Úvodem

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

úvodní článek potvrzuje naprosto převažující prospěšnost očkování proti onemocnění COVID-19 ve srovnání s vedlejšími nežádoucími účinky. V tomto ohledu je hamletovská parafráze naštěstí jen poutavým názvem, dobrým marketinkovým tahem. Mnohem podstatnější na textu našich předních odborníků je zatím velice málo zdůrazňovaná zásadní odlišnost systémové a slizniční imunity a z ní plynoucí klinické dopady. Velmi dobře vysvětluje jinak těžko pochopitelný fakt, že opakovaně očkovaní jedinci mají „klasický“ průkaz infekce testem založeným na slizničním stěru, a přitom vlastně žádnou nemoc, nanejvýš trochu bolení v krku a pár dnů lehce vyšší teplotu.

Ačkoliv jsme takové téma cíleně nepřipravovali, sešly se nám příspěvky, které spojuje problematika přístupu k nemocným, jejichž život se blíží svému konci – nebo to alespoň reálně hrozí. Odborné i osvětové literatury o těchto situacích (jako ostatně téměř o všem) existuje hodně, ale ne vždy je podložena dlouholetou osobní zkušeností, jak tomu je u autorů příspěvků pro toto vydání Časopisu lékařů českých.

Před uzávěrkou zastihl lékařskou obec odchod tří osobností svých oborů. Zatímco jména docenta Milana Kmenta a primáře Karla Lukáše jsou dobře známa nejen gastroenterologům, ale i mnoha internistům a chirurgům, v případě profesora Vladimíra Křena tomu tak nejspíš není. A to přesto, že patřil a bude patřit k nejvýznamnějším experimentálním genetikům přinejmenším poslední čtvrtiny minulého století, jak v nekrologu připomíná profesor Ondřej Šeda. Tady si nemohu odpustit osobní poznámku – při složení zkoušky z lékařské biologie mi (tehdy) odborný asistent MUDr. Křen nabídl místo pomocné vědecké síly. Zadané problematice vedlejšího imunitního systému potkana plně rozuměl jen on sám, ale několikaletá laboratorní práce vyústila (k našemu velkému překvapení) do ocenění dokonce na mezinárodní úrovni studentských vědeckých soutěží, které tehdy měly úroveň i publicitu. Profesor Křen nebyl jen opravdový vědec (byl jedním z mála, kdo obhájili rovnou DrSc., protože na kandidaturu „neměl čas“), byl to můj první Učitel s velkým „U“ (a další už byli jen dva). Udržovali jsme po celou dobu s panem profesorem a jeho celoživotní spolupracovnicí a manželkou docentkou Drahomírou Křenovou osobní kontakt. Zaujetí, nadhled a humor pana profesora nám budou dlouho chybět.

Petr Sucharda