1. Lékařská fakulta UK v běhu času

Hořejší J, Helekalová V.

1. Lékařská fakulta UK v běhu času

Praha: Galén 2011, 245 s., cena 616 Kč. ISBN 978-80-7262-570-3

Recenzovaná kniha je reprezentativní publikací 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jejím cílem je seznámit čtenáře s průřezem historie této nejstarší lékařské fakulty ve střední Evropě. Připomeňme, že její zrod klademe do roku 1348, kdy došlo k založení pražského vysokého učení Karlem IV. a výuka medicíny na pražské univerzitě byla krátce poté zahájena. Potud k počátkům systematické výuky lékařství u nás, k čemuž se rádi a hrdě hlásíme. V současné době tvoří 1. LF UK v Praze nejrozsáhlejší vědecko-pedagogický komplex v České republice, zaměstnává více než 130 profesorů a studuje na ní zhruba 5000 studentů. Každoročně fakultu absolvuje ve studijním programu všeobecné lékařství 200–300 studentů.

Publikace o historii a současnosti 1. LF UK v Praze vznikla za vedení jejího tehdejšího děkana a nyní rektora Univerzity Karlovy prof. MUDr. Tomáše Zimy, DrSc., MBA, který si ke spolupráci na textu přizval 19 spolupracovníků, většinou profesorů fakulty. Charakteristiky jednotlivých pracovišť připravili jejich přednostové.

Kniha je rozdělena do šesti celků a uzavřena třemi přílohami, které obsahují seznam děkanů lékařské fakulty od roku 1623 po současnost (včetně děkanů Lékařské fakulty Německé univerzity Karlo-Ferdinandovy v Praze v letech 1882–1918 a děkanů Lékařské fakulty Německé univerzity v Praze za roky 1918–1945), seznam udělených titulů Dr.h.c. UK na návrh 1. LF UK a zcela závěrem pak v přílohách nalezneme významná ocenění pracovníků a studentů 1. LF UK v letech 1990–2011.

Co konkrétně obsahují jednotlivé celky knihy?

Po Předmluvě následuje část 1. lékařská fakulta UK ve zkratce, jež je zasvěcenou historickou sondou do osudů fakulty od jejího vzniku po současnost. Ve více kapitolách je ve stručnosti probrána zejména doba pobělohorská, aktivování české lékařské fakulty do rozpadu rakouského soustátí, čas první republiky, následné období německé okupace (1939–1945) a poválečná perioda do roku 1989. Závěrečná kapitola prvé části tvoří samostatný celek a je věnována vývoji oboru zubní lékařství a stomatologie.

Druhá část, pojmenovaná Fakulta po listopadu 1989, je vlastně „historií současnosti“ a charakterizujme ji společně s jejími autory, že “…nelze se tedy divit, že je jí nemožné popsat se stejným odstupem jako historii starší. Zůstává proto do jisté míry „nedokončená“, mimo jiné i proto, že se den po dni obohacuje o další události a směřuje do budoucnosti“. Nalezneme zde stručný popis důležitých událostí v životě fakulty, včetně období předpřevratového a krátce popřevratového. Dočítáme se, že politické změny se příliš nezobrazily ve složení učitelského sboru, více se však projevily při uplatnění lustračního zákona na místech přednostů ústavů a klinik. Z důležitých událostí zmiňme obnovení činnosti Spolku mediků českých. Postupně probíhala reorganizace klinik a ústavů, měnila se i organizace studia (zavedení blokového studia klinických oborů, zdůraznění praktických dovedností ad.), fakulta se postupně stávala a stala fakultou „špičkovou, přátelskou a otevřenou.“ V současné době je mj. členem sdružení BIOCEV, budujícího velký výzkumný areál ve Vestci u Prahy jako společného vědecko-výzkumného pracoviště Univerzity Karlovy a šesti ústavů Akademie věd ČR.

Ve třetí části knihy je tematizována Výuka v minulosti a současnosti. S překvapením zjišťujeme, že již od období pobělohorského je zdůrazňována „výuka na podkladě bádání“. Tento i současný požadavek není tedy ničím novým a jeho zdůvodnění je podpořeno nejen logikou – z principu věci, nýbrž i historickou zkušeností. Založení všeobecné nemocnice (nynější stále ještě fakultní) v roce 1790 umožnilo rozvoj praktické výuky do nebývalé šíře. Třetí část knihy je věnována především výuce medicíny v současnosti. Dovíme se o pravidlech přijímacího řízení, organizaci studia, a to nejen v rámci všeobecného lékařství a studia zubního lékařství, jež jsou vyučovány také v anglickém jazyce, nýbrž i u nelékařských zdravotních studijních programů, zavedených ve školním roce 1992/1993 (zprvu ošetřovatelství, později i dalších). V současné době zde máme i dva nelékařské magisterské obory s názvy Intenzivní péče v anesteziologii a resuscitaci, druhým vyučovaným oborem je Adiktologie. Postgraduálních doktorských studijních programů je 21, z toho 20 lze studovat též v anglickém jazyce. K rozsáhlejším změnám v organizaci výuky došlo i díky Boloňské deklaraci (např. zavedení kreditního systému) a tyto nové poměry se brzy vžily. A co je neméně důležité – všechny studijní programy a obory splňují požadavky (a doporučení) Komise Evropského společenství a její Komise pro lékařskou výuku. Dodejme, že nejnověji (od roku 2012) pak 1. LF UK v Praze, spolu s ostatními lékařskými fakultami, organizuje atestační zkoušky.

Ve výuce je důsledně zohledňována univerzálnost lékařského oboru, zasahující do celé škály přírodních věd a zároveň je přerůstá směrem k oborům technickým, humanitním (např. lékařská etika) a společenským (např. lékařská psychologie). Důraz je stále více kladen na přímou zkušenost studenta s nemocným a na výuku jeho dovedností, přičemž kupříkladu výuka stomatologických dovedností začíná u studentů zubního lékařství již v prvém ročníku.

Čtvrtou část publikace autoři nazvali Fakulta jako významné centrum vědy a výzkumu. Věda a výzkum v oblasti biomedicíny a klinických oborů je nutnou a nezbytnou podmínkou práce fakulty a tvoří jedno z jejích základních poslání. Vědecká práce a postgraduální výuka na fakultě je soustředěna především v teoretických ústavech, ale probíhá i na klinikách (společných pracovištích s fakultními nemocnicemi), v mezioborových centrech a zahrnuje celou šíři medicíny. Zmiňme také to, že proces habilitačních a jmenovacích řízení je podmíněn vědeckou prací a stanovená kritéria byla nejpřísnější při srovnání s ostatními lékařskými fakultami v České republice i v rámci samotné Univerzity Karlovy. Významných objevů a patentů vzniklých na 1. LF UK v Praze, stejně jako její zapojení do mezinárodních vědeckých projektů, je takové množství a jsou v takové kvalitě, že by bylo nespravedlivé některé vzpomenout a jiné opomenout. Odkazuji proto čtenáře přímo na recenzovanou publikaci. Snad zbývá dodat, že existují dva odborné fakultní časopisy, a to experimentálně orientovaný a impaktovaný časopis Folia Biologica a multidisciplinární časopis Prague Medical Report (dříve Sborník lékařský), založený v roce 1885 a patřící mezi nejstarší lékařské časopisy.

Pátá část recenzované knihy nese název Fakulta se otevírá veřejnosti. Ve stručné podobě jsme na jejích stránkách seznámeni s aktivitami, jejichž smyslem je udržet a posílit dobré jméno fakulty v odborných kruzích i na veřejnosti. Jde o pěstování a rozvíjení oblasti, nazývanou vnějšími vztahy. Důležitou roli zde hraje Akademický klub 1. LF ve Faustově domě na Karlově náměstí. Vzpomeňme i koncerty z cyklu Fakulta v srdci Karlova, ples mediků (s historií sahající snad až do roku 1844), na fakultě působí již dříve zmíněný Spolek mediků českých, navazující na tradici z roku 1863 – a ve výčtu aktivit by bylo možné pokračovat.

Šestá a závěrečná část publikace se nazývá Pracoviště, ústavy a kliniky fakulty a tvoří nejrozsáhlejší celek. Obsahuje úplný seznam se stručnou charakteristikou všech vědecko-pedagogických pracovišť fakulty, účelových pracovišť a vědecko-pedagogických klinických pracovišť fakulty spojených s nemocnicemi (klinikami, ústavy). Zvláště je pojednáno o společných pracovištích 1. LF UK s Fakultní nemocnicí v Motole, Ústřední vojenskou nemocnicí Praha, Fakultní nemocnicí Na Bulovce a s Fakultní Thomayerovou nemocnicí. Je zřejmé, že možnosti praktické výuky jsou rozsáhlé a mimořádné. Nejstarší teoretická pracoviště – ústavy vznikly již v polovině 19. století (např. Fyziologický ústav), nejnovější pak v období po změně v roce 1989 (např. Ústav pro humanitní studia v lékařství). Tolik ve stručnosti o obsahu knihy.

Pozitivum recenzované práce vidím v její střízlivosti, systematičnosti a ve skutečnosti, že se autorům zdařilo vyhnout chlubivosti a přehánění, dnes tak častých v případě, že autoři referují o vlastní práci. V našem případě jsou ctěná fakta, fantazii se meze kladou.

Je cenné, že touto publikací se čtenářům dostává informací o vývoji důležité fakulty univerzity, která přispívala a přispívá ke vzdělanosti a kultuře ve střední Evropě. Naše sebevědomí a hrdost jsou oprávněné.

Při četbě knihy jsem si uvědomil, že i v časech méně příznivých – vzpomeňme kupříkladu nacistickou okupaci, jež pro českou vědu a školství byl časem likvidačním, nebo období nesvobody v letech 1948–1989 s centralizovaným státním a stranickým dohledem, se zde pěstovalo vědecké myšlení vysoké úrovně. Kontakty se zahraničím byly značně omezené, přesto zde vznikaly vlastní a vynikající odborné učební texty a monografie. Za mnohé jmenujme znamenité odborníky – anatoma Ladislava Borovanského (1897–1971), internistu Josefa Charváta (1897–1984), fyziologa Viléma Laufbergera (1890–1986) a z oboru zubního lékařství pak Františka Kostečku (1893–1951). To dobré a opravdu kvalitní se nakonec přes nepřízeň doby projeví a prosadí. Nabízí se myšlenka o pokračující a stále živé tradici, která se na 1. LF UK v Praze odvíjí od všestranného vědce Jana Evangelisty Purkyně (1787–1869), autora buněčné teorie, majícího zásluhy na založení našeho Časopisu lékařů českých v roce 1862 i Spolku českých lékařů v roce 1863.

Osobně mne zaujaly v recenzované publikaci části týkající se vztahů mezi českou a německou lékařskou fakultou, jež nebývaly hladké a nejlepší, ovšem velmi dobrá úroveň německé lékařské fakulty byla všeobecně známá a uznávaná. Jako počínající pamětník si dovolím vzpomenout mého setkání se staršími německými a rakouskými lékaři na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kteří ještě studovali medicínu v Praze a se srdečností v hlase a dojetím vzpomínali na toto období svého života. Chválili zejména odbornou úroveň teoretických a preklinických předmětů na Lékařské fakultě Německé univerzity v Praze (1918–1945), jež prý sloužila jako odrazový můstek pro další studium ve Vídni, kde studovali i čeští medici. Jistě by nebylo bez zajímavosti zpracovat pohledem historika (minulé století) i studia našich významných českých lékařů na univerzitách v německé jazykové oblasti.

Recenzovanou reprezentativní publikaci 1. lékařské fakulty UK v Praze lze zcela jistě doporučit všem absolventům a sympatizantům této fakulty. Rádi si ji přečtou i ostatní lékaři a zájemci o historii medicíny u nás a ti, kdo se chtějí informovat o současném stavu fakulty. I v případě lékařských věd je dobré vědět, kde jsme, odkud přicházíme a kam jdeme.

prof. PhDr. Jan Vymětal

Ústav pro humanitní studia v lékařství 1. LF UK

Karlovo nám. 40, 128 00 Praha 2