CD klasifikace z hlediska experimentální a klinické medicíny - editorial
Autoři:
M. Klabusay
Působiště autorů:
Interní hematoonkologická klinika Lékařské fakulty MU a FN Brno, pracoviště Bohunice, přednosta prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc.
Vyšlo v časopise:
Vnitř Lék 2008; 54(4): 328-329
Kategorie:
Editorial
Koubek K. Lidské leukocytární antigeny z hlediska CD klasifikace. Vnitř Lék 2008; 54(4): 402-409.
Není tomu ještě ani čtvrt století, kdy César Milstein a Georges Köhler obdrželi svoji Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu, a monoklonální protilátky více či méně významně zasáhly do většiny oborů současné medicíny. Tak, jak narůstal počet připravených monoklonálních protilátek, narůstal i počet identifikovaných antigenů, avšak ne vždy bylo možno rozlišit, zda dvě různé protilátky nereagují s jedním a stejným antigenem. Počínající chaos začal být problémem, a proto skupina imunologů začala klasifikovat nejprve povrchové leukocytární antigeny na základě multilaboratorní statistické analýzy, jejíž výsledky byly zveřejněny na první pracovní konferenci (First International Workshop on HLDA) v Paříži v roce 1982. Ačkoliv zde bylo klasifikováno „pouhých“ 15 antigenů, CD nomenklatura se stala záhy celosvětově uznávanou. Konference byly dále organizovány ve 2- až 4letých intervalech a množství nově klasifikovaných antigenů narůstalo až na 93 nových CD antigenů zařazených na 8. konferenci v Adelaide v roce 2004. Postupně byly do nomenklatury zařazeny i některé intracelulární antigeny, a to i antigeny vyskytující se na jiných buňkách než leukocytech (proto byl původní název HLDA nahrazen názvem HCDM - human cell differentiation molecules). Nutno však poznamenat, že řada antigenů si i do budoucna ponechá své dosavadní „dobré“ jméno a s jejich zařazením do CD klasifikace se nepočítá.
Z hlediska diagnostiky CD nomenklatura nejprve ovlivnila imunologii a posléze i patologii, hematologii a molekulární biologii. Nejvíce s CD klasifikací pracují flowcytometrické laboratoře, jejichž počet v České republice stále narůstá, ať již jde o laboratoře zaměřené na imunologickou nebo hematologickou diagnostiku. Monoklonální protilátky jsou dnes komerčně dostupné v širokém spektru, zpravidla přímo konjugované s různými fluorochromy, což usnadňuje jejich diagnostické využití s moderními cytometry umožňujícími simultánní analýzu 4-8 antigenů na jedné buňce. V hematoonkologii se rozsáhlé panely protilátek staly pilířem, bez něhož nelze určit diagnózu a typ leukemie nebo lymfomu.
Terapeutické využití monoklonálních protilátek bylo zprvu limitováno řadou problémů (např. vznikem HAMA - human anti-mouse antibodies proti původním nemodifikovaným myším protilátkám). Teprve vývojem chimérických a humanizovaných protilátek a volbou správných cílových antigenů se monoklonální protilátky začaly významně uplatňovat v terapii. Z těch, které jsou zaměřeny proti klasifikovaným CD antigenům, lze jen namátkou jmenovat: kardiologie využívá protilátku anti-CD41 abciximab, transplantační medicína protilátky anti-CD25 daklizumab a basiliximab, dermatologie anti-CD11a efalizumab, neurologie anti-CD49d natalizumab, onkologie protilátky anti-CD20 rituximab a anti-CD52 alemtuzumab v léčbě lymfomů a leukemií. Jsou k dispozici protilátky konjugované s toxiny (anti-CD33 gemtuzumab ozogamicin) nebo s radionuklidy (90Y-anti-CD20 ibritumomab tiuxetan). Řada dalších monoklonálních protilátek, ať již proti antigenům v CD klasifikaci či mimo ni, prochází fázemi klinického testování.
Závěry 8. workshopu HCDM byly výsledkem rozsáhlé mezinárodní spolupráce stovek laboratoří. Heddy Zola, organizátor a prezident konference, publikoval závěry CD klasifikace v mezinárodních odborných časopisech [1,2] i formou monografie. Avšak do úspěchu workshopu se velmi významně zapsala Česká republika, a to zejména díky práci Václava Hořejšího a jeho spolupracovníků [3]. CD nomenklatura nyní končící číslem 350 je tedy současnou anatomií cytomiky, dále se vyvíjející, avšak poněkud připomínající čitateli telefonní seznam. Nemyslím si, že je nutné se jej učit nazpaměť. Nicméně ať již pracujeme v kterémkoliv oboru interní medicíny, budeme v něm muset občas zalistovat. A necháme se překvapit, na kterém CD čísle se zastaví po příští konferenci HCDM.
doc. MUDr. Martin Klabusay, Ph.D.
www.fnbrno.cz
e-mail: m.klabusay@sky.cz
Doručeno do redakce: 25. 2. 2008
Zdroje
1. Zola H, Swart B, Nicholson I et al. CD molecules 2005: human cell differentiation molecules. Blood 2005; 106: 3123-3126.
2. Zola H, Swart B. The human leukocyte differentiation antigens (HLDA) workshops: the evolving role of antibodies in research, diagnosis and therapy. Cell Res 2005; 15: 691-694.
3. Horvath O, Drbel K, Angelisova P et al. Non-lineage antigens: Section report. Cell Immunol 2005; 236: 42-47.
4. www.hcdm.org
Štítky
Diabetologie Endokrinologie Interní lékařstvíČlánek vyšel v časopise
Vnitřní lékařství
2008 Číslo 4
- Testování hladin NT-proBNP v časné diagnostice srdečního selhání – guidelines ESC
- Není statin jako statin aneb praktický přehled rozdílů jednotlivých molekul
- Pregabalin je účinné léčivo s příznivým bezpečnostním profilem pro pacienty s neuropatickou bolestí
- Moje zkušenosti s Magnosolvem podávaným pacientům jako profylaxe migrény a u pacientů s diagnostikovanou spazmofilní tetanií i při normomagnezémii - MUDr. Dana Pecharová, neurolog
- Syndrom Noonanové: etiologie, diagnostika a terapie
Nejčtenější v tomto čísle
- Perikardiocentéza po kardiologické operaci – naše zkušenosti
- EKG zmeny pri akútnej intoxikácii alkoholom
- Lymeská karditida – vzácná příčina dilatační kardiomyopatie a poruch srdečního rytmu: kazuistika
- Lidské leukocytární antigeny z hlediska CD klasifikace