Spitalobjekte. Materielle Kulturen des Spitals in der Vormoderne

Spitalobjekte. Materielle Kulturen des Spitals in der Vormoderne

Dirmeier A., Drascek D., Rudolph H. (Hgg.). Verlag Friedrich Pustet, Regensburg, 2023, 344 s., ISBN 978-3-7917-3392-0, 978-3-7917-7423-7

Bádání o předmoderních sociálně-zdravotních zařízeních (také) v českém prostředí spíše pomíjí hmotnou stránku jejich existence. Důvod je zřejmý. Trojrozměrné doklady jejich existence se téměř nezachovaly, a to ať už se jedná o budovy (zaniklé či podstatně přestavené) nebo předměty každodenního užitku. V různých sbírkách se sice dochovalo dost jednotlivin, potýkáme se však s geografickou roztříštěností jejich uložení. V širším středoevropském kontextu je ovšem materiální kultura poměrně vzkvétající oblastí výzkumu, s interdisciplinárním zaměřením. Přináší tak například nové poznatky o předmoderních nemocnicích a jejich materiálním vybavení v nejširším slova smyslu. Nejnovějším výsledkem takto pojatého badání je německojazyčná publikace, kterou ve stručnosti představím.

Již více než 20 let působí okolo archivu Nemocnice u sv. Kateřiny v Řezně (Spitalarchiv Regensburg) skupina historiků, kteří se systematicky zabývají především sociálními a kulturními dějinami zdravotnictví a sociální péče na pomezí pozdního středověku a raného novověku. Krom archivářů, v jejichž čele stál až do letoška ředitel archivu Artur Dirmeier, se na této činnosti podílejí rovněž pedagogové tamní univerzity a další odborníci, kteří se pravidelně setkávají na různých konferencích a workshopech. Jedním z nejvýraznějších výstupů jejich činnosti je publikační řada „Studie k dějinám nemocnic, sociální péče a zdravotnictví“ (Studien zur Geschichte des Spithal-, Wohlfahrts- und Gesundheitswesens), do níž bylo od roku 2000 zařazeno již 12 (kolektivních) monografií. Jsou věnovány tématům jako každodennost příslušných institucí (ať už jde o nemocnice, lékárny nebo sirotčince), působení a postavení tehdejších aktérů zdravotní a sociální péče (almužníci, fundátoři podniků), případně reformám této oblasti od 15. do 18. století. Jako zatím poslední svazek této řady letos vyšla v redakci Artura Dirmeiera a dvou řezenských profesorů Daniela Drasceka a Harriet Rudolphové publikace „Špitály a jejich objekty“ (Spitalobjekte) s podtitulem „Materiální kultury špitálů předmoderní doby“.

Kniha přináší příspěvky ze stejnojmenné interdisciplinární konference, která se u sv. Kateřiny uskutečnila v poločase kovidové pandemie roku 2021. Mezi jejími účastníky bychom našli jména předních odborníků z německojazyčných zemí spjatá s touto oblastí výzkumu, například Christinu Vanjovou z Kasselské univerzity, která věnuje pozornost lázním špitálníků, Romedia Schmitze-Essera z Heidelbergu, jenž zkoumá umírání a smrt ve středověkém špitálu, nebo münsterského Jana Keuppa zaměřujícího se na sociální distanci a její funkčnost v uvedených institucích. Redaktoři jednotlivé kapitoly s ohledem na tradiční pojetí dějin materiality a s důrazem na její odraz v péči o potřebné uspořádali do 3 oddílů: „Text, objekt, obraz – (inter)disciplinární pohledy na materiální kultury špitálů“, „Typ, region, konfese – rámce materiální kultury špitálů“ a konečně „Objekty – funkce a funkční vymezení předmoderních špitálů“. 13 publikovaných příspěvků se vyznačuje pestrostí jak po stránce námětové (od vyobrazení „reálné“ a symbolické hospitality přes kulturní pojetí fenoménů typu víry a milosrdenství až po záležitosti denní hygieny a oděvů pacientů/klientů), tak časové (cca 1440–1800), geografické (od německého prostoru přes Francii až po Nové Španělsko), nebo genderové (jakkoliv mužský element ve správě i mezi beneficienty starých nemocnic převažuje).

Není překvapivé, že s ohledem na pořádající instituci je většina textů založena na detailním archivním bádání a nesklouzává tak ke stále bezobsažnější interpretaci „konstruktů“ bez znalosti konkrétních historických situací. Autoři publikace přitom namnoze stáli před problémem absence výraznějších hmotných dokladů. Zásadním pramenem pro poznání špitální kultury dané doby se – nepřekvapivě – ukazují být nekonečné řady „nudných“ písemností, jako jsou účty, inventáře a normativní prameny v čele s různými instrukcemi či vnitřními řády sociálně-zdravotních zařízení předmoderní doby. Z jejich bodové, obvykle suché řeči vyrůstají základní strukturální pilíře kolektivní monografie: objekt – praxe a její aktéři – materiální výbava.

V těchto souřadnicích se pohybuje i jediný český příspěvek v této monografii, studie historika farmacie Jindřicha Koldy o vybavování a výbavě šporkovského hospitálu v Kuksu v 18. století nazvaná Damit 100 arme Männer diese Fundation würdiglich Genüsse (titul je citátem z nadační listiny instituce z roku 1711). Díky svému založení na zelené louce a velkorysosti zakladatele, jakkoliv finančně nepodložené, lze na tomto příkladu v poměrně krátkém údobí zahrnujícím zhruba půlstoletí ukázat některé zásadní fenomény adaptace původně klášterní budovy na sociálně-zdravotní ústav, včetně jeho vnitřní prostorové stratifikace dle typu a postavení uživatelů, které se odrážely ve všech dalších oblastech (stravování, možnosti čerpat z „nadstandardní“ péče, získat případný stálý příspěvek na péči atd.). Pro Kuks, stejně jako například pro novošpanělská špitální bratrstva z kapitoly Laury Dierksmeierové, platí, že řádová společenství plnila v péči o potřebné v raném novověku především roli duchovního léčitele (či snad psychologa nebo psychoterapeuta?), a neodpovídala tak očekávatelné představě obětavého medicínského pečovatele.

Ke dvourozměrným informacím o materiální minulosti sociálně-zdravotní péče dále patří obrazové prameny, ačkoliv jejich počet je na rozdíl od psaných dokladů minimálně řádově nižší. Za objevný lze označit např. text Harriet Rudolphové, která na příkladu tří velkých malířů Adama Elsheimera, Cornelise de Waela a Jana Beerblocka mapuje autorskou oscilaci mezi vlastní uměleckou licencí a reálným „popisem“ zobrazovaných situací a špitálních interiérů. Jejich díla tvoří uzavřené soubory o více položkách, které tak umožňují poznání mikrokosmu zkoumaných zařízení nejen s ohledem na reprezentativní či ideové a symbolické obsahy (jak byly převážně zkoumány historiky umění doposud), ale i s ohledem na podobu hygienických a zdravotních opatření/procesů.

Jak již bylo naznačeno, patrně nejomezenějším zdrojem poznání materiální kultury předmoderních nemocnic jsou prameny hmotné, ať už tradičně z oblasti archeologie a historie architektury nebo co se týká dochovaných artefaktů („muzeálií“, pro sledované období nejčastěji těch z oblasti umění, často však nikoliv „užitého“). Řeč archeologických vykopávek vrcholně středověkých keramických nádob pomohla Reto Bucherovi zpochybnit tezi o spíše chudých chorobincích v příspěvku o laufenburském Siechenhausu v kantonu Aargau.

Výše uvedené stručné anotace představují jen některé příklady možných výzkumných směrů a dílčích témat, jichž se spoluautoři kolektivní monografie chopili. Řezenská publikace dobře ukazuje, jaké množství informací o zdraví, nemoci, charitativní činnosti, náboženských a sociálních praktikách uvnitř i vně nemocnic mohou odrážet světy sociálně-zdravotních objektů a jejich souborů.

Mgr. Martina Bolom-Kotari, Ph.D.
katedra pomocných věd historických a archivnictví FF UHK, Hradec Králové