Miniportréty slavných českých lékařů

Profesor MUDr. Otakar Teyschl – zakladatel moravské školy pediatrické

Zakladatel moravské pediatrické školy profesor Otakar Teyschl se narodil v Bosně a Hercegovině, tehdy to byla součást Rakousko-Uherska, v obci Sanski Most dne 5. května 1891.

Maturoval v r. 1909 a promoval na pražské lékařské fakultě v r. 1914 již po začátku světové války. Ještě před promocí byl externistou interního oddělení české dětské nemocnice, pak i sekundářem. V r. 1917 nastoupil vojenskou službu. V r. 1919 se stal asistentem profesora Pešiny na pražské dětské klinice

V r. 1919 byla v Brně založena Masarykova univerzita. Mezi prvními osmi profesory nové lékařské fakulty nebyl představitel pediatrie. Profesor interní propedeutiky Emil Sieber byl požádán, aby se ujal vybudování dětské kliniky do doby, než bude na toto místo získána vhodná osoba. Trvalo to však 3 roky, než se v r. 1922 podařilo získat MUDr. Otakara Teyschla, prvního asistenta profesora Matěje Pešiny, aby přešel do Brna.

Ten byl pak 3. 7. 1922 habilitován a jmenován zatímním správcem dětské kliniky Masarykovy univerzity v Brně. Klinika byla otevřena 23. 3. 1923. Po čtvrt roce byl Teyschl jmenován mimořádným profesorem a přednostou brněnské dětské kliniky. Celý jeho další život je spojen s brněnskou pediatrií. Řádným profesorem byl jmenován v r. 1928, v létech 1937–1938 byl i děkanem.

Z kliniky, která byla v nepříliš vyhovujících prostorách v nemocnici u sv. Anny na Pekařské ulici, vybudoval moderní diagnostické a výukové pracoviště a vytvořil postupně vynikající školu – moravskou školu pediatrickou. Mezi přední představitele patřil především pozdější profesor Vladimír Kluska, dále profesor Šumbera, profesor Brunecký, profesor Miroslav Toman, docent Palacký, primáři Malbohán, Vrzala, Zimák a další..

Po válce byl postaven profesor Teyschl před řadu jiných úkolů. Již koncem dubna 1945 dostal příkaz od Revolučního zemského národního výboru v Brně, aby převzal německou dětskou nemocnici v Černých Polích. Tím se stala českou dětskou nemocnicí.

Bylo ji však nutno upravit, a vzápětí vystal problém, zda ji vzhledem k jejímu stavu zrušit, nebo vybudovat novou. Bylo rozhodnuto o vybudování nové.

V r. 1948 byla zahájena její výstavba, a nemocnice se pak stala se komplexní výukovou základnou. Zde založil profesor Teyschl ve svých 62 letech, v období 1953–1954, II. dětskou pediatrickou kliniku, specializovanou na hlubší formu výuky.

To mu však nestačilo.

Stále zřetelněji se ukazovalo, že bude nutné prohloubit možnosti výzkumu, a proto vybojoval zřízení Výzkumného ústavu pediatrického, který byl otevřen l. ledna 1963, a sám ještě před jeho uvedením do provozu Teyschl položil základy pracovní náplně.

Do důchodu odešel ke konci roku 1962.

Vědecká činnost profesora Otakara Teyschla.

Základním dílem, kterým byl vytvořen základ pro naší pediatrii (a to nejen moravskou) byla první česká učebnice Dětské choroby, která vyšla po jeho osmiletém působení v Brně v roce 1931, a upravena a doplněna byla v roce 1938. Tato učebnice byla pro širokou lékařskou obec (nejen pediatrickou) zdrojem poučení a průvodcem spletitými situacemi v dětských chorobách, a kromě toho byla i jakýmsi zárodkem pozdější Teyschlovy koncepce pediatrie.

Další učebnice vyšly až po druhé světové válce:

Péče o nedonošence (1951), O duševním vývoji a výchově kojenců (1953), Ošetřovatelská technika pro dětské sestry (1960).

Posledním jeho dílem, napsaným již v důchodu, je dvoudílná Diferenciální diagnostika a terapie dětského věku (1965).

V poválečných letech (1948–1958) byly vydávány takzvané Teyschlovy Dětské archy pro potřebu mladých lékařů a mediků. Vyšlo jich přes 250 a přinášely zejména novější názory na diagnostiku a terapii dětských nemocí.

Teyschl se zabýval mezi válkami i plánem vydat několikasvazkové kompendium dětského lékařství, na kterém by spolupracovali i odborníci jiných oborů napsáním speciálních monografií. Tyto plány však zastavila válka. Neuskutečnilo se to, i když některé díly vyšly později samostatně jako např. Dětská chirurgie od Josefa Podlahy, Ušní choroby dětí od Františka Ningera a Dětská urologie od Jana Bedrny.

V přípravě zůstala Dětská oftalmologie od Bohuslava Savíka, Dětská ortopedie od Bedřicha Frejky a Anatomie dítěte od Karla. Žlábka. Všechny tato práce byly od jeho kolegů profesorů. brněnské lékařské fakulty.

V r. 1954, jako první český pediatr, byl Otakar Teyschl jmenován členem ČSAV, o dva roky později dostal i nejvyšší vyznamenání – Medaili J. E. Purkyně.

Profesor Teyschl měl vřelý vztah k umění. Miloval renesanci a byl i typem renesančního člověka, který spojoval v sobě svět vědy a umění, hlavně umění výtvarného. Spolupracoval se Spolkem výtvarných umělců brněnských, byl blízkým přítelem několika brněnských malířů a sochařů, byl i inspirátorem řady malířských děl. Mezi ně patří i malířská tvorba jeho blízkého přítele, národního umělce Antonína Procházky. Jde například o díla „Zlatý věk“ a „Prometheus přinášející oheň lidstvu.“

Teyschl také miloval i hudbu, byl ctitelem Leoše Janáčka. Podílel se dle možností na všech kulturních akcí v Brně a stal se součástí brněnského kulturního prostředí.

Měl i jednu velkou lásku – čínskou kulturu a umění. Podařilo se mu v r. 1956 v  65 letech uskutečnit svůj sen a navštívit Čínu, což byla v té době dost neobvyklá záležitost. Místní kulturou, zvláště architekturou byl okouzlen.

Na závěr medailonku uvádím i některé méně známé historky z jeho života, které dokreslují jeho portrét.

Profesor Teyschl si na svou slávu a početná vyznamenání nikdy nepotrpěl. I svůj titul akademika nikdy nepoužíval. V Brně byl však všeobecně znám, což věděl, a bylo to pro něj něco samozřejmého.

Jednou přijel ve svém starém autíčku ke křižovatce, ke které se blížila i tramvaj. Pan profesor by velmi opatrný řidič, a tak i když byl na hlavní ulici a měl podle vyhlášky přednost, raději zastavil a čekal, až tramvaj přejede. Tramvaj pochopitelně čekala také, jen řidič mohutně gestikuloval, mával, pak si i významně ťukal na čelo, co jako že ten blázen nejede.

Pan profesor se zájmem sledoval řidičovo počínání, pak se obrátil ke svému spolujezdci a uznale pronesl:

„Víte, on má přece jen člověk radost, že ho všichni ti lidí tady znají. Podívejte se takový řidič, a už z daleka mě zdraví.“

Pak se vyklonil z okénka, přívětivě zamával – a stál dál.

V brněnské fakultní nemocnici vybírali kdysi k nějakému jubileu vzorné pracovníky ústavu. Mezi vybranými byl i přednosta dětské kliniky profesor Teyschl. Byl však od podstaty člověkem navzdory své slávě velmi skromným, a když na něm chtěli fotografii pro nástěnku, vymluvil se, že žádnou nemá. Řekli mu tedy, že za ním pošlou závodního fotografa, pana Sazmu.

Za několik dní se v kanceláři kliniky, kde v tu dobu bylo na hlášení několik lékařů i sester, ozval telefon. Vzala jej sestra, snad poněkud nedoslýchající. Ze sluchátka se ozvalo:

„Tady Sazma. Prosím vás, je pak profesor Teyschl přítomen? Já ho mám přijít vyfotografovat.“

Sestra řekla:

„Moment, počkejte, já se zeptám,“ a obrátila se k ostatním. „Prosím vás, co je to za nesmysl? Volá Masna, že chtějí vyfotografovat pana profesora. Co jim mám říct?“

Tehdejší zástupce pana profesora docent MUDr. Vladimír Kluska, který o fotografování pana profesora jediný z přítomných něco věděl, to sestře u telefonu vysvětlil:

„To je v pořádku, sestro. Oni budou vyrábět nový vysoce kvalitní a po zdravotní stránce dokonalý druh konzerv, vhodný i pro děti, a chtějí mít na obalu i fotografii našeho profesora. Pro reklamu.“

Tak sestra vzala sluchátko a vzkaz vyřídila:

„Tak můžete přijít.“

Konzervy s profesorovou fotografií se však nikdo nikdy nedočkal.

Profesor Teyschl byl, jak jsem již dříve uvedl, člověk velmi skromný. Byl velký dobrák. Hněvivé vzplanutí bylo u něj vzácností.

Jednou – bylo to po nějakém obtížném a málo úspěšném jednání na Ministerstvu zdravotnictví v Praze – se stavil i v Lékařském domě na Náměstí I. P.  Pavlova, kde je i lékařská knihovna. Ve vstupní hale bylo šero, prasklé žárovky nikdo nevyměnil. Všude plno smetí a nedopalků cigaret. Chtěl nastoupit do výtahu, ale výtah nejezdil.

Tu dobrák profesor Teyschl překypěl:

„Já jsem tenhleten spolek spoluzakládal, a teď je tady takový švajneraj. Já to zase všechno rozpustím!“

Profesor dětského lékařství MUDr. Otakar Teyschl zemřel l0. září 1968 ve věku 77 let.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.