosti, ve stáří pak může být velmi důležitým preventivním faktorem v rozvoji některých se stářím spojených zdravotních omezení (17). Všechny tyto funkce ovšem práce plní pouze v případě, že je přiměřená psychickým a fyzickým možnostem daného jedince a ten ji vnímá jako smysluplnou.

Práci lze definovat jako smysluplnou, jestliže osoba vnímá, že má cíl, smysl, hodnotu a význam (18). Pakliže práce alespoň částečně naplňuje tato kritéria, je z hlediska psychického i fyzického zdraví velmi prospěšná a pro většinu osob též zdrojem životního uspokojení (16). Případné nároky a stres plynoucí z pracovní činnosti jsou v těchto případech přiměřeně vyváženy a obvykle nepředstavují zásadní riziko pro rozvoj duševních obtíží plynoucích z pracovní činnosti (19).

Pakliže ovšem vykonávaná práce překračuje naše fyzické či psychické možnosti nebo postrádá smysl, je zvýšené riziko, že se může stát i významným rizikovým faktorem v rozvoji některých duševních poruch, případně být přímo jejich příčinou (19). Mimo jiné proto, že dospělý člověk stráví prací podstatnou část svého bdělého života, což například ilustruje zjištění Amerického statistického úřadu z roku 2015. Ten uvádí, že dospělé osoby ve věku 25–54 let, které mají děti, stráví prací a pracovními aktivitami 36 % dne, zatímco nepracovními aktivitami pouze 31 % a spánkem 32 % času z celého dne (obr. 1).

Z těchto údajů vyplývá, že prostoru pro rozvoj duševních obtíží a poruch je podstatně více v práci než v soukromém životě. Tomu také odpovídá potřeba, aby prevence rozvoje duševních obtíží a poruch směřovala právě do pracovního prostředí (20).

Můžeme z práce dostat duševní poruchu?

V České republice je odpověď na tuto otázku z pohledu aktuální legislativy poměrně jednoduchá. Člověk z práce duševní poruchu v podstatě dostat nemůže. Seznam nemocí z povolání je upraven nařízením vlády NV 168/2014 Sb. ze 6. 8. 2014, které stejně jako předchozí verze vychází z NV 290/1995 Sb., jež zcela změnilo strukturu seznamu. Bohužel všechny novely jsou spíše „doplňky“ k předchozí verzi, než aby nějakým způsobem reflektovaly aktuální stav poznání. V seznamu nemocí z povolání tak duševní onemocnění nejsou, přestože jsou poměrně dlouho známé účinky např. organických rozpouštědel na rozvoj některých neurodegenerativních onemocnění (21, 22). Psychiatrická onemocnění byla v České republice v několika případech uznána jako důsledek extrémních nároků na zaměstnance v nepříznivých podmínkách. Jednalo se o případy vodohospodářů a hasičů, zvláště v případě povodní. Příčinná souvislost mezi charakterem práce a duševními obtížemi musela být ovšem vždy potvrzena soudem.

Tento stav je v rozporu s doporučeními Mezinárodní organizace práce (ILO), která pravidelně vydává seznam nemocí z povolání jako výsledek mezinárodní diskuse mezi odborníky, zástupci zaměstnanců, zaměstnavatelů i vlád. Tento seznam v revizi z roku 2010 uvádí pod bodem 2.4 samostatnou kategorii „Duševní a behaviorální poruchy“, která dále zmiňuje jakožto samostatnou položku „Posttraumatickou stresovou poruchu“ a „Jiné duševní a behaviorální poruchy, kde lze prokázat přímou souvislost mezi pracovní činností a příslušnými duševními poruchami.“ Pod tímto bodem byla dokonce navržena samostatná položka „Psychosomatické a psychiatrické syndromy způsobené mobbingem“ (23). Četné studie totiž přinášejí důkazy, že šikana na pracovišti je kritickým faktorem nejen pro rozvoj duševních obtíží a poruch, ale též např. hypertenze a dalších interních obtíží (24). Tento bod ovšem do finální podoby seznamu pro svoji nejednoznačnost zařazen nebyl.

Rizikové faktory

Jestliže odhlédneme od legislativního rámce a podíváme se do odborné literatury, lze nalézt řadu pracovních činností, které vztah duševních poruch a práce prokazují. Například Harvey et al. publikovali v roce 2017 zatím nejrozsáhlejší systematickou metaanalýzu zaměřenou na otázku, zda práce může způsobovat duševní poruchy. Provedená analýza splňuje kritéria medicíny založené na důkazech (EBM) a konstatuje, že na základě dostupných, převážně prospektivních studií lze identifikovat 12 specifických faktorů, jež dostatečně dokumentovaným způsobem mohou přispět k rozvoji symptomatologie zvláště z okruhu úzkostně-depresivních poruch. Jsou to (19):

• vysoké pracovní nároky,
• nízká míra kontroly,
• nízká sociální podpora na pracovišti,
• nerovnováha mezi úsilím a odměnou,
• nespravedlnost v procedurální oblasti,
• nespravedlnost ve vztahové oblasti,
• organizační změny,
• nejistota práce,
• časově omezený pracovní úvazek,
• atypická pracovní doba,
• konflikty a šikana na pracovišti,
• stres spojený s prací.

Tyto faktory a jejich interakce jsou znázorněny na obr. 2.

U všech uvedených faktorů je vztah k možnému rozvoji duševního onemocnění prokázán minimálně na středně významné úrovni. Nejčastěji prokazovanými duševními obtížemi jsou kromě prosté zvýšené duševní nepohody symptomatologie z okruhu neurotických, úzkostných a afektivních poruch. Samostatnou otázkou je syndrom vyhoření, kterému se věnujeme dále.

Stres

Nejsilnějším prediktorem možného rozvoje duševních obtíží je pracovní stres. Jedná se o očekávatelný vztah, nicméně poměrně vágní kategorii. V řadě studií není dostatečně specifikováno, o jaký druh stresu se jedná, a proto se velmi často pracuje pouze s pojmem „vnímaná úroveň stresu“. V některých studiích jsou uvedeny pokusy o kategorizace intenzity stresu, například dle typu profese (namátkou operátor leteckého provozu vs. pracovník v administrativě) (19, 25–28). Zvýšený stres plynoucí z pracovní činnosti má ovšem komplexní charakter a může vést k řadě dalších potíží, například ztrátě motivace, pocitům strachu, nejistoty a frustrace. Návazně pak může způsobovat snížení kvality pracovního výkonu, což je samostatná otázka. Každopádně jestliže pracovní činnost představuje výrazný zdroj stresu, kterému je člověk exponován po většinu svého bdělého dne, může to mít velmi kritický dopad nejen na jeho duševní, ale též fyzické zdraví.

Například Ganster a Rosen (29) v rozsáhlé metaanalýze shrnují, že dlouhodobý nepřiměřený pracovní stres je napříč různými profesemi spojen v první fázi se zvýšenými koncentracemi stresových hormonů a s pocity tenze a úzkosti. Při pokračování nepřiměřené zátěže se obvykle dlouhodobě zvyšuje klidový krevní tlak, hladina cholesterolu v krvi a body mass index. Ve třetí fázi jsou již diagnostikována onemocnění kardiovaskulárního systému a depresivní porucha. Problémem v této oblasti je, že stres spojený s určitou prací lze jen velmi obtížně objektivizovat a vždy souvisí též s otázkou osobnostních předpokladů a subjektivní percepcí jeho intenzity.

Pracovní nároky a možnost rozhodování

Práce, kde se vysoké nároky (například časový stres či mnoho povinností) kombinují s nemožností rozhodování, vytváří podmínky k výskytu bezprostřední psychické nepohody, ale též dlouhodobých duševních potíží. Přestože se může zdát logické, že čím více rozhodování v práci musí jedinec činit, tím větší je jeho stres, není tomu tak. Právě naopak. Aktuální studie poukazují na skutečnost, že jedinci, kteří mají limitovanou možnost rozhodovat, trpí intenzivnějším stresem. Velmi pravděpodobně za to mohou pocity bezmocnosti a neschopnosti měnit dění kolem sebe (30).

Velmi důležitá je tato otázka v případě lékařů. Zde většina studií poukazuje na skutečnost, že v nejvyšším riziku rozvoje možné úzkostně-depresivní symptomatologie, případně syndromu vyhoření, jsou mladí lékaři v předatestační přípravě (31–33). Jedná se o kontraintuitivní zjištění. Mladí lékaři by měli mít přeci více sil a být odolnější vůči stresu. Nicméně jednou z velmi pravděpodobných příčin tohoto stavu je právě dysbalance mezi odpovědností, tedy vysokými pracovními nároky a velmi omezenou možností rozhodování.

Opět pouze připomeňme, že autonomie, tedy možnost přiměřeným způsobem ovlivňovat to, co se kolem mne děje, patří mezi základní lidské potřeby. Jestliže tuto možnost v jakémkoliv kontextu dlouhodobě omezíme, povede to ve většině případů k rozvoji obvykle úzkostně-depresivní nebo neurotické symptomatologie. Stejně tak tomu je i v pracovním prostředí.

Konflikty na pracovišti a šikana

Stres plynoucí z interpersonálních konfliktů a jakékoliv formy šikany, tedy ze strany spolupracovníků, nadřízených, ale též ze strany zákazníků, pacientů a žáků, patří v odborné literatuře mezi velmi dobře zdokumentované zdroje pracovní psychické zátěže. V daném případě se nejedná pouze o příčinu psychické nepohody či možné neurotické symptomatologie, ale jsou opakovaně prokazovány vztahy mezi výskytem interpersonálních konfliktů a šikany a rozvojem vážných forem depresivních a úzkostných poruch (34), a dokonce i velmi zvýšeným rizikem rozvoje kardiovaskulárních poruch, včetně vysokého rizika infarktu myokardu (35).

Výskyt nejrůznějších forem šikany na pracovištích v současné společnosti narůstá takovým tempem, že se začíná mluvit až o skryté epidemii (36). Bohužel právě problematika šikany na pracovišti je z hlediska prevence velmi často opomíjená (37). Poměrně závažnou otázkou se šikana stává v oblasti zdravotnictví, kde může být nejčastějším, byť skrytým důvodem absence v práci ze zdravotních důvodů (38) a může významným způsobem přispět ke ztrátě smysluplnosti práce (39).

Pracovní doba

Slavný ekonom John Maynard Keynes v roce 1930 uveřejnil esej s titulem „Ekonomické možnosti pro naše vnoučata.“ Spekuloval zde, že lidé v roce 2030 nebudou muset pracovat déle než 15 hodin týdně (40). Téměř 90 let poté ovšem situace vypadá úplně jinak. Tlak na pracovní výkon vede i v ekonomicky rozvinutých státech světa k prodlužování pracovní doby. Například Britská obchodní unie uvádí, že počet pracovníků pracujících více než 48 hodin týdně stoupl od roku 2010 o 15 %. Zároveň varuje, že takové nadměrné pracovní zatížení významným způsobem zvyšuje riziko závažných zdravotních následků (41–43). K otázce nadměrného pracovního zatížení ve smyslu dlouhé či atypické pracovní doby existuje velké množství studií a opět se jedná o poměrně dobře dokumentovanou oblast. Například pracovní zatížení v rozsahu 11 hodin denně nebo 55 hodin týdně po většinu doby v posledním roce představuje velice silný prediktor rozvoje depresivní poruchy (44), což například prokázal i follow-up slavné Withehallské studie (45).

K problematice atypické pracovní doby, zvláště ve smyslu nepravidelnosti či nepředvídatelnosti, existuje méně studií, nicméně důsledkem dlouhodobého výkonu takové práce může být zprvu nespokojenost a snížená kvalita života a dále rozvoj depresivního onemocnění (46). Velmi specifickou je tato otázka opět v oblasti medicíny. Dostupné studie zcela jasně poukazují nejen na vztah počtu odpracovaných hodin a spokojenosti lékařů s výkonem profese, ale též na velmi kritický parametr profesních pochybení. Například Landrigan et al. (47) zjistil, že když lékaři slouží často nebo pravidelně 24hodinové služby, dramaticky narůstá výskyt vážných profesních pochybení. Makary a Daniel v této souvislosti publikovali v roce 2016 zjištění, že třetím nejčastějším důvodem úmrtí v USA je lékařské pochybení. To je kromě řady jiných faktorů spojené právě s problematikou délky služeb a celkového pracovního zatížení lékařů (48).

Další faktory

Mezi další faktory, u nichž je prokázaný vztah k možnému rozvoji symptomů některých duševních poruch, náleží například nedostatečná organizace pracovního prostředí (28), nerovnováha mezi pracovním úsilím a odměnou (49), nespravedlnost v přiřazování pracovních úkolů a odměn (50) nebo časté organizační změny a nejistota práce (51). Všechny tyto faktory jsou spojovány se statisticky významným rizikem rozvoje zvláště úzkostné a depresivní symptomatologie.

Individuální faktory

Určitým metodologickým problémem uvedených studií je, že se snaží dekomponovat velmi komplexní pracovní činnost do operacionalizovatelných kategorií, jež obvykle navíc představují nějaký konstrukt, který lze v realitě testovat jen s obtížemi. Navíc často nedostatečně nebo vůbec nezohledňují proměnné na straně zaměstnance. Tedy zvláště charakteristiky jeho osobnosti, dispozice k psychiatrickému onemocnění, zvýšenou vulnerabilitu, strategie zvládání stresu apod. Přitom je zcela nepochybné, že případné duševní obtíže jsou vždy důsledkem interakce konkrétní osobnosti s konkrétními pracovními podmínkami a požadavky.

Tyto nedostatky se snaží překonat některé komplexní multicentrické studie, mezi které patří například práce Cottiniho a Lucifory z roku 2013 „Duševní zdraví a pracovní podmínky v Evropě“ (52). Do studie byly zahrnuty poměrně komplexní výsledky z 15 evropských zemí (bohužel bez ČR). Autoři na základě rozsáhlého a opakovaného šetření došli k závěru, že pravděpodobnost, že náhodně vybraný pracovník v Evropské unii bude mít duševní obtíže spojené s prací, se nachází v pravděpodobnostním intervalu 25–40 % a pravděpodobnost, že již určitou duševní poruchu (bez ohledu na mechanismus jejího vzniku) má, činí přibližně 11 %. Tab. 1 uvádí přehled kombinací osobnostních a pracovních charakteristik a podmíněné pravděpodobnosti rozvoje duševních obtíží spojených s prací.

Pracovní stres a vyhoření

Syndrom vyhoření je v literatuře popisován jako prolongovaná odpověď na chronické emocionální a personální stresory spojené s pracovní činností, charakteristické dimenzemi vyčerpání, cynismu a neefektivity (53). Nejedná se o diagnostickou kategorii, a proto odborná literatura, která se zabývá prací a duševním onemocněním, tento pojem nepoužívá. Literatura, jež terminologii související se syndromem vyhoření používá, se méně snaží o kategorizaci zjištěných symptomů do diagnostických kategorií.

Je nepochybné, že symptomatologie uváděná v souvislosti se syndromem vyhoření se z části překrývá se symptomatologií neurotických, úzkostných a afektivních poruch. Nicméně na rozdíl od duševních poruch se syndrom vyhoření může vztahovat pouze k oblasti práce. Každopádně neřešená symptomatologie syndromu vyhoření je velmi často předstupněm rozvoje závažnějších forem úzkostných či afektivních poruch (54).

Výskyt syndromu vyhoření byl nejčastěji spojován s profesemi, které přicházejí do zvýšeného kontaktu s lidmi, i když moderní studie poukazují na skutečnost, že vyhořet může v podstatě kdokoliv (53). Přesto je nejvíce dostupných studií z oblasti zdravotnictví. Zde jsou publikovány velmi znepokojivé údaje o zvyšujícím se výskytu syndromu vyhoření mezi lékaři a zdravotníky obecně (55), což je velmi pravděpodobně způsobeno faktory, jako je tlak na výkon, vysoké časové zatížení, přebujelá administrativa, postupná ztráta kontaktu s pacientem, zvyšující se odpovědnost (např. pod tlakem žalob ze strany pacientů) a nedostatečné ohodnocení (56). Souběh těchto faktorů může vést k vyššímu výskytu profesních chyb, odchodu kvalifikovaných odborníků z této profesní oblasti, rozvoji duševních poruch nebo nadměrné konzumaci alkoholu, a to i u studentů medicíny (57). Z dostupných studií je patrné, že přestože syndrom vyhoření není diagnózou; v některých oblastech lidské činnosti začíná představovat velmi závažný jev, kterému je nutné věnovat zvýšenou pozornost.

Pracovní stres v české populaci

V Česku jsou informace ke vztahu pracovního stresu a symptomů duševních poruch velmi omezené, proto jsme v roce 2015 realizovali výzkumný projekt zaměřený na pracovní stres a jeho souvislosti s projevy deprese a vyhoření. Reprezentativní vzorek se skládal z pracujících osob ve věku 25–65 let. Z výzkumu vyplynulo, že největší zátěž pro dotázané probandy plyne z kontaktu s klienty/zákazníky/pacienty (63 %), dále pak i z platového ohodnocení (62 %) nebo nadměrného časového zatížení a nadměrných pracovních požadavků (55 %) (tab. 2).

Pro 49 % osob je práce zdrojem dlouhodobého stresu. U těchto osob také zjišťujeme statisticky velmi významně zvýšené hladiny depresivních symptomů. Z celého souboru je pak pouze necelých 15 % spíše nebo velmi nespokojeno s prací. U těchto osob opět zjišťujeme velmi zvýšené hladiny depresivních symptomů (obr. 3). To opět zcela odpovídá nálezům v odborné literatuře o vztahu subjektivního vnímání stresové zátěže a intenzity projevů deprese.

Významný vztah jsme ve sledovaném souboru zjistili i v oblasti šikany. Zkušenost s ní uvádí přibližně 20 % respondentů (nejčastěji ze strany nadřízeného), kteří oproti těm, co takovou zkušenost nemají, vykazují častější symptomy syndromu vyhoření i deprese.

Intenzita syndromu vyhoření nebo depresivita nemá přímý vztah k typu (druhu) vykonávané profese. Lehce zvýšené hodnoty syndromu vyhoření vykazují pracovníci v oblasti managementu, zatímco nižší v oblasti lesnictví a zemědělství. Statisticky významný vztah byl prokázán mezi výší příjmu a úrovní depresivních symptomů (nikoli však vyhoření). Tento nález ilustruje tab. 3.

Závěr

V současné době existuje poměrně konzistentní základna poznatků o tom, že určité charakteristiky práce jsou spojené se zvýšeným rizikem vzniku duševních poruch. Jedná se zvláště o nepřiměřené pracovní nároky a stres, vztah mezi úsilím a odměnou, sociální konflikty a šikanu, sociální (ne)podporu nebo (ne)spravedlnost na pracovišti. To jsou faktory, které z pohledu evidence-based medicine poskytují minimálně středně významné důkazy o vztahu práce a duševních poruch. Bohužel velkým problémem v této oblasti je nedostatek metaanalytických studií (28, 58). Dílčích studií a textů je samozřejmě velké množství, nicméně pro systematičtější zvažování pracovních faktorů v oblasti duševního zdraví je nutné realizovat větší množství systematických metaanalýz.

I přes tuto skutečnost vztahy mezi uvedenými faktory a rozvojem zvláště úzkostně-depresivní, případně neurotické symptomatologie jsou v prospektivních studiích prokazovány jako velmi silné a významné. Přestože tedy neexistuje jeden základní „toxický faktor“ v oblasti pracovního prostředí, který by zjednodušil chápání dané problematiky, je v oblasti duševního zdraví nutné věnovat práci a pracovním podmínkám zvýšenou pozornost. Moderní léčba například afektivních poruch by tak v oblasti nefarmakologických postupů neměla směřovat pouze k úpravě životního stylu, ale též věnovat pozornost pracovním podmínkám, spokojenosti s prací i otázce subjektivního vnímání stresu plynoucího z práce.

Je také nezbytné, aby programy prevence duševních poruch začaly směřovat do oblasti pracovního prostředí. Nejen z toho důvodu, že práce za určitých okolností může být spouštěčem duševních obtíží, ale především proto, že dospělý člověk v práci tráví většinu svého života. Většina dostupných preventivních programů obvykle cílí na jedince v jejich nepracovním životě, což má své výhody, ale též řadu omezení. Prevence cílená do oblasti pracovního prostředí může zasáhnout větší počet lidí a v důsledku sociální facilitace mít i vyšší úspěšnost (59).

Většině dospělých osob práce a zaměstnání přináší životní naplnění a uspokojení a jejich duševní zdraví a životní pohodu zlepšuje. I přesto určité charakteristiky práce, zvláště v dlouhodobém kontextu, mohou působit zcela opačně a přinášet nejen duševní nepohodu a špatné pocity, ale být též příčinou vážných zdravotních a psychických obtíží. Je velkou výzvou jak pro odborníky z oblasti duševního zdraví, tak i z ostatních medicínských oborů začít si tuto skutečnost uvědomovat a problematiku práce a pracovních podmínek ve své praxi začít zohledňovat.

Publikace byla podpořena projekty PRVOUK PSYCHOLOGIE 1. LF UK a PROGRES Q06/LF1.

Adresa pro korespondenci

doc. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D.

Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN v Praze

Ke Karlovu 11

120 00  Praha 2

e-mail: ptacek@neuro.cz