Paměti cestovatelů v karanténě

Booker J. Forty Days: Quarantine and the Traveller, c. 1700 – c. 1900. Routledge, 2021

Pojem karanténa rezonoval v posledních letech společností především v souvislosti s pandemií COVID-19 a stále se objevuje v případech dalších onemocnění, nyní například nevídaného šíření černého kašle. Avšak téma samotné není nové ani zcela neprozkoumané a nařízené karantény jak jednotlivců, tak celých skupin včetně posádek lodí byly užívány napříč historií jako efektivní nástroj kontroly šíření nemocí především v prostoru Středozemního moře, kde po celý středověk i novověk probíhal nejčilejší cestovní ruch v evropském prostoru.

Základní premisou monografie „Forty Days: Quarantine and the Traveller, c. 1700 – c. 1900“ od Johna Bookera je zmapovat reálnou situaci právě v zařízeních určených ke karanténě cestovatelů z Orientu v období 18.–19. století za využití jejich deníků a zápisníků a na základě toho poskytnout čtenáři živý obraz situace člověka uzavřeného v karanténě, nabízející paralely k nedávné celosvětové praxi v době pandemie. Autor se snaží ukázat psychologické, sociální i lékařské aspekty karantény ve sledovaném období, včetně podmínek v lazaretech, celkových dopadů na psychiku držených osob a konečně efektivity lazaretů coby karanténních zařízení. Primárním zdrojem je cca 300 zpráv očitých svědků, tedy právě osob nucených podstoupit karanténu při návratu z východního Středomoří.

Monografii by bylo možné rozdělit na dva téměř samostatné celky. Prvních pět kapitol tvoří teoretický základ přibližující různé aspekty karantény a zkušeností cestovatelů – důvody a trasy užívané cestovateli, samotný pohled na karanténu jakožto nástroj a zařízení, běžné postupy pro její vynucování v oblasti Středozemního moře (včetně zdravotních listů pro lodě a jejich posádky a pasažéry), možnosti trávení času v karanténě a konečně dopady vyhýbání se karanténě a její opuštění. Všechny teze jsou organicky doplňovány úryvky z použitých primárních zdrojů, které je podporují, avšak působí poněkud nesourodě a kapitoly tak nemají jednotnou strukturu a není zcela jasné, podle čeho jsou řazeny či vůbec vybrány. Autor rovněž nenabízí vysvětlení kapitol ani jejich struktury v úvodu monografie, přičemž závěr zcela chybí. V těchto teoretických kapitolách rovněž chybí jakákoliv kritická reflexe použitých pramenů, nápomocná by byla například komparace mezi zařízeními, jejich právní ukotvení nebo vůbec rozdíly mezi pojetími institutu karantény jakožto nástroje proti šíření moru. Druhá část knihy a poslední kapitola „Gazetteer“ je tvořena abecedním seznamem karanténních zařízení a lazaretů v Evropě (oblast Středomoří, Blízkého východu a Kavkazu) na základě autorem zkoumaných a citovaných primárních zdrojů. Ke každému místu je přiřazen stát, který ho kontroloval, situační charakteristika, primární zdroje, ze kterých je citováno, a autorův komentář. 

Autorovým cílem je ukázat sociální cenu karantény, kterou museli pacienti platit a která je dle jeho slov nevyhnutelná, nevybíravá a týkala se všech sociálních vrstev společnosti. Avšak tento obraz není zcela přesný, a to zejména z důvodu primárních zdrojů, které jsou využity – jedná se především o publikované deníky, zápisky a cestopisy. Přitom autor již v úvodu sám uznává, že vydávány byly především paměti aristokratů či cestovatelů ze (zřejmě vyšší) střední třídy společnosti. Z tohoto důvodu zjevně není splněn úmysl poskytnout vyvážený pohled na podmínky v karanténních zařízeních, a i když celkový vzorek sledovaných osob je pro období dostatečný (300 dle autora), jejich sociální rozvrstvení tak vyvážené bohužel není. Útržky z deníků jsou navíc využívány především pro posílení argumentů předkládaných v monografii a nejsou navzájem kriticky reflektovány.

Ze sledovaných zařízení je největší pozornost věnována Maltě a dále zařízením v Livornu a Marseille. Avšak v poslední kapitole „Gazetteer“ jsou různé citace věnovány všem lazaretům, která autor zmiňuje a jejichž seznam a charakteristika patří dozajisté k velkým kladům monografie. Přes jistou selektivnost pramenů a jejich nedostatečnou reflexi patří monografie k unikátním, zejména vzhledem ke svému zaměření na sociální a psychologický aspekt karantény – od nudy a pocitu odevzdanosti až ke strachu a velké míře nedůvěry. Současně nabízí zamyšlení nad střetem mezi osobními právy jednotlivce a důležitostí veřejného zdraví napříč novověkou a moderní historií.

Monografie vyplňuje jistou mezeru v historii karanténních opatření v evropském prostoru, především z pohledu zespoda na základě primárních pramenů a ne z pohledu institucionálního. Je možné ji doporučit odborné i laické veřejnosti se zájmem o historii lékařství, karantény, cestování a náhled na lidskou psychiku v odloučení a nucené izolaci, i s ohledem ke srovnatelným situacím při pandemii COVID-19 v nedávné době.

Robin Pánek