Zemřel primář MUDr. Karel Lukáš, CSc.

Před 12 lety jsem psal laudaci k 70. narozeninám pana primáře. Začínal jsem ji slovy „Panta rhei – vše plyne“. Jak platná jsou tato slova, jsem si opět uvědomil právě nyní, kdy po 12 letech mám tu čest psát vzpomínku na emeritního primáře MUDr. Karla Lukáše CSc., který nás opustil 14. června, den před svými 82. narozeninami. Znali jsme se více než 30 let. Byl mým prvním primářem a netušil jsem, že jím bude s krátkými přestávkami celých 25 let.

I když tato vzpomínka by měla být spíše osobního rázu, základní milníky profesního života nelze pominout. Karel Lukáš se narodil 15. června 1942 v Praze. Studium Fakulty dětského lékařství UK v Praze zakončil promocí v roce 1966. Jeho první profesní kroky směřovaly na dětské oddělení nemocnice v Českém Krumlově. Od roku 1967 spojil svůj profesní život s Příbramí, kde tehdejšímu ZÚNZ UP Příbram zůstal věrný 17 let až do roku 1984. V tomto roce se vrací do rodné Prahy na místo ordináře pro gastroenterologii a svoji další praxi spojuje natrvalo se Všeobecnou fakultní nemocnicí na Karlově náměstí (tehdy Fakultní nemocnicí I). Nejprve působí od roku 1985 na 2. interní klinice jako odborný asistent, v roce 1992 skládá úspěšně nástavbovou atestaci z gastroenterologie, obhajuje kandidátskou disertační práci a téhož roku se ujímá funkce primáře 2. interní kliniky VFN a 1. LF UK.

Naše cesty se protínají poprvé na podzim 1992, kdy jsem přišel jako čerstvý absolvent na tříletou stáž před 1. atestací z vnitřního lékařství na 2. interní kliniku 1. LF UK a VFN. Podruhé to bylo v roce 1999, kdy se v rámci reorganizace a reprofilizace klinik Karel Lukáš ujal funkce primáře 4. interní kliniky zaměřené na gastroenterologii a hepatologii, na které jsem tehdy již pracoval. A primářem zůstal až do roku 2017.

Vzpomínek je za ta léta mnoho, pracovních i osobních, vážných i nevážných. Jeho odborné zaměření se týkalo především funkčních poruch gastrointestinálního traktu, refluxní choroby jícnu a idiopatických střevních zánětů. Byl členem Spolku lékařů českých v Praze, České internistické společnosti ČLS JEP a České gastroenterologické společnosti ČLS JEP, kde působil několik funkčních období jako člen výboru. Zároveň byl členem Gastroenterologické asociace České republiky, z. s., kterou spoluzakládal. Několik let byl předsedou redakční rady časopisu Postgraduální gastroenterologie a hepatologie. V osobní bibliografii má více než 500 článků (především v českém písemnictví) a samostatných kapitol v knihách. V posledních letech se zaměřil především na monografie, které byly oceněny řadou cen.

Primář Karel Lukáš rád přednášel a jeho sdělení byla vždy srozumitelná, ať už byla určena medikům, kolegům – odborníkům nebo i laickým posluchačům. Vždy se je snažil obohatit i o nějakou historickou zajímavost či konotaci; jeho znalosti a vědomosti o eponymech byly fenomenální a vždy jsme se těšili, co si připravil a co nového se dozvíme. Jeho literárně-historické odkazy především z dějin lékařství, souvislosti medicínských objevů a názvů byly nezapomenutelným zpestřením a rozšířením všeobecného obzoru. Jeho zásluhou se na naší klinice stalo tradicí, že na poslední klinický seminář v zimním a letním semestru je k přednášce pozván host mimo medicínskou odbornost se svátečním tématem, které je věnováno většinou některému významnému historickému výročí.

Celoživotní přátelství pojilo Karla Lukáše s docentem Václavem Jiráskem a profesorem Alešem Hepem. Poslouchat jejich vzájemné špičkování, historky a bonmoty je nezapomenutelné. Vzpomínám například, jak prim. Lukáš dovedl vyprávět o svém milovaném kocourovi, který neměl rád, když jeho páníček odjížděl mimo domov, což dovedl vycítit, a „za trest“ mu prováděl všelijaké naschvály... Posluchač měl pocit, že kocour je nadán vlastnostmi takřka lidskými, což právě profesor Hep dovedl vždy trefně komentovat.

Řadu let primář Lukáš organizoval vzdělávací odborný gastroenterologický kurz pro sestry, který byl zakončen zkouškou. S profesorem Hepem tvořili nerozlučnou dvojici v komisi zkoušejících a sestřičky mnohdy s (neoprávněnými) obavami přistupovaly ke zkoušce, protože oba zkoušející se s oblibou ptali nejen na odborné věci, ale i na různé záludné otázky týkající se „všeobecného“ rozhledu, kterými absolventky kurzu mnohdy přiváděli do úzkých.

Karel Lukáš byl velkým milovníkem a znalcem umění, nenechal si ujít snad žádnou výstavu. Po jednom kongresu v Madridu neváhal zajet vlakem do muzea v Toledu a večer jsme dlouze diskutovali o obrazech El Greca a zda za typické rysy jeho postav opravdu mohla oční vada... Nebo v Amsterdamu mne jednou „přinutil“ navštívit Rijksmuseum se slavnou Rembrandtovou „Noční hlídkou“, abychom pak skončili v nedalekém House of Bols, the Cocktail & Genever Experience, které mapuje historii tohoto slavného likéru.

Dlouhá léta byl organizátorem každoročního minisympozia o idiopatických střevních zánětech na naší klinice. Ještě loni měl v rámci tohoto sympozia přednášku. A letos 29. května, 16 dní před svým odchodem, se sympozia aktivně účastnil z auditoria, kdy důrazně doporučoval přednášejícím, aby svá sdělení převedli do písemné podoby – minisborniku.

Začal jsem starověkým citátem a dovolím si skončit citátem starozákonním, z 90. žalmu. „Našich let bývá úhrnem sedmdesát, u toho, kdo je při síle, osmdesát. Většina jich je lopota a trýzeň, neboť rychle pomíjejí, a my odlétáme...“ Karel Lukáš svoji pozemskou cestu dokončil v požehnaném věku téměř 82 let. Radosti a starosti života profesního i osobního dovedl zvládat s grácií a nadhledem, i když to vždy nebylo snadné.

V této vzpomínce jistě mnohé chybí, jeho odborná činnost, publikační aktivity a pedagogické působení mu však nepochybně zajišťují nesmazatelnou stopu v české gastroenterologii a vnitřním lékařství.

Requiescat in pace!

Aleš Novotný