Panu profesoru MUDr. Václavu Tošovskému s úctou a poděkováním

V pondělí 26. listopadu roku 2007 skončil v odpoledních hodinách pozemský život vynikajícího českého dětského chirurga profesora MUDr. Václava Tošovského, doktora lékařských věd. Trval pětadevadesát let, čtyři měsíce a neúplných šestadvacet dnů. Jen nemnohým pozemšťanům je darován tak dlouhý věk.

Pojmů pozemský a pozemšťan jsem užil záměrně. Pan profesor byl celý svůj život hluboce věřícím křesťanem. V křesťanském přesvědčení byl vychován a v křesťanské víře zemřel. Věřil v život posmrtný, a tak si představuji, že ve chvílích, kdy píši tyto řádky, na mne můj první učitel klinické medicíny odněkud shlíží a je zvědavý, jak se s tak emotivně nesnadným úkolem vypořádám. Nepochybuji totiž o tom, že tam, kam nikdo z nás nedohlédne, dospěla jeho duše bez překážek, protože jeho životem nepřešlo nic, co by ho zdrželo v očistci. Shlíží na mne určitě laskavě, protože to ani za života jinak neuměl. Vždycky mi věřil a já ho nemohu ani v tak těžké chvíli zklamat. Přednášel jsem a psal jsem mu v dlouhých minulých letech více laudací – významných životních jubileí měl sdostatek. Byly obsáhlé a skládal jsem je rád. Ale psát laudaci poslední, která je nekrologem, mě tísní. Už samo slovo nekrolog, byť klasického řeckého původu, je tíživé. Ale já vlastně nebudu psát nekrolog, jen připomenu několik v životě pana profesora závažných okolností, ke kterým přičiním maličko osobních vzpomínek. Abych ho připamatoval Vám, kteří jste ho znali, ale i Vám, kteří jste příležitost ho poznat neměli, ale vědět byste o něm měli, proto, že „patří mezi předky, kteří v potu tváře vysazovali stromy, aby se jejich potomci chladili v jejich stínu“.

Znali jsme se s panem profesorem déle než šestapadesát let. To je doba, která skýtá příležitost se dokonale poznat a pochopit. Stále jsme o sobě věděli. Dlouhá léta nepřetržitě, později zákonitě méně, ale přesto trvale. Při pohledu zpět se samozřejmě nemohu vyhnout tomu, co už jsem o panu profesorovi napsal nebo říkal. Zásadní okolnosti života jedince se nemění. V tomto smyslu přijměte moje vzpomínání.

Nemohu začít jinak než vzpomínkou na naše první setkání. Bylo to na začátku července v jednapadesátém roce minulého století. Po dvou letech teoretických studií na lékařské fakultě jsem si chtěl o prázdninách před třetím rokem „osahat“, jak chutná klinická medicína. Od známé lékařky jsem získal doporučení na pana primáře Tošovského. Šel jsem na tehdejší oddělení dětské chirurgie na Karlov se smíšenými pocity. Pan primář byl v pilné práci na sádrovně ambulance a já jsem si troufl poslat mu doporučující vizitku prostřednictvím sestry. Vzápětí se rozlétly dveře a v nich stanul usměvavý, červenolící pán v dlouhé gumové zástěře, v bílých galoších, ruce pokryté zasychající sádrou, srdečný a nesmírně laskavý. V té chvíli, mezi dveřmi, jsme se domluvili. A ta chvíle v podstatě rozhodla o mém celém dalším odborném, ale i soukromém životě. Lépe řečeno, rozhodl o nich pan profesor Tošovský. Podnítil můj vztah k dětské medicíně, k dětské chirurgii a skrze ni mé následné rozhodnutí věnovat veškeré pracovní úsilí dětské onkologii. Ale nejen to. Tam na Karlově jsem po několika letech poznal a získal na celý život i milovanou ženu. I na tom má pan profesor podíl.

Od zmíněného horkého léta roku 1951 jsem začal pana profesora poznávat a cítím se proto práv, abych vydal svědectví o jeho ne vždy snadném, ale v úhrnu krásném, neobyčejně plodném a po všech stránkách naplněném životě. Utvářelo ho více zásadních okolností, které košatí vrozený základ. Mohu jich zmínit jen zlomek. Život je příliš složitý na to, aby ho bylo možné vtěsnat do několika řádků.

Základem byla láska k rodičům (otec byl učitelem) a k domovu. Byla jím roubená chalupa krytá doškovou střechou, ve které se narodil 1. července roku 1912. Byl opravdu maličký. Vážil na tu dobu povážlivě málo – jen 2250 g. Vstoupil do života s obavami všech nejbližších, protože tři před ním narození sourozenci zemřeli. Obklopovala ho nejen láska rodičů, ale i láska a péče tety Anny, pratety Kateřiny a babičky Marie Magdaleny. Všechny miloval, i tu chalupu v Proseči u Skutče v utěšeném chrudimském trojúhelníku mezi třemi krásnými městy – Poličkou (Bohuslav Martinů), Litomyšlí (Bedřich Smetana) a Vysokým Mýtem, které se stalo městem jeho gymnaziálních studií. Vysokomýtské gymnázium mu poskytlo prostřednictvím vynikajících profesorů široké všeobecné vzdělání (byl mezi nimi například znamenitý překladatel Homérových eposů Illias a Odyssea Otmar Vaňorný). Maturoval roku 1931 a rozhodl se studovat medicínu. Říkával, že nic jiného ho nenapadlo.

V letech 1931–1936 studoval na pražské lékařské fakultě, bydlel na koleji Arnošta z Pardubic a po zvládnutí všech přísných zkoušek promoval v prosinci uvedeného roku, ve kterém byl rektorem univerzity anatom profesor Karel Weigner a děkanem lékařské fakulty patofyziolog profesor Josef Hepner. Promotorem mu byl zakladatel moderní české, resp. československé pediatrie profesor Jiří Brdlík. První dotyky s praktickou medicínou absolvoval na interním oddělení nemocnice na Vinohradech, ale brzy se stal jedním z pracovníků slavné České dětské nemocnice na Karlově, ve které prošel oddělením dětské chirurgie a ortopedie, oddělením dětským a infekčním – ovšem s dvouletým přerušením prezenční vojenskou službou (1937–1939).

1. července roku 1939 (v den svých narozenin) se doktor Tošovský oženil se slečnou Emou Pechanovou. V báječném soužití dali život šesti dětem. Prožili ovšem v rodině i krutý čas. V necelých jedenácti letech jim zemřela 11. 1. 1953 dcera Liduška. V době jejího těžkého stonání jsem fiškusoval na klinice a citlivě jsem vnímal jejich smutek. Překonali ho.

V roce 1945 nastoupil doktor Tošovský na Kliniku ortopedie a dětské chirurgie profesora Jana Zahradníčka (sídlící tehdy ještě v tzv. Kupeckém domě na Karlově). Ortopedii si zamiloval, a ačkoliv jeho profesionální život zavedly okolnosti posléze na jinou cestu, domnívám se, že zůstal po celý další život v skrytu duše ortopedem.

První okolností, která rozhodovala o budoucím odborném zaměření profesora Tošovského, byla jeho půlroční studijní cesta do Spojených států (říjen 1947 – březen 1948). Jel se zdokonalit v ortopedii, ale navštívil také pracoviště slavného dětského chirurga Williama Ladda v Bostonu, který v něm vzbudil celoživotní zájem o problematiku náhlých příhod břišních vzniklých na vrozeném podkladě a o chirurgii neonatální. A pak už stačilo málo, aby – cum grano salis – druhá okolnost rozhodla o všech jeho dalších profesionálních letech. Primář oddělení dětské chirurgie v nalezinci – profesor Metod Mikula odcházel do penze a požádal profesora Zahradníčka, aby půjčil některého ze spolupracovníků na krátký „záskok“. Los padl na doktora Tošovského. Poslouchat se musí, doktor Tošovský „zaskočil“ od 1. ledna 1950. Ten „záskok“ trval až do jeho penzionování 1. března 1979. V uvedeném období byl MUDr.  Tošovský primářem (1950–1953), přednostou traumatologického oddělení nově zřízené Kliniky dětské chirurgie Fakulty dětského lékařství (1953–1970) a posléze přednostou této kliniky (1970–1979). V roce 1954 byl jmenován docentem, v roce 1962 získal přímo (bez kandidatury) „velký“ doktorát lékařských věd, v roce 1968 byl jmenován profesorem. Vedení kliniky předal svému nástupci 1. března roku 1979, ale ještě několik dalších let pracoval na chirurgickém oddělení dětské polikliniky ve Fakultní nemocnici v Motole. Emeritním profesorem zůstal až do své smrti.

Profesor Václav Tošovský byl a zůstane významnou osobností české medicíny 2. poloviny 20. století, významným spoluzakladatelm české dětské chirurgie a traumatologie, významným učitelem Univerzity Karlovy v Praze a její Fakulty dětského lékařství (nyní 2. lékařské fakulty) a významným přednostou její kliniky dětské chirurgie. Hlavními oblastmi jeho odborného zájmu byly náhlé příhody břišní u dětí, a to jak získané, tak na vrozeném podkladu, neonatální chirurgie a traumatologie dětského věku, zejména problematika léčby zlomenin. Byl neobyčejně publikačně činný, mnoho publikací v odborných časopisech obohatil sepsáním několika zásadních monografií. Hlásal a dodržoval zásadu „nulla dies sine linea“ (ani den bez řádky).

Úcta k panu profesoru Tošovskému má dva hlavní prameny. První, který jsem mohl jen stručně nastínit, byla jeho vysoká odbornost. Pracoval hodně a s nadšením. Učil příkladem. Pomohl nespočtu dětských pacientů a patřil mezi nejznámější lékaře své doby. Nikoho neodmítl, nemocné děti i jejich rodiče ho milovali. Druhým pramenem byl jeho charakter. Byl spravedlivý, ochotný, vždy laskavý, tolerantní, skromný, nikdy se nevyvyšoval. Vážil si minulosti, ctil tradici. Přes všechna vyznamenání, kterých se mu dostalo – až po jmenování Rytířem lékařského stavu, byly pro něho největším vyznamenáním láska jeho rodiny a dobré lidské vztahy. Byl jedním z mála kdysi tak ctěných lékařů – lidumilů, kterých valem ubývá.

Každý z nás se setká v průběhu života jen s několika málo osobnostmi, které se mu stanou opravdu velkými učiteli (nejen v profesi). Jedním z mých velkých učitelů byl pan profesor Václav Tošovský. Děkuji mu za mnohé a vím, že těch, kteří mu děkují spolu se mnou, je mnoho. Bude nám všem chybět. Ale tak už to bývá. Zůstanou vzpomínky, jeden z největších pokladů člověka. Vzpomínky na pana profesora Václava Tošovského budou vždy krásné a šťastné.

Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.