Pavel Maruna. Proteiny akutní fáze. Fyziologie, diagnostika, klinika

Praha: Maxdorf 2004. 282 stran. ISBN 80−85912−05−8.

Kniha se zabývá, jak již naznačuje název, různými aspekty souvisejícími se strukturou, funkcí a mechanizmy mající vliv na tvorbu reaktantů, jež obvykle označujeme jako proteiny akutní fáze (PAF), ale i dalších působků, jejichž hladina se zvyšuje během zánětlivého procesu – cytokinů, adhezivních molekul, prokacitoninu, leukocytárních enzymů a dalších.

Úvodní kapitoly se obecně zabývají systémovou odpovědí při zánětlivém procesu a zejména úlohou jednotlivých cytokinů v indukci tvorby proteinů akutní fáze v jaterních buňkách. Jsou nastíněny koncepce syndromů systémové zánětlivé odpovědi (SIRS) i kompenzační protizánětlivé odpovědi (CARS) a řízení těchto důležitých patofyziologických mechanizmů.

Poměrně rozsáhlá část knihy je věnována popisu jednotlivých PAF. Jsou probrány genetické aspekty, mechanizmy řízení tvorby, biologická funkce i základní patogenetické aspekty nejdůležitějších PAF. Kromě klasicky vyšetřovaných a všeobecně známých reaktantů je věnována pozornost řadě poměrně neznámých proteinů, které zatím čekají na bližší klinicko-diagnostické zhodnocení. Podrobněji jsou probrány pouze tzv. pozitivní reaktanty akutní fáze. Ze složek komplementového systému se autor věnuje pouze manózu vážícímu lektinu (který se ale ze složek komplementového systému chová jako PAF zřejmě nejméně výrazně).

Poměrně rozsáhlá část knihy je věnována vlivu jednotlivých cytokinů na tvorbu PAF, kromě klasický induktorů – IL1, IL6 a TNFα je probrána řada dalších cytokinů a dalších mediátorů, které do tvorby PAF zasahují jak ve smyslu indukce, tak suprese tvorby. Pro mne byly překvapivé údaje o řadě hormonů, které svým působením zasahují do tvorby PAF, i když hlavně v této kapitole je sneseno poměrně velké množství izolovaných faktů, jimž často chybí syntéza, podle níž by se mohl orientovat čtenář hledající rychlou jasnou informaci.

Poslední kapitoly knihy se zabývají významem proteinů a glykoproteinů řazených do skupiny PAF jak v patogenezi onemocnění, tak v diagnostice. Čtivosti této části ubírá příliš velký důraz na poměrně podrobnou prezentaci vlastních výzkumných výsledků.

Knize je možno velmi málo vytknout, snad jen jako imunolog jsem si všiml, že v kapitole o IL10 byly zřejmě zaměněny Th2-lymfocyty s Th1-subsetem.

Monografie docenta Maruny není typickou knihou určenou k přečtení od počátku do konce, je spíše vynikající příručkou ve chvíli, kdy hledáme co nejvíce údajů o některém probíraném aspektu PAF. Podané údaje jsou podány komplexně a jsou dostatečně vyčerpávající, což ale vede k poměrně veliké redundantnosti informací v knize obsažených.

prof. MUDr. Jiří Litzman, CSc.

Ústav klinické imunologie a alergologie

LF MU a FN u sv. Anny, Brno

e-mail: jiri.litzman@fnusa.cz

Doručeno do redakce: 27. 12. 2004