Peníze až na prvním místě

Lůžková zdravotnická zařízení jsou nepostradatelným článkem poskytování zdravotnické péče. Na bedrech jejich personálu leží, kromě jiného, ta nejtěžší část medicíny – akutní stavy a komplikace, které nelze zvládnout u praktických lékařů nebo ambulantních specialistů. V řadě případů také lékaři lůžkových zdravotnických zařízení suplují péči, která v daném regionu z různých důvodů historicky chybí nebo v poslední době zanikla. A nyní to nejzásadnější, na což se velmi zapomíná. Vysoce odborný servis poskytují lékaři, zdravotní sestry a nižší zdravotnický personál nemocnic nepřetržitě, sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Vezmeme-li v úvahu, že praktičtí lékaři a ambulantní specialisté odpracují v týdnu přibližně 40−60 hodin, zbývá ze 168 hodin běžného týdne více než 100 hodin, kdy nemocní míří přímo do nemocnic. A to ještě nepočítám týdny se státním svátkem nebo v období dovolených, kdy nemocnice musejí zajistit ještě větší část péče. K extrémnímu přetížení personálu nemocnic přispívá v neposlední řadě i fakt, kdy u řady nemocných musí v době pohotovosti řešit stavy neakutní. Důvody jsou různé, někdy je to snaha nemocných vyhnout se čekání v ambulanci praktického lékaře, jindy obava ze ztráty zaměstnání pro absence v běžné pracovní době. Shrnuto, podtrženo, práce v lůžkovém zdravotnickém zařízení je nepostradatelná, nesmírně náročná a zaměstnance nemocnic připravuje o velkou část volného času a osobního života. Proto je také v řadě zemí na západ od nás velmi dobře zaplacená.

A dostáváme se tak k hlavní příčině odchodů lékařů a sester, která vede k současné kritické personální situaci v mnoha nemocnicích v celé České republice. A tou je samozřejmě nedostatečné finanční ohodnocení zdravotníků. Plně kvalifikovaná všeobecná zdravotní sestra na standardním oddělení chirurgie nedosáhne dnes s veškerou přesčasovou prací o nocích a víkendech ani na průměrnou mzdu v České republice. Akutní nedostatek zdravotních sester a lékařů proto dnes již pociťuje více než polovina nemocnic v České republice. Mnoho zdravotnických zařízení je nuceno uzavírat části oddělení, rušit operace a omezovat další neakutní péči. Velkým a zatím poměrně skrytým problémem je také extrémní pracovní přetížení těch lékařů a sester, kteří ještě v nemocnicích zůstávají. S klesajícím počtem personálu logicky těm „zbylým“ rychle narůstá množství nutné přesčasové práce v noci, o víkendech a o státních svátcích. Kromě únavy a chronického přetížení bere přesčasová práce, jak již zmíněno výše, nesmírně velkou část osobního života. Nebude-li toto rychle a adekvátně finančně ohodnoceno, můžeme být brzy svědky velkých problémů. A to ještě cíleně nechávám stranou další vážné problémy, které k odchodům lékařů a sester přispívají, jako jsou hledání legálního řešení přesčasové práce, opakované a necitlivé zásahy do vzdělávání lékařů i sester, stále se zvyšující administrativa, spojená s poskytováním zdravotní péče a podobně.

Kromě navýšení finančních prostředků na platy existuje ještě jedno, byť velmi nepopulární řešení kritické personální situace v českých nemocnicích. A tím je redukce poměrně rozsáhlé sítě zdravotnických zařízení. V tomto ohledu jsem však velmi skeptický. Veškeré pokusy o racionalizaci této sítě v minulosti vždy ztroskotaly. Ostatně, ukažte mi politika, který by dnes přišel do svého regionu s vítěznou zprávou, že zavře místní nemocnici, aby občané mohli dojíždět za kvalitnější péčí do okresního či krajského města, kde bude dostatek personálu. Kromě dojíždění nemocných do více či méně vzdáleného města má toto nepopulární opatření řadu dalších negativních dopadů na region. Příkladem může být ztráta zaměstnání nezdravotnických pracovníků nemocnice, kteří by s obtížemi hledali práci novou, nebo ukončení dodavatelských nemocničních zakázek pro místní podnikatele (úklid, strava, praní prádla a podobně).

Jak tedy v současné nelehké ekonomické situaci ve zdravotnictví najít dostatek finančních prostředků na platy nemocničních lékařů a sester? Navýšení rozpočtu pro zdravotnictví, které by pokrylo zásadní nárůst platů, není ekonomicky možné. Přesto však existuje reálná cesta – platy lékařů a sester se musejí stát hlavní prioritou rozpočtu. Teprve za zbytek financí lze modernizovat technologie, kupovat nové robotické systémy, funkční magnetické rezonance, diskutovat o indikacích a platbách nákladné léčby biologické či protonové a financovat další, leckdy zbytné projekty. Aby byl můj výše uvedený text správně pochopen – nejsem odpůrcem pokroku a moderních technologií, spíše naopak. Nicméně jakýkoliv rozvoj musí odpovídat současným ekonomickým možnostem České republiky. Řečeno jednoduše, nelze kupovat nový mercedes v době, kdy nemáme na mléko, rohlíky a na nájem. V lůžkových zdravotnických zařízeních musíme nyní zaplatit to nejcennější, co v nich zatím ještě je – zkušené týmy zdravotnických pracovníků. Jinak se může brzy stát, že moderní přístroje budou stát zakonzervované na uzavřených odděleních nemocnic bez personálu. V současné době je na rychlé řešení a změnu priorit ještě čas, moc ho ale nezbývá.

Doc. MUDr. Jaromír Šimša, Ph.D.

Chirurgická klinika 1. LF UK a TN

Vídeňská 800

140 59 Praha 4 – Krč

e-mail: jaromir.simsa@ftn.cz