MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...

ORTOPEDICKÁ PATOLOGIE

… nejen benigní leiomyom může metastázovat

Christopher D. M. Fletcher s kolegyní ve svých konzultačních sbírkách ve 20-ti letém období našel 16 případů kutánního fibrózního histiocytomu (KFH), čili dermatofibromu, který běžně postihuje končetiny dospělých v mladém a středním věku, s morfologickým benigním vzhledem, u kterého došlo k vývoji lokoregionální nebo vzdálené metastatické choroby. Hodnotili patologické rysy (celularitu, pleomorfismus, atypie, charakter růstu, stromální kompozici, mitotickou aktivitu, nekrózu a vaskulární invazi) primárních nádorů, recidiv a metastáz; a rovněž klinický průběh. Primární tumory byly obvykle poněkud rozměrnější, než korektně se chovající KFH, s velikostí od 1 do 5 cm (medián 3,2 cm). Lokalizovány byly na obvyklých místech výskytu, nejčastěji na dolní končetině, dále na trupu, rameni, krku a 1 případ na hýždi a prstu, u 9 mužů a 7 žen, ve středním věku 42 let (všechny případy kromě jednoho pediatrického postihovaly dospělé). Histologicky měly primární, recidivující i metastatické tumory charakteristické znaky KFH, s polymorfní populací blandních vřetenitých a histiocytoidních buněk uspořádaných storiformně či fascikulárně, s příměsí pěnitých buněk, mnohojaderných buněk a zánětlivých buněk v různé intenzitě. Tumory postihovaly dermis, s typickým zachytáváním hyalinizovaných kolagenních svazků v periferii, v 6 případech s šířením do superficiální subkutis. Histologické varianty byly zastoupeny v 11 případech celulárním subtypem, ve 2 aneuryzmatickým, a po jednom atypickým a epiteloidním subtypem.

U 10 pacientů se objevila lokální recidiva (v časovém rozmezí 6 týdnů až 13 let), morfologicky, včetně mitotické aktivity, byly recidivy obdobné jako primární nádory, kromě jednoho případu, kde se objevily výraznější cytologické atypie.

Metastázy se manifestovaly 0 až 180 měsíců (medián 17) po diagnóze, nejčastěji byly postiženy plíce, dále lymfatické uzliny, měkké tkáně a v jednom případě játra. U 5 pacientů se objevily mnohočetné satelitní noduly v oblasti primárního tumoru. Metastázy byly opět morfologicky podobné primárnímu tumoru a kromě jednoho případu mitotická aktivita (která nijak nepredikuje, stejně jako nekróza, biologické chování) rovněž korespondovala s počtem mitotických figur u primárních nádorů.

Co se týče průběhu, do doby sepsání textu zemřelo v důsledku nádoru 6 pacientů (medián doby do úmrtí 64 měsíců). 4 pacienti žili s metastatickou chorobou. 2 pacienti přežívali bez choroby a 1 pacient zemřel z jiné příčiny.

Metastáza KFH je velmi neobvyklý fenomén, daleko vzácnější, než metastáza fibrózního histiocytomu, postihujícího hluboké měkké tkáně, a u kterého je riziko metastázy kolem 5 %. Ačkoli chybí morfologické znaky, které by indikovaly riziko metastatického chování, je možné shrnout, že v sestavě metastazujících KFH primární tumory byly rozměrnější, recidivovaly a častěji šlo o celulární variantu, kteréžto rysy ospravedlňují pečlivé klinické sledování.

Zdroj:

Doyle et al. Metastasizing „benign“ cutaneous fibrous histiocytoma: a clinicopathologic analysis of 16 cases. Am J Surg Pathol 2013; 37(4): 484-495.

– K. Veselý –

PATOLOGIE MĚKKÝCH TKÁNÍ

... solitárny fibrózny tumor má dediferencovaný variant, vzácne aj s heterológnou diferenciáciou

Solitárny fibrózny tumor (SFT) je ubikvitárne vyskytujúci sa fibroblastický tumor mäkkých tkanív s charakteristickou „hemangiopericytomatóznou“ vaskulatúrou. Absolútna väčšina SFT je benígnych, ide však o tumor s nepredvídateľným biologickým potenciálom. S malígnym správaním koreluje prítomnosť hypercelularity, cytologických atypií, nekróz, infiltratívneho spôsobu rastu, pozitivita resekčných okrajov, veľkosť viac ako 10 cm a predovšetkým zvýšená mitotická aktivita (> 4/10 hpf). Aj úplne blandne vyzerajúce SFT sa však vzácne správajú agresívne.

Dediferenciácia je dobre zavedený koncept formy malígnej progresie niektorých nádorov mäkkých tkanív a kostí (napr. dediferencovaný liposarkóm, chondrosarkóm, osteosarkóm) a je relatívnou novinkou v SFT. Mosquera a Fletcher (1) ako prví popísali túto formu malígnej progresie v ôsmych prípadoch SFT. Konvenčná morfológia SFT abruptne prechádzala do bližšie neklasifikovateľného nediferencovaného high grade sarkómu. Imunohistochemicky bola v šiestich zo siedmych analyzovaných prípadov prítomná overexpresia p53 a p16 v dediferencovanej zložke, poukazujúc na možnú úlohu v procese dediferenciácie. Alterácie p53 a p16 sú charakteristické pre dediferenciáciu viacerých typov sarkómov, a sú asociované s horšou odpoveďou na chemoterapiu a celkovo horšou prognózou.

Heterológna diferenciácia v dediferencovanom SFT je extrémne vzácna a bola zatiaľ popísaná iba v štyroch prípadoch (2,3). Dva nádory mali rabdomyosarkómovú diferenciáciu, jeden malígnu chondro-oseálnu diferenciáciu (2) a jeden tumor mal kombinovanú rabromyosarkómovú a osteosarkómovú diferenciáciu (3).

Podľa očakávania, veľká časť dediferencovaných SFT (11 z 19) sa klinicky správala agresívne.

Na našom pracovisku máme skúsenosť s jediným prípadom dediferencovaného SFT. Nádor sa iniciálne prezentoval ako „malígny fibrózny histiocytóm“ pleury a pľúc. Tumor recidívoval po niekoľkých rokoch s obrazom solitárneho fibrózneho tumoru s prechodmi do nediferencovaného high grade sarkómu.

Zdá sa, že dediferencovaný SFT je ďalšia jednotka, ktorá môže byť vyradená z „odpadkového koša“ nediferencovaných high grade sarkómov. Jeho identifikácia je postavená na rozpoznaní diferencovanej zložky klasického SFT. Molekulovo-genetický marker na identifikáciu SFT zatiaľ nie je známy. Vzhľadom na povzbudzujúce výsledky štúdií skúšajúcich cielenú liečbu malígnych SFT nemusí byť správna identifikácia dediferencovaného SFT iba akademickou záležitosťou a je nutné na túto možnosť pri diagnostikovaní high grade nediferencovaných sarkómov pamätať.

Zdroje:

Mosquera JM, Fletcher CD. Expanding the spectrum of malignant progression in solitary fibrous tumors: a study of 8 cases with a discrete anaplastic component— is this dedifferentiated SFT? Am J Surg Pathol 2009; 33(9): 1314-1321.

Collini P et al. High-grade sarcomatous overgrowth in solitary fibrous tumors: a clinicopathologic study of 10 cases. Am J Surg Pathol 2012; 36(8): 1202-1215.

Thway K et al. Heterologous osteosarcomatous and rhabdomyosarcomatous elements in dedifferentiated solitary fibrous tumor: further support for the concept of dedifferentiation in solitary fibrous tumor. Ann Diagn Pathol 2013; 17(5): 457-463.

– M. Švajdler ml. –

HISTORIE PATOLOGIE

… Hodgkinovu lymfomu je již 182 let

V roce 1832 vydal Thomas Hodgkin (1798-1866), patolog v Guy’s Hospital v Londýně, práci „On some morbid appearances of the absorbent glands and spleen” (absorbent glands = lymfatické uzliny), v níž popsal onemocnění dnes známé jako Hodgkinův lymfom.

Osobnost Hodgkina je pozoruhodná z mnoha aspektů. Jako příslušník křesťanské skupiny kvakerů nesměl studovat v Londýně, a proto absolvoval lékařskou fakultu ve Skotsku, v Edinburghu. Kromě patologie se zajímal i o problematiku hygieny, epidemiologie, zdravé výživy a vůbec veřejného blaha; byl bojovníkem proti alkoholismu, kouření a také proti otroctví.

Ve výše uvedené publikaci Hodgkin popsal 7 pitevních případů onemocnění uzlin a sleziny, které odlišil od zvětšení uzlin nádorového či zánětlivého původu, např. tuberkulózy či syfilis. Je pozoruhodné, že případy popsal z pohledu pouze makroskopického, s přihlédnutím ke klinickým datům, bez použití mikroskopu.

Hodgkin hodně cestoval; v roce 1866 se vypravil do Svaté země, do Jeruzaléma, aby tam pomáhal při epidemii cholery. Za pobytu v městě Jaffa (dnes v Izraeli) 4. dubna 1866 zemřel a je tam pochován. Nebyl pitván, ale předpokládá se, že nezemřel na choleru, ale na chronickou divertikulitidu sigmoidea (měl příznaky již před cestou).

Publikace z roku 1832 nevzbudila velký ohlas a ani sám Hodgkin ji nepovažoval za důležitou. Afekce byla pojmenována jako Hodgkin’s disease v roce 1865. Významným krokem v poznávání choroby byl popis charakteristických obrovských buněk Sternbergem (v Brně) 1898 a Reedovou (v Baltimore) 1902. Původ R. - S. buněk byl dlouho nejasný; dnes jsou považovány za derivát B lymfocytů z germinálních center. Rovněž nádorový původ lymfadenopatie byl dlouho neznám; až v roce 1942 byl poprvé použit název Hodgkin’s lymphoma. Pojem ne-Hodgkinovy lymfomy pochází z let 1967-8. Čtyři histologické typy Hodgkinova lymfomu byly popsány Lukesem a Butlerem 1966.

Vzorky uzlin z originálních Hodgkinových případů byly recentně histologicky revidovány, i za použití monoklonálních protilátek. Diagnóza Hodgkinova lymfomu byla potvrzena ve čtyřech z původních sedmi případů.

Na Hodgkinově náhrobku v Jaffě je nápis charakterizující jeho osobnost:

Humani nihil a se alienum putabit

(Nic lidského mu nebylo cizí).

Zdroj:

Geller SA, Taylor CR. Thomas Hodgkin: the ”man” and ”his disease”. Virchows Arch 2013; 463(3): 353-365.

– I. Šteiner –

GYNEKOPATOLOGIE

… imunohistochemické vyšetření markerů PAX2 a PAX8 lze využít v diferenciální diagnostice prekancerózních a nádorových lézí děložního hrdla

Nukleární transkripční faktory PAX2 a PAX8 jsou v různé míře exprimovány v normálních i nádorově změněných epitelových tkáních mülleriánského původu. Především PAX8 je považován za senzitivní a relativně specifický marker mülleriánských nádorů, v gynekopatologii s významnou praktickou aplikací pro odlišení mezoteliomu od diseminovaných ovariálních serózních nádorů a primárního peritoneálního karcinomu. Exprese PAX2 a PAX8 v patologických lézích nižších etáží ženského vnitřního genitálu nebyla dosud systematicky studována na dostatečném množství případů, proto se autorský kolektiv rozhodl zmapovat potenciální význam imunohistochemického vyšetření těchto antigenů v adenokarcinomech in situ (AIS) a high grade skvamózních intraepiteliálních lézích (HSIL) děložního hrdla.

Celkem bylo imunohistochemicky vyšetřeno 66 případů AIS a 55 případů HSIL. Nukleární exprese jednotlivých markerů byla hodnocena semikvantitativně, přičemž případy pouze se slabou fokální imunoreakcí byly dle metodiky interpretovány jako negativní. Zároveň byly v jednotlivých řezech zastiženy i normální endocervikální krypty, které byly též zahrnuty do spektra hodnocených lézí. PAX8 byl přesvědčivě pozitivní v 97 % případů AIS, 20 % HSIL a ve žlázovém epitelu všech endocervikálních krypt. Situace byla odlišná v imunohistochemickém vyšetření markeru PAX2, který sice vykazoval pozitivitu v 97 % normálních endocervikálních krypt, imunoreaktivita však byla pozorována pouze u 5 % případů AIS a všechny HSIL byly zcela negativní. V řezech pro imunohistochemii bylo navíc zastiženo i 8 ložisek tubární metaplázie, která ve všech případech exprimovala PAX2. Typický imunoprofil AIS, HSIL a benigních endocervikálních krypt je znázorněn v přiložené tabulce.

Ze získaných dat došli autoři k závěru, že PAX2 je vysoce specifický marker pro odlišení AIS od normálního endocervikálního žlázového epitelu a benigních glandulárních lézí imitujících AIS jako je například endometrióza, tubární metaplázie nebo mikroglandulární hyperplázie. Právě posledně jmenované benigní proliferace vykazují variabilní p16 imunoreaktivitu, což může být někdy matoucí v diferenciální diagnostice prekancerózních a nádorových glandulárních lézí děložního hrdla, proto může imunohistochemický průkaz PAX2 vhodně doplnit v současnosti standardně používané vyšetření antigenů p16 a Ki-67. Imunohistochemické stanovení exprese PAX8 lze na základě výsledků této studie použít pro odlišení AIS od HSIL. To může mít význam především u malých a málo reprezentativních vzorků obtížně interpretovatelných v základním barvení, u kterých by PAX8 negativita svědčila spíše pro diagnózu HSIL. Zde je však na místě jistá obezřetnost, neboť v menší části HSIL byla imunoreaktivita PAX8 pozorována.

Zdroj:

Shukla A et al. PAX8 and PAX2 expression in endocervical adenocarcinoma in situ and high-grade squamous dysplasia. Int J Gynecol Pathol 2013; 32(1): 116-121.

– P. Škapa –

NEUROPATOLOGIE

... meningeálny hemangiopericytóm a solitárny fibrózny tumor vykazujú fúziu génov NAB2-STAT6 a pre ich diagnózu je možné použiť nukleárnu expresiu STAT6 proteínu

WHO klasifikácia tumorov mäkkých tkanív z r. 2003 nerozlišuje medzi hemangiopericytómom (HPC) a solitárnym fibróznym tumorom (SFT). Tieto tumory boli zahrnuté do diagnózy SFT v kategórii fibroblastických / myofibroblastických tumorov a pojem HPC sa považuje za obsolentný. Nedávno popísaná NAB2-STAT6 fúzia v týchto tumoroch poskytla ďalší dôkaz, že ide o spektrum jedného nádoru. WHO klasifikácia tumorov centrálneho nervového systému z r. 2007 ale stále rozlišuje SFT a HPC na základe odlišností v depozícii kolegénu, mitotickej aktivite a úrovni CD34 expresie. HPC sa na základe morfologických kritérií rozdeľuje na II. a III. stupeň malignity. Odlíšenie meningeálneho SFT od HPC sa odôvodňuje agresívnejším správaním HPC. HPC sa aj v II. stupni malignity správa ako meningeálny sarkóm s pravidelným výskytom rekurencie a neskorých vzdialených metastáz, zatiaľ čo SFT v „klasickej“ podobe, s alternujúcimi hypocelulárnejšími kolegenizovanými a celulárnejšími partiami na meningoch, vykazuje prevažne benígne správanie.

Autori práce sekvenovaním detekovali NAB2-STAT6 fúziu v 8/10 meningeálnych HPC. Imunohistochemická pozitivita STAT6 proteínu bola znázornená v 35/37 HPC a 25/25 SFT pri negativite všetkých 87 testovaných meningiómov (vrátane fibróznych, atypických a anaplastických). Výsledky práce dokazujú, že podobne ako v mäkkých tkanivách, SFT a HPC obalov centrálneho nervového systému predstavujú spektrum jedného tumoru. Či pre lokalitu alebo z iných dôvodov, ale meningeálny variant tohto tumoru vykazuje agresívnejšie správanie ako v mäkkých tkanivách. Pred zlúčením meningeálneho SFT a HPC do jednej kategórie by bolo pravdepodobne potrebné vypracovať gradingový systém odlišný od systému použitého vo WHO klasifikácii tumorov mäkkých tkanív. Prevažne benígne správanie meningeálneho SFT, nepriaznivejší priebeh HPC, a ešte agresívnejšie správanie anaplastického HPC, favorizuje použitie trojstupňového systému. Vhodným doplnkom diferenciálnej diagnostiky meningeálnych tumorov by mohlo byť imunohistochemické vyšetrenie STAT6.

Zdroj:

Schweizer L et al. Meningeal hemangiopericytoma and solitary fibrous tumors carry the NAB2-STAT6 fusion and can be diagnosed by nuclear expression of STAT6 protein. Acta Neuropathol 2013; 125(5): 651-658.

– B. Rychlý –

PATOLOGIE MAMMY

… úloha barvení E-cadherinu v diagnostice lobulární neoplazie byla revidována a upřesněna

Léze prsu s lobulární morfologií představují důležitou klinicko-patologickou jednotku. Jejich diagnostické odlišení je podstatné z hlediska léčebného postupu u karcinomu in-situ (konzervativní přístup u low grade LCIS oproti chirurgickému řešení u DCIS), korelace se zobrazovacími metodami (omezená viditelnost lézí mamografií i ultrazvukem, indikace vyšetření magnetickou rezonancí při vylučování multicentricity) a možných typů diseminace (atypické difuzní orgánové postižení nebo infiltrace mozkových plen u lobulárního karcinomu). Incidence v posledních dvou dekádách vzrůstá a byly rovněž popsány high grade varianty pleiomorfního typu. Histopatologická diagnostika je kromě morfologie postavena na imunohistochemickém průkazu absence E-cadherinu.

V excerptovaném přehledovém článku se ke kritické revizi této problematiky sešel celosvětový tým dvaceti uznávaných mamárních patologů. Zabývali se historickými, klinicko-patologickými, morfologickými a molekulárními aspekty lobulární neoplazie s důrazem na praktické použití imunohistologického průkazu E-cadherinu v diagnostice.

Inaktivace dráhy E-cadherinu je zásadní změnou podmiňující lobulární fenotyp léze. Může k ní vést více cest, nejčastěji různé mutace genu CDH1. Gen však může být i inaktivován hypermetylací promotoru, případně může být potlačena jeho transkripce. Ve většině případů se to projeví ztrátou membránového barvení E-cadherinu. Imunohistologická membránová pozitivita E-cadherinu však přesto sama o sobě diagnóze lobulární neoplazie nebrání a popisuje se až u 15 % případů, často přitom jako aberantní (slabá, heterogenní, nekompletní, fokální). Podstatné je, že porucha se projeví i v souvisejících bílkovinách biologické dráhy, zejména ve ztrátě exprese beta cateninu a ve změně buněčné lokalizace p120 kateninu, který se z membrány přesune do cytoplasmy.

Autoři dávají pro použití imunohistochemie v diagnostice lobulární neoplazie následující doporučení:

(i) Pokud léze jeví jednoznačně lobulární morfologii, není IHC nutná. Pokud je však provedena a E-cadherin je pozitivní, je nutno vzít v úvahu možnost aberantní exprese a došetřit p120 katenin k definitivnímu rozhodnutí, zda není přesto možno lézi jako lobulární klasifikovat.

(ii) Některé léze nelze jednoznačně zařadit morfologicky ani pomocí takto rozšířené IHC a diagnóza duktálního karcinomu s lobulárními rysy je oprávněná.

(iii) Některé skutečně lobulární léze mohou být aberantní a heterogenní v membránovém barvení E-cadherinu, včetně výskytu buněk s kompletní silnou membránovou pozitivitou. V takovém případě je opět vhodné použít barvení p120 nebo beta kateninu.

Zdroj:

Dabbs DJ et al.: Lobular Neoplasia of Breast Revisited With Emphasis on the Role of E-Cadherin Immunohistochemistry. Am J Surg Pathol 2013; 37(7): 949-1122.

Věnováno památce Laco Sokola.

– R. Nenutil –

PULMOPATOLOGIE

... rozpaky v nomenklatuře plicních adenokarcinomů stále trvají

V recentní verzi klasifikace plicních adenokarcinomů z roku 2011 byly kromě eradikace pojmu „bronchioloalveolární“ zavedeny coby novinky termíny adenokarcinomu in situ (AIS) a minimálně invazivního adenokarcinomu (MIA). Od zavedení těchto pojmů se začala objevovat neutuchající kritika, že se mísí principy stagingu s morfologickou klasifikací a že vznikl, snad v dobré víře, hybrid, jehož klinický a praktický význam je minimálně sporný.

Posledním polínkem do ohně vášnivých debat je velmi pěkně a jednoznačně napsaná studie kolektivu z předního onkopatologického pracoviště MD Anderson Cancer Center z texaského Houstonu publikovaná v srpnovém vydání Modern Pathology (1). Autorský kolektiv kolem Cesara Morana provedl detailní analýzu série 104 případů resekátů s časným adenokarcinomem plíce ve stádiu T1N0M0. Kromě podrobných klinických a radiologických dat byla pozornost věnována preciznímu histopatologickému srovnání, kde se autoři zaměřili zejména na stupeň diferenciace, podíl lepidického charakteru růstu a imunohistochemickou expresi diagnostických markerů, kdy zcela vyloučili sporné případy možných metastatických lézí nádorů jiné primární lokalizace. Zároveň své výsledky srovnali s literárními poznatky, dokonce tvrdí, že prozkoumali 11 tisíc (!) citací, z nichž údajně 312 splňovala kritéria vhodnosti pro porovnání, tedy tumory popisované jako bronchioloalveolární adenokarcinomy do velikosti 3 cm. Poněkud zarážející je, že celkový počet citací článku je jen 44…

Podrobné statistické hodnocení přineslo výsledky, které rozhodně skepsi k užívání nového názvosloví výrazně posílily. Ukázalo se totiž, že ve zkoumané kohortě pacientů nebyly žádné statisticky signifikantní rozdíly mezi subtypy nádorových lézí. Tedy zásadně zpochybňují smysl vyčleňování nově zavedených termínů AIS a MIA a poněkud kousavě doporučují vystačit si při určování prognózy pacientů s „čistým“ stagingem a ne jej mísit s nomenklaturními neologismy. Praktickým doporučením této studie je tedy soustředit se v malých biopsiích na popsání lepidického typu růstu, u resekátů pak na velikost tumoru, integritu pleury, přítomnost uzlinových metastáz a určení procentuálního zastoupení jednotlivých subtypů adenokarcinomu, najmě lepidického typu růstu. Příznačné je, že vždy „proti všem“ autoři z MD Anderson staví pojmu „lepidický“ na roveň vzkříšený pojem „bronchioloalveolární“, čímž jen prohlubují dokonalý zmatek v názvoslovném chaosu.

Z praktického hlediska je článek velmi užitečný, neboť demonstruje, že pochyby rutinního diagnostického pneumopatologa, má-li či nemá-li si dovolit diagnostikovat „moderní“ jednotky AIS a MIA, jsou zcela zbytečné a klasickým stagingem pT1(a či b), pN0 pacienta nikterak nepoškodí. Ruku na srdce, kolik diagnóz AIS a MIA kdo z nás s čistým svědomím podepsal? Tedy samozřejmě s výjimkou maličkých lézí diagnostikovaných zcela náhodně u pacientů v dispenzarizaci pro jiné nádorové onemocnění. V jiném rozpoložení asi bude Bill Travis, duchovní otec a agresivní propagátor AIS a MIA, který váhou své osobnosti tyto jednotky do klasifikace prosadil. Však si taky vysloužil uštěpačných poznámek na odborných fórech, že nešlo o přístup „evidence-based“, nýbrž „Eminence-based“. Soubor pochybností pak stejní autoři publikovali ve velmi čtivě napsané filipice proti AIS publikované v zářijovém čísle Advances in Anatomic Pathology (2) obsahující již v názvu provokativně slovo hádanka…

Zdroje:

Weissferdt A et al. Early-stage pulmonary adenocarcinoma (T1N0M0): a clinical, radiological, surgical, and pathological correlation of 104 cases. The MD Anderson Cancer Center Experience. Mod Pathol 2013; 26(8): 1065-75.

Weissferdt A et al. Well-differentiated adenocarcinoma-bronchioloalveolar carcinoma-in situ adenocarcinoma: a conundrum. Adv Anat Pathol 2013; 20(5): 347-51.

– R. Matěj –

PATOLOGIE ORL OBLASTI

… DOG-1 lze využít v diferenciální diagnostice nádorů slinných žláz

DOG-1 (discovered on GIST-1), známý též jako anoctamin-1, je v současné době využíván v rutinní bioptické praxi jako marker gastrointestinálního stromálního tumoru (GIST). Funkčně se jedná o transmembránový chloridový kanál aktivovaný kalciem, který je – jak bylo prokázáno v modelu na zvířeti – nutný mj. pro správnou funkci sekrečních buněk slinných žláz. Exprese DOG-1 ve tkáni humánních slinných žláz a v nádorech z nich odvozených však dosud systematicky zkoumána nebyla.

Autoři Chênevert J et al. zkoumali expresi DOG-1 na rozsáhlém souboru 156 nádorů slinných žláz. V normální slinné žláze pozorovali apikální membránovou expresi DOG-1 u serózních a mucinózních buněk a u epitelu vmezeřených vývodů, zatímco výstelka žíhaných a exkrečních vývodů byla negativní. U nádorů byla silná a téměř ve všech případech difúzní exprese DOG-1 pozorována u karcinomu z acinárních buněk. Pozitivita byla dále zjištěna u části případů mukoepidermoidního karcinomu, adenoidně cystického karcinomu a epiteliálního myoepiteliálního karcinomu. Naopak, u všech případů salivárního duktálního karcinomu, onkocytomu, onkocytárního karcinomu, myoepiteliomu a (s jedinou výjimkou) myoepiteliálního karcinomu byl průkaz DOG-1 negativní. V rámci diferenciální diagnostiky karcinomu z acinárních buněk je důležité zjištění, že všechny případy low-grade kribriformního cystadenokarcinomu a většina případů sekretorického karcinomu (MASC) byly negativní.

Průkaz DOG-1 je tedy vhodné zařadit do imunohistochemického panelu při vyšetřování nádorů slinných žláz, zejména pokud je pomýšleno na karcinom z acinárních buněk.

Zdroj:

Chênevert J et al. DOG1: a novel marker of salivary acinar and intercalated duct differentiation. Mod Pathol 2012; 25(7): 919-929.

– J. Laco –

NEFROPATOLOGIE

… atypická postinfekční glomerulonefritida je doprovázená abnormalitami v alternativní cestě komplementu

Postinfekční glomerulonefritida (GN) je dobře charakterizované onemocnění, které postihuje děti i dospělé. Typicky se onemocnění projevuje nefritickým syndromem nebo akutním renálním selháním, které se obvykle rychle spontánně upraví. Diagnosticky je onemocnění charakterizované ve světelné mikroskopii endokapilární i mesangiální proliferací. V IF je dominující a někdy izolovaná C3 pozitivita v mesangiu a periferně v okolí glomerulárních bazálních membrán. V ultrastruktuře jsou subepiteliální depozita charakteru humps.

Malá část pacientů s postinfekční GN má komplikovaný průběh a vyvine progredující dysfunkci s přetrvávající hematurií a proteinurií. U části z nich navíc nelze identifikovat předcházející infekci.

Pro označení případů s dysfunkcí se používají termíny jako perzistentní nebo odeznívající postinfekční GN. Vzhledem k tomu, že v IF je přetrvávající nebo izolovaná pozitivita C3, byla již dlouhou dobu, pokud jde o patogenezi, ve středu pozornosti alternativní cesta komplementu. Předpokládá se, že v běžných případech s benigním průběhem dojde s vymizením onemocnění k normalizaci alternativní cesty komplementu. Role alternativní cesty komplementu v průběhu onemocnění byla potvrzena mnoha studiemi v minulosti, včetně toho, že bylo prokázáno, že glomeruly u postinfekční GN obsahují komponenty lektinové i alternativní cesty komplementu. Dalším nepřímým dokladem účasti alternativní cesty komplementu je fakt, že pacienti mají přechodně v průběhu onemocnění snížené hladiny C3 v séru, a že titry se obvykle normalizují během 8 týdnů po odeznění infekce.

V této práci autoři vybrali 11 pacientů, u kterých byla diagnostikovaná atypická postinfekční GN. U 10 z nich diagnostikovali abnormality v regulaci alternativní cesty komplementu. Současně se v diskuzi dotkli tzv. C3 nefropatie, tj. kategorie definované v nedávné době, pro kterou je charakteristická dysregulace alternativní cesty komplementu s ukládáním depozit C3 v mesangiu, intramembranózně a subendoteliálně (na rozdíl od nemoci denzních depozit, kde jsou depozita C3 lokalizovaná v glomerulární bazální membráně). I u C3 nefropatie často začátku onemocnění předchází infekce. Je nepochybné, že mezi oběma kategoriemi tj. atypické postinfekční GN a C3 nefropatií, je překrývání některých morfologických znaků i překrývání pokud jde o patogenezi a že definování a odlišení obou kategorií je nejen diagnosticky problematické. Lze předpokládat, že pravděpodobně dojde v budoucnosti k definici na základě patogeneze a že zde podobně jako u HUS dojde oddělení GN s infekcí a druhá skupina tzv. atypická bude patřit do kategorie chorob s dysregulací komplementu.

Zdroj:

Sethi S et al. Atypical postinfectious glomerulonefritis is associated with abnormalities in the alternative pathway of complement. Kidney International 2013; 83: 293-299.

– E. Honsová –

PATOLOGIE GIT

… se zdá, že členění žaludečních neuroendokrinních karcinomů na histologické podtypy nemá klinický dopad

Neuroendokrinní karcinomy (NEC) žaludku představují poměrně vzácné, vysoce maligní nádory. Morfologicky se jedná o heterogenní skupinu lézí, spadají sem malobuněčné NEC, velkobuněčné NEC a nádory smíšené, kde kromě NEC nacházíme v různém rozsahu i přítomnost komponenty adenokarcinomové. Přesné histomorfologické zařazení konkrétní afekce může být svízelné, část autorů i v naší literatuře užívá např. termín NEC z intermediálních buněk pro léze, které morfologicky zcela nespadají do malobuněčného, ani velkobuněčného podtypu.

Skupina japonských autorů se v červencovém čísle AJSP pokusila na skupině 51 žaludečních NEC (40 velkobuněčných NEC, 11 malobuněčných NEC, u 36 nádorů obou typů byla dále zachycena přítomnost adenokarcinomu/dysplazie sliznice, z toho 13 lézí splňovalo diagnostická kritéria smíšeného adenoneuroendokrinního karcinomu - MANEC) zhodnotit mimo jiné tří a pětileté přežití a význam některých histomorfologických prognostických znaků, včetně jejich histologické subtypizace.

Z mnoha výsledků předložené práce bych rád zdůraznil pozorování autorů, podle kterého NEC nevykazuje statisticky významné rozdíly v přežívání mezi jednotlivými jeho histologickými subtypy, a to platí i pro skupinu nádorů s adenokarcinomovou komponentou, včetně MANEC. Logicky se nabízející otázku, zda NEC vůbec subtypizovat, autoři buď neřeší, nebo ji taktně přecházejí mlčením.

Zdroj:

Ishida M et al. Neuroendocrine carcinoma of the stomach: morphologic and immunohistochemical characteristics and prognosis. Am J Surg Pathol 2013; 37: 949-959.

– T. Jirásek –

UROPATOLOGIE

... byla publikována nová ISUP klasifikace nádorů ledvin

V říjnovém čísle Am J Surg Pathol (2013) byla publikována nová klasifikace nádorů ledvin dle ISUP (International Society of Urological Pathology) (1). Tato klasifikace doplňuje stávající WHO klasifikaci z roku 2004 (2) a stane se základem nové WHO klasifikace, o které se začíná diskutovat. Nová ISUP klasifikace nádorů ledvin je označena jako tzv. Vancouverská, jelikož vznikla na podkladě „consensus“ konference pořádané v průběhu Sjezdu amerických a kanadských patologů (USCAP) v roce 2012 ve Vancouveru.

Nově bylo zařazeno celkem 5 jednotek: tubulocystický renální karcinom, renální karcinom spojený se získanou cystickou nemocí ledvin (acquired cystic disease-associated renal cell carcinoma), světlobuněčný (tubulo)papilární renální karcinom, translokační karcinomy řazené do MiT family (zejména t(6;11) renální karcinom) a renální karcinom spojený s hereditární leiomyomatózou. Dále byly uvedeny tři velmi vzácné nové jednotky, které prozatím nejsou řazeny do oficiálního klasifikačního schématu: renální karcinom napodobující štítnou žlázu (thyroid-like follicular RCC), renální karcinom spojený s defektem sukcinát dehydrogenázy B a renální karcinomy spojené s translokací ALK. Dále byl upraven statut světlobuněčného multicystického renálního karcinomu (podtyp světlobuněčného renálního karcinomu), onkocytický papilární renální karcinom nebude prozatím vydělován jako samostatná jednotka a hybridní onkocytické/chromofóbní karcinomy budou provizorně řazeny mezi chromofóbní renální karcinomy.

Bohužel, podrobnější komentář jednotlivých nádorových podtypů přesahuje rámec tohoto sdělení. Je jasné, že klasifikace nádorů ledvin se stává stále komplikovanější a je evidentní, že tento vývoj bude do budoucna pokračovat.

Zdroje:

1. Srigley JR et al. The International Society of Urological Pathology (ISUP) Vancouver Classification of Renal Neoplasia. Am J Surg Pathol 2013; 37: 1469-1489.

2. Eble JN et al. Tumours of the urinary system and male genital organs. Pathology and genetics. Lyon, IARC Press, 2004.

– O. Hes –

HEPATOPATOLOGIE

… jen 20 % jehlových biopsií jater je ideálně reprezentativních

Jehlová/punkční biopsie jater zůstává stále „zlatým standardem“ pro diagnostiku mnoha jaterních onemocnění. Je však nutné si uvědomit, že biopsie jater zahrnuje jen velmi malé množství z celkového objemu, že dané onemocnění může být fokální a že tedy existuje vysoké riziko nesprávné diagnózy v důsledku nereprezentativnosti vzorku. Royal College of Pathologists (RCPath) stanovila následující kritéria pro reprezentativnost vzorku: „Jaterní biopsie musí mít délku nejméně 10 mm dlouhá a musí obsahovat minimálně 6 portálních polí. Doporučuje se používání co nejširší jehly. Pro hodnocení „stagingu“ (stupně fibrózy) je nutno mít na zřeteli, že validita diagnostického závěru významně klesá u vzorků měřících méně než 20 mm, širokých méně než 1,4 mm a obsahujících méně než 11 portálních polí.

Studie autorů zhodnotila 1342 vzorků jater a zjistila, že požadavkům RCPath zcela vyhovovalo jen 19,8 % vzorků. U 56,4 % vzorků nebyla podkročena minimální velikost, ale vzorky nebyly vhodné pro hodnocení „stagingu“. 23,8 % vzorků bylo dle kritérií RCPath nereprezentativních. Je zajímavé, že jen u 15 % vyšetření odečítající patologové ne/reprezentativnost komentovali! A jen u 0,6 % nereprezentativních vzorků byla biopsie zopakována!

Autoři uzavírají ve čtyřech bodech:

1. je potřeba vytvořit všeobecně uznávaná kritéria pro reprezentativnost jaterní biopsie (autoři např. uvádějí, že kritéria RCPath nejsou ani ve Velké Británii uznávána všemi kliniky)
2. vyšetřující patolog musí uvádět, zda vzorek je či není reprezentativní (případně podle jakých kritérií)
3. je potřeba identifikovat případy, kdy je v případě nereprezentativnosti vzorku nutné biopsii opakovat
4. z výše uvedeného vyplývá, že v oblasti hepatopatologie je nutná těsná spolupráce s kliniky.

Zdroj:

Fryer E et al. How often do our liver core biopsies reach current definitions of adequacy? J Clin Pathol 2013; doi: 10.1136/jclinpath-2013-201440.

– J. Ehrmann –

CYTODIAGNOSTIKA

… cytologie sekretu z prsní bradavky má spornou výpovědní hodnotu

Toto vyšetření, které je zpravidla tvořeno jediným nátěrem doprovázeným minimální nebo žádnou klinickou informací nad rámec okolnosti, že jde o patologickou sekreci (tj. typicky jednostrannou a častou zakrvavělou vzbuzující oprávněné znepokojení pacientky), je popsáno více než 50 let z pera klasika cytologie George Papanicolaoua (1956). Představuje cca 5 % mamárních klinických symptomů. Čas od času tento materiál dostává zřejmě každý patolog spolupracující s gynekologickým pracovištěm. Recentní americká studie (1) na tomto materiálu zaslouží pozornost z několika aspektů:

• Vyhodnocení nálezů vychází ze studie 2506 případů sebraných z 1030 patologických laboratoří nejrůznějšího typu v rámci amerického vzdělávacího programu administrovaného College of American Pathologists (CAP).
• Mezilaboratorní porovnávací program je zde popsán a je inspirativní, i když zasílání skel snad s rozvojem digitalizace bude nahrazeno a zjednodušeno elektronickou verzí, jak silně indikoval poslední lisabonský sjezd patologů.
• Hodnocení je statistické v diagnostických kategoriích benigní - suspektní - maligní - nedostatečný vzorek - s další následnou specifikací a zvlášť pro cytotechnology a patology.

Výsledky a závěry obsahují některá nesporná, ale i diskutabilní tvrzení:

Těsně nadpoloviční většina nálezů (51 %) byla cytologicky kategorizována jako maligní, 7 % suspektních nálezů a papilárních lézí, 42 % benigních.

• Metodicky se autoři studie omlouvají, že nedostatečná doprovodná informace ke vzorku je mimo klinickou realitu – bohužel víme z naší denní praxe, že nikoli.
• Nesporným faktem je, že cytologické vyšetření by z ekonomického hlediska nemělo být prvním a izolovaným, algoritmický postup vyšetření s ekonomickým aspektem pro kliniky přináší publikace Falkenberryho z roku 2002 (2).
• Vcelku logický (ale bez komentáře ponechaný) je výsledek, že cytotechnologové dosáhli „lepších“ výsledků s nižším podílem falešně negativních nálezů (15,3 % patologové, 7,9 % cytotechnologové) – je přece jiná poloha screenera než definitivního diagnostika a „přediagnostikování“ je obecně špatně tolerovaný úkaz…

V komunikaci s klinikem je tedy na straně jedné nutno prosazovat hodnocení cytologie sekretu z bradavky teprve v návaznosti na anamnézu, fyzikální a zobrazovací vyšetření, na druhé straně je užitečné si uvědomit, že sekret může až v polovině následně maligních nálezů postrádat varovnou krevní komponentu. Možné jsou jak nálezy falešně pozitivní/suspektní (zde 12,8 % sumárně pro patology i cytotechnology), tak falešně negativní (v této studii 3,4 %). Nejčastější falešnou negativitou byla dg. mastitis v případě následného adenokarcinomu.

Klinik by tedy měl vědět, že negativní cytologický nález malignitu zcela nevylučuje (to platí samozřejmě obecně), pozitivní nebo suspektní nález by měl být verifikován dalšími postupy nemorfologickými i morfologickými (izolovanou duktektomií a histologií). Za přítomnosti typických rizikových faktorů (věk nad 50 let, ložisko v prsu a krvavá sekrece z jednoho vývodu) je metodou volby spíše duktektomie než méně přesná cytologie sekretu.

Zdroje:

Moriarty AT et al. Cytology of Spontaneous Nipple Discharge-Is It Worth It?: Performance of Nipple Discharge Preparations in the College of American Pathologists Interlaboratory Comparison Program in Nongynecologic Cytopathology. Arch Pathol Lab Med 2013; 137(8): 1039-1042.

Falkenberry SS. Nipple discharge. Obstet Gynecol Clin North Am 2002; 29(1): 21-29.

– J. Dušková –

HEMATOPATOLOGIE

… více než 30 % CD34-pozitivních megakaryocytů se vyskytuje u megaloblastické anémie a neakutních myeloidních neoplázií

Imunohistochemický průkaz CD34 je nezbytný pro posouzení zastoupení a distribuce blastů v trepanobiopsii kostní dřeně. Současně zvýrazní endotel a umožní tak zhodnotit stupeň vaskularizace dřeně a usnadní např. pátrání po intrasinusoidální hematopoéze či nádorové infiltraci. Každý zkušenější trepanobioptik si již musel povšimnout, že se někdy cytoplazmaticky přibarvují zralé megakaryocyty. Za normálních okolností je specifická pozitivita v megakaryocytární řadě přítomna jen u časných progenitorů, megakaryoblastů, takže expresi na některých zralých elementech lze považovat za artefakt. Hloubavější jedinci se už však v honbě za publikacemi tohoto tématu chytili. Nevěřili byste, jak bohatá je literatura o CD34-pozitivních megakaryocytech v medlajnu! Jedním z posledních příspěvků je článek amerických autorů v Histopathology.

Ve své práci zhodnotili procento CD34-pozitivních megakaryocytů a intenzitu exprese celkem u 300 trepanobiopsií. Ve 120 případech se jednalo o reaktivní stavy (megaloblastická anémie, jiné anémie, systémová onemocnění typu revmatoidní artritidy, imunitní trombocytopénie či stážovací biopsie bez nádoru). 180 vzorků pocházelo od pacientů s myeloidními neopláziemi, které měly méně než 20 % blastů (myelodysplastický syndrom MDS, myeloproliferativní neoplázie MPN a smíšená myelodysplastická/myeloproliferativní onemocnění MDS/MPN).

Pozitivní megakaryocyty byly nalezeny celkem u 66 % biopsií. Mezní hodnota (krásně česky „cut-off“) 30 % byla překročena jen u 9 reaktivních dření (8 %), z toho u 8 z 12 případů megaloblastické anémie. U myeloidních nádorů bylo více než 30 % CD34+ megakaryocytů popsáno u 24 případů (13 % z celku), z toho u 18 % MDS, 11 % MPN a 6 % MDS/MPN. U nádorových případů byla obvykle silnější intenzita exprese než u reaktivních. V rámci MDS byly častěji pozitivní případy refrakterní cytopenie s multilineární dysplázií (RCMD) a refrakterní anémie s excesem blastů nad 10 % (RAEB-2), kupodivu MDS typu RAEB-1 s 5-10 % blastů byl obvykle negativní. Mezi MPN byla nejčastěji pozitivní chronická myeloidní leukémie BCR/ABL-pozitivní (CML Ph+). Případy MDS s překročením mezní hodnoty měly častěji trombocytopenii, mezi MPN souvislost s počtem trombocytů nebyla pozorována.

Autoři diskutují možnost využití exprese CD34 na zralých megakaryocytech jako diferenciálně diagnostický znak odlišující myeloidní neoplázie, a to zejména MDS, od reaktivních stavů. Spekulují o obdobném mechanismu poruch u megaloblastické anemie a MDS často provázených megaloidními změnami v hematopoéze. V literatuře jsou též zmínky o horší prognóze MDS s CD34+ megakaryocyty. Všichni autoři se víceméně decentně vyhýbají základní otázce, co a proč se ve zralých megakaryocytech barví. Spekuluje se lehce o podržení či znovuzískání exprese CD34 při výraznější poruše vyzrávání v megakaryocytární linii.

No dobrá tedy, když se o tom píše v takových časopisech, tak to snad artefakt nebude. Ale stejně se obávám, že se na expresi CD34 na zrale vyhlížejících megakaryocytech v diferenciální diagnóze např. imunitní trombocytopenické purpury (ITP) a rozvíjejícího se MDS moc spoléhat nemůžeme.

Zdroj:

Insuasti-Beltran G et al. CD34+ megakaryocytes (≥30%) are associated with megaloblastic anaemia and non-acute myeloid neoplasia. Histopathology 2012; 61: 694-701.

– V. Campr –

GYNEKOPATOLOGIE

… při hodnocení typu nekrózy vyskytující se u leiomyocelulárních nádorů dělohy existuje poměrně značná interpersonální variabilita

Leiomyocelulární nádory dělohy jsou jedny z nejčastějších nádorů u žen. V naprosté většině případů se jedná o benigní leiomyomy, stanovení biologické povahy je však v některých případech obtížné. Při odlišení leiomyomu od leiomyosarkomu se hodnotí tři základní kritéria: 1) jaderné atypie, 2) mitotický index; 3) přítomnost koagulační (nádorové) nekrózy (KN). Přítomnost KN je v leiomyocelulárních nádorech dělohy znak závažný, její odlišení od ischemické (hyalinní) nekrózy, zejména jejích časných fázích, však může být obtížné. Kolektiv autorů z několika pracovišť se zaměřil na výskyt interpersonální variability při stanovení typu nekrózy. Studie se zúčastnilo 6 specialistů na gynekopatologii z různých pracovišť, kteří hodnotili celkem 34 případů leiomyosarkomů s výskytem nekrózy. Kritéria pro stanovení KN se řídila současnou WHO klasifikací nádorů ženského genitálu (2004), ve které je KN definována jako nekróza s ostrým přechodem proti okolní vitální tkáni, obvykle s patrnými stínovitě zachovalými buněčnými hranicemi, pouze vzácně s výskytem hemoragií a zánětlivé celulizace. Výskyt KN byl hodnocen jako: 1) ano, 2) ne, 3) nejistý. Shoda mezi patology byla hodnocena jako úplná (všichni ve shodě), částečná (4 či 5 patologů ve shodě), bez shody (≤ 3 patologové ve shodě). Plné shody bylo dosaženo ve 12 případech (35 %), částečné v 16 případech (47 %), ke shodě nedošlo v 6 případech (18 %). V 8 případech (23,5 %) alespoň jeden patolog hodnotil KN jako přítomnou a zároveň alespoň jeden patolog hodnotil KN jako nepřítomnou. Ve 20 případech (59 %) hodnotil alespoň jeden patolog nekrózu jako nejistou. Počet případů hodnocených jako nejisté se mezi jednotlivými hodnotiteli pohyboval mezi 0 - 10 (průměr 5,8).

Závěrem autoři konstatují, že stanovení typu nekrózy je zatíženo určitou interpersonální variabilitou i mezi specialisty na gynekopatologii, a při hodnocení biologické povahy leiomyocelulárních nádorů je vždy nutno důkladně hodnotit i další znaky, zejména mitotickou aktivitu a výskyt jaderných atypií. Nutno však dodat, že opatrnosti je na místě i při hodnocení jaderných atypií, které může být zatíženo určitou subjektivní chybou. Problémy se mohou vyskytnout i při hodnocení počtu mitóz (záměna s apoptózou, pyknózou jader, hematoxylinovým precipitátem atd.) a někteří autoři uplatňují při hodnocení mitóz velmi striktní kritéria. Bohužel v současné době nemáme k dispozici žádný biomarker, který by jednoznačně rozlišil benigní a maligní léze. Jako pomocnou metodu lze však v diagnostice sporných lézí využít imunohistochemické vyšetření exprese např. p53, p16, hormonálních receptorů a stanovení proliferační aktivity.

Zdroj:

Lim D et al. Interobserver variability in the interpretation of tumor cell necrosis in uterine leiomyosarcoma. Am J Surg Pathol 2013; 37: 650-658.

– P. Dundr –

PATOLOGIE GIT

... projevy chronické granulomatózy v gastrointestinálním traktu jsou značně variabilní

Chronická granulomatóza (chronic granulomatous disease, CGD) je poměrně vzácné onemocnění s incidencí asi 1 : 200000 narozených dětí, dědičné gonozomálně nebo autozomálně recesivně, přičemž geny postižené při různých formách tohoto onemocnění kódují různé podjednotky enzymového komplexu oxidázy nikotinamid dinukleotid fosfátu (NADPH). Výsledná nedostatečnost tvorby kyslíkových radikálů v leukocytech snižuje jejich schopnost efektivně zabíjet mikroorganismy, což je doprovázeno tvorbou granulomů. Klinicky se onemocnění projevuje rekurujícími bakteriálními a mykotickými infekcemi. Až 50 % pacientů trpí gastrointestinálními obtížemi, jako je průjem, bolesti břicha, zácpa, hubnutí nebo neprospívání. Protože až ve 37 % předchází tato gastrointestinální manifestace diagnózu CGD, není jistě bez zajímavosti přehled možných morfologických nálezů v biopsiích z GIT u tohoto onemocnění.

Autoři uvedeného článku měli k dispozici 313 biopsií od 87 pacientů s CGD v rozsahu od jícnu po tlusté střevo. Morfologické změny byly patrné u 83 pacientů, tedy v 95 %, přičemž nejčastěji bylo postiženo tlusté střevo, nejméně jícen. Nejčastějším nálezem byla přítomnost pigmentovaných makrofágů (74 %), dále akutní nebo chronická kolitida (66 %), mikrogranulomy (61 %) a infiltrace tkání eozinofilními granulocyty (36 %). Navíc byla přítomna i atrofie klků, a to v 21 % biopsií z duodena a 42 % biopsií z ilea. Zajímavou informací je také absence detekovatelného infekčního agens ve většině lézí, což svědčí pro to, že i samotná imunitní dysregulace může být zdrojem morfologických změn.

Smutným faktem zůstává, že uvedené znaky nejsou dostatečně specifické, aby umožnily stanovit diagnózu bez alespoň částečné znalosti klinického obrazu, protože se vyskytují u řady jiných, většinou častějších onemocnění, zejména ze skupiny idiopatického střevního zánětu (ISZ, IBD), sarkoidózy nebo mykobakteriálních infekcí. Zejména přítomnost pigmentovaných makrofágů, které jsou znakem nejčastěji se u CGD vyskytujícím, postrádá bez dalších informací diagnostickou hodnotu, protože se vyskytuje relativně často i u osob bez vážnějšího onemocnění. Autoři sice zdůrazňují, že v případě CGD jsou tyto makrofágy v hlubších vrstvách stěny (včetně lamina muscularis propria), zatímco u melanosis coli (a příbuzných stavů) jsou v lamina propria mucosae, nicméně u běžných endoskopických biopsií zachycujících pouze sliznici a povrchovou část submukózy je i tento diagnostický klíč prakticky nepoužitelný. Smyslem článku je tedy zejména zařazení CGD jako jedné z možností diferenciální diagnostiky zánětlivých onemocnění GIT, hlavně v případě přítomnosti pigmentovaných makrofágů a mikrogranulomů, a zdůraznění nezbytnosti korelace s klinickými a laboratorními údaji.

Zdroj:

Alimchandani M et al. Gastrointestinal histopathology in chronic granulomatous disease. A study of 87 patients. Am J Surg Pathol 2013; 37(9): 1365-1372.

– O. Daum –