Obsah

1. Úvod 60

• 1.1 Cíle 60
• 1.1.1 Využití guidelines dalšími odborníky v oboru zdravotní péče 60
• 1.2 Předchozí publikace 60
• 1.3 Členové panelu 60
• 1.4 Literatura 60

2. Metody 61

• 2.1 Otázky „PICO“ 61
• 2.2 Metody vyhledávání 61
• 2.3 Terminologie 62
• 2.4 Literatura 62 

3. Diagnostické vyšetření 62

• 3.1 Anamnéza a fyzikální vyšetření 62
• 3.2 Dotazníky pro pacienty 62
• 3.2.1 Otázky 62
• 3.2.2 Důkazy 63
• 3.3 Mikční diáře 63
• 3.3.1 Otázky 64
• 3.3.2 Důkazy 64
• 3.4 Rozbor moči a infekce močových cest 65
• 3.4.1 Otázky 65
• 3.4.2 Důkazy 65
• 3.5 Postmikční reziduální objem 65
• 3.5.1 Otázka 65
• 3.5.2 Důkazy 65
• 3.6 Urodynamika 66
• 3.6.1 Otázka 66
• 3.6.2 Důkazy 66
• 3.6.2.1 Variabilita 66
• 3.6.2.2 Přesnost diagnostických testů 66
• 3.6.2.3 Má urodynamické vyšetření vliv na výsledek konzervativní léčby? 67
• 3.6.2.4. Má urodynamické vyšetření vliv na výsledek operační léčby SUI? 67
• 3.6.2.5 Umožňuje výsledek urodynamického vyšetření předvídat výskyt komplikací při operaci? 67
• 3.6.2.6 Má urodynamické vyšetření vliv na vznik hyperaktivity detruzoru po operaci? 67
• 3.6.2.7 Má urodynamické vyšetření vliv na výsledek léčby UI u mužů po prostatektomii? 67
• 3.7 Test vážení vložek (nebo pad test) 67
• 3.7.1 Otázky 67
• 3.7.2 Důkazy 67
• 3.8 Zobrazovací vyšetření 68
• 3.8.1 Otázky 68
• 3.8.2 Důkazy 68
• 3.9 Literatura 68

4. Léčba onemocnění 70

• 4.1 Konzervativní léčba 70
• 4.1.1 Jednoduché klinické intervence 70
• 4.1.1.1 Související onemocnění/narušení kognitivních funkcí 70
• 4.1.1.1.1 Otázka 71
• 4.1.1.1.2 Důkazy 71
• 4.1.1.2 Úprava medikace 71
• 4.1.1.2.1 Otázka 71
• 4.1.1.2.2 Důkazy 71
• 4.1.1.3 Zácpa 71
• 4.1.1.3.1 Otázka 71
• 4.1.1.3.2 Důkazy 71
• 4.1.1.4 Ochranné pomůcky 71
• 4.1.1.4.1 Otázka 72
• 4.1.1.4.2 Důkazy 72
• 4.1.1.4.3 Otázka 72
• 4.1.1.4.4 Důkazy 72
• 4.1.1.4.5 Otázka 72
• 4.1.1.4.6 Důkazy 72
• 4.1.1.4.7 Otázka 72
• 4.1.1.4.8 Důkazy 73
• 4.1.2 Úprava životního stylu 73
• 4.1.2.1 Redukce příjmu kofeinu 73
• 4.1.2.1.1 Otázka 73
• 4.1.2.1.2 Důkazy 73
• 4.1.2.2 Fyzická aktivita 73
• 4.1.2.2.1 Otázka 73
• 4.1.2.2.2 Důkazy 73
• 4.1.2.3 Příjem tekutin 73
• 4.1.2.3.1 Otázka 74
• 4.1.2.3.2 Důkazy 74
• 4.1.2.4 Obezita a úbytek váhy 74
• 4.1.2.4.1 Otázka 74
• 4.1.2.4.2 Důkazy 74
• 4.1.2.5 Kouření 74
• 4.1.2.5.1 Otázka 74
• 4.1.2.5.2 Důkazy 74
• 4.1.2.6 Doporučení pro úpravu životního stylu 74
• 4.1.3 Behaviorální a fyzikální terapie 74
• 4.1.3.1 Trénink močového měchýře 75
• 4.1.3.1.1 Otázky 754.1.3.1.2 Důkazy 75
• 4.1.3.2 Posilování svaloviny pánevního dna (PFMT) 75
• 4.1.3.2.1 Otázka 76
• 4.1.3.2.2 Důkazy 76
• 4.1.3.2.3 Účinnost PFMT při léčbě SUI, UUI a MUI u žen 76 
• 4.1.3.2.4 PFMT u starších pacientů 764.1.3.2.5 PFMT a radikální prostatektomie 76
• 4.1.3.3 Močení na výzvu 76
• 4.1.3.3.1 Elektrická stimulace 76
• 4.1.3.3.2 Otázka 77
• 4.1.3.3.3 Důkazy 77
• 4.1.3.4 Stimulace posteriorního tibiálního nervu 77
• 4.1.3.4.1 Otázka 77
• 4.1.3.4.2 Důkazy 77
• 4.1.3.5 Doporučení pro behaviorální a fyzikální terapii 77
• 4.1.4 Konzervativní léčba u pacientů s MUI 77
• 4.1.4.1 Otázka 77
• 4.1.4.2 Důkazy 77
• 4.1.4.3 Doporučení pro konzervativní léčbu u pacientů s MUI 78
• 4.1.5 Literatura 78

1. Úvod

Močová inkontinence (urinary incontinence – UI) představuje velmi časté onemocnění vyskytující se u pacientů ve všech koutech světa. Inkontinence vystavuje pacienta značnému dyskomfortu a pocitům studu a pacienta i společnost zatěžuje signifikantními náklady. Odhady prevalence se liší na základě užívané definice inkontinence a studované populaci. Přesto však bylo dosaženo všeobecného konsenzu v otázce, jak závažný problém inkontinence představuje s ohledem na utrpení pacienta i ekonomické aspekty.

1.1 Cíle

Tato guidelines vytvořené pracovní skupinou Evropské urologické asociace (European Association of Urology – EAU) sestavili urologové primárně pro urology, ačkoli mohou posloužit i dalším odborníkům. Autoři se pokusili sestavit spíše praktické, na důkazech založené pokyny zaměřené na konkrétní problémy, jimž čelí kliničtí lékaři při léčbě pacientů s UI, než vyčerpávající přehledový článek. Podobný přehled již publikovala Mezinárodní konzultace o inkontinenci (International Consultation on Incontinence) [1], EAU guidelines se tedy již nezaměřují na popis příčin onemocnění, poznatků základního vědeckého výzkumu, epidemiologii ani psychologii UI. Tento dokument se zaměřuje výhradně na vyšetřovací postupy a léčbu vycházející z klinické praxe. Tato guidelines rovněž neobsahují doporučení pro pacienty, u kterých je UI vyvolána neuro­logickou chorobou, ani pro dětské pacienty – tato problematika je předmětem samostatných EAU Guidelines [2,3].

Členové panelu EAU si byli vědomi skutečnosti, že zatímco pro některá témata bude k dispozici velké množství důkazů, pro jiná budou důkazy minimální, což je z velké části zapříčiněno štědrým sponzorováním klinických studií farmaceutickými společnostmi, na jejichž základě jsou léčiva schvalována v Evropě i USA. Vzhledem k méně striktním regulačním podmínkám pro zavádění nových zařízení a operačních technik je k dispozici mnohem méně kvalitních studií testujících tyto přístupy. Ačkoli v důsledku nedostatku kvalitních důkazů mohou být hodnocení jednotlivých intervencí zatížena předpojatou chybou, členové panelu (dále autoři) však zastávají názor, že kliničtí lékaři přesto vyžadují nějaká vodítka pro klinickou praxi. Za tímto účelem autoři shromáždili všechny dostupné důkazy a vytvořili doporučení na základě názorů odborníků. Nejednoznačnost závěrů je vyjádřena nižším stupněm doporučení.

Starší pacienti – členové panelu se rozhodli začlenit do každé kapitoly soubor samostatných doplňujících doporučení pro starší pacienty. Starší pacienti trpící UI si zasluhují speciální péči hned z několika důvodů. Vzhledem k fyziologickým změnám, které doprovázejí přirozený průběh stárnutí, se prevalence všech typů UI zvyšuje spolu s narůstajícím věkem. UI se často vyskytuje společně s dalšími komorbidními stavy, zhoršenou pohyblivostí a narušenými kognitivními funkcemi a pacienti mohou vyžadovat speciální opatření jako např. asistenci při vylučování.

U této populace pacientů je nutné očekávání spojená s vyšetřením i léčbou přizpůsobit individuálním okolnostem, potřebám a preferencím pacienta. Dále je třeba počítat s možností narušené schopnosti vyjádřit svůj souhlas s navrhovaným léčebným postupem. Při léčbě starších pacientů v celkově špatném zdravotním stavu s UI se doporučuje konzultace s dalšími odborníky (např. geriatry).

 1.1.1 Využití guidelines dalšími odborníky v oboru zdravotní péče

Členové panelu jsou si vědomi skutečnosti, že první lékař, se kterým pacient řeší své obtíže, podobně jako poskytovatel speciální péče (jakou je např. fyzioterapie) nemusí být vždy urolog. Pro některé odborníky v oboru zdravotní péče tedy nemusí být některá témata (např. techniky posilování svaloviny pánevního dna – PFMT) v tomto dokumentu vysvětlena dostatečně podrobně.

1.2 Předchozí publikace

Verze guidelines z roku 2012 byla kompletně přepracována podle nové metodologie a na základě výsledků vyhledávání nových informací v období až do července 2011 a informací pro publikace ICUD a NICE (2006). Publikaci z roku 2013 autoři aktualizovali vyhledáváním nových dat až do září roku 2012 a zařadili přílohu týkající se píštěle jiné než porodnické etiologie podle dokumentu ICUD 2013, příslušné důkazy však zatím nebyly hodnoceny na základě metodologie EAU (viz příloha A k dispozici online na www.uroweb.org). Verze z roku 2014 obsahovala navíc doplňující informace týkající se výsledků, které uvádí sám pacient (PROMS), uretrálního divertiklu, stresového testu na redukci prolapsu, užívání anticholinergik a mirabegronu. Stávající vydání z roku 2015 obsahuje navíc aktualizace v kapitole „Vyšetřování a diagnostika“ a nové informace s ohledem na léčbu mirabegronem v kapitole „Farmakoterapie“ (tab. 1a). K dispozici je rovněž rychlá referenční příručka obsahující hlavní závěry guidelines pro UI a dvě odborné publikace v časopise Evropské urologické společnosti „European Urology“ [4,5]. Všechny texty jsou k dispozici na webových stránkách EAU, odkud je možné je rovněž stáhnout pro osobní užití – http://www.uroweb.org/guidelines/online-guidelines/.

Před uveřejněním byl text guidelines nezávisle recenzován.

1.3 Členové panelu

Panel Evropské urologické společnosti pro léčbu UI je tvořen multidisciplinární skupinou odborníků sestávající z urologů, gynekologa a fyzioterapeuta.

1.4 Literatura

1. Abrams P, Cardozo L, Wein A. 5th International Consultation on Incontinence 2012. Paris February 2012. [online]. Available from: http://www.icud.info/consultations.html.
2. Stöhrer M, Blok B, Castro-Diaz D et al. EAU guidelines on neurogenic lower urinary tract dysfunction. Eur Urol 2009; 56(1): 81–88. doi: 10.1016/j.eururo.2009.04.028.
3. Tekgül S, Riedmiller H, Dogan HS et al. EAU Guidelines on Paediatric Urology. In: EAU Guidelines, edition presented at the 28th EAU Annual Congress, Milan 2013. [online]. Available from: http://www.uroweb.org/guidelines/online-guidelines.
4. Lucas MG, Bosch RJ, Burkhard FC et al. EAU guidelines on surgical treatment of urinary incontinence. Eur Urol 2012; 62(6): 1118–1129. doi: 10.1016/j.eururo.2012.09.023.
5. Lucas MG, Bosch RJ, Burkhard FC et al. EAU guidelines on assessment and nonsurgical management of urinary incontinence. Eur Urol 2012; 62(6): 1130–1142. doi: 10.1016/j.eururo.2012.08.047.

2. Metody

Informace uváděné v této publikaci jsou klasifikovány podle úrovně důkazu (level of evidence – LE) a jednotlivým pokynům jsou udělovány stupně doporučení (grade of recommendation – GR). Všechny standardní informace týkající se LE a GR v letošní kompilaci (2015) byly pro účely stručnosti extrahovány z příslušných kapitol. Kapitola Metodologie (viz úvodní kapitola) popisuje kritéria pro hodnocení LE a GR, která se užívají v celém textu guidelines. Klasifikační systém byl modifikován podle verze Oxfordského centra pro medicínu založenou na důkazech.

Stávající verze byla aktualizována a upravena podle šablony EAU pro neonko­logické guidelines s cílem sjednotit formát všech guidelines.

Současná guidelines nabízejí:

• Přehledný postup (algoritmus) pro řešení běžných klinických obtíží.
• Východisko pro plánování léčby a dalšího postupu.
• Stručný, ale směrodatný souhrn současných důkazů doplněný o odkazy na originální publikace.
• Jasné pokyny, co dělat, nebo naopak nedělat ve většině klinických scénářů. Tyto informace by měly být užitečné zejména v těch oblastech, ve kterých je k dispozici minimum kvalitních důkazů nebo žádné. 

2.1 Otázky „PICO“

Koncepce „PICO“ zahrnuje sérii klinických otázek, které představují východisko pro text guidelines [1,2]. Každá z otázek zahrnuje čtyři aspekty:

• populace (population – P),
• intervence (intervention – I),
• srovnání (comparison – C),
• výsledek (outcome – O).

Formulace každé z otázek PICO je významná, neboť je východiskem pro další průzkum literatury. Pro každé vyhledávání autoři uvedli případné změny ve formulaci. Čtyři klasické domény urologické praxe jsou v těchto guidelines rozděleny do samostatných kapitol – vyšetřo­vání a diagnostika, konzervativní léčba, farmakoterapie a operační léčba. V rámci tohoto třetího vydání nových EAU Guidelines pro léčbu UI se autoři zaměřili zejména na léčbu tzv. „standardního pacienta“. V některých případech autoři používají označení „pacienti s komplikovanou inkontinencí“, které zahrnuje pacienty se související morbiditou, anamnézou operace v pánvi, operační léčby UI, radioterapie a ženy se souvisejícím genitourinárním prolapsem. Současná verze se nezabývá prevencí UI ani léčbou píštěle (tato problematika je k dispozici online na stránkách společnosti). Tyto dvě oblasti budou podrobně zpracovány pomocí standardní metodologie EUA v nadcházejících publikacích.

2.2 Metody vyhledávání

V posledních několika letech byla publikována celá řada významných přehledových článků, systematických přehledů a pokynů. Členové panelu schválili vyhledávání užitá ve výše uvedených publikacích jako validní zdroj informací. S ohledem na každou otázku PICO byl tedy průzkum zahájen stejným datem, jako je hraniční termín pro vyhledávání v rámci nejnovějšího systematického přehledu PICO tematiky. Díky tomuto pragmatickému přístupu (ačkoli představuje kompromis a je otevřen kritice) bylo možné provádět průzkum literatury pro takto rozsáhlou problematiku pomocí dostupných zdrojů. V každé sekci je uvedeno nejzazší datum pro příslušné vyhledávání důkazů. Pro každou otázku PICO tedy byl proveden průzkum literatury (zahrnující pouze články v anglickém jazyce v databázích Medline a Embase), na jehož základě byl sestaven počáteční seznam abstrakt. Tato abstrakta byla následně hodnocena dvěma členy panelu, kteří vybírali studie relevantní pro danou otázku PICO a získali texty v plném znění (tab. 1a).

Každé PICO téma pak bylo přiřazeno jednomu autorovi, který procházel všechny studie a vybíral důkazy, které budou zařazeny do standardizovaných tabulek. Od roku 2012 autoři užívají webovou aplikaci, do které stahují originální studie a hodnotí je podle standardizovaného formátu, který vychází z databáze SIGN (Scottish intercollegiate guidelines network). Webová aplikace je postupně doplňována o hodnocení jednotlivých důkazů, které lze zobrazit v podobě tabulek včetně přehledu kvality dat i přehledu výsledků.

Autoři následně diskutovali stávající důkazy pro všechny PICO z předchozích systematických přehledů i nové důkazy s cílem dosáhnout konsenzu. Pro větší standardizaci celého procesu autoři užívali modifikované šablony (pro extrakci dat a hodnocení) převzaté od SIGN.

Dokument obsahuje hodnocení kvality důkazů pro každou PICO oblast, která jsou prezentována ve formě přehledu úrovní důkazů ve formátu EAU (viz úvodní kapitola).

Na základě souhrnu důkazů potom autoři vytvořili sérii doporučení, která jsou opět klasifikována na základě standardů EAU. Jednotlivé stupně doporučení pomáhají klinickým lékařům jasně rozpoznat, co dělat a naopak nedělat v klinické praxi (a nejen pouze prezentovat, co „by mohli v daném případě dělat“).

Autoři se snažili vyhnout příliš rozsáhlým popisným pasážím. Namísto toho dokument obsahuje přehledné algoritmy zobrazující postup při úvodní i speciální léčbě pacientů i pacientek s nonneurogenní UI. Ke každému kroku algoritmu lze názorně dohledat příslušný důkaz a doporučení.

Je třeba zdůraznit, že klinická guidelines představují v době vzniku tohoto dokumentu zdroj nejlepších možných důkazů. Obsah stávajících guidelines však vyžaduje průběžnou aktualizaci. Dodržování doporučení uvedených v guidelines nemusí nezbytně znamenat nejlepší výsledek pro pacienta. Při volbě léčby u konkrétních pacientů nemohou guidelines nikdy zcela nahradit klinické zkušenosti, jejich přínosem je zaměření na klíčové klinické otázky při rozhodovacím procesu a poskytnutí kvalitních důkazů pro volbu léčby. Klinická rozhodnutí však musí zohledňovat rovněž pa­­cientovy hodnoty, preference a individuální okolnosti.

2.3 Terminologie

Souhrny důkazů poskytují stručný přehled v současné době dostupných důkazů pro konkrétní klinické otázky. Všechny důkazy jsou klasifikovány na základě úrovní důkazů podle EAU metodologie. Jednotlivá doporučení jsou záměrně formulována jako pokyny k provádění nebo neprovádění konkrétního postupu. V celém dokumentu autoři konzistentně užívají následující terminologii:

• Zvážit provedení určitého postupu. Tato formulace se objevuje v případě, že neexistuje dostatek důkazů, které by prokázaly, zda daný postup přináší pacientovi benefit nebo riziko. Podle názoru autorů však volba daného postupu může být za určitých okolností opodstatněná. Volba postupu je tedy volitelná.
• Nabídnout pacientovi provedení určitého postupu. Tato formulace se objevuje v případě, že existuje dostatek důkazů, které prokazují, že daný postup je efektivní nebo se jedná podle názoru autorů o nejlepší možný postup. Volba postupu je tedy doporučeníhodná.
• Provést určitý postup. Jinými slovy tedy konat. Tato formulace se objevuje v případě, že existují kvalitní důkazy, které prokazují, že daný postup je nejlepší volbou v dané klinické situaci. Volba postupu je tedy povinná.
• Neprovádět určitý postup (tj. vyhnout se mu). Tato formulace se objevuje v případě, že existují důkazy vysoké úrovně, které prokazují, že daný postup je neefektivní nebo pro pacienta škodlivý. Postup je tedy kontraindikován.

2.4 Literatura

1. Higgins J et al. Cochrane Handbook for Systematic Reviews of Interventions 5.1.0 (updated March 2011). [online]. Available from: http://www.cochrane.org/handbook.
2. Richardson WS, Wilson MC, Nishikawa J et al. The well-built clinical question: a key to evidence-based decisions. ACP J Club 1995; 123(3): A12–A13.

3. Diagnostické vyšetření

3.1 Anamnéza a fyzikální vyšetření

Odebrání pečlivé klinické anamnézy má zásadní roli v rámci celého klinického procesu. Navzdory absenci formálních důkazů platí všeobecná shoda, že odebrání anamnézy by mělo představovat první krok při vyšetřování jakéhokoli pacienta s UI. Anamnéza by měla zahrnovat informace o typu, vzniku a závažnosti UI a souvisejících mikčních a dalších symptomech. Na základě anamnézy by měla být UI zařazena do jedné z následujících kategorií – stresová UI (stress urinary incontinence – SUI), urgentní UI (urgency urinary incontinence – UUI) nebo smíšená UI (mixed urinary incontinence – MUI). Dále by měli být identifikováni jedinci vyžadující okamžité odeslání ke specialistovi. Tato populace pacientů zahrnuje jedince se související bolestivostí, hematurií, s anamnézou recidivující infekce močových cest (UTI), operací v pánvi (zejména operace prostaty) nebo radioterapií, trvalým únikem moči nasvědčujícím přítomnosti píštěle nebo podezřením na neurologické onemocnění. U žen může být pro zjištění příčiny a identifikaci faktorů důležitých pro volbu léčby užitečná gynekologická a porodnická anamnéza. Dále se doporučuje pacienta dotazovat na další zdravotní problémy a stávající medikaci, neboť tyto faktory se mohou rovněž podílet na symptomech UI.

Existují pouze omezené důkazy, že by klinické vyšetřování přispívalo ke zlepšení péče, podle všeobecného konsenzu se však opět toto vyšetření doporučuje jako nedílná součást postupu u pacientů s UI a mělo by zahrnovat vyšetření břicha pro detekci distendovaného močového měchýře nebo jiné abdominální rezis­tence, vyšetření perinea a digitální rektální vyšetření (prostaty) anebo vaginy. Vyšetření perinea u žen zahrnuje hodnocení stavu hladiny estrogenů a pečlivé vyšetření jakéhokoli prolapsu pánevních orgánů (POP). Test kašlem (cough test) může odhalit přítomnost SUI (pokud je močový měchýř dostatečně naplněn). Pohmatovým vyšetřením lze vyšetřit kontrakce svaloviny pánevního dna a případnou mobilitu močové trubice.

3.2 Dotazníky pro pacienty

Tato doména zahrnuje nejrůznější symp­tom skóre, dotazníky pro hodnocení symp­tomů, bodovací škály, indexy, PROMs a nástroje pro hodnocení kvality života související se zdravotním stavem (HRQoL). Pomocí HRQoL instrumentů lze hodnotit kvalitu života celkově nebo kvalitu života související přímo s onemocněním. Dotazníky by měly být validovány pro konkrétní cílový jazyk, kterým pacient hovoří. Nástroje pro hodnocení výsledných parametrů musí reflektovat jejich případnou změnu. Metodologie pro tvorbu dotazníku byla předmětem pátého ročníku Mezinárodní konzultace o inkontinenci (5^th International Consultation on Incontinence) v roce 2012 [1].

3.2.1 Otázky

• Lze pomocí dotazníků nebo PROMs odlišit u pacientů s UI stresovou, urgentní a smíšenou UI a má tato klasifikace vliv na kvalitu života (quality of life – QoL) po léčbě?
• Má užívání symptom skóre nebo QoL instrumentů u dospělých pacientů s UI vliv na zlepšení výsledku léčby?
• Vede hodnocení obav a očekávání u dospělých pacientů s UI ke zlepšení výsledných parametrů (mikční symptomy nebo QoL) ve srovnání s užíváním instrumentů, které nezohledňují pohled pacienta?

3.2.2 Důkazy

Ačkoli řada studií zkoumá validitu a spolehlivost dotazníků pro hodnocení mik­čních symptomů a PROMs, pouze minimum z nich zahrnuje dospělé pacienty s UI, což limituje možnost využití závěrů těchto studií u populace pacientů s UI. Některé dotazníky (QUID, 3IQ) mají potenciál pro rozlišení jednotlivých typů UI u žen [2,3]. U mužů skóre ICIQ-UI-SF neumožňuje rozlišit jednotlivé typy UI [4]. Některé instrumenty umožňují prokázat případnou změnu v čase, a lze je tedy užívat k hodnocení výsledných parametrů, ačkoli údaje o senzitivitě dotazníků jsou značně nekonzistentní [5–7].

Žádné důkazy nenasvědčují tomu, že by užívání QoL ani dotazníku specifického pro onemocnění mohlo mít dopad na výsledek léčby.

Tab. 1b) uvádí souhrn přehledu ICUD z roku 2012 s nejnovějšími aktualizacemi. Dotazníky jsou hodnoceny podle následujících kritérií: validita, spolehlivost a průkaz změny.

V současné době nesplňuje žádný z dotazníků všechny nezbytné požadavky pro vyšetřování pacientů s UI. Klinický lékař musí posoudit využití jednoho nebo více instrumentů pro vyšetřování a monitorování výsledku léčby [8].

Dotazníky jsou k dispozici na následujících webových stránkách: www.iciq.net, www.proqolid.org, www.mapi-institute.com, www.pfizerpatientreportedoutcomes.com, www.ncbi.nlm.nih.gov.

 

3.3 Mikční diáře

Měření frekvence a závažnosti symptomů dolních močových cest (lower urinary tract symptoms – LUTS) představuje důležitou součást vyšetřovacího postupu u pacientů s dysfunkcí dolních cest močových, včetně UI. Mikční diář je semiobjektivní metoda pro kvantifikaci symptomů, jako je například frekvence příhod inkontinence. Tento nástroj umožňuje kvantifikovat i další urodynamické parametry, jako je vymočený objem a celkový objem moči za 24 hod nebo celkový noční objem moči. Mikční diář bývá rovněž označován jako tabulka pro zápis času močení, frekvenčně-objemová tabulka nebo močový diář.

Nesrovnalosti mezi záznamy v mik­čním diáři a pacientovým hodnocením symptomů pomocí bodovací škály (např. frekvence nebo UI) mohou být užitečné v rámci vyšetřovacího postupu. Měřením objemu vymočené moči lze podpořit některé druhy diagnóz (např. hyperaktivní močový měchýř (overactive bladder syndrome – OAB) nebo polyurie). Pomocí mikčního diáře lze rovněž monitorovat účinnost léčby, tento instrument se hojně využívá v klinických studiích. U pacientů se závažnou UI mikční diář pravděpodobně neumožní přesný záznam 24hod výdeje moči, objem vyloučené moči tedy může být menší než celková kapacita močového měchýře.

3.3.1 Otázky

Jakou spolehlivost, diagnostickou přesnost a prediktivní hodnotu nabízí mikční diář u dospělých pacientů s UI ve srovnání s anamnézou nebo symptom skóre? 

3.3.2 Důkazy

Dvě publikace z nedávné doby nasvědčují tomu, že bylo dosaženo konsenzu s ohledem na terminologii užívanou pro označování různých typů mikčního diáře [9,10]:

• Do tabulky pro zápis času močení se zaznamenávají pouze časy močení po dobu minimálně 24 hod.
• Do frekvenčně-objemové tabulky se zaznamenávají objemy a časy močení po dobu minimálně 24 hod.
• Mikční diář obsahuje informace o příhodách inkontinence, užívání vložek, příjmu tekutin, stupni závažnosti urgence a UI. 

Několik studií srovnává preference pacientů s ohledem na užívání elektronických a papírových mikčních diářů při hodnocení mikční dysfunkce a přesnost těchto instrumentů [11–15]. Několik studií srovnává kratší (tři nebo pět dnů) i delší zápis (sedm dnů) [16–21].

Dvě ze studií prokázaly reprodukovatelnost výsledků mikčního diáře u mužů i žen [16,21]. Další studie ukazují proměnlivost údajů v mikčním diáři během 24 hod a srovnávají objem vymočené moči zaznamenaný v mikčním diáři s výsledky zaznamenanými během uroflowmetrie [22,23]. Jiné studie zkoumají korelaci mezi údaji z mikčních diářů a výsledky standardního vyšetření symptomů [24–27].

3.4 Rozbor moči a infekce močových cest

Rozbor moči testovacím proužkem může ukázat na přítomnost infekce močových cest (urinary tract infection – UTI), protein­urii, hematurii nebo glykosurii. Tyto poruchy budou vyžadovat další vyšetření. Pro diagnostiku a léčbu infekce močových cest doporučujeme konzultovat guidelines pro urologické infekce [28].

3.4.1 Otázky

• S jakou přesností umožňuje rozbor moči detekovat infekci močových cest u dospělých pacientů s UI?
• Vede léčba infekce močových cest nebo asymptomatické bakteriurie u dospělých pacientů s UI ke zlepšení inkontinence ve srovnání s žádnou léčbou?

3.4.2 Důkazy

Negativní výsledek rozboru moči na přítomnost nitritů a leukocytové esterázy umožňuje u pacientů s UI s vysokou specificitou vyloučit přítomnost infekce močových cest [29] a navzdory své nižší senzitivitě se doporučuje tento test (spolu s kultivací moči v případě potřeby) zařadit do hodnocení všech pacientů s UI. UI se může rozvinout během symptomatické UTI [30] a již dříve se vyskytující UI může zhoršovat UTI [31]. U pacientů hospitalizovaných v domě s pečovatelskou službou zůstal výskyt a závažnost UI beze změny i po eradikaci asymptomatické bakteriurie [32].

3.5 Postmikční reziduální objem

Postmikční reziduální objem (post-voiding residual – PVR) označuje množství moči, které zůstane v močovém měchýři po vymočení. PVR nasvědčuje neefektivní mikci, na níž se může podílet celá řada faktorů. Tento parametr má zásadní význam, neboť může zhoršovat symptomy a vzácně může souviset s infekcí močových cest, dilatací horních cest močových a renální insuficiencí. Ke vzniku PVR přispívají obstrukce výtoku z močového měchýře i hypoaktivita detruzoru. Objem postmikčního rezidua lze měřit pomocí katetru nebo ultrazvukem. Přesná prevalence PVR není známa, částečně z důvodu absence standardní definice „abnormálního PVR objemu“.

3.5.1 Otázka

Jaký význam má měření objemu PVR u dospělých pacientů s UI?

3.5.2 Důkazy

Většina studií, které se zabývají zkoumáním PVR, nezahrnuje pacienty s UI. Ačkoli některé ze studií zahrnují ženy s UI a muže i ženy s LUTS, studované populace zahrnují rovněž dětské pacienty a dospělé s ne­uro­genní UI. Obecně platí, že údaje týkající se PVR je nutné aplikovat na populaci dospělých pacientů s nonneurogenní UI velmi obezřetně. Na základě výsledků studií, které zkoumají nejlepší metody měření objemu PVR [33–38], dospěli autoři ke konsenzu, že měření pomocí ultrazvuku dosahuje lepších výsledů než katetrizace.

U 95 % žen (během menopauzy a po ní a bez závažných LUTS nebo prolapsu pánevních orgánů) činil objem PVR < 100 ml [39]. U 10 % žen s UUI byl naměřen PVR > > 100 ml [40]. Další výzkumy odhalily, že velký objem PVR souvisí s POP, mikčními symptomy a absencí SUI [39,41–43].

U žen se SUI činil průměrný objem PVR 39 ml při měření pomocí katetru a 63 ml při měření pomocí ultrazvuku, u 16 % pacientek byl naměřen PVR > 100 ml [40].

3.6 Urodynamika

Urodynamické vyšetření se běžně užívá jako doplňující test. Urodynamika umožní potvrdit diagnózu, predikovat výsledek léčby nebo usnadnit komunikaci s pacientem. Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům je urodynamické vyšetření často indikováno před invazivní léčbou UI. Tato guidelines se zaměřují na invazivní vyšetření (jako je multikanálové cystometrické vyšetření), ambulantní monitorování a videourodynamiku, nejrůznější testování funkce močové trubice (měření profilu uretrálního tlaku, odhad „Valsalva leak point pressure“ nebo retrográdní měření uretrální rezistence).

3.6.1 Otázka

Jakou diagnostickou přesnost a prediktivní hodnotu nabízí uroflowmetrie, tj. měření maximální rychlosti průtoku moči (Q_max), a urodynamické vyšetření u dospělých pacientů s UI?

3.6.2 Důkazy

3.6.2.1 Variabilita

Výsledky urodynamického vyšetření se mohou (podobně jako je tomu v případě fyziologických testů) značně lišit. V průběhu let byla provedena celá řada malých studií testujících multikanálové cystometrické vyšetření na nejrůznějších populacích pacientů. Zatímco u zdravých žen prokázaly studie při opakování vyšetření nekonzistentní výsledky [44], u pacientek trpících inkontinencí může být reprodukovatelnost výsledků přijatelná [45]. Měření tlaku v místě uzávěru močové trubice (measurement of urethal closure pressure – MUCP) pouze nevýznamně koreluje se stupněm závažnosti inkontinence [46] a s ohledem na reprodukovatelnost výsledků existují protichůdné důkazy [47,48]. Jednotlivé metody záznamu MUCP nelze vzájemně smysluplně srovnávat [49].

Abdominální tlak či „Valsalva leak point pressure“ mohou potenciálně korelovat se stupněm závažnosti inkontinence [50], testy však nebyly dosud standardizovány a nemáme k dispozici žádné důkazy o reprodukovatelnosti výsledků.

Rovněž nebyly nalezeny žádné studie, které by prokazovaly spolehlivost ambulantního monitorování pacientů.

3.6.2.2 Přesnost diagnostických testů

Diagnostická přesnost urodynamického vyšetření se hodnotí na základě korelace výsledku s klinickou diagnózou a stupněm závažnosti inkontinence. Klinická diagnóza však často nekoreluje s nálezy urodynamického vyšetření [51,52], které může prokázat urodynamické abnormality u jinak zdravých jedinců.

Diagnostická přesnost měření profilu uretrálního tlaku [46] a „uretrální retro rezistence“ je všeobecně velmi nízká [53]. Přesnější diagnostický výsledek může přinášet uretrální reflektometrie, klinická role tohoto vyšetření je však diskutabilní [54].

Ambulantní urodynamické vyšetření umožňuje častější detekci neočekávaných fyziologických nálezů než běžná cystometrie, klinický význam tohoto nálezu je však nejasný [55,56].

3.6.2.3 Má urodynamické vyšetření vliv na výsledek konzervativní léčby?

V nedávné době provedený přehled sedmi randomizovaných kontrolovaných studií (randomized controlled trial – RCT) z databáze Cochrane ukázal, že indikace urodynamických testů zvyšuje pravděpodobnost preskripce medikace a vyhnutí se operační léčbě. Není však k dispozici žádný důkaz o tom, že by tento vliv na volbu léčby měl dopad na její klinický výsledek [57]. Subanalýza RCT studie srovnávající fesoterodin a placebo [58] a další studie testující dávkování botulotoxinu [59] neprokázaly, že by urodynamická diagnóza DO umožňovala predikovat odpověď na léčbu.

3.6.2.4. Má urodynamické vyšetření vliv na výsledek operační léčby SUI?

Post hoc analýza RCT studií zabývajících se operační léčbou prokázala vyšší riziko selhání operační léčby SUI u žen s větším únikem moči a žen s urodynamicky prokázanou SUI [60].

Kvalitní RCT (n = 630) studie srovnává samotné vyšetření a kombinaci standardního vyšetření s urodynamikou u žen s klinicky prokázanou SUI před zamýšlenou operační léčbou. Ačkoli urodynamické vyšetření vedlo ke změně klinické diagnózy u 56 % žen [61], po 12 měsících po operaci nebyl zaznamenán žádný rozdíl v závažnosti UI ani žádného sekundárního výsledku [62]. Další podobná studie zahrnující pouze 59 žen [63] byla ukončena, protože neprokázala žádný rozdíl ve výsledku. Design studie byl následně upraven, a pouze pacientky s rozporuplnými urodynamickými výsledky (n = 109) byly randomizovány k okamžité operační léčbě nebo individuální léčbě na základě výsledků urodynamického vyšetření. Indikace okamžité operace (bez ohledu na výsledek urodynamického vyšetření) nevedla v této studii k horším výsledkům [64].

V pozorovacích studiích nebyla prokázána žádná konzistentní korelace mezi výsledkem testu uretrální funkce a následným úspěchem/selháním operace SUI.

3.6.2.5 Umožňuje výsledek urodynamického vyšetření předvídat výskyt komplikací při operaci?

Neexistuje žádná RCT studie, která by umožnila zodpovědět tuto otázku.

Předoperační výskyt DO bývá často dáván do spojitosti se vznikem UUI po operaci. Post hoc analýza RCT studie, která srovnává implantaci autologního fasciálního slingu s kolposuspenzí podle Burche, prokázala horší výsledky u žen, které trpěly již před výkonem močovou urgencí [65]. Předoperační urodynamické vyšetření neumožnilo tento výsledek předvídat [66].

Ačkoli bylo prokázáno, že nízká rychlost průtoku moči před operací souvisí se vznikem mikční dysfunkce po výkonu [67,68], post hoc analýza dvou kvalitních studií testujících operační léčbu prokázala, že žádný předoperační urodynamický parametr neumožňuje predikovat vznik mikční dysfunkce po výkonu [69,70].

3.6.2.6 Má urodynamické vyšetření vliv na vznik hyperaktivity detruzoru po operaci?

Nejsou k dispozici žádné studie, které by hodnotily souvislost mezi výsledky urodynamického vyšetření a výsledkem operační léčby DO (detrusor overactivity). Většina studií uvádějících výsledky operační léčby DO zahrnuje pouze pacienty s urodynamicky prokázanou DO nebo inkontinencí na podkladě DO.

3.6.2.7 Má urodynamické vyšetření vliv na výsledek léčby UI u mužů po prostatektomii?

Žádná RCT studie nehodnotí klinickou roli urodynamického vyšetření u mužů, u nichž došlo ke vzniku UI po prostatek­tomii. Ačkoli urodynamické vyšetření umožňuje rozlišit jednotlivé příčiny inkontinence, možnost predikovat na základě jeho výsledků úspěch operační léčby inkontinence u této populace pacientů je nejistá [71,72].

3.7 Test vážení vložek (nebo pad test)

Pro hodnocení přítomnosti a závažnosti UI a odpovědi na léčbu lze změřit únik moči pomocí inkontinenční vložky, kterou pa­cient nosí po určitý časový interval nebo během fyzické aktivity. 

3.7.1 Otázky

• Jakou spolehlivost, diagnostickou přesnost a prediktivní hodnotu nabízí pad test u dospělých pacientů s UI?
• Poskytuje určitý typ pad testu u dospělých pacientů s UI lepší výsledky než ostatní?

3.7.2 Důkazy

Klinický význam testu s vážením vložek u pacientů s UI hodnotí dva systematické přehledy [74,75]. Hodinový pad test s užitím standardního protokolu pro pohybovou aktivitu a diagnostickým prahem 1,4 g vykazuje dobrou specificitu, ale nižší senzitivitu pro detekci symptomů SUI a MUI. Čtyřiadvacetihodinový pad test s diagnostickým prahem 4,4 g vykazuje reprodukovatelnější výsledky, ovšem je obtížné ho standardizovat na základě rozdílnosti v intenzitě aktivity [76]. Pad test s užitím speciálního zkráceného protokolu má svou diagnostickou hodnotu, negativní test by měl být opakován nebo by měla být zvýšena zátěž [77]. Význam pad testu při kvantifikaci závažnosti UI a predikci výsledku léčby je nejasný [64,78], ačkoli test prováděný bezprostředně po operaci může pomoci předvídat kontinenci u mužů po prostatektomii [79]. Pad test reflektuje změnu po úspěšné léčbě [80]. Neexistují žádné důkazy o tom, že by konkrétní typ pad testu vykazoval lepší výsledky než jiné testy.

3.8 Zobrazovací vyšetření

Zobrazovací vyšetření nám umožňuje lépe porozumět anatomickým a funkčním abnormalitám, které mohou způsobovat UI. V klinickém výzkumu se zobrazovací metody užívají pro objasnění souvislosti mezi onemocněním centrálního nervového systému (CNS) nebo dolními cestami močovými (LUT) a UI a rovněž vztahu mezi nálezem zobrazovacího vyšetření LUT a pánevního dna a výsledkem léčby. Ultrazvukové vyšetření (UZ) a zobrazovací vyšetření magnetickou rezonancí (MR) nahradily RTG. UZ je preferováno před MR vzhledem k tomu, že umožňuje trojrozměrné a čtyřrozměrné (dynamické) zobrazení při nižší ceně a lepší dostupnosti. Studie zabývající se zobrazovacím vyšetřením LUT u pacientů s UI často zahrnují hodnocení výsledků operace, což znesnadňuje provádění klinických studií.

3.8.1 Otázky

U dospělých pacientů s UI:

• Jak spolehlivý a přesný výsledek poskytují zobrazovací techniky v rámci diagnostiky UI?
• Mají výsledky zobrazovacích vyšetření vliv na volbu léčby UI?
• Mohou výsledky zobrazovacích vyšetření pomoci při predikci výsledku léčby UI?
• Mohou výsledky zobrazovacích vyšetření pomoci při hodnocení výsledku léčby UI?

3.8.2 Důkazy

Řada studií, které hodnotí mobilitu hrdla močového měchýře pomocí UZ a MR, dospěla k závěru, že UI nelze identifikovat na základě určitého vzorce uretrovezikálních pohybů [81]. Zvýšená uretrální mobilita po porodu navíc pravděpodobně nesouvisí s de novo SUI [82].

Bylo dosaženo všeobecného konsenzu, že MR umožňuje adekvátní vyšetření pánevního dna včetně POP, defekační funkce a integrity podpory pánevního dna [83]. Při interpretaci výsledků MR však existují velké odchylky mezi jednotlivými vyšetřujícími [84] a k dispozici je pouze minimum důkazů, které by potvrzovaly klinický význam této metody v rámci léčby UI.

Některé studie zkoumají roli zobrazovacího vyšetření při hodnocení mechanizmu zavádění miduretrálního slingu při léčbě SUI. Výsledky jedné ze studií nasvědčují tomu, že implantace miduretrálního slingu snižuje mobilitu střední části močové trubice, ale nikoli hrdla močového měchýře [85]. Dále bylo prokázáno, že poloha miduretrálního slingu vzhledem ke kosti stydké souvisí s možností vyléčení UI [86].

Několik studií se zaměřilo na vztah mezi objemem močového svěrače a funkcí u žen [87] a mezi objemem močového svěrače a výsledkem operační léčby u žen i mužů [88,89]. U pacientů po radikální prostatektomii bylo prokázáno, že delší membranózní část močové trubice (před operací a po operaci) souvisí s vyšší mírou zachování kontinence [90]. Žádná zobrazovací modalita však dosud neumožňuje předvídat výsledek léčby UI. Zobrazovací vyšetření pánve může pomoci odhalit odpojení svalu levator ani a velikost hiatu, ačkoli neexistuje mnoho důkazů, které by prokazovaly klinický dopad tohoto vyšetření na léčbu UI.

Tloušťka stěny detruzoru – syndrom OAB bývá dáván do spojitosti s hyperaktivitou detruzoru. Předpokládá se, že časté kontrakce detruzoru mohou vést k zesílení stěny detruzoru/močového měchýře (DWT/BWT). Neexistují však žádné důkazy, které by prokazovaly, že zobrazovací vyšetření tloušťky stěny detruzoru/močového měchýře zlepšuje ve skutečné praxi léčbu OAB. S ohledem na souvislost mezi OAB a zesílením stěny detruzoru/močového měchýře nebylo dosaženo žádného konsenzu [91–95].

3.9 Literatura

1. Kelleher R, Staskin D, Cherian P et al. Committee 5B. Patient reported outcome assessment. In: Abrams P, Cardozo L, Khoury S et al (eds). 5th International Consultation on Incontinence, Paris February 2012. [online]. Available from: http://www.icud.info/consultations.html.
2. Farrell SA, Bent A, Amir-Khalkhali B et al. Women’s ability to assess their urinary incontinence type using the QUID as an educational tool. Int Urogynecol J 2013; 24(5): 759–762. doi: 10.1007/s00192-012-1925-6.
3. Hess R, Huang AJ, Richter HE et al. Long-term efficacy and safety of questionnaire-based initia­tion of urgency urinary incontinence treatment. Am J Obstet Gynecol 2013; 209(3): 244.e1–244.e9. doi: 10.1016/j.ajog.2013.05.008.
4. Reis RB, Cologna AJ, Machado RD et al. Lack of association between the ICIQ-SF questionnaire and the urodynamic diagnosis in men with post radical prostatectomy incontinence. Acta Cir Bras 2013; 28 (Suppl 1): 37–42.
5. Chan SS, Cheung RY, Lai BP et al. Responsiveness of the Pelvic Floor Distress Inventory and Pelvic Floor Impact Questionnaire in women undergoing treat­ment for pelvic floor disorders. Int Urogynecol J 2013; 24(2): 213–221. doi: 10.1007/s00192-012-1827-7.
6. Kim J. Is there a relationship between incontinence impact questionnaire 7 score after surgery for stress urinary incontinence and patient-perceived satisfaction and improvement? Neurourol Urodyn 2013; 32(2): 108–109.
7. Tran MG. Prospective assessment of patient reported outcome measurements ( PROMs ) in male stress incontinence (MSI) surgery. BJU Int 2013; 111 (Suppl 3): 59–60.
8. Shy M, Fletcher SG. Objective evaluation of overactive bladder: which surveys should I use? Curr Bladder Dysfunct Rep 2013; 8(1): 45–50.
9. Abrams P, Cardozo L, Fall M et al. The standardisation of terminology of lower urinary tract function: report from the Standardisation Sub-committee of the International Continence Society. Neurourol Urodyn 2002; 21(2): 167–178.
10. Haylen BT, Freeman RM, Swift SE et al. An International Urogynecological Association (IUGA)/International Continence Society (ICS) joint terminology and classification of the complications related directly to the insertion of prostheses (meshes, implants, tapes) and grafts in female pelvic floor surgery. Neurourol Urodyn 2011; 30(1): 2–12. doi: 10.1002/nau.21036.
11. Guan ZC, Wei BL, Meng ZW. Development of remote wireless mobile voiding diary and a report of its objective voiding in 20 young people. Beijing Da Xue Xue Bao 2010; 42(4): 476–479.
12. Quinn P, Goka Y, Richardson H. Assessment of an electronic daily diary in patients with overactive bladder. BJU Int 2003; 91(7): 647–652.
13. Rabin JM, McNett J, Badlani GH. Computerized voiding diary. Neurourol Urodyn 1993; 12(6): 541–553.
14. Rabin JM, McNett J, Badlani GH. A computerized voiding diary. J Reprod Med 1996; 41(11): 801–806.
15. Rabin JM, McNett J, Badlani GH. “Compu-Void II”: the computerized voiding diary. J Med Syst 1996; 20(1): 19–34.
16. Brown JS, McNaughton KS, Wyman JF et al. Measurement characteristics of a voiding diary for use by men and women with overactive bladder. Urology 2003; 61(4): 802–809.
17. Gordon D, Groutz A. Evaluation of female lower urinary tract symptoms: overview and update. Curr Opin Obstet Gynecol 2001; 13(5): 521–527.
18. Homma Y, Ando T, Yoshida M et al. Voiding and incontinence frequencies: variability of diary data and required diary length. Neurourol Urodyn 2002; 21(3): 204–209.
19. Ku JH, Jeong IG, Lim DJ et al. Voiding diary for the evaluation of urinary incontinence and lower urinary tract symptoms: prospective assessment of pa­tient compliance and burden. Neurourol Urodyn 2004; 23(4): 331–335.
20. Locher JL, Goode PS, Roth DL et al. Reliability assessment of the bladder diary for urinary incontinence in older women. J Gerontol A Biol Sci Med Sci 2001; 56(1): M32–M35.
21. Nygaard I, Holcomb R. Reproducibility of the seven-day voiding diary in women with stress urinary incontinence. Int Urogynecol J Pelvic Floor Dysfunct 2000; 11(1): 15–17.
22. Ertberg P, Moller LA, Lose G. A comparison of three methods to evaluate maximum bladder capacity: cystometry, uroflowmetry and a 24-h voiding diary in women with urinary incontinence. Acta Obstet Gynecol Scand 2003; 82(4): 374–377.
23. Fitzgerald MP, Brubaker L. Variability of 24-hour voiding diary variables among asymptomatic women. J Urol 2003; 169(1): 207–209.
24. Fayyad AM, Hill SR, Jones G. Urine production and bladder diary measurements in women with type 2 diabetes mellitus and their relation to lower urinary tract symptoms and voiding dysfunction. Neurourol Urodyn 2010; 29(3): 354–358. doi: 10.1002/nau.20778.
25. Homma Y, Kakizaki H, Yamaguchi O et al. Assessment of overactive bladder symptoms: comparison of 3-day bladder diary and the overactive bladder symptoms score. Urology 2011; 77(1): ­60–64. doi: 10.1016/j.urology.2010.06.044.
26. Stav K, Dwyer PL, Rosamilia A. Women overestimate daytime urinary frequency: the importance of the bladder diary. J Urol 2009; 181(5): 2176–2180. doi: 10.1016/j.juro.2009.01.042.
27. van Brummen HJ, Heintz AP, van der Vaart CH. The association between overactive bladder symp­toms and objective parameters from bladder diary and filling cystometry. Neurourol Urodyn 2004; 23(1): 38–42.
28. Grabe M, Bartoletti R, Bjerklund-Johansen TE et al. EAU Guidelines on Urological Infections. In: EAU Guidelines, edition presented at the 28th EAU Annual Congress, Milan 2013. [online]. Available from: http://www.uroweb.org/guidelines/online-guidelines.
29. Buchsbaum GM, Albushies DT, Guzick DS. Utility of urine reagent strip in screening women with incontinence for urinary tract infection. Int Urogynecol J Pelvic Floor Dysfunct 2004; 15(6): 391–393.
30. Arinzon Z, Shabat S, Peisakh A et al. Clinical presentation of urinary tract infection (UTI) differs with aging in women. Archives of Gerontology and Geriatrics 2012; 55(1): 145–147. doi: 10.1016/j.archger.2011.07.012.
31. Moore EE. Urinary incontinence and urinary tract infection: temporal relationships in postmenopausal women. Obstet Gynecol 2008; 111(1): 317–323. doi: 10.1097/AOG.0b013e318160d64a.
32. Ouslander JG, Schapira M, Schnelle JF et al. Does eradicating bacteriuria affect the severity of chronic urinary incontinence in nursing home residents? Ann Intern Med 1995; 122(10): 749–754.
33. Goode PS, Locher JL, Bryant RL et al. Measurement of postvoid residual urine with ­portable transabdominal bladder ultrasound scanner and urethral catheterization. Int Urogynecol J Pelvic Floor Dysfunct 2000; 11(5): 296–300.
34. Griffiths DJ, Harrison G, Moore K et al. Variability of post-void residual urine volume in the elderly. Urol Res 1996 24(1): 23–26.
35. Marks LS, Dorey FJ, Macairan ML et al. Three--dimensional ultrasound device for rapid determina­tion of bladder volume. Urology 1997; 50(3): 341–348.
36. Nygaard IE. Postvoid residual volume cannot be accurately estimated by bimanual examination. Int Urogynecol J Pelvic Floor Dysfunct 1996; 7(2): 74–76.
37. Ouslander JG, Simmons S, Tuico E et al. Use of a portable ultrasound device to measure post-void residual volume among incontinent nursing home residents. J Am Geriatr Soc 1994; 42(11): 1189–1192.
38. Stoller ML, Millard RJ. The accuracy of a catheterized residual urine. J Urol 1989; 141(1): 15–16.
39. Gehrich A, Stany MP, Fischer JR et al. Establishing a mean postvoid residual volume in asymptomatic peri­menopausal and postmenopausal women. Obstet Gynecol 2007; 110(4): 827–832.
40. Tseng LH, Liang CC, Chang YL et al. Postvoid residual urine in women with stress incontinence. Neurourol Urodyn 2008; 27(1): 48–51.
41. Haylen BT, Lee J, Logan V et al. Immediate postvoid residual volumes in women with symptoms of pelvic floor dysfunction. Obstet Gynecol 2008; 111(6): 1305–1312. doi: 10.1097/AOG.0b013e31817615b2.
42. Lukacz ES, DuHamel E, Menefee SA et al. Elevated postvoid residual in women with pelvic floor disorders: prevalence and associated risk factors. Int Urogynecol J Pelvic Floor Dysfunct 2007; 18(4): 397–400.
43. Milleman M, Langenstroer P, Guralnick ML. Post-void residual urine volume in women with overactive bladder symptoms. J Urol 2004; 172(1): 1911–1914.
44. Brostrom S, Jennum P, Lose G. Short-term reproducibility of cystometry and pressure-flow micturition studies in healthy women. Neurourol Urodyn 2002; 21(5): 457–460.
45. Broekhuis SR, Kluivers KB, Hendriks JC et al. Reproducibility of same session repeated cystometry and pressure-flow studies in women with symp­toms of urinary incontinence. Neurourol Urodyn 2010; 29(3): 428–431. doi: 10.1002/nau.20783.
46. Schick E, Dupont C, Bertrand PE et al. Predictive value of maximum urethral closure pressure, urethral hypermobility and urethral incompetence in the diag­nosis of clinically significant female genuine ­stress incontinence. J Urol 2004; 171(5): 1871–1875.
47. Dorflinger A, Gorton E, Stanton S et al. Urethral pressure profile: is it affected by position? Neurourol Urodyn 2002; 21(6): 553–557.
48. Wang AC, Chen MC. A comparison of urethral ­pressure profilometry using microtip and double-lumen perfusion catheters in women with genuine stress incontinence. BJOG 2002; 109(3): 322–326.
49. Zehnder P, Roth B, Burkhard FC et al. Air charged and microtip catheters cannot be used interchangeably for urethral pressure measurement: a prospective, single-blind, randomized trial. J Urol 2008; 180(3): 1013–1037. doi: 10.1016/j.juro.2008.05.028.
50. Almeida FG, Bruschini H, Srougi M. Correlation between urethral sphincter activity and Valsalva leak point pressure at different bladder distentions: revisiting the urethral pressure profile. J Urol 2005; 174(1): 1312–1315.
51. Urinary incontinence in women: the management of urinary incontinence in women Clinical Guidelines CG171. September 2013. [online]. Available from: ­https://www.nice.org.uk/guidance/cg171.
52. van Leijsen SA, Hoogstad-van Evert JS, Mol BW et al. The correlation between clinical and urodynamic diagnosis in classifying the type of urinary incontinence in women. A systematic review of the literature. Neurourol Urodyn 2011; 30(4): 495–502. doi: 10.1002/nau.21047.
53. Rosier P. Committee 6: Urodynamic Testing. In: 5th International Consultation on Incontinence. Paris February 2012. [online]. Available from: http://www.icud.info/consultations.html.
54. Klarskov N. Urethral pressure reflectometry. A method for simultaneous measurements of pressure and cross-sectional area in the female urethra. Dan Med J 2012; 59(3): B4412.
55. Dokmeci F, Seval M, Gok H. Comparison of ambulatory versus conventional urodynamics in females with urinary incontinence. Neurourol Urodyn 2010; 29(4): 518–521. doi: 10.1002/nau.20821.
56. Radley SC, Rosario DJ, Cahpple CR et al. Conventional and ambulatory urodynamic findings in women with symptoms suggestive of bladder over­activity. J Urol 2001; 166(6): 2253–2258.
57. Glazener Cathryn MA, Lapitan MC. Urodynamic studies for management of urinary incontinence in children and adults. Cochrane Database Syst Rev 2012; 1: CD003195. doi: 10.1002/14651858.CD003195.pub2.
58. Nitti VW, Rovner ES, Bavendam T. Response to fesoterodine in patients with an overactive bladder and urgency urinary incontinence is independent of the urodynamic finding of detrusor overactivity. BJU Int 2010; 105(9): 1268–1275. doi: 10.1111/j.1464-410X.2009.09037.x.
59. Rovner E, Kennelly M, Schulte-Baukloh H et al. Urodynamic results and clinical outcomes with intradetrusor injections of onabotulinumtoxina in a randomized, placebo-controlled dose-finding study in idio­pathic overactive bladder. Neurourol Urodyn 2011; 30(4): 556–562. doi: 10.1002/nau.21021.
60. Nager CW, Sirls L, Litman HJ et al. Baseline urodynamic predictors of treatment failure 1 year after mid urethral sling surgery. J Urol 2011; 186(2): ­597–603. doi: 10.1016/j.juro.2011.03.105.
61. Sirls LT, Richter HE, Litman HJ et al. The effect of urodynamic testing on clinical diagnosis, treatment plan and outcomes in women undergoing stress urinary incontinence surgery. J Urol 2013; 189(1): ­204–209. doi: 10.1016/j.juro.2012.09.050.
62. Nager CW, Brubaker L, Litman HJ et al. A randomized trial of urodynamic testing before stress-incontinence surgery. New N Engl J Med 2012; 366(21): 1987–1997. doi: 10.1056/NEJMoa1113595.
63. van Leijsen SA, Kluivers KB, Mol BW et al. Can preoperative urodynamic investigation be omitted in women with stress urinary incontinence? A non-inferiority randomized controlled trial. Neurourol Urodyn 2012; 31(7): 1118–1123. doi: 10.1002/nau.22230.
64. Van Leijsen SA, Kluivers KB, Mol BW et al. Value of urodynamics before stress urinary ­incontinence surgery: a randomized controlled trial. Obstet Gynecol 2013; 121(5): 999–1008. doi: 10.1097/AOG.0b013e31828c68e3.
65. Richter HE, Diokno A, Kenton K et al. Predictors of treatment failure 24 months after surgery for stress urinary incontinence. J Urol 2008; 179(3): ­1024–1030. doi: 10.1016/j.juro.2007.10.074.
66. Nager CW, FitzGerald M, Kraus SR et al. Urodynamic measures do not predict stress continence outcomes after surgery for stress urinary incontinence in selected women. J Urol 2008; 179(4): 1470–1474. doi: 10.1016/j.juro.2007.11.077.
67. Dawson T, Lawton V, Adams E et al. Factors predictive of post-TVT voiding dysfunction. Int Urogynecol J Pelvic Floor Dysfunct 2007; 18(11): 1297–1302.
68. Hong B, Park S, Kim HS et al. Factors predictive of urinary retention after a tension-free vaginal tape procedure for female stress urinary incontinence. J Urol 2003; 170(3): 852–856.
69. Abdel-Fattah M, Barrington JW, Arunkalaivanan AS. Pelvicol pubovaginal sling versus tension-free vaginal tape for treatment of urodynamic stress incontinence: a prospective randomized three-year ­follow-up study. Eur Urol 2004; 46(5): 629–635.
70. Lemack GE, Krauss S, Litman H et al. Normal preoperative urodynamic testing does not predict voiding dysfunction after Burch colposuspen­sion versus pubovaginal sling. J Urol 2008; 180(5): ­2076–2080. doi: 10.1016/j.juro.2008.07.027.
71. Gomha MA, Boone TB. Artificial urinary sphincter for post-prostatectomy incontinence in men who had prior radiotherapy: a risk and outcome analysis. J Urol 2002; 167(1): 591–596.
72. Thiel DD, Young PR, Broderick GA et al. Do clinical or urodynamic parameters predict artificial urinary sphincter outcome in post-radical prostatectomy incontinence? Urology 2007; 69(2): 315–319.
73. Schafer W, Abrams P, Liao L et al. Good uro­dynamic practices: uroflowmetry, filling cystometry, and pressure-flow studies. Neurourol Urodyn 2002; 21(3): 261–274.
74. Al Afraa TA, Mahfouz W, Campeau L et al. Normal lower urinary tract assessment in women: I. Uroflowmetry and post-void residual, pad tests, and bladder diaries. Int Urogynecol J 2012; 23(6): ­681–685. doi: 10.1007/s00192-011-1568-z.
75. Krhut J, Zachoval R, Smith PP et al. Pad ­weight testing in the evaluation of urinary incontinence. Neurourol Urodyn 2014; 33(5): 507–510. doi: 10.1002/nau.22436.
76. Painter V, Karantanis E, Moore KH. Does patient activity level affect 24-hr pad test results in stress-incontinent women? Neurourol Urodyn 2012; 31(1): 143–147. doi: 10.1002/nau.21169.
77. Rimstad L, Larsen EX, Schiotz HA et al. Pad stress tests with increasing load for the diagnosis of stress urinary incontinence. Neurourol Urodyn 2014; 33(7): 1135–1139. doi: 10.1002/nau.22460.
78. Richter HE, Litman HJ, Lukacz ES et al. Demographic and clinical predictors of treatment ­failure one year after midurethral sling surgery. Obstet Gynecol 2011; 117(4): 913–921. doi: 10.1097/AOG.0b013e31820f3892.
79. Sato Y, Tanda H, Nakajima H et al. Simple and reliable predictor of urinary continence after radical prostatectomy: Serial measurement of urine loss ratio after catheter removal. Int J Urol 2014; 21(7): ­647–651. doi: 10.1111/iju.12400.
80. Ward KL, Hilton P. A prospective multicenter randomized trial of tension-free vaginal tape and colposuspension for primary urodynamic stress incontinence: two-year follow-up. Am J Obstet Gynecol 2004; 190(2): 324–331.
81. Lewicky-Gaupp C, Blaivas J, Clark A et al. „The cough game“: are there characteristic urethrovesical movement patterns associated with stress incontinence? Int Urogynecol J Pelvic Floor Dysfunct 2009; 20(2): 171–175. doi: 10.1007/s00192-008-0738-0.
82. Shek KL, Dietz HP, Kirby A. The effect of childbirth on urethral mobility: a prospective observational study. J Urol 2010; 184(2): 629–634. doi: 10.1016/j.juro.2010.03.135.
83. Woodfield CA, Krishnamoorthy S, Hampton BS et al. Imaging pelvic floor disorders: trend toward comprehensive MRI. AJR Am J Roentgenol 2010; 194(6): 1640–1649. doi: 10.2214/AJR.09.3670.
84. Lockhart ME, Fielding JR, Richter HE et al. Reproducibility of dynamic MR imaging pelvic measurements: a multiinstitutional study. Radiology 2008; 249(2): 534–540. doi: 10.1148/radiol.2492072009.
85. Shek KL, Chantarasorn V, Dietz HP. The urethral motion profile before and after suburethral sling placement. J Urol 2010; 183(4): 1450–1454. doi: 10.1016/j.juro.2009.12.028.
86. Chantarasorn V, Shek KL, Dietz HP. Sonographic appearance of transobturator slings: implications for function and dysfunction. Int Urogynecol J 2011; 22(4): 493–498. doi: 10.1007/s00192-010-1306-y.
87. Morgan DM, Umek W, Guire K et al. Urethral sphincter morphology and function with and without stress incontinence. J Urol 2009; 182(1): 203–209. doi: 10.1016/j.juro.2009.02.129.
88. Digesu GA, Robinson D, Cardozo L et al. Three-dimensional ultrasound of the urethral sphincter predicts continence surgery outcome. Neurourol Urodyn 2009; 28(1): 90–94. doi: 10.1002/nau.20566.
89. Nguyen L, Jhaveri J, Tewari A. Surgical technique to overcome anatomical shortcoming: balancing post­prostatectomy continence outcomes of urethral sphincter lengths on preoperative magnetic resonance imaging. J Urol 2008; 179(5): 1907–1911. doi: 10.1016/j.juro.2008.01.036.
90. Paparel P, Akin O, Sandhu JS et al. Recovery of urinary continence after radical prostatectomy: association with urethral length and urethral fibrosis measured by preoperative and post-operative endorectal magnetic resonance imaging. Eur Urol 2009; 55(3): 629–637. doi: 10.1016/j.eururo.2008.08.057.
91. Chung SD, Chiu B, Kuo HC et al. Transabdominal ultrasonography of detrusor wall thickness in women with overactive bladder. BJU Int 2010; 105(5): 668–672. doi: 10.1111/j.1464-410X.2009.08927.x.
92. Kuhn A, Genoud S, Robinson D et al. Sonographic transvaginal bladder wall thickness: does the measurement discriminate between urodynamic diagnoses? Neurourol Urodyn 2011; 30(3): 325–328. doi: 10.1002/nau.20997.
93. Kuo HC, Liu HT, Chancellor MB. Urinary nerve growth factor is a better biomarker than detrusor wall thickness for the assessment of overactive bladder with incontinence. Neurourol Urodyn 2010; 29(3): 482–487. doi: 10.1002/nau.20741.
94. Panayi DC, Tekkis P, Fernando R et al. Ultrasound measurement of bladder wall thickness is associated with the overactive bladder syndrome. Neurourol Urodyn 2010; 29(7): 1295–1298. doi: 10.1002/nau.20871.
95. Serati M, Salvatore S, Cattoni E et al. Ultrasound measurement of bladder wall thickness in different forms of detrusor overactivity. Int Urogynecol J 2010; 21(11): 1405–1411. doi: 10.1007/s00192-010-1194-1. 

4. Léčba onemocnění

4.1 Konzervativní léčba

Standardním postupem v klinické praxi je indikovat nejprve neoperační léčbu, která je obvykle spojena s nejmenším rizikem. Vzhledem k tomu, že jednotlivé terapie se často užívají v kombinaci, je obtížné stanovit, které konkrétní strategie přinášejí účinek. Významnou roli hrají ochranné pomůcky (pro kontrolu moči), zejména u pacientů, kteří si přejí předejít rizikům spojeným s intervenční léčbou nebo u nichž není indikace aktivní léčby z nějakého důvodu možná.

4.1.1 Jednoduché klinické intervence

4.1.1.1 Související onemocnění//narušení kognitivních funkcí

Související onemocnění, zejména choroby způsobující polyurii, nykturii, zvýšení abdominálního tlaku nebo poruchy CNS mohou zhoršovat/vyvolat močovou inkontinenci, zejména u starších pacientů. Mezi tato onemocnění patří:

• srdeční selhání [1],
• chronické selhání ledvin,
• diabetes [2,3],
• chronické obstrukční onemocnění plic [3],
• neurologická onemocnění včetně mozkové příhody a roztroušené sklerózy,
• celkové narušení kognitivních funkcí,
• poruchy spánku (např. spánkové apnoe),
• obezita.

Korekce souvisejících onemocnění může zmírnit závažnost mikčních symp­tomů, což je však obvykle obtížné posoudit, neboť pacienti často trpí několika chorobami současně. Intervence lze vzájemně kombinovat a jednotlivé kombinace volit přesně na míru konkrétním potřebám pacienta, což znemožňuje posoudit, která změna souvisejícího onemocnění mohla ovlivnit UI. 

4.1.1.1.1 Otázka

Vede korekce souvisejícího onemocnění nebo poruchy kognitivních funkcí u dospělých pacientů s UI ke zlepšení inkontinence ve srovnání s žádnou léčbou (souvisejícího onemocnění)?

 

4.1.1.1.2 Důkazy

Jedna ze studií neprokázala žádnou korelaci mezi dřívější intenzivní léčbou (vs. běžnou léčbou) diabetes mellitus typu 1 a prevalencí UI [4].

4.1.1.2 Úprava medikace

Přestože je UI uváděna jako nežádoucí efekt řady medikamentů, tato skutečnost je spíše důsledkem individuálních informací získaných od pacientů a postmarketingových průzkumů. Pouze minimum kontrolovaných studií užívá UI jako primární výsledný parametr nebo má dostatečnou statistickou sílu pro hodnocení výskytu statisticky signifikantní UI nebo jejího zhoršení ve srovnání s placebem. Ve většině případů tedy nelze s jistotou stanovit, zda určité léčivo způsobuje vznik UI.

U pacientů trpících UI (zejména u starších pacientů) může být prakticky nemožné rozlišit efekt medikace, komorbidity nebo stárnutí na UI. Ačkoli lze zvážit změnu medikace pro léčbu souvisejícího onemocnění jako jednu z možných počátečních opatření, existuje pouze minimum důkazů, které by prokazovaly benefit tohoto postupu. Rovněž hrozí riziko, že ukončení léčby nebo změna medikace může způsobit více škody než užitku.

4.1.1.2.1 Otázka

Vede úprava medikace u dospělých s UI ke zlepšení UI ve srovnání s žádnou změnou léčby?

4.1.1.2.2 Důkazy

Léčiva obsahující estrogeny, jako jsou konjugované estrogeny, estradiol, tibolon a raloxifen, se užívají v rámci hormonální substituční terapie (hormone replecament therapy – HRT) u žen s přirozenou nebo terapeuticky vyvolanou menopauzou. Studie zaměřující se na HRT (s jinými než urogenitálními výslednými parametry) zkoumají změny v močové kontinenci v rámci sekundárních analýz. Velké studie testující konjugované estrogeny ukazují častější vznik/zhoršování UI ve srovnání s placebem [5–8]. Jediná RCT testující aplikaci raloxifenu nezaznamenala vznik ani zhoršení UI [9]. Výsledky tří malých RCT studií testujících perorální aplikaci estriolu nebo estradiolu v rámci HRT pro léčbu vulvovaginální atrofie nasvědčují zlepšení symptomů UI, ačkoli důkazy jsou ­nejednoznačné [10,11].

4.1.1.3 Zácpa

Několik studií prokázalo úzkou souvislost mezi zácpou, UI a OAB. Zácpu lze léčit pomocí behaviorálních technik, fyzické i medikamentózní léčby.

4.1.1.3.1 Otázka

Vede léčba zácpy ke zlepšení UI?

4.1.1.3.2 Důkazy

Jedna RCT ukázala, že multimodální léčba u starších pacientů (zahrnující asistenci při vyprazdňování, dostatečný příjem tekutin atd.) vedla k redukci UI a zácpy, zatímco behaviorální terapie vedla ke zlepšení obou poruch [12]. Pozorovací studie, která srovnává ženy s UI a ženy s POP s kontrolní skupinou prokázala, že anamnéza zácpy souvisela s prolapsem i UI [13]. Dvě velké, zkřížené, populační studie [14,15] a dvě longitudinální studie [16,17] ukazují, že zácpa představuje rizikový faktor pro vznik LUTS.

Závěrem tedy lze říci, že zácpa pravděpodobně souvisí s UI. Nemáme však k dispozici žádné důkazy, které by dokazovaly, zda léčba (vs. absence léčby) zácpy vede ke zlepšení UI, ačkoli některé behaviorální techniky mohou zlepšovat zácpu i UI.

4.1.1.4 Ochranné pomůcky

Ochranné pomůcky pro kontrolu moči mají zásadní roli pro pacienty s UI, u nichž není k dispozici aktivní léčba, její indikace není možná nebo neumožňuje vyléčit onemocnění. Někteří pacienti mohou preferovat volbu určitého prostředku pro kontrolu moči raději než podstoupit aktivní léčbu související s nejrůznějšími riziky. Mezi tyto prostředky patří inkontinenční vložky, močové katetry, externí zařízení pro sběr moči nebo penilní svorky u mužů a intravaginální prostředky u žen. Studie zabývající se katetrizací se neomezují pouze na pacienty s nonneurogenní UI. Podrobný přehled literatury je k dispozici v současné monografii ICUD [1] a EUA pokynech pro zdravotní sestry [18–20]. Užitečný zdroj informací pro odborníky v oboru zdravotní péče i jejich pacienty lze najít na webu http://www.continenceproductadvisor.org/.org.

4.1.1.4.1 Otázka

Poskytuje konkrétní ochranný prostředek u dospělých pacientů s UI lepší efekt než ostatní? 

4.1.1.4.2 Důkazy

Jedna RCT studie srovnávající užívání inkontinenčních vložek se zaváděním katetru u starších pacientek neprokázala po šesti měsících žádný rozdíl v zajištění nezávislosti a zabezpečení integrity kůže [21]. Jiná RCT studie srovnává užívání zevního urinálu a katetrizaci po dobu 30 dnů u starších hospitalizovaných mužů [22]. Nebyl zaznamenán žádný rozdíl ve výskytu bakteriurie ani symptomatické UTI, užívání urinálu však bylo pro pacienty pohodlnější. Krátkodobá zkřížená RCT studie zahrnující muže s UI ukazuje lepší QoL specifickou pro onemocnění při užívání zevního urinálu než při užívání inkontinenčních vložek. Tato metoda byla rovněž preferována větším množstvím mužů [23]. 

4.1.1.4.3 Otázka

Lze říci, že by byl konkrétní typ inkontinenčních vložek pro muže i ženy s UI lepší než ostatní?

4.1.1.4.4 Důkazy

Systematický přehled šesti RCT studií srovnávající různé typy vložek prokázal, že vložky se superabsorpčním materiálem jsou lepší než standardní vložky, zatímco důkazy o benefitu jednorázových vložek oproti vložkám na více použití se různí [24]. Randomizovaná zkřížená studie zahrnující muže s mírnou UI ukazuje, že pacienti preferují inkontinenční vložky ve tvaru listu před obdélníkovými vložkami [25]. Série tří zkřížených RCT studií zkoumá spokojenost různých populací pacientů s různými typy vložek [26]. U pacientek s mírnou formou UI byly nejúčinnější vložky na jedno použití. V populaci dospělých pacientů se středně závažnou//závažnou inkontinencí uváděly pacientky jako nejúčinnější navlékací kalhotkové vložky na jedno použití, zatímco muži preferovali užívání jednorázových plen během dne a užívání plen na více použití na noc.

4.1.1.4.5 Otázka

Je konkrétní typ katetru nebo zevního urinálu u pacientů s UI lepší než ostatní?

4.1.1.4.6 Důkazy

Cochrane přehled, který hodnotí tři RCT studie srovnávající různé typy dlouhodobě zavedených katetrů, neprokázal, že by konkrétní materiál katetru vykazoval benefit oproti ostatním [27]. Systematický přehled nerandomizovaných studií neodhalil žádný rozdíl ve výsledku UTI ani změně v horních cestách močových při suprapubické vs. uretrální drenáži, u pacientů se suprapubickým katetrem se však méně často vyskytovaly uretrální komplikace [28]. Cochrane přehled neobsahuje žádné důkazy o tom, že by u pacientů vyžadujících intermitentní katetrizaci určitý katetrizační protokol dosahoval lepších výsledků než ostatní [29]. Cochrane přehled zahrnující pět studií, které srovnávají různé proplachovací techniky u pacientů se zavedeným katetrem, odhalil nekonzistentní důkazy prokazující benefit jednotlivých technik [30].

Jiný Cochrane přehled zahrnující celkem osm studií testujících přínos profylaxe antibiotiky u dospělých s intermitentním nebo permanentním katetrem prokázal, že profylaxe snižuje incidenci symptomatické UTI, ovšem nehodnotí případná rizika [31].

Randomizovaná zkřížená studie srovnávající šest různých typů zevních zařízení uvádí, že muži preferují kondomový urinál [32].

4.1.1.4.7 Otázka

Jsou u mužů a žen trpících UI zevní tlaková zařízení účinnější než standardní léčba a vykazuje konkrétní zařízení benefit oproti ostatním?

4.1.1.4.8 Důkazy

Zkřížená RCT studie zahrnující muže, u nichž došlo ke vzniku inkontinence po prostatektomii, uvádí, že závěsná penilní svorka (hinge) je s ohledem na kontrolu UI účinnější než kruhová svorka a je pacienty preferována, ačkoli omezuje přítok krve do penisu [33].

Cochrane přehled zahrnující celkem sedm studií, které srovnávají mechanická zařízení u žen s UI, uvádí omezené důkazy o tom, že intravaginální zařízení zmírňují SUI, žádné důkazy o účinnosti intrauretrálních zařízení a žádný rozdíl v kontrole UI mezi intravaginálními a intrauretrálními zařízeními [34]. Po 12 měsících nebyl u pacientek se SUI zjištěn žádný rozdíl v užívání samotného vaginálního pesaru, samotné techniky posilování svaloviny pánevního dna (pelvic floor muscle training – PFMT) ani užívání vaginálního pesaru v kombinaci s PFMT. Při hodnocení obtíží vyvolaných UI však po třech měsících pacientky užívající vaginální pesar uváděly horší výsledky než pacientky praktikující PFMT.

4.1.2 Úprava životního stylu

Mezi faktory související se životním stylem, které se mohou podílet na inkontinenci, patří obezita, kuřáctví, fyzická aktivita a strava. Modifikace těchto faktorů může vést ke zlepšení UI.

4.1.2.1 Redukce příjmu kofeinu

Řada nápojů, zejména čaj, káva a kola, obsahuje kofein. Důkazy prokazující zhoršování močových symptomů při nadměrném příjmu kofeinu zaměřily výzkum na zjištění, zda může redukce příjmu kofeinu zlepšovat UI. Zkřížené populační průzkumy však neprokázaly žádnou statistickou souvislost mezi příjmem kofeinu a UI [35]. Vzhledem k neznalosti obsahu kofeinu v různých nápojích je obtížné posoudit vliv redukce kofeinu na úlevu UI.

4.1.2.1.1 Otázka

Může redukce příjmu kofeinu u dospělých s UI zlepšovat UI nebo QoL (ve srovnání s neomezeným příjmem kofeinu)?

4.1.2.1.2 Důkazy

Čtyři studie zkoumají efekt kofeinu na redukci UI [36–39]. Všechny studie mají pouze průměrnou kvalitu a uvádějí nekonzistentní výsledky. Studie zahrnovaly zejména ženy, výsledky lze tedy zobecňovat na mužskou populaci pouze velmi obezřetně [37,38]. Jedna RCT studie ukazuje, že redukce kofeinu (jako doplněk beha­viorální terapie) vede ke zmírnění urgence, ale nikoli k redukci UI ve srovnání s beha­viorální léčbou [40].

4.1.2.2 Fyzická aktivita

Pravidelná fyzická aktivita může pomoci posílit svalovinu pánevního dna a případně snížit riziko vzniku UI, zejména SUI. Těžká fyzická práce však může UI naopak zhoršovat.

4.1.2.2.1 Otázka

Může fyzická aktivita u dospělých pacientů způsobit, zlepšit nebo zhoršit UI?

4.1.2.2.2 Důkazy

Souvislost mezi pohybovou aktivitou a UI je nejednoznačná. Čtyři studie ­[35,41–43] zahrnující různé populace pacientů dospěly k závěru, že extrémní fyzická námaha zvyšuje (během této fyzické aktivity) riziko SUI. Řada důkazů konzistentně prokazuje, že fyzicky aktivní ženy a profesionální atletky trpí závažnějším stupněm SUI než ženy v běžné populaci [44–49]. Na druhou stranu UI může ženy odrazovat od vykonávání pohybové aktivity [50]. Neexistují žádné důkazy, které by prokazovaly, že namáhavá fyzická aktivita představuje u žen predispozici pro vznik SUI později v životě [51]. U žen, které se věnují pohybové aktivitě střední intenzity, byl zaznamenán výskyt méně závažné UI, není však jasné, zda lze cvičením předcházet vzniku UI [52,53].

Starší pacienti – tři RCT studie zahrnující starší pacienty potvrzují, že pohybová aktivita (v rámci komplexního protokolu, který zahrnuje rovněž PFMT a úbytek váhy) měla efekt na zmírnění močové inkontinence u žen. Není však zřejmé, která strategie z tohoto protokolu má největší význam [2,54,55].

4.1.2.3 Příjem tekutin

Úprava pitného režimu, zejména omezení příjmu tekutin, je strategie, kterou pacienti s UI běžně užívají pro úlevu symp­tomů. Doporučení týkající se příjmu tekutin by měl odborník vydávat na základě rozboru 24hod příjmu/výdeje tekutin. Všeobecně platí, že pacient by měl přijímat tolik tekutin, aby nepociťoval žádnou žízeň, a nízký/vysoký 24hod výdej moči vyžaduje vyšetření.

4.1.2.3.1 Otázka

Jaký efekt má u dospělých s UI modifikace pitného režimu (ve srovnání s žádnou úpravou) na symptomy a QoL?

4.1.2.3.2 Důkazy

Malé množství RCT [38,56,57] uvádí nekonzistentní důkazy s ohledem na tuto problematiku. Ve většině studií byla doporučení týkající se úpravy pitného režimu pacientům udělována individuálně a je velmi obtížné hodnotit dodržování léčby jednotlivými subjekty. Všechny dostupné studie zahrnují pouze ženy. V nedávné době provedená RCT [57] ukazuje, že redukce příjmu tekutin o 25 % vedla ke zlepšení symptomů OAB, ovšem nikoli UI. Podle výsledků RCT srovnávající farmakoterapii s farmakoterapií v kombinaci s behaviorální terapií nebyl zaznamenán žádný rozdíl v dopadu na kontinenci mezi individuálními doporoučeními vs. obecnými doporučeními týkajícími se pitného režimu u pacientů užívajících antimuskarinika pro léčbu OAB [58].

4.1.2.4 Obezita a úbytek váhy

Řada epidemiologických studií uvádí obezitu jako rizikový faktor pro vznik UI [35,59]. Existují důkazy o tom, že prevalence UUI a SUI se zvyšuje proporcionálně spolu se zvyšujícím se BMI (body mass index). Podíl pacientů s nadváhou nebo obezitou, kteří podstupují operační léčbu inkontinence, je větší než v obecné populaci.

4.1.2.4.1 Otázka

Vede úbytek váhy u dospělých pacientů s UI ke zlepšení symptomů UI nebo QoL?

4.1.2.4.2 Důkazy

Všechny dostupné důkazy se týkají žen. Prevalence UI u jedinců s nadváhou je známou skutečností [35,59]. Předpokládá se, že obezita je spojena se čtyřnásobným zvýšením rizika UI [60].

Dva systematické přehledy plus jedna velká RCT uvádí, že úbytek váhy má příznivý efekt na zlepšení symptomů UI ­[61–63]. Dalších pět RCT studií uvádí podobně pozitivní efekt operační redukce nadváhy na inkontinenci [64–68].

Dvě velké studie zahrnující pacientky s diabetem, u nichž úbytek váhy představoval hlavní změnu životního stylu, neprokázaly žádnou změnu v UI. U pacientek, které zhubly, však byla zaznamenána nižší incidence de novo inkontinence [64,69]. Kohortové studie a kazuistiky ukazují podobný efekt, včetně operační léčby pro morbidně obézní pacienty [4,63,70–75]. Kupříkladu v longitudinální kohortové studii souvisel úbytek hmotnosti o 5–10 % se signifikantní redukcí UI (měřeno pomocí testu s vážením vložek) [76].

4.1.2.5 Kouření

Nekuřáctví představuje v současné době obecný trend zdravého životního stylu. Přepokládá se, že kouření (zejména > 20 ci­garet denně) zhoršuje intenzitu UI.

4.1.2.5.1 Otázka

Vede u pacientů s UI odvykání kouření (ve srovnání s kuřáctvím) ke zlepšení mikčních symptomů nebo QoL?

4.1.2.5.2 Důkazy

Efekt odvykání kouření na UI byl v přehledu Cochrane popsán jako nejistý [62].

4.1.2.6 Doporučení pro úpravu životního stylu (viz tab) 

4.1.3 Behaviorální a fyzikální terapie

Terminologie užívaná v rámci behaviorálních a fyzikálních terapií je vzhledem k široké škále léčebných protokolů a vzájemných kombinací v různých studiích zavádějící [77]. V guidelines do této skupiny zařazujeme všechny terapie spočívající v tréninku, který vyžaduje spolupráci dostatečně motivovaného pacienta, a rovněž všechny podpůrné techniky, které jsou indikovány s cílem podpořit výsledný efekt. Mezi tyto terapie patří trénink močového měchýře (bladder training – BT) a PFMT (tyto přístupy však mohou být označovány rovněž jako „bladder drill, bladder discipline“ a behaviorální modifikace). V klinické praxi jsou tyto techniky pacientovi obvykle nabízeny v rámci komplexnějšího přístupu, který zahrnuje mimo jiné úpravu životního stylu, poučení pacienta a případně rovněž kognitivní terapii. Způsob, jakým terapeut motivuje, monitoruje a dohlíží na dodržování technik pacientem, se může lišit, ale bylo prokázáno, že tyto aspekty představují významnou součást celé terapeutické strategie.

4.1.3.1 Trénink močového měchýře

Jednou ze strategií je močení podle určitého pevně stanoveného režimu. Případně si může pacient sestavit a dodržovat vlastní režim stanovený na základě výsledků mikčního diáře//tabulky („naučené močení“, habit train­ing). Zatímco při „močení podle hodin“ (timed voiding) pacient začne močit sám od sebe, při „močení na výzvu“ (prompted voiding) vybídne k zahájení močení pečovatel. Technika močení podle hodin a naučeného močení se doporučuje pacientům, kteří jsou schopni močit samostatně. Techniku BT lze nabídnout všem pacientům s jakoukoli formou UI v rámci léčby první volby (alespoň po krátký časový interval). Ideální forma ani intenzita techniky BT u pacientů s UI nebyla dosud stanovena. Rovněž není jasné, zda lze pomocí BT předcházet vzniku UI, nebo nikoli.

4.1.3.1.1 Otázky

U dospělých pacientů s močovou inkon­-tinencí:

• Nabízí technika BT lepší šanci na vyléčení nebo zlepšení UI než žádná léčba?
• Nabízí technika BT lepší šanci na vyléčení nebo zlepšení UI než jiné formy konzervativní léčby?
• Vede technika BT v kombinaci s ostatními formami konzervativní léčby k vyléčení nebo zlepšení UI?
• Je efekt BT trvalý v delším časovém horizontu?
• Je technika BT účinnější u některých populací pacientů než u jiných?

4.1.3.1.2 Důkazy

Tři systematické přehledy srovnávající techniku BT se standardní péčí [62,78] prokazují, že BT má větší šanci na zmírnění UI než žádná léčba. Doplnění léčby anticholinergiky o BT pravděpodobně nepřináší žádný další účinek kromě redukce frekvence a nykturie. V rámci zlepšení SUI u starších pacientek dosahuje samotná BT horších výsledků než vysoce intenzivní program PFMT [79]. V rámci kontroly SUI dosahuje technika BT lepšího výsledku než užívání intravaginálního pesaru, ačkoli zlepšení může mít jen krátkodobý charakter. Bez ohledu na užitou techniku bude jakýkoli efekt BT na UI pravděpodobně přechodný, pokud není trénink pravidelně opakován. Při provádění techniky BT nebyl zaznamenán žádný výskyt nežádoucích příhod. Podle výsledků dvou RCT studií zvyšuje biofeedback v kombinaci s BT míru kontinence a zlepšuje MUI [78].

4.1.3.2 Posilování svaloviny pánevního dna (PFMT)

PFMT se užívá ke zlepšení funkce pánevního dna a stability močové trubice. Existují důkazy prokazující, že zlepšení funkce svaloviny pánevního dna může u pacientů s OAB tlumit kontrakce močového měchýře [80]. PFMT může být indikováno rovněž jako prevence UI např. u žen před porodem, u mužů před radikální prostatektomií nebo jako součást rekonvalescenčního programu po porodu nebo operaci. Nejčastěji se však technika PFMT užívá při léčbě stávající UI a lze ji doplnit biofeedbackem (užívání vizuálních, taktilních nebo sluchových stimulů), povrchovou elektrickou stimulací nebo užíváním vaginálních konusů.

 

4.1.3.2.1 Otázka

Vede léčba pomocí PFMT (samotná PFMT nebo PFMT v kombinaci s biofeedbackem, elektrickou stimulací nebo zaváděním vaginálního konusu) u dospělých pacientů s UI ke zlepšení nebo vyléčení UI nebo zlepšení QoL ve srovnání s žádnou léčbou, placebem nebo jinou konzervativní léčbou, např. BT, elektrickou stimulací nebo užíváním vaginálních konusů?

4.1.3.2.2 Důkazy

Nejnovější verze hodnocení zdravotnické technologie (HTA, UK Health Technology Appraisal) zkoumá roli PFMT v rámci péče o pacientky se SUI pomocí přímého srovnávání i srovnávání různých typů léčby v rámci jedné terapeutické strategie [62]. Tato rozsáhlá metaanalýza hodnotí údaje celkem 37 intervencí a 68 přímých srovnání, zatímco srovnání smíšené léčby analyzuje kombinace celkem 14 různých typů intervence z 55 samostatných studií. Srovnání smíšené léčby užívají nepřímá i přímá srovnání a mohou poskytnout přesnější odhad účinku. V relevantních případech mělo hodnocení zdravotnické technologie vliv na důkazy a doporučení uváděné v tomto dokumentu. Přehled AHRQ (Agency for Healthcare Research and Quality – AHRQ) jiné než operační léčby UI u dospělých žen rovněž zahrnuje nepřímá srovnání a běžnou metaanalýzu [78].

4.1.3.2.3 Účinnost PFMT při léčbě SUI, UUI a MUI u žen

Tuto problematiku hodnotí několik systematických přehledů [62,78,81], z nichž všechny uvádějí nekonzistentní údaje mezi jednotlivými studiemi v důsledku nevhodné techniky pro záznam výsledků a rozdílných výsledných parametrů. Metaanalýza prokázala, že technika PFMT přináší benefit s ohledem na vyléčení//zlepšení inkontinence i zlepšení QoL. Tento efekt je patrný u pacientek se SUI, UUI i MUI, ačkoli u žen s MUI je méně významný než u pacientek s výhradní SUI. Cochrane přehled srovnávající různé přístupy k PFMT (21 RCT studií) uvádí, že vyšší intenzita tréninku zlepšuje výsledek. Mezi skupinovou a individuální terapií nebyl zaznamenán žádný konzistentní rozdíl [82]. Mezi jednotlivými technikami nebyly shledány žádné další konzistentní rozdíly.

S ohledem na trvanlivost účinku PFMT uvádí jiná RCT studie výsledky (dřívější RCT) sledování po 15 letech. Studie ukazuje, že v dlouhodobém horizontu bylo dodržování léčby pacienty velmi špatné a polovina z nich nakonec podstoupila operační léčbu [83]. Řada systematických přehledů se zabývá otázkou, zda se efekt technik PFMT a BT navzájem násobí [62,78,84]. Studie však užívaly odlišnou metodologii při výběru pacientů a uvádějí protichůdné výsledky. Rozsah, jakým jedna technika může podporovat druhou, tedy není znám. Rovněž podpůrná role biofeedbacku není známa – systematické přehledy opět uvádějí rozporuplné závěry [78,84].

Společnosti AHRQ a (2010) UK HTA podrobně srovnávají techniku PFMT s dalšími typy léčby [62,78] a při srovnání užívají nové údaje z nerandomizovaných studií. Řada závěrů HTA průzkumu se liší od výsledků výhradně přímých srovnání. Průzkum HTA však (na základě upravené metodologie) podporuje hypotézu, že kombinace různých typů léčby a zvýšení intenzity přináší větší účinnost.

4.1.3.2.4 PFMT u starších pacientů

Efekt PFMT u žen se SUI se pravděpodobně nesnižuje se zvyšujícím se věkem pacientky: ve studiích zahrnujících starší pacientky se SUI byly primární a sekundární výsledné parametry srovnatelné s výsledky zaznamenanými u mladších žen [54,79,85].

4.1.3.2.5 PFMT a radikální prostatektomie

Cochrane přehled neprokázal 12 měsíců po operaci žádný benefit u mužů, kteří prováděli PFMT pro léčbu UI po prostatektomii a uvádí závěr, že benefit konzervativní léčby inkontinence po prostatektomii zůstává nejistý [86]. Ani další RCT studie neumožňují s jistotou prokázat, zda PFMT vede k dřívější obnově kontinence, nebo nikoli ­[87–91]. Dvě RCT studie prokazují, že provádění PFMT na základě písemných instrukcí dosahuje srovnatelného zlepšení jako PFMT pod dohledem odborníka [92,93]. Jedna RCT studie uvádí, že technika PFMT byla přínosná u pacientů, kteří jsou inkontinentní alespoň po dobu jednoho roku po prostatektomii a kteří nepodstoupili žádnou předchozí terapii [94].

4.1.3.3 Močení na výzvu

Močení na výzvu (prompted voiding) se užívá u pacientů hospitalizovaných v domech s pečovatelskou službou a spočívá v tom, že pečovatel vybídne pacienta k močení, spíše než by pacient sám inicioval močení.

Močení na výzvu představuje součást asistovaného vyprazdňování. Dva systematické přehledy (devět RCT studií) [95,96] potvrzují pozitivní dopad močení na výzvu na kontinenci (ve srovnání se standardní péčí) [96].

Močení podle hodin je definováno jako močení v přesně předem stanovené časové intervaly. Tato metoda je vhodná i pro pacienty s narušenými kognitivními funkcemi. Přehled Cochrane zahrnující dvě RCT studie zabývající se technikou močení podle hodin prokazuje u dospělých pacientů s narušenými kognitivními funkcemi nekonzistentní zlepšení inkontinence (ve srovnání se standardní péčí) [97].

4.1.3.3.1 Elektrická stimulace

Detaily týkající se této techniky i metody aplikace elektrické stimulace (ES) se výrazně liší.

ES lze kombinovat s dalšími formami konzervativní terapie, např. PFMT a biofeedbackem. ES se často užívá jako stimul pro pacientky, které nejsou schopny ovládat kontrakce svaloviny pánevního dna. ES se rovněž užívá jako metoda inhibice detruzoru u pacientů s OAB a UUI. Předpokládá se, že ES pravděpodobně u pacientů se SUI cílí přímo svalovinu pánevního dna a u pacientů s UUI cílí svalovinu detruzoru, svalovinu pánevního dna nebo aferentní inervaci.

4.1.3.3.2 Otázka

Vede ES u dospělých pacientů s UI ke zlepšení nebo vyléčení symptomů UI nebo zlepšení QoL (ve srovnání s žádnou léčbou nebo placebem)?

4.1.3.3.3 Důkazy

Většina důkazů týkajících se techniky ES se vztahuje pouze na ženy. Tato problematika je předmětem dvou hodnocení zdravotnické technologie [62,78] a tří systematických přehledů [58,98,99].

Přehledy zahrnují analýzy 15 studií, které užívají různé srovnávací metody, a uvádí rozporuplné závěry s ohledem na to, zda je ES účinnější než placebo a zda ES v kombinaci s PFMT přináší benefit, nebo nikoli. Kvalita těchto studií je vše­obecně nízká, studie navíc užívají rozdílné parametry stimulace, různé protokoly i rozdílné výsledné parametry.

Systematický přehled zahrnující dvě RCT studie, které srovnávají techniku ES s aplikací oxybutyninu u pacientů s UUI, prokazuje srovnatelný účinek [100].

Cochrane přehled zabývající se problematikou ES u mužů s UI (šest RCT studií) uvádí omezené důkazy prokazující benefit přidání ES k PFMT v krátkodobém horizontu. Rovněž prokazuje významnější zlepšení inkontinence při užívání ES ve srovnání s placebem [101].

Elektromagnetická stimulace se uvádí jako alternativa k ES, neexistuje však žádný důkaz prokazující účinnost této techniky [102].

4.1.3.4 Stimulace posteriorního tibiálního nervu

Při elektrické stimulaci posteriorního tibiálního nervu (PTNS) se vysílá elektrický stimul do sakrálního mikčního centra prostřednictvím sakrálního nervového plexu S2–S4. Stimulace se provádí perkutánně pomocí jemné 34G jehly, která se zavádí přímo nad mediální aspekt kotníku (P-PTNS). Další možností je rovněž transkutánní stimulace (T-PTNS). Léčba obvykle sestává ze dvanácti třicetiminutových cyklů v rozmezí jednoho týdne. 

4.1.3.4.1 Otázka

Jaký je klinický účinek PTNS u dospělých pacientů s UUI ve srovnání s placebem nebo alternativní léčbou (např. antimuskariniky)? 

4.1.3.4.2 Důkazy

P-PTNS – dvě RCT studie srovnávají PTNS s placebem [103,104] a jedna studie srovnává PTNS s aplikací tolterodinu u pacientů s UUI [105]. Výsledky studií testujících PTNS u žen s refrakterní UUI jsou konzistentní. Výsledky všech studií nasvědčují tomu, že léčba pomocí PTNS zlepšuje UUI u žen, u nichž nebyla účinná léčba antimuskariniky nebo tyto přípravky nesnesou. Neexistují však žádné důkazy o tom, že by PTNS vedla k vyléčení UUI u žen. PTNS navíc nemá větší efekt na zlepšení UUI u žen než léčba tolterodinem. Nemáme dostatek důkazů pro užívání této techniky u mužů, které by umožnily vyvodit smysluplné závěry.

U některých pacientů, u nichž je zpočátku léčba pomocí PTNS účinná, může efekt přetrvat až po dobu dvou let (při opakování techniky přibližně jednou měsíčně) [106].

T-PTNS – malá RCT studie srovnává transkutánní léčbu pomocí PTNS v kombinaci se standardní léčbou (PFMT a BT) s PFMT a BT (samostatně) u starších pacientek [107]. Zlepšení na konci terapie pozorovaly častěji pacientky podstupující techniku T-TPNS. 

4.1.3.5 Doporučení pro behaviorální a fyzikální terapii (viz tab) 

4.1.4 Konzervativní léčba u pacientů s MUI

Přibližně jedna třetina pacientek s UI trpí MUI se symptomy SUI a UUI, tento jev je častější se zvyšujícím se věkem pacientky. Řada studií zahrnuje pacientky s MUI, ale studie obvykle neposkytují samostatnou analýzu této populace pacientek.

4.1.4.1 Otázka

Je výsledek konzervativní léčby u dospělých pacientů s MUI odlišný od výsledku stejné terapie u pacientů s čistě SUI nebo UUI?

4.1.4.2 Důkazy

Nebyly nalezeny žádné systematické přehledy, které by se zabývaly výše uvedenou problematikou. Cochrane přehled zabývající se technikou PFMT [81] uvádí, že léčba umožňuje vyléčit spíše MUI než SUI, ačkoli není zřejmé, jak bylo tohoto závěru dosaženo.

Malá RCT (n = 71) srovnává způsob předání informace o PFMT – s instruktážní nahrávkou, nebo bez ní. U všech typů UI byl prokázán stejný výsledek bez ohledu na instruktáž [108].

RCT studie zahrnující 88 žen, u nichž byl k dispozici výsledek po pěti letech sledování, uvádí, že výsledky byly méně uspokojivé u pacientek s MUI než u pacientek pouze se SUI [109].

4.1.4.3 Doporučení pro konzervativní léčbu u pacientů s MUI (viz tab)

4.1.5. Literatura

1. Lee PG, Cigolle C, Blaum C. The ­co-occurrence of chronic diseases and geriatric syndromes: the health and retirement study. J Am Geriatr Soc 2009; 57(3): 511–516. doi: 10.1111/j.1532-5415.2008.02150.x.
2. Vischer UM, Baudeceua B, Bourdel-Machasson I et al. A call to incorporate the prevention and treat­ment of geriatric disorders in the management of diabetes in the elderly. Diabetes Metab 2009; 35(3): 168–177. doi: 10.1016/j.diabet.2009.02.003.
3. Hirayama F, Lee AH, Binns CW et al. Urinary incontinence in men with chronic obstructive pulmonary disease. Int J Urol 2008; 15(8): 751–753. doi: 10.1111/j.1442-2042.2008.02093.x.
4. Sarma AV, Kanaya A, Nyberg LM et al. Risk factors for urinary incontinence among women with type 1 diabetes: findings from the epidemiology of diabetes interventions and complications study. Urology 2009; 73(6): 1203–1209. doi: 10.1016/j.urology.2008.11.009.
5. Grady D, Brown JS, Vittinghoff E et al. Post­menopausal hormones and incontinence: the Heart and Estrogen/Progestin Replacement Study. Obstet Gynecol 2001; 97(1): 116–120.
6. Hendrix SL, Cochrane BB, Nygaard IE et al. Effects of estrogen with and without progestin on urinary incontinence. JAMA 2005; 293(8): 935–948.
7. Rossouw JE, Anderson GL, Prentice RL et al. Risks and benefits of estrogen plus progestin in healthy postmenopausal women principal results From the Women’s Health Initiative randomized controlled ­trial. JAMA 2002; 288(3): 321–333.
8. Steinauer JE, Wauetjen LE, Vittinghoff E et al. Postmenopausal hormone therapy: does it cause incontinence? Obstet Gynecol 2005; 106(1): 940–945.
9. Goldstein SR, Johnson S, Watts NB et al. Incidence of urinary incontinence in postmenopausal women treated with raloxifene or estrogen. Menopause 2005; 12(2): 160–164.
10. Molander U, Milsom I, Ekelund P et al. Effect of oral oestriol on vaginal flora and cytology and urogenital symptoms in the post-menopause. Maturitas 1990; 12(2): 113–120.
11. Samsioe G, Jansson I, Mellström D et al. Occurrence, nature and treatment of urinary incontinence in a 70-year-old female population. Maturitas 1985; 7(4): 335–342.
12. Schnelle JF, Leung FW, Rao SS et al. A controlled trial of an intervention to improve urinary and fecal incontinence and constipation. J Am Geriatr Soc 2010; 58(8): 1504–1511. doi: 10.1111/j.1532-5415.2010.02978.x.
13. Spence-Jones C, Kamm MA, Henry MM et al. Bowel dysfunction: a pathogenic factor in uterovaginal prolapse and urinary stress incontinence. Br J Obstet Gynaecol 1994; 101(2): 147–152.
14. Coyne KS, Sexton CC, Bell JA et al. The prevalence of lower urinary tract symptoms (LUTS) and overactive bladder (OAB) by racial/ethnic group and age: results from OAB-POLL. Neurourol Urodyn 2013; 32(3): 230–237. doi: 10.1002/nau.22295.
15. Diokno AC, Brock BM, Herzog AR et al. Medical cor­relates of urinary incontinence in the elderly. Urology 1990; 36(2): 129–138.
16. Alling Moller L, Lose G, Jorgensen T et al. Risk factors for lower urinary tract symptoms in women 40 to 60 years of age. Obstet Gynecol 2000; 96(3): ­446–451.
17. Byles J, Millar CJ, Sibbritt DW et al. Living with urinary incontinence: a longitudinal study of older women. Age Ageing 2009; 38(3): 333–338. doi: 10.1093/ageing/afp013.
18. Geng H. Catheterisation, indwelling catheters in adults, urethral and suprapubic – evidence-based guidelines for best practice in urological ­health care. 13th international EAUN Meeting, Paris 2012. [online]. Available from: http://www.uroweb.org/nurses/nursing-guidelines.
19. Geng V. The male external catheter, condom catheter, urinary sheath – good practice in health care. 9th International EAUN Meeting, Berlin 2008. [online]. Available from: http://www.uroweb.org/nurses/nursing-guidelines.
20. Vahr S. Catheterisation, urethral inter­mittent in adults – evidence-based guidelines for best practice in urological health care. 14th International EAUN Meeting, Milan 2013. [online]. Available from: http://www.uroweb.org/nurses/nursing-guidelines.
21. McMurdo ME, Davey PG, Elder MA et al. A cost-effectiveness study of the management of intractable urinary incontinence by urinary catheterisation or incontinence pads. J Epidemiol Community Health 1992; 46(3): 222–226.
22. Saint S, Kaufman SR, Rogers MA et al. Condom versus indwelling urinary catheters: a randomized trial. J Am Geriatr Soc 2006; 54(7): 1055–1061.
23. Chartier-Kastler E, Ballanger P, Petit J et al. Randomized, crossover study evaluating patient preference and the impact on quality of life of urisheaths vs. absorbent products in incontinent men. BJU Int 2011; 108(2): 241–247. doi: 10.1111/j.1464-410X.2010.09736.x.
24. Brazzelli M, Shirran E, Vale L. Absorbent products for containing urinary and/or fecal incontinence in adults. J Wound Ostomy Continence Nurs 2002; 29(1): 45–54.
25. Fader M, Macaulay M, Pettersson L et al. A multi-­-centre evaluation of absorbent products for men with light urinary incontinence. Neurourol Urodyn 2006; 25(7): 689–695.
26. Fader M, Cottenden A, Getliffe K et al. Absorbent products for urinary/faecal incontinence: a comparative evaluation of key product designs. Health Technol Assess 2008; 12(29): iii–iv.
27. Jahn P, Beutner K, Langer G. Types of indwel­ling urinary catheters for long-term bladder drainage in adults. Cochrane Database Syst Rev 2012; 10: CD004997. doi: 10.1002/14651858.CD004997.pub3.
28. Hunter KF, Bharmal A, Moore KN. Long-term bladder drainage: Suprapubic catheter versus other methods: a scoping review. Neurourol Urodyn 2013; 32(7): 944–951. doi: 10.1002/nau.22356.
29. Moore KN, Fader M, Getliffe K. Long-term bladder management by intermittent catheterisation in adults and children. Cochrane Database Syst Rev 2007; 4: CD006008.
30. Hagen S, Sinclair L, Cross S. Washout policies in long-term indwelling urinary catheterisation in adults. Cochrane Database Syst Rev 2010; 3: CD004012. doi: 10.1002/14651858.CD004012.pub4.
31. Niel-Weise BS, van den Broek PJ, da Silva EM et al. Urinary catheter policies for long-term bladder drainage. Cochrane Database Syst Rev 2012; 8: CD004201. doi: 10.1002/14651858.CD004201.pub3.
32. Fader M, Pettersson L, Dean G et al. Sheaths for urinary incontinence: a randomized crossover trial. BJU Int 2001; 88(4): 367–372.
33. Moore KN, Schieman S, Ackerman T et al. Assessing comfort, safety and patient satisfaction with three commonly used penile compression devices. Urology 2004; 63(1): 150–154.
34. Lipp A, Shaw C, Glavind K. Mechanical devices for urinary incontinence in women. Cochrane Database Syst Rev 2011; 7: CD001756. doi: 10.1002/14651858.CD001756.pub5.
35. Hannestad YS, Rortveit G, Daltveit AK et al. Are smoking and other lifestyle factors associated with female urinary incontinence? The Norwegian EPINCONT Study. BJOG 2003; 110(3): 247–254.
36. Arya LA, Myers DL, Jackson ND. Dietary caffeine intake and the risk for detrusor instability: a case-control study. Obstet Gynecol 2000; 96(1): 85–89.
37. Bryant CM, Dowell CJ, Fairbrother G. Caffeine reduction education to improve urinary symptoms. Br J Nurs 2002; 11(8): 560–565.
38. Swithinbank L, Hashim H, Abrams P. The effect of fluid intake on urinary symptoms in women. J Urol 2005; 174(1): 187–189.
39. Tomlinson BU, Dougherty MC, Pendergast JF et al. Dietary caffeine, fluid intake and urinary incontinence in older rural women. Int Urogynecol J Pelvic Floor Dysfunct 1999; 10(1): 22–28.
40. Townsend MK, Resnick NM, Grodstein F. Caffeine intake and risk of urinary incontinence progression among women. Obstet Gynecol 2012; 119(5): ­950–957. doi: 10.1097/AOG.0b013e31824fc604.
41. Jorgensen S, Hein HO, Gyntelberg F. Heavy lifting at work and risk of genital prolapse and herniated lumbar disc in assistant nurses. Occup Med (Lond) 1994; 44(1): 47–49.
42. Nygaard I, DeLancey JO, Arnsdorf L et al. Exercise and incontinence. Obstet Gynecol 1990; 75(5): 848–851.
43. Nygaard IE, Thompson FL, Svengalis SL et al. Urinary incontinence in elite nulliparous athletes. Obstet Gynecol 1994; 84(2): 183–187.
44. Bo K, Borgen JS. Prevalence of stress and urge urinary incontinence in elite athletes and controls. Med Sci Sports Exerc 2001; 33(11): 1797–1802.
45. Bo K, Sundgot-Borgen J. Are former female elite athletes more likely to experience urinary incontinence later in life than non-athletes? Scand J Med Sci Sports 2010; 20(1): 100–104. doi: 10.1111/j.1600-0838.2008.00871.x.
46. Bo K, Oseid S. The prevalence of stress urinary incontinence amongst physically active and sedentary female students. Scand J Sports Sci 1989; 11(3): 113–116.
47. Caylet N, Fabbro-Peray P, Mares P et al. Prevalence and occurrence of stress urinary incontinence in elite women athletes. Can J Urol 2006; 13(4): 3174–3179.
48. Kruger JA, Dietz HP, Murphy BA. Pelvic floor function in elite nulliparous athletes. Ultrasound Obstet Gynecol 2007; 30(1): 81–85.
49. Thyssen HH, Clevin L, Olesen S et al. Urinary incontinence in elite female athletes and dancers. Int Urogynecol J Pelvic Floor Dysfunct 2002; 13(1): ­15–17.
50. Brown WJ, Miller YD. Too wet to exercise? Leaking urine as a barrier to physical activity in women. J Sci Med Sport 2001; 4(4): 373–378.
51. Nygaard IE. Does prolonged high-impact activity contribute to later urinary incontinence? A retrospective cohort study of female Olympians. Obstet Gynecol 1997; 90(5): 718–722.
52. Eliasson K, Nordlander I, Larson B et al. Influence of physical activity on urinary leakage in primiparous women. Scand J Med Sci Sports 2005; 15(2): 87–94.
53. Kikuchi A, Niu K, Ikeda Y et al. Association between physical activity and urinary incontinence in a community-based elderly population aged 70 years and over. Eur Urol 2007; 52(3): 868–874.
54. Kim H, Suzuki T, Yoshida Y et al. Effectiveness of multidimensional exercises for the treatment of stress urinary incontinence in elderly community-dwelling Japanese women: a randomized, controlled, cross­over trial. J Am Geriatr Soc 2007; 55(12): 1932–1939.
55. Kim H, Yoshida H, Suzuki T. The effects of multidimensional exercise treatment on community-dwelling elderly Japanese women with stress, urge, and mixed urinary incontinence: a randomized controlled trial. Int J Nurs Stud 2011; 48(10): 1165–1172. doi: 10.1016/j.ijnurstu.2011.02.016.
56. Dowd TT, Campbell JM, Jones JA. Fluid intake and urinary incontinence in older community-dwelling women. J Community Health Nurs 1996; 13(3): ­179–186.
57. Hashim H, Abrams P. How should patients with an overactive bladder manipulate their fluid intake? BJU Int 2008; 102(1): 62–66. doi: 10.1111/j.1464-410X.2008.07463.x.
58. Zimmern P, Litman HJ, Mueller E et al. Effect of fluid management on fluid intake and urge incontinence in a trial for overactive bladder in women. BJU international 2010; 105(12): 1680–1685.
59. Danforth KN, Townsend MK, Lifford K et al. Risk factors for urinary incontinence among middle-aged women. Am J Obstet Gynecol 2006; 194(2): ­339–345.
60. Chen CC, Gatmaitan P, Koepp S et al. Obesity is associated with increased prevalence and severity of pelvic floor disorders in women considering bariatric surgery. Surg Obes Relat Dis 2009 ; 5(4): ­411–415. doi: 10.1016/j.soard.2008.10.006.
61. Hunskaar S. A systematic review of overweight and obesity as risk factors and targets for clinical intervention for urinary incontinence in women. Neurourol Urodyn 2008; 27(8): 749–757. doi: 10.1002/nau.20635.
62. Imamura M, Abrams P, Bain C et al. Systematic review and economic modelling of the effectiveness and costeffectiveness of non-surgical treatments for women with stress urinary incontinence. Health Technol Assess 2010; 14(40): 1–188. doi: 10.3310/hta14400.
63. Subak LL, Wing R, West DS et al. Weight loss to treat urinary incontinence in overweight and obese women. N Engl J Med 2009; 360(5): 481–490. doi: 10.1056/NEJMoa0806375.
64. Brown JS, Wing R, Barrett-Connor E et al. Lifestyle intervention is associated with lower prevalence of urinary incontinence: the Diabetes Prevention Program. Diabetes Care 2006; 29(2): 385–390.
65. Bump RC, Sugerman HJ, Fantl JA et al. Obesity and lower urinary tract function in women: effect of surgically induced weight loss. Am J Obstet Gynecol 1992; 167(2): 392–397.
66. Subak LL, Johnson C, Whitcomb E et al. Does ­weight loss improve incontinence in moderately obese women? Int Urogynecol J Pelvic Floor Dysfunct 2002; 13(1): 40–43.
67. Subak LL, Whitcomb E, Shen H et al. Weight loss: a novel and effective treatment for urinary incontinence. J Urol 2005; 174(1): 190–195.
68. Wing RR, Creasman JM, West DS et al. Improving urinary incontinence in overweight and obese women through modest weight loss. Obstet Gynecol 2010; 116(1): 284–292. doi: 10.1097/AOG.0b013e3181e8fb60.
69. Phelan S, Kanaya AM, Subak LL et al. Weight loss prevents urinary incontinence in women with type 2 diabetes: Results from the look AHEAD ­trial. J Urol 2012; 187(3): 939–944. doi: 10.1016/j.juro.2011.10.139.
70. Burgio KL, Richter HE, Clements RH et al. Changes in urinary and fecal incontinence symptoms with weight loss surgery in morbidly obese women. Obstet Gynecol 2007; 110(5): 1034–1040.
71. Deitel M, Stone E, Kassam HA et al. Gynecologic--obstetric changes after loss of massive excess ­weight following bariatric surgery. J Am Coll Nutr 1988; 7(2): 147–153.
72. Laungani RG, Seleno N, Carlin AM. Effect of laparoscopic gastric bypass surgery on urinary incontinence in morbidly obese women. Surg Obes Relat Dis 2009; 5(3): 334–338. doi: 10.1016/j.soard.2008.12.003.
73. Lopez M, Ortiz AP, Vargas R. Prevalence of urinary incontinence and its association with body mass index among women in Puerto Rico. J Womens Health (Larchmt) 2009; 18(10): 1607–1614. doi: 10.1089/jwh.2008.1207.
74. Mishra GD, Hardy R, Cardozo L et al. Body weight through adult life and risk of urinary incontinence in middle-aged women: results from a British prospective cohort. Int J Obes (Lond) 2008; 32(9): 1415–1422. doi: 10.1038/ijo.2008.107.
75. Richter HE, Kenton K, Huang L et al. The impact of obesity on urinary incontinence symptoms, severity, urodynamic characteristics and quality of life. J Urol 2010; 183(2): 622–628. doi: 10.1016/j.juro.2009.09.083.
76. Auwad W, Steggles P, Bombieri L et al. Moderate weight loss in obese women with urinary incontinence: a prospective longitudinal study. Int Urogynecol J Pelvic Floor Dysfunct 2008; 19(9): 1251–1259. doi: 10.1007/s00192-008-0616-9.
77. IUGA-ICS Conservative Management for Female Pelvic Floor Dysfunction 2012. [online]. Available from: http://www.ics.org/Documents/Documents.aspx?DocumentID=1270.
78. Shamliyan T, Wyman J, Kane RL. Nonsurgical Treatments for Urinary Incontinence in Adult Women: Diagnosis and Comparative Effectiveness [Internet]. Rockville (MD): Agency for Healthcare Research and Quality (US); 2012 Apr. Report No.: 11(12)-EHC074-EF. AHRQ Comparative Effectiveness Reviews.
79. Sherburn M, Bird M, Carey M et al. Incontinence improves in older women after intensive pelvic floor muscle training: an assessor-blinded, randomized, controlled trial. Neurourol Urodyn 2011; 30(3): ­317–324. doi: 10.1002/nau.20968.
80. Berghmans B, van Waalwijk van Doorn E, Nieman F et al. Efficacy of physical therapeutic modalities in women with proven bladder overactivity. Eur Urol 2002; 41(6): 581–587.
81. Dumoulin C, Hay-Smith J. Pelvic floor muscle train­ing versus no treatment for urinary incontinence in women. A Cochrane systematic review. Eur J Phys Rehabil Med 2008; 44(1): 47–63.
82. Hay-Smith EJC, Herderschee R, Dumoulin C et al. Comparisons of approaches to pelvic floor muscle training for urinary incontinence in women. Cochrane Database Syst Rev 2011; 12: CD009508. doi: 10.1002/14651858.CD009508.
83. Bo K, Kvarstein B, Nygaard I. Lower urinary tract symptoms and pelvic floor muscle exercise adherence after 15 years. Obstet Gynecol 2005; 105(1): 999–1005.
84. Herderschee R, Hay-Smith EJ, Herbison GP et al. Feedback or biofeedback to augment pelvic floor muscle training for urinary incontinence in women. Cochrane Database Syst Rev 2011; 7: CD009252. doi: 10.1002/14651858.CD009252.
85. McFall SL, Yerkes AM, Cowan LD. Outcomes of a small group educational intervention for urinary incontinence: health-related quality of life. J Aging Health 2000; 12(3): 301–317.
86. Campbell SE, Glazener CM, Hunter KF et al. Conservative management for postprostatectomy urinary incontinence. Cochrane Database Syst Rev 2012; 1: CD001843. doi: 10.1002/14651858.CD001843.pub4.
87. Centemero A, Rigatti L, Giraudo D et al. Preoperative pelvic floor muscle exercise for ­early continence after radical prostatectomy: a randomized controlled study. Eur Urol 2010; 57(6): ­1039–1043. doi: 10.1016/j.eururo.2010.02.028.
88. Manassero F, Traversi C, Ales V et al. Contribution of early intensive prolonged pelvic floor exercises on urinary continence recovery after bladder neck-spar­ing radical prostatectomy: results of a prospective controlled randomized trial. Neurourol Urodyn 2007; 26(7): 985–989.
89. Marchiori D, Bertaccini A, Manferrari F et al. Pelvic floor rehabilitation for continence recovery after radical prostatectomy: role of a personal train­ing re-educational program. Anticancer Res 2010; 30(2): 553–556.
90. Ribeiro LH. Long-term effect of early post-operative pelvic floor biofeedback on continence in men undergoing radical prostatectomy: a prospective, randomized, controlled trial. J Urol 2010; 184(3): ­1034–1039.
91. Van Kampen M, De Weerdt W, Van Poppel H et al. Effect of pelvic-floor re-education on duration and degree of incontinence after radical prostatectomy: a randomized controlled trial. Lancet 2000; 355(9198): 98–102.
92. Dubbelman Y, Groen J, Wildhagen M et al. The recovery of urinary continence after radical retropubic prostatectomy: a randomized trial compar­ing the effect of physiotherapist-guided pelvic floor muscle exercises with guidance by an instruction folder only. BJU Int 2010; 106(4): 515–522. doi: 10.1111/j.1464-410X.2010.09159.x.
93. Moore KN, Valiquette L, Chetner MP et al. Return to continence after radical retropubic prostatectomy: a randomized trial of verbal and written instructions versus therapist-directed pelvic floor muscle therapy. Urology 2008; 72(6): 1280–1286. doi: 10.1016/j.urology.2007.12.034.
94. Goode PS, Burgio KL, Johnson TM et al. Behavioral therapy with or without biofeedback and pelvic floor electrical stimulation for persistent post­prostatectomy incontinence: a randomized controlled trial. JAMA 2011; 305(2): 151–159. doi: 10.1001/jama.2010.1972.
95. Eustice S, Roe B, Paterson J. Prompted voiding for the management of urinary incontinence in adults. Cochrane Database Syst Rev 2000; 2: CD002113.
96. Flanagan L, Roe B, Jack B et al. Systematic review of care intervention studies for the management of incontinence and promotion of continence in older people in care homes with urinary incontinence as the primary focus (1966–2010). Geriatr Gerontol Int 2012; 12(4): 600–611. doi: 10.1111/j.1447-0594.2012.00875.x.
97. Ostaszkiewicz J, Johnston L, Roe B. Habit retraining for the management of urinary incontinence in adults. Cochrane Database Syst Rev 2004; 2: CD002801.
98. Berghmans LC, Hendriks HJ, Bo K et al. Conservative treatment of stress urinary incontinence in women: a systematic review of randomized clinical trials. Br J Urol 1998; 82(2): 181–191.
99. Berghmans LC, Hendriks HJ, De Bie RA et al. Conservative treatment of urge urinary incontinence in women: a systematic review of randomized clinical trials. BJU Int 2000; 85(3): 254–263.
100. Hartmann KE, McPheeters ML, Biller DH et al. Treatment of overactive bladder in women. Evid Rep Technol Assess (Full Rep) 2009; 187: 1–120.
101. Berghmans B, Hendriks E, Bernards A et al. Electrical stimulation with non-implanted electrodes for urinary incontinence in men. Cochrane Database Syst Rev 2013; 6: CD001202. doi: 10.1002/14651858.CD001202.pub5.
102. Lucas M. EAU Guidelines on Urinary Incon­tinence. In: EAU Guidelines, edition presented at the 29th EAU Annual Congress, Stockholm 2014. [online]. Available from: http://www.uroweb.org/guidelines/online-guidelines.
103. Finazzi-Agro E, Petta F, Sciobica F et al. Percutaneous tibial nerve stimulation effects on detrusor overactivity incontinence are not due to a placebo effect: a randomized, double-blind, placebo controlled trial. J Urol 2010; 184(5): 2001–2006. doi: 10.1016/j.juro.2010.06.113.
104. Peters KM, Carrico DJ, Perez-Marrero RA et al. Randomized trial of percutaneous tibial nerve stimulation versus Sham efficacy in the treatment of overactive bladder syndrome: results from the SUmiT ­trial. J Urol 2010; 183(4): 1438–1443. doi: 10.1016/j.juro.2009.12.036.
105. Peters KM, MacDiarmid SA, Wooldridge LS et al. Randomized trial of percutaneous tibial nerve stimulation versus extended-release tolterodine: results from the overactive bladder innovative therapy trial. J Urol 2009; 182(3): 1055–1061. doi: 10.1016/j.juro.2009.05.045.
106. Peters KM, Carrico DJ, MacDiarmid SA et al. Sustained therapeutic effects of percutaneous ­tibial nerve stimulation: 24-month results of the STEP study. Neurourol Urodyn 2013; 32(1): 24–29. doi: 10.1002/nau.22266.
107. Schreiner L, dos Santos TG, Knorst MR et al. Randomized trial of transcutaneous tibial nerve stimulation to treat urge urinary incontinence in older women. Int Urogynecol J 2010; 21(9): 1065–1070. doi: 10.1007/s00192-010-1165-6.
108. Nygaard IE, Kreder KJ, Lepic MM et al. Efficacy of pelvic floor muscle exercises in women with ­stress, urge and mixed urinary incontinence. Am J Obstet Gynecol 1996; 174(1): 120–125.
109. Lagro-Janssen T, van Weel C. Long-term effect of treatment of female incontinence in general practice. Br J Gen Pract 1998; 48(436): 1735–1738.