Prof. MUDr. František Řehák, DrSc.

Prof. MUDr. František Řehák, DrSc., zemřel 11. června v 81 letech. Podlehl svému srdečnímu onemocnění, na které se několik posledních let léčil. Až do smrti byl aktivním členem III. chirurgické kliniky 1. LF UK v Praze, kterou řídil od roku 1974 do roku 1992.

Narodil se 13. 1. 1927 ve Vamberku v rodině textilního dělníka. Po ukončení studia na fakultě všeobecného lékařství v Praze v roce 1951 nastoupil jako sekundární lékař na II. chirurgickou kliniku profesora Diviše. Zde se věnoval všeobecné a později hrudní chirurgii. Klinika v té době byla spolu s klinikou lékařské fakulty v Hradci Králové jedním z vedoucích pracovišť české hrudní chirurgie. Po roce 1968 byl však jako perspektivní docent z politických důvodů poslán na poliklinické pracoviště. Ani tato okolnost v něm nezlomila touhu po klinické práci, ke které se vrátil. V roce 1974 se stal přednostou III. chirurgické kliniky a na ní rozvinul hrudní chirurgii v celé její šíři. Pod jeho vedením bylo pracoviště centrem jícnové chirurgie, v mediastinální chirurgii zejména centrem pro chirurgickou léčbu myasthenia gravis a samozřejmě plicní chirurgie, ve které osobně vykonal několik set operací.

Vědecká činnost v jeho době byla výrazně ovlivněna politickými poměry v naší zemi. Ty nedovolovaly širší mezinárodní spolupráci. Přesto prof. Řehák experimentálně již v začátku osmdesátých let rozpracoval problematiku transplantací plic. Do české chirurgické praxe jako první zavedl exstirpace jícnu bez torakotomie a s doc. Šmatem napsal monografii Chirurgie plic a mediastina. Vláda ČSSR ocenila jeho vědeckou činnost tím, že ho jmenovala předsedou komise pro udělování titulu doktor věd v chirurgii – v té době nejvyšším možným vědeckým titulem u nás.

Vzpomínku na člověka lékaře a učitele nelze omezit pouze vzpomínáním na jeho profesní činnost.

Prof. Řehák byl váženým členem České chirurgické společnosti, kterou po revoluci v roce 1989 jako její předseda řídil. Jeho lidské vlastnosti rozhodly o tom, že byl jedním z několika přednostů českých chirurgických klinik, kterého společenská změna politicky revolučního roku 1989 nepřipravila o místo. Jeho odborných a lidských vlastností si okolí vážilo. Prof. Řehák se uměl postavit i proti politickému tlaku okolí a často chránil své kolegy v nelehkých situacích. Nedopustil, aby na jeho klinice byla hierarchie chirurgů postavena na jejich „politické angažovanosti“. Vždy stála na odborných schopnostech jednotlivců, čímž chránil nemocné, o které mu v první řadě vždy šlo. Jak intenzivně prožíval osudy svých nemocných vědělo jenom jeho nejbližší okolí. Znal schopnosti svých podřízených a individuálně zvažoval jejich odbornou budoucnost. Snažil se je zařadit tak, aby prospěli klinice, ale také svému odbornému vývoji. Neviděl v nich pouze pracovní kolečka chodu kliniky.

Jako profesoři jeho doby vyučoval mimo studenty lékaře vlastního kolektivu zejména osobním případem. Učil tradičně jemné chirurgické technice, preciznosti, ale zejména pohledu na nemocného, nejen na jeho onemocnělý orgán. S pacienty uměl pohovořit, získat jejich důvěru, o kterou opíral své chirurgické počínání a nepotřeboval se jistit dnes tak rozsáhlou dokumentací různých psaných informovaných souhlasů.

Několik jeho podřízených zaujalo postavení vedoucích chirurgů lůžkových zařízení. Bez nadsázky, lze říci, že ač opustil budovu, kde se chirurgii učil, přenesl Divišovu chirurgickou školu na pracoviště, které řídil.

Žáci jsou mu vděčni za to, co je naučil a mnozí mladší chirurgové, kteří ho osobně u operačního stolu nezažili ani nevědí, že v tom, co dnes dělají, je mnohé z toho, čím prof. Řehák obohatil českou chirurgii.

V Praze dne 2. 7. 2008

Za spolupracovníky prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.