Nikdo by neměl podléhat iluzi, že to bez něj dál nepůjde

Představovat přednostu královéhradeckého Fingerlandova ústavu patologie a dlouholetého předsedu naší odborné společnosti prof. MUDr. Aleše Ryšku, Ph.D. na stránkách našeho časopisu by bylo nošením dříví do lesa.

Po dvou funkčních obdobích a tedy osmi letech tvrdé práce v čele našeho výboru se rozhodl, že už dál nebude kandidovat a že se soustředí na nové výzvy, které ho čekají. A protože za sebou zanechal obrovský kus práce, sešli jsme se, abychom bilancovali a ohlédli se za uplynulými léty.

Tvé rozhodnutí nekandidovat po osmiletém předsednictví do dalšího funkčního období výboru naší společnosti nepřekvapilo jistě jen členy výboru...

No jo, tomu věřím ... Asi to není ten úplně nejběžnější krok. Ale než jsem se k němu rozhodnul, předcházelo tomu poměrně dlouhé zvažování všech pro a proti.

Ve skutečnosti mělo mé rozhodnutí dvě roviny. První, že určitě nebudu pokračovat ve funkci předsedy naší společnosti, přišlo už před nějakým časem a měl jsem v tomto celkem jasno. Hlavním důvodem byl pocit, že vykonávat funkci předsedy s plným nasazením mne stojí stále více energie. Není asi náhodou, že celá řada různých funkcí je časově omezena na maximálně dvě funkční období. Osm roků je dlouhá doba a vyhnout se pokušení zpohodlnění a nástupu jisté provozní slepoty je velmi obtížné. Je proto správné, aby po tolika letech převzal kormidlo nový kapitán. Nikdo bychom neměli podléhat iluzi, že bez nás to dál nejde, že se svět zastaví.

Druhou rovinou (či další „úrovní“) bylo rozhodnutí nekandidovat ani na členství ve výboru jako takovém. Důvody k tomu byly poněkud emocionálnější, než jen ty, které jsem uvedl výše. Nedlouho před volbami jsem ve své funkci zažil několik situací, které mne přivedly k úvahám, kolik energie a zejména kolik času má člověk k dispozici a jaký je optimální způsob jejich využití. Došel jsem k závěru, že možná není úplně špatné zkusit některé nové věci, na které mi doposud nezbývaly časové rezervy. Protože bych v žádném případě nebyl ochotný nechat se zvolit do výboru jen tak a pak tam být pouze do počtu a nedělat nic či skoro nic, řekl jsem si, že férovější bude vůbec nekandidovat.

Zároveň jsem si ale uvědomoval, že pokud se k takovému kroku rozhodnu, musí v každém případě existovat záruka, že aktivity a úkoly, které naši společnost provázejí a čekají v blízké i vzdálenější budoucnosti, budou pokračovat a že tedy bude zachována kontinuita ve směřování SČP. Proto jsem samozřejmě své rozhodnutí diskutoval s několika lidmi, kterých si opravdu vážím. Když jsem nabyl dojmu, že existuje řada kandidátů na členství ve výboru, kteří v případě svého zvolení takovou záruku nabízejí, bylo mé rozhodování podstatně jednodušší.

Jak teď naložíš se svým nově nabytým volným časem?

Když jsem dával tuto otázku přečíst své manželce, tak se hlasitě rozesmála, protože když je nejhůř a nic nestíhám, zpravidla kouknu do kalendáře a říkám, že to musíme vydržet ještě tento a příští měsíc a pak to bude lepší. A oba víme, že lepší to nebude, kalendář se vždy zaplní dalšími novými věcmi. Ale pevně věřím, že o něco málo lepší by to být mohlo a při hledání volného víkendu na návštěvu přátel už snad nebude třeba koukat půl až tři čtvrtě roku dopředu.

Nemluvme tedy o volném, ale spíše o uvolněném čase. Bohužel, nabyl jsem dojmu, že práce je něco jako plyn - vždy dokonale vyplní veškerý poskytnutý prostor. Těším se proto, že se budu moci věnovat některým novým aktivitám, na které se v poslední době nedostávalo. Pokud jde o náš obor jako takový, chci zejména dohnat to, co jsem zameškal v rozvoji diagnostické patologie, soustředit se na některé projekty, které už delší dobu nosím v hlavě a nedošlo zatím na jejich realizaci, trošku více se věnovat rezidentům i organizaci práce na ústavu.

Další oblastí, která mne bude nepochybně poněkud vytěžovat je agenda spojená s mojí novou funkcí předsedy Education Subcommittee Evropské společnosti patologie. Když jsem byl prezidentem společnosti Pierrem Bedossou osloven, zda bych byl ochoten se této problematice věnovat, hodně jsem váhal. Jde ale o velikou výzvu, které jsem nedokázal odolat. Povinnosti edukačního výboru v sobě spojují organizaci kurzů European School of Pathology, na kterých také přednáším, konsolidaci výukového portálu a s tím související problematiku e-learningu v patologii a evropská výuková stipendia pro mladé patology - tzv. Giordano Fellowships. Měl jsem možnost si do týmu vybrat celou řadu evropských odborníků a už se docela těším, jak se s těmito úkoly popereme.

Pokud jde o čas strávený mimo práci, tak snad zbude trochu více času i na koníčky. Jak možná někteří čtenáři vědí, moc rád cestuju a také se věnuju fotografii. Právě focení, vybírání a upravování fotek je pro mne obrovským zdrojem relaxace. Jen to ale „žere“ hrozně moc času, takže tajně doufám, že bude aspoň o trochu víc příležitostí podnikat výpravy za krásami přírody i architektury a pak budu mít u počítače o zábavu postaráno.

Ale pojďme postupně - předsedou nového výboru ses stal v květnu 2008. Jaké byly začátky?

Přiznám se, že po osmi letech je pro mne opravdu obtížné nějak detailněji se rozpomínat na začátky. Jak si možná řada lidí pamatuje, v roce 2008 byla situace poměrně bouřlivá. Naše společnost nebyla zrovna ukázkou jednoty, na pojišťovně ležel „pirátský“ návrh na vznik tzv. laboratoří prediktivní onkologie, které by celou řadu nových vyšetření postupně vyváděly úplně mimo náš obor (v preambuli návrhu bylo přímo napsáno, že tyto laboratoře budou stát mimo stávající strukturu pracovišť patologie), často jsme byli kritizováni (v naprosté většině případů neprávem), že naše diagnostika neodpovídá klinickým potřebám, na pojišťovně nás nikdo v podstatě nebral vážně.

Takže bylo především potřeba se nějak vyrovnat s břemenem partikulárních zájmů uvnitř SČP a sjednotit se tak, abychom táhli za jeden provaz. Zároveň jsme si ale nemohli dopřát luxus nějaké přechodné doby, abychom toho dosáhli, protože okamžitě bylo třeba začít hasit výše nastíněné požáry. Aby toho nebylo málo, tak v létě roku 2009 jsme ve Florencii - možná trochu naivně - požádali prezidenta Evropské společnosti o možnost „někdy v budoucnosti“ uspořádat Evropský sjezd patologie. Nejen, že jsme tento dostali začátkem roku 2010 přiklepnutý, ale kongres se měl konat již v roce 2012, což byl naprosto šibeniční termín. Patří se vyslovit ohromné díky všem osobám, které se na organizaci sjezdu podílely, bylo jich opravdu hodně a je jejich zásluhou, že kongres byl opravdovým úspěchem, který zviditelnil českou patologii přinejmenším v evropském měřítku.

Co tě na agendě výboru nejvíce překvapilo (mile i nemile)?

Milým překvapením bylo, že naše práce se mohla z větší části řídit textem skupiny Chinaski „Jaký si to uděláš, takový to máš“. Velmi milým zjištěním pro mne také bylo - a týká se to práce obou výborů, kterým jsem měl tu čest předsedat - že v naprosté většině případů jsme byli schopni a ochotni odhlédnout od svých lokálních zájmů a najít kompromisní řešení jednotlivých problémů.

Velmi nemilým zjištěním bylo naopak množství situací, kdy výbor musel řešit problémy, které způsobil někdo jiný. Mám na mysli zejména oblast zdravotnické legislativy, která připomíná tak trochu tekuté písky. Člověk na chvíli ztratí ostražitost a průšvih je na světě. Nejde jen o mnohokrát omílanou problematiku pitev, ale i o organizaci atestačního vzdělávání, doškolování nezdravotnického personálu, legislativní požadavky na laboratoře, úhrady za naši práci, apod.

Pokud většina čtenářů nemá představu, o jaké konkrétní záležitosti přesně šlo, pak je to z mého pohledu vynikající vizitkou a důkazem, že výbor pracoval dobře a dokázal naprostou většinu problémů úspěšně vyřešit či zažehnat. Odvrácenou stranou je skutečnost, že tento administrativní boj s větrnými mlýny neuvěřitelně vysává energii a bere čas, který by bylo možné věnovat jiné smysluplnější práci.

Předsedal jsi dvěma výborům společnosti, vnímal jsi mezi těmito dvěma funkčními obdobími rozdíly?

Myslím, že úplně dramatické rozdíly mezi oběma výbory jsem nepozoroval. A pokud ano, vycházely spíše z toho, že některé naše návyky se postupně vyvíjely, případně pak z vnějších podmínek, než z „osob a obsazení“. Velkou revolucí pro práci výboru, ke které došlo ve druhém funkčním období, byla instalace sítě telekonferenčních zařízení umožňujících uspořádání schůzí výborů na dálku. To značně zefektivnilo naši práci, netrávili jsme tolik hodin zbytečným cestováním. V posledních dvou letech to vycházelo zhruba tak, že na jednu prezenční schůzi připadaly 3 telekonference.

Pokud se vrátím k personálnímu složení, mohu s potěšením konstatovat, že naprostá většina členů obou verzí výboru i revizní komise fungovala velmi operativně a ochotně. Je třeba si uvědomit, že na rozdíl od šéfování ústavu, kde máme možnost někomu něco nařídit, tak v práci výboru toto neplatí - předseda nikomu nevelí, jen přemlouvá, což je někdy poněkud náročné, protože všichni jsme samozřejmě velice vytížení svými běžnými povinnostmi. O to víc je třeba ocenit, že někteří členové výboru se věnovali agendě společnosti s plným nasazením.

Shrňme tedy, co se za ta dvě funkční období podařilo.

Z hlediska množství úsilí, vynaloženého na jednotlivé aktivity, tak je to určitě organizace Evropského kongresu patologie v Praze, který byl se svými téměř 2,5 tisíci účastníků velikým úspěchem. Dodnes řada zahraničních kolegů na pražský kongres v dobrém vzpomíná. Pro mne osobně to byly dva roky života, které jsem tomu věnoval, ale rozhodně toho nelituji.

Dalším úspěchem - a nyní již mluvím spíš o dlouhodobém dopadu do budoucnosti našeho oboru v České republice - bylo znovunalezení jednoty mezi patology. Nemyslím si, že v roce 2016 existují nějaké „tábory“ či „kliky“, které by uvnitř společnosti bojovaly proti sobě. Díky tomu jsme také zcela jinak vnímáni navenek. Díky svému působení ve výboru České onkologické společnosti mám možnost vidět, jaký je pohled na náš obor „z druhé strany“. Patologie je velice respektována a při rozhodování např. o nových postupech v diagnostice a terapii jsme prakticky bez výjimek konzultováni a žádání o názor či o stanovisko společnosti. Podařilo se nám uhájit integritu a širokou náplň oboru a zamezit odlivu některých vyšetření mimo laboratoře patologie. Postupně (byť bych samozřejmě chtěl, aby to bylo daleko rychlejší) se také daří prosazovat nové metody a postupy na úrovni plátců.

Podařilo se nám sepsat a publikovat celou řadu doporučených postupů pro diagnostiku nádorů i některých nenádorových onemocnění, ve spolupráci se společností SEKK jsme zavedli několik programů externího hodnocení (imunohistochemie HER2/neu, imunohistochemie hormonálních receptorů, obecná imunohistochemie), některá česká pracoviště i aktivně participují na přípravě a organizaci evropského programu EHK diagnostiky plicního karcinomu. V minulém roce vyšla velmi podařená monografie o historii české patologie, kterou redigoval prof. Šteiner, a podílela se na ní velká řada českých i moravských patologů. Pro budoucí generace tak budou navždy k dispozici historické informace, které by jinak byly časem nenávratně ztraceny. Po dlouhém boji a různých legislativních peripetiích se nám podařilo prosadit nápravu velmi nepříznivého stavu v oblasti pitev, který, jak všichni víme, vzniknul v důsledku nešťastné novely Občanského zákoníku. Novela Zákona o zdravotních službách, která vstoupila v platnost v těchto dnech, tak trochu oklikou umožní indikovat pitvy i u zemřelých, kde to nyní nebylo možné.

A co se nepodařilo?

Myslím, že kostlivců ve skříni, kteří zůstanou k řešení pro nově zvolený výbor, není mnoho; já osobně jsem si vědom dvou. Prvním je nešťastně nastavený systém vzdělávání (přetrvávající nutnost absolvovat zbytečně dlouhé stáže na klinických pracovištích a tím tak trochu opakovat šestý ročník medicíny, a to na úkor času stráveného na patologii) a rozbití dobře fungujícího systému pracovišť vyššího a nižšího typu, který garantoval adeptům našeho oboru z menších patologií absolvování pobytu na větším pracovišti. Vzhledem k tomu, že nyní se i menší patologie stanou pracovišti vyššího typu, nebude ředitele takových zdravotnických zařízení nic nutit, aby posílali své školence na stáž jinam.

Druhým restem, který po nás zůstává, je nový sazebník výkonů, který by měl aspoň trochu zohlednit nárůst našich nákladů a zlepšit ocenění naší práce. Na jeho přípravě se podílela pracovní skupina několika kolegů-patologů pod vedením prim. Trnkové a ti nad revizemi a aktualizacemi jednotlivých kódů strávili neuvěřitelné množství hodin. Je škoda, že nový sazebník nebyl nakonec ministrem podepsán a nevstoupil zatím v život.

Takovou malou záplatou pro mé svědomí je, že ani jedna z obou záležitostí nebyla pod naší přímou kontrolou a možnosti jak stav ovlivnit byly velice omezené. Ale i tak mne mrzí, že se nám to nepovedlo....

Co bys popřál novému výboru a jakou radu bys dal svému nástupci. Jaké jsou z tvého pohledu výzvy pro naši společnost do budoucna?

Většina výzev, kterým jsme byli vystaveni v minulých obdobích, přetrvává. Je stále třeba bojovat za spravedlivé ocenění naší práce, za zachování garance oboru patologie nad celou šíří nejen morfologických, ale i dalších molekulárně patologických vyšetření. Bude třeba bdít, aby ve smršti legislativních novel nedošlo k obdobné komplikaci pro naši práci, jako tomu bylo při změně Občanského zákoníku. Bude potřeba napřít síly do zlepšení systému vzdělávání pro vysokoškoláky – nelékaře (molekulární biology pracující v našich laboratořích) i laboranty. Pokud jde o méně „vzletná“ témata, napadá mne zejména organizace 5. Pannonian Congress of Pathology, který jsme přislíbili uspořádat v roce 2018 v Mikulově.

V tuto chvíli (počátek srpna 2016) již známe složení nového výboru i revizní komise. Mám velikou radost, že v obou budou lidé, které znám jako velmi aktivní a konstruktivně uvažující a měl jsem možnost všem již alespoň stručně pogratulovat emailem. Naproti tomu jméno osoby, která se stane předsedou společnosti, se dozvíme až po první schůzi výboru, tedy pravděpodobně po prázdninách. Proto může být mé přání zatím jen velmi obecné. Často si při své práci vzpomenu na modlitbu, ve které se říká: ,,Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil“. Myslím, že tohle - možná snad ještě s příznivou konstelací různých zevních faktorů - by mohlo jako přání novému předsedovi docela dobře stačit.

-jz-