Padesát let v patologii

Prof. MUDr. Ivo Šteiner, CSc. se narodil v roce 1940 v Londýně. V Praze absolvoval základní a střední školu, poté vystudoval Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové. V roce 1965 nastoupil na Ústav patologické anatomie v Hradci Králové, odkud pak v roce 1976 přesídlil do Pardubic, kde na pozici primáře tamního oddělení patologie OÚNZ pracoval 14 let. Ještě předtím ale pobýval v rámci grantu Světové zdravotnické organizace déle než rok v ugandské Kampale a věnoval se tam studiu kardiomyopatií. V roce 1990 se stal přednostou Fingerlandova ústavu patologie LF UK a FN Hradec Králové, který řídil až do roku 2006. V letech 1991 – 1997 byl proděkanem hradecké lékařské fakulty pro rozvoj a pro spolupráci s fakultní nemocnicí a v letech 1997 – 2003 jejím děkanem. I po skončení druhého volebního období pokračoval v práci ve vedení fakulty jako proděkan pro zahraniční styky. Mezi dlouhou řadou dalších odborných aktivit pana profesora je zde nutno s povděkem vyzdvihnout, že v letech 2000 – 2010 vedl redakci našeho časopisu.

Vedení redakce našeho časopisu jste převzal poměrně náhle po nečekaném odchodu bývalého šéfredaktora prof. Miřejovského. Jaké byly začátky?

Je náhoda, že má kariéra v patologii trvá stejně dlouho jaké je trvání našeho časopisu. V roce 1965 jsem po vojně nastoupil na královéhradecký ústav a v témže roce začala vycházet Československá patologie (tehdy ještě bez pomlčky). Po 25 let jsem pak s obdivem sledoval šéfredaktorskou i autorskou práci prof. Blahoslava Bednáře. Jeho zásluha o vznik a charakter časopisu by neměla být nikdy zapomenuta! Sám jsem do časopisu poměrně dost přispíval; má první práce tam je z roku 1971. Po prof. Bednářovi šéfredaktorství logicky převzal jeho žák a nástupce na Hlavově ústavu prof. Pavel Miřejovský. Bohužel, po 11 letech (a 11 ročnících našeho časopisu) prof. Miřejovský předčasně zemřel a časopis „osiřel”. Dnes zpětně žasnu, kde jsem našel tu odvahu přihlásit se výboru Společnosti patologů jako nástupce. V roce 2000 se tak redakce časopisu ročníkem 36 stěhovala z Prahy do Hradce Králové.

A začátky nebyly jednoduché! Chyběly zkušenosti a také byl nedostatek příspěvků. Proto např. v našem prvém čísle 1/2000 musely ze sedmi článků pocházet čtyři z domovského pracoviště. Po těžkém rozjezdu ale posléze přišly zkušenosti a také se zvýšila publikační aktivita českých i slovenských patologů a větší problémy s naplněním čísel jsme již neměli.

Šéfredaktorem našeho časopisu jste byl více než deset let. Jak na toto období vzpomínáte? Co bylo nejtěžší a co vám naopak dělalo největší radost?

Přesně to bylo 11 let (v letech 2000 – 2010, ročníky 36 – 46). V roce 2010 ve mně dozrálo přesvědčení, že by za mne měl přijít někdo mladší, s novými nápady, a proto jsem požádal výbor naší společnosti o uvolnění z funkce. A dnešní úroveň časopisu potvrzuje, že jsem udělal dobře.

Na léta strávená s časopisem vzpomínám rád. K těm temnějším stránkám vzpomínek ale patří boj o samu existenci časopisu. Česko-slovenská patologie byla dlouhodobě finančně ztrátová, přičemž ztráty sanovalo Ministerstvo zdravotnictví. V roce 2006 však tato podpora skončila a reálně hrozil zánik časopisu. Urychleně jsme proto museli přijmout opatření pro zlepšení jeho ekonomiky, zejména povinné předplatné v členském příspěvku členů České společnosti patologů, oddělení ekonomik našeho časopisu a Soudního lékařství či každoroční příspěvek Slovenské společnosti patologů. Tato i další opatření přivedla od roku 2008 hospodaření časopisu do zisku. A jsme-li u těch temnějších stránek, musím se přiznat ke své počítačové zaostalosti. V tomto problému mi ale byli neocenitelnými pomocníky ve funkci zástupce šéfredaktora v letech 2000 – 2003 prof. Josef Špaček a v letech 2004 – 2010 prof. Aleš Ryška, a po celá ta léta sekretářka redakce paní Alena Hejnová.

Naopak radost mi dělala postupná inovace časopisu – fotografická stránka „Jak se vám líbí?”, kvízové případy „Jaká je vaše diagnóza?”, přechod k barevným obrázkům či založení Bednářovy ceny pro nejlepší práci publikovanou v časopisu. Také jsem byl potěšen, když v roce 2008 byla Česko-slovenská patologie zařazena do Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik Rady vlády pro výzkum a vývoj.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že vedení redakce časopisu je práce poměrně časově náročná. Vy jste časopis vedl v době, kdy jste byl zároveň děkanem lékařské fakulty a přednostou Fingerlandova ústavu… jak jste to všechno stíhal?

Sám se tomu divím! Jednak jsem byl mladší a výkonnější, jednak mám tolerantní manželku, které nevadilo (nebo to alespoň nedávala najevo), když jsem se po večeři přesunul do své pracovny.

Postavení našeho časopisu se v průběhu 50 let své historie měnilo. Jak jste tento vývoj vnímal a jakou, podle vašeho názoru, by měl náš časopis hrát úlohu v budoucnu?

Když jsem na patologii nastupoval jako začátečník, nenapadlo mne, že jednou budu pamětníkem – těch 50 let uběhlo jako voda a já jsem v jejich průběhu byl svědkem zásadní proměny našeho oboru. Je to zjevné i z vývoje jeho názvu: prosektura – patologická anatomie – patologie – molekulární patologie. Ptám se – kde bude patologie za dalších 50 let? A samozřejmě, charakter našeho časopisu musí odrážet tento vývoj. S uznáním jsem zaznamenal, že od 3. čísla loňského roku v něm začala série doškolovacích článků z molekulární biologie.

Pokud jde o postavení Česko-slovenské patologie, je zde i otázka impakt faktoru. Za mého vedení časopisu se nepodařilo IF získat; jsem zvědav, zda se to kdy podaří – a upřímně bych to novému vedení přál. IF se dnes stal jakýmsi „zlatým teletem” pro hodnotitele odborné práce a tím pádem i pro autory. Neměli bychom však proto publikačně zanedbávat jediný česko-slovenský patologický časopis!

A z jiného soudku – vaším odborným zájmem je po dlouhou dobu oblast kardiovaskulární patologie. Jaké jsou současné trendy a jaká myslíte, že bude budoucnost této části našeho oboru?

Podíváme-li se do obsahů patologických časopisů, zjišťujeme, že naprostá většina článků se týká nádorů; patologie se dnes stává převážně onkopatologií! Když začínám studentům přednášet kapitolu Nemoci srdce a cév, uvedu ji tím, že po všech těch šeredných nádorech nyní uslyší o hezkém srdci („Heart is a noble organ”). A také, že 50 % všech úmrtí je na kardiovaskulární choroby (na nádory jen 25 %). Nicméně jsem si vědom, že můj obor je dnes ve srovnání s nádory trochu Popelkou. Ale i v kardiopatologii je patrný výrazný vývoj – od čisté nekropsie po dnes běžnou spolupráci s kardiology a kardiochirurgy a diagnostiku bioptických vzorků. Například endomyokardiální biopsie je nezbytná pro monitorování akutní rejekce transplantovaných srdcí. Kardiopatologie též zásadně přispěla k objasnění patogeneze ICHS, což se bezprostředně projevilo v její terapii. A i v našem oboru se stále více používají molekulárně genetické metody, např. v diagnostice kardiomyopatií a myokarditid.

Po letech práce pro obor, lékařskou fakultu i pro náš časopis už máte nyní asi trochu více volného času na odpočinek… jak volný čas trávíte a co vás těší kromě práce?

Funkce ve vedení fakulty mne odvedla od rutinních biopsií, kromě těch „mých”. Dá se říci, že dnes jsem více učitelem než patologem. Valnou část mé pracovní doby tvoří přednášky patologie medikům – českým i zahraničním. Zavedl jsem i volitelné mezioborové předměty „Nemoci srdce a cév” (spolu s kardiology a radiology) a „Klinicko-patologické konference” (spolu s internisty). Mám studenty rád a oni asi mají rádi mne, což se projevuje (a teď se chlubím) častým výběrem za promotora či jmenováním „Teacher of the year”.

A pokud jde o volný čas, rád čtu, poslouchám hudbu (vážnou i jazz) a chodím na procházky s naším psem, foxteriérem Žerykem. Mám i koníčka, který nevyžaduje mnoho času – sbírám krabičky od čajů a mám jich téměř tisíc :-).

Závěrem děkuji za příležitost „vylít si srdce” a přeji našemu časopisu mnoho spokojených čtenářů!