Laureáti Nobelovy ceny
Vyšlo v časopise:
Čas. Lék. čes. 2014; 153: 63-64
Kategorie:
Laureáti Nobelovy ceny
ANDREW VICTOR SCHALLY
(1926)
V roce 1977 získali Nobelovu cenu za fyziologii nebo medicínu tři Američané zkoumající peptidové hormony – lékař Roger Charles Louis Guillemin, chemik Andrew Victor Schally a fyzička Rosalyn Sussman Yalowová.
Absolvent Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě Kazimierz Piotr Schally sloužil za 1. světové války v Polských legiích, odkud byl v hodnosti poručíka po „přísahové krizi“ v červenci 1917 začleněn do rakousko-uherské armády. V roce 1918 ho tajná Polska organizacja wojskowa vyslala do I. polského sboru na Východě s úkolem zabránit kapitulaci před Němci a Rakušany, byl však zajat bolševiky, odsouzen k smrti a jen díky zákroku dánského vyslance v prosinci 1918 propuštěn. Odcestoval pak do Francie k polské armádě generála Hallera a v dubnu 1919 se s ní vrátil do vlasti, kde jako podplukovník a od roku 1923 jako plukovník velel 1. dělostřeleckému pluku. V roce 1924 se oženil s Marií Łąckou z Łąky, 30. listopadu 1926 se jim ve Vilně (dnes litevském Vilniusu) narodil syn Andrzej Wiktor a 3 roky po něm dcera Halina.
V letech 1927–1928 byl Kazimierz Schally zástupcem přednosty oddělení dělostřelectva na polském ministerstvu obrany, od roku 1929 velitelem dělostřelectva ve Varšavě, od roku 1934 velitelem divize pěchoty ve městě Baranowicze (dnes běloruské Baranavičy), od roku 1935 do září 1939 šéfem armádního kabinetu prezidenta republiky a od roku 1936 brigádním generálem. Andrzej zahájil školní docházku v rodném Vilně a pokračoval ve Varšavě, kam rodina otce následovala.
V září 1939 bylo Polsko přepadeno a přes statečný odpor přemoženo nacistickým Německem. Generál Schally odešel sloužit v zahraničním odboji postupně na vrchním velitelství v Paříži, pak v Londýně, od listopadu 1943 do března 1944 jako vojenský atašé v kanadské Ottawě, od května 1944 do srpna 1945 jako šéf vojenské mise při velitelství spojenců v Evropě a od ledna 1945 do roku 1947 u náčelníka hlavního štábu. Ostatní členové jeho rodiny unikli osudu milionů polských Židů odchodem do Rumunska, kde v polskožidovské komunitě přežili celou válku.
Po osvobození Evropy od nacismu v roce 1945 putovali Maria, Andrzej a Halina Schallyovi za otcem, který si pro zbytek svého života zvolil skotský Edinburk. Andrzej v roce 1946 dokončil svá středoškolská studia na Beaconhurst School v Bridge of Allan u nedalekého Stirlingu a začal studovat chemii na londýnské univerzitě, kde vedl mnohostranně bohatý život: hrál náruživě fotbal, v němž na místě spojky projevoval výrazný talent, a byl by se mohl stát posilou pro nejeden anglický i skotský klub, kdyby byl ochoten obětovat tréninku čas věnovaný raději každodennímu plavání a nadšenému pronikání do světa hudby Beethovenovy, Brahmsovy či Lisztovy. Všechny tyto zájmy však zastínila věda, když v roce 1950 začal pracovat v Národním ústavu pro lékařský výzkum v londýnském Mill Hillu, plném badatelských veličin zvučných jmen jako Elliott, Harington, Porter, Martin, Pitt-Rivers, Gross, Work, Fraenkel-Conrat či Cornforth, a za 2 a půl roku tam získal spoustu vědeckých znalostí i technických dovedností a vyloženou závislost na výzkumu.
V květnu 1952 odešel do Kanady. Na montréalské McGillově univerzitě poslouchal endokrinologické přednášky profesora D. L. Thomsona a v laboratoři experimentální terapie Allanova psychiatrického ústavu zkoumal ACTH a steroidy kůry nadledvin. Jeho zájem tehdy na celý život upoutal vztah mezi funkcí mozku a endokrinní činností. V roce 1955 prokázal ve tkáni hypotalamu a neurohypofýzy přítomnost faktoru uvolňujícího kortikotropin (CRF), čímž experimentálně potvrdil domněnku G. W. Harrise o existenci hypotalamických hormonů řídících funkci hypofýzy (Stimulation of the Release of Corticotropin from the Adenohypophysis by a Neurohypophysial Factor. Endocrinology 1955; 57: 439–444; se Saffranem a Benfeyem). Toho roku dovršil na McGillově univerzitě bakalářská studia biochemie a v květnu 1957 získal Ph.D.
Od září 1957 pokračoval ve výzkumu CRF na Lékařské koleji Baylorovy univerzity v texaském Houstonu, kam z Montréalu už před 4 roky přešel Roger Guillemin. Schally se k němu připojil v oboustranné naději, že vzájemná spolupráce rychleji odhalí povahu „uvolňujících faktorů“ či „uvolňujících hormonů“. Koncentraci faktoru uvolňujícího kortikotropin zkoumali metodou chromatografie na karboxymetylcelulóze (Proc Soc Exp Biol Med 1959; 100: 138–139; s Guilleminem), pro nesnáze s izolací však získávali příliš málo CRF k určení jeho struktury. Guillemin pak v roce 1960 přijal profesuru v Paříži.
Schally si v roce 1961 při jednoměsíčním pobytu v Biochemickém ústavu v Upsale osvojil práci se Sephadexem a sloupcovou chromatografií. V roce 1962 získal občanství USA, v prosinci téhož roku byl jmenován mimořádným profesorem neworleanské Tulaneovy univerzity a přednostou právě zřízené laboratoře pro výzkum hypotalamu při tamní nemocnici pro válečné vysloužilce. Od příchodu do New Orleansu soustavně zkoumal řízení sekrece tyrotropinu. V roce 1966 izoloval z vepřových hypotalamů hormon uvolňující sekreci tyrotropinu a určil, že sestává z aminokyselin glutaminu, histidinu a prolinu v ekvimolárním poměru (Isolation of Thyrotropin Releasing Factor (TRF) from Porcine Hypothalamus. Biochem Biophys Res Commun 1966; 25: 165–169; s Bowersem, Reddingem a Barrettem), potom se však soustředil na výzkum hormonu řídícího sekreci lutropinu (LHRH) a hormonu řídícího sekreci somatotropinu (GHRH). V roce 1966 byl na Tulaneské univerzitě jmenován řádným profesorem lékařství.
V té době se badatelská spolupráce s Guilleminem změnila v urputný souboj o prvenství v poznání hypotalamických hormonů. Získávání vzorků z hypotalamů ovcí poražených na jatkách byla klopotná práce. Látky, kterou bylo třeba extrahovat co nejdříve po smrti, je v každém ovčím hypotalamu nesmírně malé množství. Pokrok v této práci po dlouhých letech konečně přineslo až použití metody radioimunologické analýzy vynalezené fyzičkou Rosalyn Sussman Yalowovou a internistou Solomonem Aaronem Bersonem z Mountsinajské lékařské školy Newyorské univerzity: díky tomu v roce 1969 Guillemin z 5 milionů ovčích hypotalamů a nezávisle na něm i Schally z 5 milionů vepřových hypotalamů izolovali, sekvenovali a syntetizovali čistý tripeptid (pyroglutamyl-histidyl-prolinamid) působící uvolňování tyrotropního hormonu z hypofýzy. Schally tak izoloval faktor uvolňující tyrotropin – první poznaný hypotalamický hormon (Isolation and Properties of Porcine Thyrotropin-Releasing Hormone. J Biol Chem 1969; 244: 4077–4088; s Reddingem, Bowersem a Barrettem), sekvenoval jej (Structure of Porcine Thyrotropin Releasing Hormone. Biochemistry 1970; 9: 1103–1106; s Nairem, Barrettem a Bowersem) a syntetizoval (Discovery of Modification of the Synthetic Tripeptide-Sequence of the Thyrotropin Releasing Hormone Having Activity. Biochem Biophys Res Commun 1969; 37: 123–126; s Folkersem, Enzmannem et al.).
V roce 1971 Schally krátce před Guilleminem objevil faktor uvolňující luteinizační hormon (LRF, LHRH) jako druhý poznaný hypotalamický hormon (Structure of the Porcine LH- and FSH-Releasing Hormone. I. The Proposed Amino Acid Sequence. Biochem Biophys Res Commun 1971; 43: 1334–1339; s Matsuem, Babou a kol.) a syntetizoval jej (Synthesis of the Porcine LH- and FSH-Releasing Hormone by the Solid-Phase Method. Biochem Biophys Res Commun 1971; 45: 822–827; spoluautoři Matsuo, Arimura a Nair). Krátce nato a nezávisle na něm učinil týž objev i Guillemin.
Během pracovní návštěvy Brazílie v roce 1974 vstoupila do jeho života endokrinoložka Ana Maria de Medeiros-Comaru a stala se jeho ženou a spolupracovnicí. Rok nato Schally dostal Laskerovu cenu. Po objevu třetího hypotalamického hormonu somatostatinu Guilleminovým týmem Schally tento faktor tlumící uvolňování růstového hormonu purifikoval z vepřových hypotalamů (Isolation and Structure of Somatostatin from Porcine Hypothalami. Biochemistry 1976; 15: 509–514; s Dupontem, Arimurou et al.). Ve spolupráci s kolegy ve Velké Británii a Polsku prozkoumal fyziologické a klinické účinky somatostatinu a zjistil útlum produkce mnoha hormonů (somatotropinu, tyreotropinu, glukagonu, inzulinu, gastrinu, pepsinu) i žaludeční kyseliny a naopak podporu produkce sekretinu a cholecystokininu.
V roce 1977 dostal „za své objevy týkající se tvorby peptidových hormonů v mozku“ stejně jako Roger Guillemin čtvrtinu Nobelovy ceny za fyziologii nebo medicínu (zbývající polovina připadla newyorské fyzičce Rosalyn Sussman Yalowové za vynález radioimunologické analýzy, bez nějž by oba pánové své objevy stěží uskutečnili). Dne 8. prosince 1977 měl Schally ve Stockholmu nobelovskou přednášku (Aspects of Hypothalamic Regulation of the Pituitary Gland. Science 1978; 202: 18–28). Na slavnosti 10. prosince 1977 uvedl laureáty profesor Rolf Luft, přední světový diabetolog, přednosta první stolice endokrinologie v Evropě a předseda Nobelova výboru pro fyziologii nebo medicínu.
V letech 1972–1978 Schally vyvinul agonistická analoga faktoru uvolňujícího luteinizační hormon, v roce 1981 prokázal, že inhibují růst rakoviny prostaty u krys (Inhibition of Prostate Tumor Growth in Two Rat Models by Chronic Administration of D-Trp6 Analogue of Luteinizing Hormone-Releasing Hormone. Proc Natl Acad Sci USA 1981; 78: 6509–6512; s Reddingem). Rok nato v klinickém pokusu na pacientech s pokročilou rakovinou prostaty prokázal klinickou účinnost agonistů LHRH v paliativní léčbě androgendependentní rakoviny prostaty (Tumor Growth Inhibition in Patients with Prostatic Carcinoma Treated with Luteinizing Hormone-Releasing Hormone Agonists. Proc Natl Acad Sci U S A 1982; 79: 1658 – 1662; s Tolisem, Comaru-Schallyovou et al.).
V nesmírně plodné práci neustává ani v pokročilém věku: objevil léčebný účinek antagonisty LHRH Cetrorelixu, analoga somatostatinu a antagonisty bombesinu na růst adenokarcinomu ledviny (Inhibition of the Growth of Caki-I Human Renal Adenocarcinoma in vivo by Luteinizing Hormone-Releasing Hormone Antagonist Cetrorelix, Somatostatin Analog RC-160, and Bombesin Antagonist RC-3940-II. Cancer 1998; 82: 909–917; s Jungwirthem, Halmosem et al.). Objevil receptory pro faktor uvolňující růstový hormon v nádorech, vyvinul antagonisty faktoru uvolňujícího růstový hormon pro léčebné použití v onkologii, vyvinul agonisty faktoru uvolňujícího růstový hormon pro léčebné použití v kardiologii, diabetologii i traumatologii.
MUDr. Pavel Čech
Kabinet dějin lékařství 3. LF UK
Ruská 87, 100 00 Praha 10
e-mail: pavel.cech@lf3.cuni.cz.
Zdroje
1. Acker CJ. Andrew Victor Schally. In: Magill FN (ed.) The Nobel Prize Winners: Physiology or Medicine. Vol. 3. Pasadena, CA: Salem Press 1991; 1271–1279.
2. Carey CW, Jr. Schally, Andrew Victor. In: American Scientists. New York: Facts on File Library 2006; 152–153, 326–327.
3. Raju TN. The Nobel Chronicles. 1977: Roger Charles Louis Guillemin (b 1924); Andrew Victor Schally (b 1926); Rosalyn S Yalow (b 1921). Lancet 1999; 354(9188): 1481.
4. Schally AV. Biography of Andrew Victor Schally. In: Lindsten J. (ed.) Nobel Lectures in Physiology or Medicine 1971–1980. Singapore: World Scientific 1992; 399–404.
5. Schally AV. In the Pursuit of Hypothalamic Hormones. In: Meites J, Donovan BT, McCann SM (eds.) Pioneers in Neuroendocrinology II. New York: Plenum Press 1978; 345–366.
6. Schlessinger BS, Schlessinger JH. The Who’s Who of Nobel Prize Winners, 1901–1995. Onyx Press 1996; 372.
7. Sodomka L, Sodomková Magd., Sodomková Mark. Kronika Nobelových cen. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub 2004; 353–355.
8. Wade N. The Nobel Duel: Two Scientists’ Twenty-one-Year Race to Win the World’s Most Coveted Research Prize. Garden City, NY: Anchor Press/Doubleday 1981.
9. Wasson T. (ed.) Nobel Prize Winners. New York: The H. W. Wilson Company 1987; 928–930.
10. Ziółkowska-Boehm A. Analogi profesora Schally’ego. In: Korzenie są polskie. Warszawa: Polska Oficyna Wydawnicza „BGW“ 1992.
Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistkaČlánek vyšel v časopise
Časopis lékařů českých
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Distribuce a lokalizace speciálně upravených exosomů může zefektivnit léčbu svalových dystrofií
- O krok blíže k pochopení efektu placeba při léčbě bolesti
- Horní limit denní dávky vitaminu D: Jaké množství je ještě bezpečné?
Nejčtenější v tomto čísle
- HELSINSKÁ DEKLARACE WMA – ETICKÉ ZÁSADY PRO LÉKAŘSKÝ VÝZKUM S ÚČASTÍ LIDSKÝCH BYTOSTÍ
- Historické aspekty Smithovho-Lemliho-Opitzovho syndrómu
- Přecitlivělost na elektromagnetické pole: neexistující onemocnění?
- Súčasne dostupné kožné náhrady