NÁZOR

Konec elektromagnetické hypersenzitivity–dodatek

Rád bych doplnil své stanovisko uveřejněné v Praktickém lékaři 2009, 86, č. 6 týkající se článku autorů Pekárka L. a Jelínka L. Zjistil jsem další vadu ve způsobu vyhodnocování elektromagnetické hypersenzitivity (EHS)pomocí funkčního magnetického rezonančního zobrazení (fMRI).

Lékařům je známo, že přístroj pro magnetickou rezonanci je zdrojem silného VF elektromagnetického pole, takže zkoumané osoby nebyly vyšetřovány za přísně kontrolovaných podmínek expozice elektromagnetickým polem (EMP)(viz obr.)

Na co tedy respondenti reagovali? Na EMP z aparatury magnetické rezonance a domnívali se, že jde o vyzařování z nezapnutého mobilu? Jednoznačný závěr autorů článku o konci elektromagnetické hypersenzitivity má další trhlinu, a to nejen ve výběru respondentů, ale i v použité metodě, pomocí fMRI.

Proč se snaží autoři dokázat, že hypersenzitivita k elektromagnetickému poli nesouvisí s reakcí na elektromagnetickou stimulaci, nýbrž jde o jev podobný psychosomatické poruše?

Je známo, že pan doc. Pekárek (přes nesouhlas některých bývalých pracovníků SZÚ) v roce 2000 prosadil nařízení vlády č. 480/2000 Sb. A od 1. ledna 2001 došlo skokově k desetinásobnému zvýšení zdravotních limitů ve srovnání s dřívější vyhláškou MZČR č. 408/1990 Sb. Konkrétně došlo ke zvýšení ze 4,3 V/m na 41 V/m pro 800 MHz a 58 V/m pro 1 800 MHz. To mělo za následek, že operátoři nemají prakticky žádná omezení a mohou nám postavit antény základnových stanic GSM na vzdálenost 3–5m od bytu. (A jsme pak trvale ozařováni tak, jako bychom 24 hod. denně volali mobilním telefonem.)

Takže když se postižený občan, ať už je, nebo není hypersenzitivní a má zdravotní problémy, jako např. zvýšenou sedimentaci, problémy se štítnou žlázou, zvýšenou glukózu, subjektivní, či objektivní potíže atd., obrátí na praktického lékaře o pomoc, tak dle závěru uvedeném v článku, by ho měl praktický lékař okamžitě poslat na psychiatrii.

Ing. Jaroslav Novák